Vášeň

Těsně před tím, než měl jít Draco zabít brumbála, v Komnatě Nejvyšší potřeby.

Vášeň

 

          Stál u té skříně v komnatě nejvyšší potřeby. Zpravil ji. Dokázal to. A co bylo víc, dokázal to sám… Jenže teď se mu třásla ruka s očarovanou mincí. Měla ji hostinská v Prasinkách. Ovládal ji kletbou Imperius. Stačil jednoduchý rozkaz a ona je přivede. Ne, přivede ji! Bellu… Dech se mu krátil. Mince pálila žárem znamení zla na předloktí. Musel to udělat. Byla to jediná šance, kterou má…

          Sevřel minci v dlani. Rozkaz byl odeslán a tak mohl jen čekat. Nohy ho ne a ne poslechnout. Chtěl odejít. Musel jít pryč, ale měl je dřevěné. Oni brzy přijdou. Draco věděl, že přijdou… Zavolal je. Jenže to byl právě ten problém. Nechtěl se s nimi setkat. Bál se pohlédnout tetě do očí. Za rok ve škole se mnohé změnilo od léta, kdy ho učila. Nemohl jí vidět, nechtěl, aby mu připomínala, co se stalo. Vyplnila prázdnotu v jeho nitru na pár nocí, ale víc? Víc nic. Ona miluje Pána zla, Draco to moc dobře věděl. Vždycky to věděl…

          Stál tam jako přimrazený. Čím víc na ni myslel, tím těžší bylo odejít. Strach neměl větší moc než to co cítil.

          A pak se skříň poprvé otevřela a ona v ní stála. Hrdá s labutí šíjí, poznamenaná Azkabanem, ale přesto šaramantní a děsivě, hrůzně krásná. Její pohled se do něj zabodl jako šíp. A Draco byl opět bezmocný. Pryč byla Pansy, a slib, který jí dal. Pryč byl Snape a úskočné řeči, které mu vryl do srdce. Pryč byl Potter a hrozba jeho čmuchalů. Byla jen ona a stín vášně, kterou cítil jen a jen s ní…

          Krátce se zkoumavě rozhlédla.

          Draco nejistě polkl.

          „Výborně, Draco,“ uznale pokývala hlavou. A mladíkovo srdce pookřálo, až se mu roztřásla kolena, do teď nepřirozeně ztuhlá. Chtěl něco říct, ale jeho ústa byla němá. Nedokázal najít hlas.

          Přišla až k němu. Manipulativní jako vždy. Tohle na ní prostě musel milovat každý, koho poctila vůní své kůže. Pohladila ho po tvářích a Draco zavřel oči. Jen na vteřinku. Nesměl otálet, Rychle ji políbil a kradl další a další cejchy její rtěnky tak dlouho, až už mu ústa nestačila. Sjel horkými rty níž. Líbal její krk. Jazykem navlhčil oschlé rty. Svlíkal ji očima, a když už oči nestačily, zapojil dychtivé ruce.

          Bella se nechala. Chlapcova touha jí dávala dojem područí, které tolik potřebovala. Chtěla někoho, kdo ji bude chtít. Kdo si ji podmaní, chtěla Pána zla celým tělem i duší a Draco… Draco jediný jí ho dokázal nahradit, když o to její mistr nestál. Pod doteky synovce směla dále snít o jediném rudě žhnoucím pohledu, kterým by jí odzbrojil…

          Draco se nenamáhal se svlékáním. Hábit měl pohodlný a teta pod šaty neměla nic. Spojily se v milostném objetí. Zády ji opřel o skříň, a když to nestačilo, byl tam ještě stůl a pohovka a…

          Draco velmi brzy ztratil pojem o polohách a času. Poprvé, podruhé potřetí… až nakonec omdlel…

 

***

 

          Jenže tak se to nestalo. Dracův strach byl silnější než touha. Nohy ho poslechly dřív, než Belatrix přišla…

          Dveře komnaty nejvyšší potřeby se otevřely a on se svou rukou prošel ven. Spěchal na věž vykouzlit znamení zla. Pán zla ho potrestá, pokud neuspěje. A on uspěje. Musí… Kvůli otci, matce, tetě, Pansy… Kvůli sobě…