23 – Kapitola 4

Číslo 7

Čas, alespoň pro Lennarta, domněle zastavený očima čísla 7, se dal znovu do pohybu. Žena na obrazovce udělala čelem vzad a rovnoměrnou chůzí vkročila na první křižovatku.

To není možný! To není možný! Křičel každý nerv jeho těla.

„Jak je na tom Dvacet pět?“

„Stále v režimu beta, doktore Beille, ale stabilní.“

V kontrolní místnosti si nikdo ničeho nevšiml. Všichni sledovali dění v Labyrintu a v Rozhledně na holoobrazovkách, zatímco Lenovi v hlavě ještě rezonovala Sedmina slova.

Potil se. Tep mu vyskočil snad na 200. Lapal po dechu. Pokaždé se snažil o něco naléhavěji než před tím, ale ústa otevíral na prázdno, jako kapr na souši. Zmocnila se ho slabost a teprve, když se v posledním zoufalém pokusu upozornit na svůj stav, zachytil Ulrichova ramene, si všimli, že něco není v pořádku.

„Beckere?“ Curtisova otázka vyzněla do ztracena.

„Lene, co je?!“ Slyšel Ulrichův vzdalující se hlas, ale nebylo možné, aby odpověděl.

Nohy se mu podlomily a vědomí zastřela temnota. Dolehl k němu pronikavý ženský výkřik Afričanky s vyholenou hlavou, která mu už dva roky dělala asistentku. Ještě mlhavě vnímal Němcovy ruce, které ho pokládaly na podlahu do stabilizované polohy. Jemu ale na místo strachu o holý život prolétla hlavou myšlenka: „Jak by se asi Sedma tvářila, kdybych tu teď natáh bačkory…?“

*_Před deseti lety_*

Vždycky byla oblíbená: „Příjemná“, „Okouzlující“, „Inteligentní“, „Bystrá“, „Působivá“, „Vysoce sebevědomá“ – a to jsou jen příklady toho, co o ní říkali dospělí. Tak proč si ji ze sirotčince nikdy žádná rodina neosvojila?

Měla obdivuhodný talent chovat se tak, aby v lidech vyvolala přesně ty pocity, které chtěla. Nebylo pro ni nijak těžké znelíbit se rodině, která si ji odtamtud odvezla. Navíc často takovým způsobem, že v sirotčinci později nechtěl nikdo říct proč si to nadané, šikovné a hodné dítě odmítají vzít a vychovat jako vlastní.

Navzdory tomu se v dětském domově chovala vždy vzorně. Ukazovala se v tom nejlepším světle ochotná vždy okouzlit nové a nové potenciální rodiče, kteří ji nakonec vždy vrátili zpátky.

Pro vychovatele hotová záhada.

Přesto, že byla ještě malá, každý z vrstevníků s ní chtěl být zadobře. Dospělí jí respektovali a věřili naprosto všemu, co jim namluvila. To ona, rozhodovala o tom, kdo bude za co potrestán. Než si to stačili lidé kolem uvědomit, měla nad nimi téměř absolutní moc. Sirotčinec se stal jejím královstvím, kde ona stála na vrcholu pomyslného potravního řetězce.

A to byl také důvod, proč z něj nikdy nechtěla odejít…

Obklopovala ji taková zvláštní aura, která nutila každého, kdo s ní prvně mluvil uvěřit tomu zlaťoučkému děvčátku s andělskou tváří a nevinnýma očima. Ale zároveň ti, kteří se na ni dívali z dálky a znali ji déle, z ní začínali pomalu ale jistě mít podvědomý strach, aniž by přesně chápali, odkud se vzal. Otázka proč o ní nikdo (ani páry které se léta snažili o vlastní dítě i adopci) nestojí, se nad ní vznášela jako temný mrak. Ostatní děti o ní mluvily jen v dobrém a nervózně, nebo vůbec. Což časem začalo některým dospělým připadat zvláštní. Ale nikdy se neprokázalo nic zlého, co by udělala.

Když jí bylo deset let, přišli pro ni muži v bílých pláštích. Nejprve jeden. Kladl jí otázky a nechal ji vyplnit krátký test. Nedlouho na to přijelo velké bílé auto, které ji odvezlo s tím, že musí do nemocnice. Tehdy ovšem ještě netušila, že jede do toho typu zařízení, ze kterých není návratu…

*_Současnost_*

Všechny chodby v Labyrintu, měly matně šedý ocelový nádech a na pohled vypadaly stejně. Mohla se vydat kterýmkoliv směrem. Nikde nespatřovala žádný náznak nebezpečí, ale už věděla, že její oči nejsou tím, čemu zde smí věřit. Tak zatímco se lékařské a vědecké kapacity v kontrolní místnosti potýkaly se stavem doktora Beckera a volali pomoc z ošetřovny, udělala přesně to, co po ní chtěly.

Upnula se myslí k vědomí čísla 25.

*_Čtvrteční noc_*

„Ale o tomhle už jsme mluvili, Lennarte,“ oponoval mladšímu kolegovi doktor Beill, „tvoje teorie se opírá jen o intuici a nízkou pravděpodobnost náhodného výskytu takového jevu.“

Pravda, zmínil se o tom, už v pondělí v noci. Tehdy nedokázal přijít na žádný argument, který by mohl pro obhajobu své teorie použít. Ale to byl ještě příliš zaskočený návratem pocitů, které už nikdy nechtěl mít. Veškeré vědecké uvažování vzalo za své a to ho rozčilovalo snad ještě víc, než vlastní emocionální nerozhodnost ohledně čísla 23, kvůli které nakonec zavolal Paullovi v zoufalé potřebě, někoho požádat o pomoc. Ne, že by mu to poskytlo východisko, ale něco se díky tomu přece jen dověděl. Že z něj tahle práce udělala skutečné monstrum a stala se z něj troska – naprostý odpad lidské společnosti.

Jenže dnes byl čtvrtek. Část odpoledne a už i noci věnoval hledání souvislostí mezi čísly 7 a 25. A i když si tím nemohl být jistý, protože neměl přístup k vyškrtnutým údajům, něco zde přece existovalo.

„Nejen o to,“ naznačil a ukázal na obrazovku, kde si nechal zobrazit záznamy obou vzorků. „Ptal ses, proč by si vybrala zrovna Pětadvacítku.“

Starší z Němců přikývl.

„Podívej!“ Na obou složkách zvýraznil prstem jeden určitý detail: Původ vzorku – Sirotčinec.

„Ty myslíš…“

„Že přišli ze stejného, ano.“

Odmlčeli se.

„Tohle ale najdeš u víc z nich, to pořád nevysvětluje, proč by se spřáhla jen s ním? A jak by na něj přišla?“ Hájil dál Ulrich neuvěřitelnost té domněnky.

„Pravděpodobnost, že by všechny vzorky pocházely ze stejného sirotčince je malá. U dvou jedinců to ale relativně možné je.“

Ulrich pochybovačně zakroutil hlavou.

„Domnívám se, že se u ní telepatie vyvinula už dřív a z toho nějaký půl rok ji už aktivně využívá. Hele!“

Obraz se změnil a ukázal oběma vědcům grafy obou vzorků.

„Do téhle doby měl Dvacet pět kolísavé výsledky. Tady už se zdálo, že se konečně ustálil na pomalém, rovnoměrném růstu. A vidíš?“ Nechal Lennart program grafy porovnat a vyšlo najevo, že od 20. května tohoto roku měly oba subjekty křivku zcela totožnou…

*_Současnost_*

Mladík upoutaný v křesle sledoval bolavýma očima množství monitorů. Srdce mu hlasitě tlouklo a nedokázal ovládnout chvění celého těla, způsobené strachem.

„Potřebuji si půjčit tvé oči.“ Uslyšel náhle v hlavě dobře známý myšlenkový hlas.

„C-cože?“ Jak se mu v první chvíli ulevilo, že je stále s ním, vzápětí jej polil studený pot. „J-jak moje oči? Jak pučit?“

– „Slíbil jsi, že pro mě uděláš cokoliv, pamatuješ?“ Polkl. Jistě že si to pamatoval. Jenže tehdy byl ještě malý kluk z dětského domova, který nechápal, co říká a bál se…

„A-ale takhle sem si to nepředstavoval…“

– „Jsi stále tak jednoduchý, jako jsi býval. Mám to brát tak, že tvá slova nic neznamenala?“ Otřásl se, jakoby na něj sáhla smrt.

„Ne! Ne počkej! Já jen… Ty… Ty si taky říkala, že mě odsud dostaneš, vzpomínáš?“ Nebyl to jen on, kdo se bál dodržet slovo, no ne?

– „Však taky ano… Nevzpírej se a pusť mě ke svému zrakovému centru, abych neztrácela čas a nemusela ti ublížit, a já tě ještě dnes z tohohle pekla vyvedu,“ řekla to, ale opravdu může?

„Vážně?“ Ta naděje zněla tak vábivě…

– „Vážně.“

„Nelžeš?“ Kéž by to byla pravda…

– „Ne.“

Dvacet pět si vydechl úlevou. Jak ho vůbec mohlo napadnout, že by mu lhala…? Všechny zábrany kolem své mysli bezelstně sklopil. Ať to vypadalo jakkoliv vážně ona si k němu vždycky našla cestu a pomohla mu. Bude to dobrý…

*_Před deseti lety až po současnost_*

V sirotčinci byl jeden kluk. Tichý a uzavřený, kterému se ostatní často smáli a dělali naschvály. Matka se zabila a otec o něj nestál, protože už měl jinou rodinu. A tak byl stále smutný.

Tohle dítě upřelo své oči k někomu, koho považovalo za ztělesnění dokonalosti. Krásné plavovlasé holčičce s šedozelenýma očima, se kterou si chtěl hrát asi každý a která vždycky dostala, co chtěla. I od něho.

Líbila se jí jeho manipulovatelnost a oddanost. Byl tak trochu zbabělec, ale kromě ohrožení sebe sama byl pro ni ochoten udělat první poslední. A i když se ze všeho nejvíc bál smrti a bolesti, občas kvůli ní i zariskoval, protože ho dokázala přesvědčit.

Ale stále byl jen jedním z mnoha.

Když jí odvedli a ukázalo se, co je tohle za místo, nemohla nic dělat. Neexistoval zde žádný kolektiv. Nebyl nikdo, kdo by se na ni díval, jako na příjemnou, okouzlující, inteligentní, bystrou, působivou a vysoce sebevědomou…Udělali z ní jen číslo, na nějakém svém seznamu a vzali vše, co si v sirotčinci vybudovala. Byla královna a oni z ní udělali méně než obyčejného člověka!

Dávali jí divné léky, častokrát si procházela bolestí a nutili jí noční můry, když nespolupracovala. Ale to nebylo zase tak často. Co uměla ze všeho nejlépe, bylo dělat, co se od ní očekávalo. Získat si důvěru dospělých až do té míry, že jejich ostražitost poleví a pak… Je zničit!

Snila o tom, že jednoho dne tohle místo srovná se zemí a byli to ONI, kdo jí k tomu dali sílu a naučili jí ji používat. Hráli si na Bohy a ona s nimi chtěla udělat to, co udělali lidé zatím s každým bohem, který se kdy v jejich historii objevil. Zadupat je do prachu!

Když se u ní poprvé objevila telepatie, bylo to nejprve formou empatie. Fungovalo to pouze dotekem, a přenášelo jen jejich emoce k ní. Později přišla na to, že to lze i obráceně a zvyšoval se i dosah. Bylo více než jasné, že není jediným vzorkem v tomhle obrovském komplexu, ale nikdy nikoho nepotkala. Když rozprostřela své vědomí, cítila a slyšela toho příliš, než aby se v tom dokázala vyznat. Hlasy bez tváří, propletené s obřím nerozmotatelným klubkem emocí, ze kterých by se jeden snadno zbláznil. Ona ale ne. Prokousávala se tím pomalu a učila se poznávat svět myšlenek, třídit, rozlišovat, přiřazovat co k sobě patří, jako nějaké čtyřrozměrné puzzle.

A po čase zkoumání toho nezměrného chaosu kolem sebe, zaslechla své jméno. Šla v jeho stopách a nalezla vědomí kluka, který pro ni sice byl vždy jen jeden z davu, ale tady mohl znamenat zásadní zlom a krok kupředu… Učila ho, připravovala a on stejně jako dřív, se k ní upnul celou svou existencí. Její spojenec na cestě z pekla, kterého mohla využít.

*_Současnost_*

„Tep 72, tlak 120/80, mozek v režimu gama na 80 Hertzech.“ Hlas se Onyece ještě stále třásl, po kolapsu jejího nadřízeného.

Žena na obrazovce zamířila chodbou vlevo. Ihned jak se útočný dron v podobě malého rotujícího létajícího talíře (UFO), vynořil zpoza rohu, otočila ho spodní stranou k sobě a všechny laserové výboje, které jí měly zasáhnout, díky neustálé rotaci skropily zdi podlahu i strop v jakémsi oheň připomínajícím dešti.

Sedma ho pak vyslala na nedobrovolnou cestu chodbou mimo její vlastní zrakový dosah. Díky očím Pětadvacítky se ale orientovala dobře a snadno mohla zlikvidovat několik dalších létajících robotů, které si to mířily jejím směrem.

Alan Curtis ztěžka polkl, když viděl efektivitu jejího provedení.

Díky kamerám, si Sedmička poskládala v hlavě trojrozměrný obraz celého labyrintu, vyhledat, zapálit, zkratovat, nebo ovládnout jeho dílčí komponenty a překážky jí pak už nedalo žádnou větší námahu, kterou by v tomto svém stavu cítila.

„Tep 118, Tlak 150/95. Gama vlny na 95 Hertzech.“

Žádný vzorek se ještě nikdy nedostal přes 75 Hertzů… 80 prosim, ale 95?! Ulrich s vytřeštěnýma očima zatajil dech.

A blondýna procházela tím obrazem zkázy, jakoby se jí nic z toho ani netýkalo vystavujíc na odiv skutečnou sílu svých schopností…

*_Čtvrteční noc_*

„Takže co navrhuješ?“ zeptal se Ulrich, který už zaujetí nedokázal skrýt.

– „Víš, co navrhuji.“

„Na základě tohohle ti to pořád nikdo neodsouhlasí,“ namítal, protože musel.

Lennart se však tentokrát odmítal tak snadno vzdát.

– „Vezmu si to na odpovědnost.“

„Pokud se pleteš, ztratíme minimálně jeden velmi slibný vzorek.“

Len se na doktora téměř árijského vzezření ohlédl.

– „Slibný vzorek?“ řekl by o Sedmičce ledacos, ale slibný vzorek mezi to nepatřilo. Byla jednou z nejlepších. A pokud se teď prokáže tohle tak vlastně absolutně nejlepší.

„No… chceš poslat Dvacet pětku do bludiště, ne? Aby ho Sedmička navigovala…“

Doktor Becker se ale chladně ohradil: „Ne.“ Na tázavý pohled svého spolupracovníka pak přidal ještě stejně odměřené vysvětlení: „Sedma se pokusila předstírat stagnaci. Jako sociopatce jí na číslu Dvacet pět nezáleží, pokud neohrozíme ji samotnou, neudělá pro záchranu čísla Dvacet pět vůbec nic. Raději ho obětuje, než aby ukázala své schopnosti.“

A Beillovi to konečně došlo.

„Takže pošleš do Labyrintu Sedmičku a donutíš ji vylézt z její ulity… A to všechno za zády vedení.“

„Takový je plán.“

*_Současnost_*

Že by ale mohla skrývat tolik, si nikdo ani nepředstavoval…

„Vyhlaste 1. stupeň pohotovosti!“ rozkázal Beill. Curtis se probral ze stavu podobného transu a sáhl po vysílacím kanálu.

„Stav Dvacet pět neměnný,“ oznámila sestra Waynová.

„Mám probudit Sedmičku?“ Slečně Afoyalan vázl třesoucí se hlas.

„Připravte se na to.“

Vzduch v bludišti se nasytil dýmem a elektrickým jiskřením. Poplach zněl na všech podlažích. Zásahové komando za dusotu těžkých bot spěchalo na klíčové pozice. Všechny ostatní vzorky, kromě kýžených dvou, byly uspány plynem…

 

„Dokázalas to!“ zaradoval se v duchu 25, když 7 dospěla ke vstupní bráně do Labyrintu.

„Můžeš mě najít? Počkám tady…“ Jakoby snad měl na výběr.

– „Vím, kde jsi.“

„To je skvělý!“ Už zase se mu zrychlil dech, jak se těšil, až z tohoto místa odejdou.

*_Těsně před Lenovým kolapsem_*

Lennart tušil, že za tím musí být telepatie. Jenže tím zabrouzdali do neprobádaných vod, protože bylo prakticky nemožné telepatii prokázat, pokud subjekt odmítal absolutní spolupráci. Ale tohle… To byl jasný důkaz! Jak mě mohla najít? Na tu vzdálenost, přes celý komplex, jen mě…! Co všechno vlastně ví? Jak velký je skutečný rozsah jejích schopností?

„Pravý rozsah mých schopností? Ukážu ti ho… Vím o tobě všechno…“ naznačila tajemně.

COŽE?! Zhrozil se.

„Ale copak? Bojíš se mě?“ protáhla svou otázku. „To bys měl. Jsi totiž jen ubohý parazit, skrývající svou pravou podobu za maskou vyšších principů, které sám dnes a denně porušuje hrozící se dne, kdy pravda vyplave na povrch…“

Byl to šok, jakoby ho právě zasáhl blesk.

„Zoufale toužíš uniknout z pasti, do které ses sám dostal. Hledáš možná řešení, přesto že se sama nabízejí. Ale jakmile dojde na to, aby ses rozhodl a s končenou platností si vybral svou stranu, nedokážeš to. Ani soucitný “dobrý“ člověk, ani chladnokrevný vědec. NEJSI NIC. Souhlasil jsi s touhle prací, i když jsi tušil, co zde dělají. A nedokážeš si pomoci ani teď. Sleduješ, jak tvůj soucit a slabost ničí tebe, tvou práci, i ty, na nichž ti “záleží“, ale nikdy s tím nepřestaneš. Nenávidíš se za to, ale ani to sám neskončíš, protože jsi takový slaboch.“ Bylo to, jakoby skrze objektiv kamery viděla až do nejtemnějších hlubin jeho mysli a srdce.

„Co uděláš, až se všichni dozvědí, jaký jsi, a co jsi mu dělal? Až se tvá pevnost zbabělé nerozhodnosti s konečnou platností rozplyne v prach…?“ V myšlenkách se mu nechtěně objevila tvář chlapce 23.

„A co udělá on, až mu ukážu…?“ Vytáhla z jeho vzpomínek obrazy, kdy se miloval s Paullem, ještě před tím, než vzal tuhle proklatou práci. „Až se zhroutí celý jeho svět, myslíš, že ti ještě někdy bude věřit?“

To neuděláš!

„Můžeš si za to sám.“

NE!!! Křičel v mysli celou svou bytostí.

Vysmála se mu.

Úplně cítil potěšení, které jí způsobil svým zoufalstvím. Ale ona už nemluvila. Stáhla se z jeho otřesené panikařící mysli i těla, jakoby tam nikdy ani nebyla…

*_Současnost_*

„Odhalili nás…“ Nechala se slyšet a 25 si nemohl pomoci necítit strach. Myšlenky nemají žádnou hlasovou intonaci, ale doprovází je pocity jak těch, kteří je vyslali, tak i příjemců, jejichž vědomí na ně reaguje jako organismus na cizí tělíska. A Myšlenky Sedmičky doprovázel ledový chlad.

„C-co tim myslíš?“ polkl.

 

Brána do Labyrintu se začala, navzdory pokynům počítače, sama otevírat.

Ženě na obrazovce se spustila krev z nosu.

„Teď!“ rozkázal Beill v kontrolní místnosti.

Sedmičce k nohám dopadl kouřový granát s paralyzujícím plynem od vojáků za bránou a sestra Afoyalan vyslala jejímu čipu pokyn k elektrickému šoku.

A test subjektu číslo 7 s jejím bezvědomím skončil…

 

„Ještě odsud nechci odejít.“ Oznámila mu 7.

„Co?!“ zhrozil se nechápavě 25.

„Ale jak jsem ti slíbila, pro tebe dnes tohle peklo skončí…“

„P-počkej… To NEMŮŽEŠ! Nech mě!“ ale než si mohl stačit vystavět nějaké své zábrany a vyhnat ji ze své mysli, nebo se svou silou bránit proti té její, před očima, jejichž víčka byla ukotvena, aby se nemohla hnout, všechny digitálně zprostředkované obrazy pohasly. Srdce se číslu 25 zastavilo s jejím jménem na rtech:

„Shirley…“

Doporučené z našeho blogu:

  • 23 – Kapitola 723 – Kapitola 7 Po extrémně dlouhé době, se mi podařilo dopsat další kapitolu tohoto projektu. Musím říci, že se to píše opravdu těžce a dlouho jsem si nevěděla rady, ale díky Raganině návštěvě se mi […] Posted in Novinky, 23
  • 23 – Kapitola 823 – Kapitola 8 Tak se mi podařilo sepsat další kapitolu 23. Lennart zůstal v institutu, protože musí nejprve zvážit svou situaci a vše si důkladně promyslet. Ideálně nebýt podezřelý. K ujasnění si […] Posted in Novinky, 23
  • 23 – Kapitola 623 – Kapitola 6 Lennart klesl na samé dno své existence. Konečně si uvědomil a připusti, jak moc mu na 23 záleží. Chce mladíka ochránit a dostat z dosahu Sedmy a vědců z Genesis. Ale opravdu může něco […] Posted in 23
  • 23 – Kapitola 223 – Kapitola 2 Pro Lennarta byladovolená, dovolenou snů, ale vzorek 23 měl zde jen svou samotu a zoufalství, aby mu dělali společnost. Jak bude reagovat na doktorův návrat? A jak bude reagovat sám […] Posted in 23
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *