Osud ve svých rukou – Kapitola 1

O nás bez nás

Bylo již léto. Dvouměsíční prázdniny začaly studentům Chrámu před dvěma týdny. V samotném areálu hradu zůstávalo jen absolutní minimum žáků a zrovna tak většina kantorů trávila své dny doma se svými rodinami, nebo kdekoliv jinde mimo školu. Ředitel sám pobýval obvykle kdesi v Prvním světě. Ale toho dne čekal na shromaždišti pod Chrámem na velmi zvláštní hosty, které se uvolil přijmout. Vítr cuchal Ivoru Magnussonovi černé sestřihané vlasy. Jeho oblek typický pro manažery Prvního světa, stroze doplňoval chladný a odměřený výraz jeho tváře.

Kouřil už druhou cigaretu při čekání na čas příchodu manželů Žaltynů a přihlášku ke studiu jejich syna svíral pevně ve své ruce. Popravdě nevěděl, zda si to od nich vyložit jako provokaci, nebo jestli to opravdu myslí vážně.

Z magického portálu pak vystoupili dva lidé. Muž a žena. Ona minimálně o deset let starší než on. A i jemu už bylo kolem třiceti. Jejich šaty byly v Länkerijském stylu pozdního středověku vyvedené z kvalitních látek, ale příliš důstojně svým vystupováním nepůsobili. Ieva se sice držela Ignaie za rámě, jak se slušelo, ale cosi ve výrazu její tváře prozrazovalo nejistotu. Její manžel také nevypadal dvakrát nadšeně z tohoto jednání, ale i přesto došel pár až k řediteli.

„Pan Magnusson?“ zeptal se stroze muž.

„Ano.“ Ivor se zamračil a důkladně si je prohlížel. Znak Zatracení ale nespatřil ani na jednom z nich.

„Obdržel jsem přihlášku ke studiu vašeho syna Gintara.“

„Je s ní nějaký problém?“ Madam Žaltyniené povytáhla obočí.

„Technicky vzato, ne,“ přiznal ředitel neochotně a propálil ji přísným pohledem, „ale myslím, že víte, v čem je problém.“

Ieva shlédla na svého muže, který byl o několik centimetrů menšího vzrůstu než ona a ten se ujal slova: „Stejně jako my, ani on nenese Znak Zatracení. Prokletou Perlu ještě nikdy nepoužil a můžeme se za něho zaručit, že se ve škole bude chovat jak má -“

„Vaše záruka nemá žádnou hodnotu,“ připomněl jim ředitel chladně a potáhl z cigarety.

Na to se výraz matky změnil na téměř prosebný.

„Pane Magnussone,“ začala, „žijeme už příliš dlouho v izolaci. My… Víme, že naši předkové udělali chybu. To koneckonců, ani nelze popřít, že… Ale Gintaras za nic z toho nemůže. Nezaslouží si snad každý, druhou šanci? Vždyť on nedostal ještě ani tu první… Je to hodný hoch. Pravda trochu neortodoxní, přiznávám, ale je chytrý. Zvládne přijímací zkoušky, jako každý jiný student jeho věku. Je dost silný i pro její praktickou část. Možná nevystuduje s vyznamenáním, ale věříme, že Velkou maturitu nakonec udělá,“ odmlčela se. Výraz v ředitelově tváři ale zatím pouze potemněl.

„Pochopte… Žijeme v ústraní. Tam si nenajde přátele, ani nezíská budoucnost. Chceme pro svého syna něco víc, než život, jaký jsme měli sami. Vím, že nemáte děti, ale pomyslete, kdybyste měl… Nechtěl byste pro svého syna, také to nejlepší? Pokud neuspěje, bude to jeho chyba. Pokud svou příležitost promarní, bude si za to moci sám. Ale opravdu si nezaslouží, aby tu možnost dostal?“

„Nežádáme žádnou protekci,“ vložil se do toho opět chlapcův otec, „chceme jen, aby dostal stejnou šanci, jako kterýkoliv jiný mág z Länkerie. Děti plebejců s magickým Darem mají větší práva, než náš syn…“ nedořekl, aby dal prostor řediteli. Ten si v duchu povzdechl a odvrátil zrak. Nastalo ticho.

Svým způsobem je Ivor chápal. Chtějí dostat syna mezi ostatní mladé mágy. Dát mu příležitost vymanit se z omezenosti vlastního rodu. Na druhé straně přijmout žáka z Prokletého rodu by s sebou neslo značná rizika. A to jak pro něho samotného, tak pro školu, kdyby se to někdo dozvěděl… Na druhé straně, může soudit chlapce, kterého nikdy neviděl a neměl možnost poznat? Pravda, o dětech měl celkově své vlastní mínění… Ale oni doopravdy žádali vlastně jen to, aby dostal stejnou šanci, jako všichni ostatní. A on nikdy netrpěl potřebou někoho zvýhodňovat ale ani znevýhodňovat.

„Dobrá,“ vydechl kouř, upustil nedopalek a zašlápl ho, „pokud složí přijímací zkoušky, přijmu ho.“

Manželé si vydechli.

„Ále,“ dodal Ivor Magnusson a v očích se mu zalesklo, „na přijímací zkoušky se dostaví ve zvláštním termínu a pokaždé než vstoupí na půdu Chrámu, si sám zkontroluji, že není Zatracencem. Pokud bude přijat, nastoupí pod jiným jménem. Nic ho nesmí spojovat s vaším rodem. Výbor ho bude evidovat jako studenta z plebejských poměrů Druhého světa. Na shromaždišti pro takové studenty ho budou vyzvedávat výhradně sluhové, které sami vyberete, kteří budou hrát roli jeho rodičů a to až do doby, kdy studium zakončí.“ Ať už to bude jakýmkoliv způsobem…

Ignas s Ievou na sebe vážně pohlédli, ale vlastně už byli rozhodnutí, dřív než tato podmínka byla pronesena.

„Dobrá,“ vydechl Ignas a jeho žena vážně přikývla.

„Berete doufám na vědomí, že vzhledem k Prokletí, bude oproti ostatním značně indisponován v určitých disciplínách…?“

„Ano,“ hlesla matka a křečovitě se pousmála, „ale věříme, že i tak se dokáže mezi ostatními prosadit a nijak viditelně nezaostávat. Neustále na sobě pracuje, uvidíte sám…“ Ponechala svou větu neukončenou.

Ivor Magnusson se stále tvářil chladně a odměřeně. Na papír ve své ruce, připsal rozhodným pohybem určené datum a čas.

„Tady máte termín jeho přijímacích zkoušek. Na ty ho ještě přivedete sami.“ Předal jim ředitel Gintarovu přihlášku s již vepsaným termínem.

Manželé přikývli, převzali papír a portálem se vrátili zpět na svůj ostrov. I ředitel se otočil k odchodu. Nakolik to bylo, či nebylo správné rozhodnutí, mohl ukázat jen čas. Jedinou připomínkou toho setkání zůstal nedopalek cigarety zadupaný v trávě, smíšené pocity ředitele a vítězné mínění Žaltynů. Ani ti však ještě nedokázali odhadnout, co přesně jim to vlastně přinese…

***

Na stroze působící bíle vymalované chodbě rodinného hradu postával před dveřmi z borového dřeva nečitelně se tvářící chlapec. Stál neobvykle rovně a působil upjatě. Světle hnědé vlasy, tak trochu do zrzava, mu splývaly na ramena sestřihané kolem obličeje a jasnýma modrýma očima propaloval dveře, jakoby mohl nahlédnout do tajemství za nimi.

Sluha nesoucí podnos s čajovou konvicí a šálky mu nevěnoval jediný pohled. Ani holčička otírající parapet od prachu se ho nezeptala, zda se nebojí vejít. Ale i kdyby se zeptali, Gintaras by stejně nic nepřiznal.

Levou dlaň svíral křečovitě v pěsti, až se mu nehty zarývaly do masa. On tu bolest ale téměř nevnímal.

V jednu chvíli se pak bez zjevného podnětu pohnul vpřed. Pravá dlaň dopadla na bronzovou kliku a bez zaklepání otevřel.

Byl tam pokoj, ne zcela nepodobný Gintarovu vlastnímu. Na posteli s nebesy ležel o dva roky mladší bledý chlapec a vedle něj na židli prodlévala v mlčení jeho matka. Sara se po příchozím prudce ohlédla, jak v ní leknutím hrklo. Když však Gintara uviděla, její překvapený výraz se zatvrdil.

Neuhnul pohledem. Tetiny oči mu nemohly způsobit větší bolest, než si působil on sám.

„Jdi pryč!“ rozkázala mu hořce. To ho ale neodradilo. Zůstal stát dva kroky za dveřmi.

„Chci ho vidět,“ oznámil nic neříkajícím hlasem.

To už ovšem bylo na Saru Žaltyniené příliš.

„Vypadni!“ rozkřičela se a její zvlhlé oči uronily první slzy v synovcově přítomnosti. Gintaras nehnul ani brvou. Čelil jejímu zoufalství, jakoby se ho nijak nedotýkalo. Nebylo ničím proti tomu, co sám cítil.

V té chvíli se Gintarův bratranec na posteli pohnul a položil svou ochablou ruku na klín své matky, která jeho dlaň okamžitě sevřela v těch svých.

„Nevyháněj ho, mami…“

„Ale Myku…“

„To je dobrý, mami.“ Vyloudil syn na své tváři bolestný úsměv. Sara ještě snad celou minutu žmoulala Mykolaiovu vlhkou dlaň, než se s povzdechem zvedla ze židle. Gintaras už ji téměř dorostl a to byla z jeho rodiny nejvyšší. Působila jako křehká žena, ale ve chvílích jako byla tato, se v jeho tetě, našla nebývalá energie. Vykročila ke dveřím, a když synovce míjela, na okamžik se zastavila, aby mu zašeptala do ucha: „Jestli se mu přitíží, zabiju tě…“

Odešla. Nad její výhrůžkou se mohl Gintaras jen pousmát. Vždyť jak by to jeho nekouzlící teta chtěla dokázat? I se všemi handicapy, které měl, byl stále ještě silnější a mocnější, než kdy Sara bude. Ani se po ní neohlédl, ale když za sebou zavřela, vykročil k posteli bratrance rychlejším krokem.

Jak je?“ zeptal se se zájmem, ale přiškrceně.

Jak myslíš?“ oplatil mu Mykolas stejnou mincí. Na čele se mu leskl pot a pod peřinou se i v létě nepřestával chvět. I přes to jak se cítil, vykouzlil na rtech unavený úsměv.„Vole,“ utrousil Gintaras, „práh bolesti musíš posouvat! Ale pomalu…“ Jakoby mu to nekladl na srdce už dřív.

„Druhý stupeň už mi šel…,“ vydechl bratranec a úsměv se z jeho rtů vytratil. Gintara bodlo v hrudi a v ústech mu vyschlo. Viděl to na Mykolaovi už dávno. Byl fyzicky slabší než on sám. Neměl trpělivost ani disciplínu. Chtěl Myka vést. Chtěl mu pomoci, aby zesílil, ale horlivý Mykolas vše uspěchal. A horlivý Mykolas skončil tady…

„I na druhym stupni máš jednodušší a náročnější kouzla. Nemůžeš je všechny zaškatulkovat. Nemůžeš bez dlouhejch tréninků pokročit dál, pokud na to nemáš vůli…“

„Ale j-já sem chtěl,“ vydechl bratranec a rozkašlal se. Gintaras nad tím zakroutil hlavou, přisedl k němu, dotkl se jeho čela a ucítil spalující horkost.

„Vole… Chtít neznamená, bejt dost odhodlanej,“ odtušil, soustředil se na oheň v bratrancově těle, uchopil ho jako nějaký katalyzátor, a v druhé dlani zhmotnil plamen, který tím jak hořel, snižoval Mykolaovu horečku. Živelná magie Gintarovi bolest nepůsobila. Kolikrát našel taková využití ohně, že by jiné ani nenapadla. Tak jako teď.

„Co to děláš?“ vypravil ze sebe bratranec zvědavě.

„Dávam tě do kupy.“

„To nemusíš, se uzdravim -“

„Práh bolesti musíš posouvat pomalu,“ zopakoval přiškrceně Gintaras co už řekl dřív. „Je zbytečný cejtit víc bolesti než sneseš, to by tě tak akorát zabilo, nebo by to mělo efekt přesně opačnej. Strach z bolesti už by ti nikdy nedovolil naučit se víc.“ Nepodíval se na svého pacienta. Očima se vpíjel do plamene na své dlani a ve tváři se mu usadil vážný temný pohled.

Mykolas mlčel. Ruměnec v jeho tváři už neměl s horečkou nic společného. Zastyděl se a zadíval do zdi. Když Gintaras ucítil, že už má správnou tělesnou teplotu, oheň v dlani nechal pohasnout. Věděl, že ho tím nevyléčí, ale usoudil, že mu to ani nemůže ublížit. Jak seznal, Myk už stačil usnout a přesně to byl odpočinek, který jeho tělo potřebuje k regeneraci. Tmavě hnědé vlasy měl rozprostřené na polštáři a jeho útlá postava působila klidně. Ano, i takové už znala historie jejich rodu. Ty, kteří se nedožili vyššího věku, nebo se nikdy nenaučili kouzlit zvlášť dobře. Zdálo se, že jeho mladší bratranec bude dalším z nich…

***

Když Ginataras opustil ztichlý pokoj, ještě stále cítil ozvěnu pocitů, které mu svíraly hruď. Šel na trénink šermu za svým strýcem, zatímco v myšlenkách spílal osudu, že se nikdy nevzdá, že všechno přežije a vytrvá až dokonce. Najde řešení a vezme osud do svých rukou, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá…

Na kamenném nádvoří ze čtyř stran obklopeném holými zdmi na něj již strýc čekal. Stál zády k němu, ruce sepnuté v kříži. Delší hnědé vlasy nosil svázané v culíku a cvičný meč odpočíval připravený na stole. Kolem dokola stály stojany s dalšími tréninkovými zbraněmi volně k dispozici jen pro něj.

„Jdeš pozdě, Gintare,“ pronesl, pro teď jeho učitel, aniž by se otočil.

Oslovený protočil oči a strčil ruce do kapes.

„Byl sem u Mykolaie,“ řekl na vysvětlenou, aniž by dal najevo jakékoliv emoce.

Strýc se na něj zprudka otočil. Na rozdíl od tety Sary mu Linus selhání svého syna za vinu nedával, ale pozdní příchody synovce mu vadily. Nebylo to totiž poprvé…

„Za trest budeš po tréninku půl hodiny krokovat.“

„Jenom půl hodiny?“ zeptal se Gintaras narážeje na trénink před dvěma dny, kdy se mu trest protáhl špatným provedením kroků až na hodinu. Díky čemuž přišel pozdě k dědovi na lektvary…

„Vem si meč a postav se pořádně,“ vyzval ho strýc a povzdechl si nechápaje proč to Gintaras dělá. Někdy se zdálo, že je zodpovědnější, než by bylo jeho věku úměrné a vzápětí udělal takovou zbytečnou botu, že by zasloužil tak akorát výprask.

Gintaras udělal, jak strýc řekl a postavil se proti němu. Linus jeho postoj upravil, namísto ukazovátka, rovnou rákoskou. Když konečně stál přijatelně, sáhl strýc po svém meči, čehož Gintaras využil k útoku a přetáhl ho tím svým přes záda.

Linus se na synovce překvapeně a přísně zadíval. Gintaras se ale pousmál a pokrčil rameny. V očích se mu přitom vyzývavě zalesklo. Proč by koneckonců nesměl využít soupeřovy nepřipravenosti k tomu, aby ho skolil?

Strýc se rozhodl nekárat synovce i za tenhle výstřelek. Pořád je to ještě kluk, a nad některými věcmi je lepší někdy oči přivřít. Postavili se proti sobě. Očima se pokoušeli číst v tom druhém… Ale než se mohli opravdu pustit do tréninku, vstoupil na cvičební plácek starý uhlazený sluha, který se oběma svým pánům uklonil a nakřáplým hlasem škrobeně oznámil:

„Rodiče si žádají mladého pána.“

Linus se po sluhovi ohlédl, jakoby doufal, že si dělá jen nějaký nejapný žert. Ten to ale myslel smrtelně vážně. Jako ostatně vždy.

Gintaras z toho neměl dobrý pocit. Tohle se často nestávalo, pokud s ním chtěli rodiče mluvit, měli čas u snídaně, oběda či večeře, nebo na kterékoliv hodině, které se v jeho výchově sami ujali. Tohle obřadní předvolání mohlo znamenat jedinou věc. Průšvih…

Přesto se ale ušklíbnul, hodil meč strýci a prohlásil: „Smůla, trest nebude.“ Vypadal opravdu spokojeně. Ne, že by šerm považoval za zbytečnost, ale nechtěl dát najevo své obavy ze setkání s rodiči. Z tréninkového placu odcházel jako king a na strýce se už ani nepodíval.

„Přičtu ti ho k příštímu!“ zavolal za ním Linus a povzdechl si. Na rozdíl od chlapce věděl, oč jde, a když si bratranec volal syna k sobě, mohlo to znamenat jedinou věc. Byl přijat… Jak to ovšem zrovna Gintaras přijme, zůstávalo otázkou…

***

Ignas s Ievou očekávali syna v pracovně. Nevelké místnosti vyvedené ve žlutém odstínu vybavené nábytkem z olšového dřeva, působící stroze a účelně. Otec seděl za svým pečlivě urovnaným stolem a matka stála u něj čelem ke dveřím, kterými starý Žydrünas Gintara přivedl.

Zaklepal, uklonil se, ohlásil příchod mladého pána, vpustil chlapce dovnitř a zavřel za ním dveře.

Gintaras předstoupil před rodiče s hlavou lehce na stranu, zvednutým obočím a palci zastrčenými za opasek. Matka ho za nevhodné chování počastovala přísným pohledem.

„Stůj pořádně!“ zpražila ho i výtkou. Ne, že by Gintaras věděl, proč by jako měl, ale narovnal se a založil si ruce v kříži, jako to dělával strýc, když na něj čekal.

Matka si povzdechla a sevřením ramene předala slovo manželovi.

„Máme pro tebe překvapení, Gintare,“ začal otec tajemně s neproniknutelným výrazem ve tváři.

„Mam průser?“ zeptal se okamžitě.

Ignas ho zpražil káravým pohledem a Ieva okřikla: „Mluv slušně!“

Gintaras líně protočil oči.

„Mám průšvih?“ protáhl, jakoby ho nesmírně unavovalo tam stát a poslouchat je.

„Zatím ne,“ odtušil jeho otec, „ale s matkou pro tebe máme překvapení.“

„Dnes jsme se setkali s Ivorem Magnussonem,“ napověděla mu matka s letmým pousmáním.

Chlapec se na to ale zatvářil otráveně. Nikdo z velkých rodů ho nezajímal. Jediní, o které měl, zájem byli Luneclairové, ale z těch zbyl jediný a je kdo ví kde…

Rodiče na sebe stísněně pohlédli. Gintarova reakce je znepokojovala.

„Je to ředitel Chrámu,“ přihodil otec další nápovědu.

„No a? Ať je, beru mu to snad?“ opáčil syn znechuceně. To už se Ignas rozzlobil a praštil pěstí do stolu, až v Gintarovi hrklo. Otec se málokdy rozčiloval, natož takto. Navenek by na něm leknutí ale nikdo nepoznal. Necítil strach. Co horšího než to, že ho zrodili, by mu mohli udělat? Ale rozhodně zpozorněl.

„Snažíme se ti tu něco říct!“ okřikl ho. Ieva pohladila manžela po rameni, aby se upokojil.

„Proč myslíš, že jsme mluvili právě s ním?“ zeptala se syna téměř jemně.

Gintaras ale mlčel. Moc možností v tomhle případě nebylo, tak proč by to měl říkat nahlas?

Otec posunul na druhou stranu stolu jeho přihlášku s datem příjímacích zkoušek a syn po ní úkosem přelétl pohledem. Bylo to, jakoby píchli do vosího hnízda, jak se v něm rozdmýchala bouře nepochopení. Vrhl po rodičích ukřivděný pohled.

„Proč, do prdele?“ vydechl překvapeně. Ústa nechal pootevřená a oči rozšířené. Hlavou zakroutil zcela nechápavě.

Gintare!“okřikla ho znovu matka.

„Jakej to má smysl? Proč bych se U Merlina hlásil do Chrámu?!“ vyjel na ně.

„My jsme tě tam přihlásili,“ opravil ho otec naoko trpělivě. Chlapec přelétl pohledem z něj na matku a ta si povzdechla. Tak nějak doufala, že by to mohl vzít jako svou příležitost, ne že ho budou ještě nutit, aby se jí chopil.

„Mysleli jsme, že to tak pro tebe bude lepší,“ naznačila opatrně.

„Chcete se mě zbavit?“ zeptal se Gintaras přímo a zamračil se.

„Ne,“ ujistila ho matka a hlas se jí zachvěl.

„Tak proč?!“ zeptal se znovu ostře.

„Proč co?“ Ieva vůbec nechápala, co Gintarovi přelétlo přes nos.

„No proč? Co to má za smysl? A jak si to jako představujete? Že tam napochoduju se slovy: „Čus volové, já sem Gintaras Žaltynas!“?; to přece nejde…“

„Ne!“ uťal jeho řeč rázně otec a oba se odmlčeli.

„Ne, to nejde. Budeš studovat pod jiným jménem a Výbor tě bude evidovat jako syna nekouzlících rodičů z Druhého světa -“

„COŽE?!!!“ skočil otci do řeči. Ti co ho učili, že má být hrdý na to kým je a na své předky ho posílají zapírat sám sebe? To přeci nemůže být jen tak, to musí mít nějaký hlubší důvod… Něco co by obhájilo tak nesmyslnou věc, jako tenhle za vlasy přitažený plán…

„To nemyslíte vážně ne? Vždyť to… To co se učí tam, se můžu naučit i doma a… A mnohem líp! Tady když se něco podělá, alespoň budete vědět co mi je a jak s tim naložit… Ale tam? Nikdo mě nebude znát…“ snažil se jim vysvětlit, do jakého pekla se ho rozhodli uvrhnout. „Proč?“ vydechl znovu tu otázku, kterou kladou všichni, když právě jim vloží do života osud nějakou nečekanou překážku. A že tato nebyla první v jeho životě.

Syn se odmlčel a těkal pohledem z jednoho rodiče na druhého.

„Protože tady tě nic nečeká.“ Pronesl otec a zatvářil se odměřeně. Už měl Gintarových výstřelků tak akorát dost.

Chlapec změnu v otcově výrazu postřehl a pochopil, že se musí uklidnit.

„A co mě čeká tam?“ odtušil přiškrceně.

„Budeš mezi jinými mladými mágy. Kromě vzdělání si tam můžeš najít přátele, třeba i budoucí manželku,“ navrhla mu matka vážně, ale opatrně.

„Manželku…? Je mi patnáct!“ oponoval a založil si ruce na prsou.

„BUDOUCÍ, manželku…!“

Gintaras si odfrkl.

„Nemůžu kouzlit, aniž bych cítil bolest, nemůžu nikomu říct kdo sem, nemůžu použít svou Perlu a nemůžu využívat ani Zhmotňování (schopnost tvořit věci z čiré magie pouhou silou představivosti, která se v jejich rodu dědila snad od nepaměti). Copak sem jedinej kdo to vidí?! Jako mágové stojíme za hovno a vy mě chcete poslat mezi ně?“ Pořád mu na tom něco nesedělo. Něco nebylo v pořádku, ale nedokázal přijít na pravou podstatu svého pocitu.

Ignas už to nevydržel a zprudka se postavil.

„Ty do té školy nastoupíš, Gintare! Složíš přijímací zkoušky a vystuduješ Chrám! Stálo nás velké úsilí přesvědčit ředitele, aby se s námi vůbec setkal a vyslechl nás, natož aby ti dal příležitost. A ty tu příležitost nepromarníš! Nastoupíš tam a uděláš vše, co se po tobě bude chtít!“

A bylo to tu zas. Rozhodli o něm. Dostal jasný příkaz a nemělo smysl se proti němu ohrazovat. Jeho otec nechtěl doopravdy slyšet vůbec nic. Nastalo ticho, ve kterém se Gintaras hrdě napřímil. Nezlomí ho. Ani rodiče, ani nějaká pitomá škola. To nedovolí.

„A co se po mě chce?“ Zeptal se tentokrát věcně a odhodlaně. Jen potemnělý pohled jeho upřených očí naznačoval, jak hluboko si tuhle křivdu vryl do paměti.

Rodiče se po sobě už nepodívali a otec zakončil, co začal: „Abys splnil přijímací zkoušky, nastoupil do Chrámu a studoval v něm až do konce.“

Gintaras vážně a vyrovnaně přikývl.

„Jak si přejete,“ uklonil se jim hlavou, otočil se na podpatku a odešel.

***

Mladý pán se za strýcem na šerm už nevrátil. Dokonce nešel ani na žádnou jinou hodinu. Zavřel se ve svém pokoji a sesílal tak dlouho jedno kouzlo, dokud dokázal snášet bolest, kterou mu působilo. Byl by nejraději pokračoval až do bezvědomí, ale rozum ho včas zastavil. Sesul se podél zdi, opřel se o chladný omítnutý kámen a zíral před sebe. Nechápal, o co jde a proč to po něm chtějí, ale pochopil, že oni mu to nevysvětlí. Nedostal na výběr a bude tam muset jít, uspět ve zkouškách, jejichž termín stanovil ředitel na 14. srpna, shodou okolností den jeho 16. narozenin, a nastoupit na školu.

„Tak jo,“ řekl si a tím se i rozhodl. Mám vystudovat Chrám a tak ho vystuduju! Ale nikdo neřekl, jak dobře… ušklíbl se.

Zbytek dne strávil zavřený před světem. Nešel ani na večeři. Do postele ulehl v oblečení a ráno vstával s pocitem zrady.

Opláchl se jen nedbale, oblékl se, jakoby mu na tom, jak bude vypadat, vůbec nezáleželo. Na snídani došel líným krokem a zachmuřeným výrazem, načež zaujal místo u stolu mezi všemi členy rodiny, kromě stále ještě nemocného Mykolaie.

Teta Sara ho častovala vyčítavými nenávistnými pohledy. Strýc Linus po očku pozoroval, jestli dokáže odhadnout, co si synovec myslí. Otec syna ignoroval úplně a matka pohledem kárala za vzhled i chování u stolu. Bylo mu to jedno. Vyčítavý pohled děda Kazimera pak pro Ginatara neznamenal už vůbec nic a babička Dorotéja, shodou okolností sestra jeho matky, měla v očích lítost, kterou vnuk jen pohrdal. Juozapas (bratr Dorotéji a Ievy) s Almarine, Mykolaovi prarodiče, mu věnovali jen zdvořilou pozornost.

Gintaras se ovšem choval tak, jakoby ani toho snad nebyl hoden. Nepozdravil, jedl rukama a jediný pohled, který měl pro každého z nich, byl zhrzený.

Po jídle odložil plánovanou projížďku na koni a namísto toho se zastavil opět u bratrance. Mykolas tam seděl sám a právě dojídal. Oproti včerejšímu dni již nabýval alespoň částečně zdravější barvu.

„Ahoj,“ usmál se a pozdravil. Gintaras si ale povzdechl a přešel rovnou k oknu. Měl oči upřené do rovin a moře, nad nimiž se tyčilo jejich sídlo.

„Stalo se něco?“ zvážněl Mykolas a přestal jíst.

„Je to jako výsměch, nezdá se ti?“ zeptal se Gintaras zcela vážně chmurným hlasem.

„Co?“ Nechápal bratranec.

„Že toho moc nevydržíš, když jsi po třech generacích první, koho si z našeho rodu ze živlů vybrala esence? Že ses narodil do Prokletého rodu, když kdyby ses narodil komukoliv tam dole, mohl bys žít mnohem líp?“ Otočil se na Mykolaie a ten na něj upíral nechápavý pohled.

„Nestěžuju si…“ hlesl opatrně a pokrčil rameny.

Gintaras se od něj odvrátil. Bratrancovy hnědé oči byly jediné, jejichž pohled nesnesl příliš dlouho.

„Ty si taky nestěžuješ,“ opáčil Mykolas na Gintarovo táhlé mlčení.

Ten přivřel oči. Co mu měl říct? Že si stěžuje každý den? Každou minutu vlastní existence? Že je všechny nenávidí…?

Ne… To by nebyla úplná pravda. Navíc bratrance tím přeci nemůže zatěžovat. Ne! Tohle je jen jeho boj.

„Posílají mně do Chrámu,“ oznámil mu pak nic neříkajícím hlasem.

„Fakt? No to je skvělý!“ vydechl Mykolas nadšeně. „Závidím ti…“

Gintaras si povzdechl.

„Závidíš mi, že mam jít na zbytečný místo, plný zbytečnejch lidí, kde se budu zbytečně snažit dokázat, že sem lepší než sem?“ Z jeho hlasu zazněla hořkost. Ale Mykolas nevěděl, co by mu na to měl říct.

Pár vteřin na to se Gintaras pousmál a na Myka přeci jen znovu pohlédl.

„Ale víš, co? Dlabu na to,“ rozhodl se, „sou mi volný. Všichni co sou v tom pitomým hradním komplexu sou mi ukradený a taky jim to dam všem náležitě sežrat. I našim… Nejsem loutka! Však ono jim dojde, že to byla pitomost, uvidíš.“ Ten lesk co měl Gintaras v očích byl přesně tím čeho se u něj Mykolas opravdu bál. Značil nejvyšší míru odhodlání, přes kterou nejede vlak.

„Mam vystudovat, fajn. Ale kamarády? Manželku? Co s nimi! Budu dělat co chci já, ne co chtějí ostatní…“

„Nechceš si to ještě rozmyslet?“ Mykolaiovi se hlas nechtěně zachvěl.

Gintaras vykročil k němu a pocuchal mu vlasy.

„Jen klid, bude to fajn. A až se vrátim, budu ti vyprávět, jaký všechny blbosti se mi povedly,“ ujistil ho a pousmál se.

„Tak jo,“ oplatil mu úsměv Myk. Ačkoliv v jeho podání šlo pouze o nejisté zdvižení koutků.

„Gintare!“ zavolal za ním ještě, když už byl bratranec na odchodu.

„Ano?“ otočil se Gint ještě k němu.

Chlapec na posteli sáhl do šuplíku v nočním stolku a z tajné přihrádky vytáhl malý zašpičatělý zlatý medailonek.

„Měl to bejt dárek k narozkám, ale…“ pokrčil rameny. Gintaras povytáhl obočí, ale nakonec si řetízek převzal.

„A to mi…bude k čemu?“ zeptal se skepticky.

„Nevím třeba…jako ozdoba?“ zkusil to Mykolas a uchechtl se. Gintaras si ho přehodil přes hlavu, aby tak udělal nemocnému radost. Dárek se koneckonců neodmítá…

„Tak nějak?“ S tím na krku si připadal jako ještě větší šašek, než kvůli neupravenému oblečení a rozcuchaným vlasům.

Mykolas se upřímně zasmál.

„Jo, tak nějak… Si z toho udělej třeba kyvadlo, to se dycky hodí, ne?“ navrhl mu a Gintaras přikývl.

„Tak jo,“ vypravil ze sebe. „Tak dík…“ Cítil sucho v krku a uvnitř smutek.

Takové to bylo zvláštní loučení, když ještě nebylo jasné, jestli se do Chrámu skutečně dostane, navíc do přijímacích zkoušek zbýval ještě měsíc času. Ale ti dva věděli, že žádné další loučení mezi nimi už neproběhne. I kdyby pro nic jiného, tak proto, že to Gintaras nedovolí…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *