Draco v poutech lásky

Pár: Draco Malfoy/Harry Potter. Draco dostal od Pána zla těžký úkol. Navíc se musí vypořádat s těžkou rodinnou situací i sám se sebou a svými city…

Jedná se o starou povídku, prosím o schovívavost ohledně pravopisných chyb, ale když mě na nějaké upozorníte ráda to zpětně opravím 😉

Draco v poutech lásky

 

     Draco Malfoy seděl na své posteli a hluboce přemýšlel. V srdci měl obrovskou bolest, ač jeho tvář byla stejně bledá jako vždy. Se stejnou maskou netečnosti seděl blonďatý bledolící chlapec na své posteli. Nevnímal volání své matky. Nevnímal, protože cítil bolest. Utápěl se ve vlastním žalu.

     Draco by si nikdy nepřipustil, že by mu mohl chybět jeho vlastní otec, ale nyní… Nyní když byl sám, to bylo jiné. Stýskalo se mu po chvílích něhy a lásky, které se svým otcem prožíval. Chyběli mu dotyky plné touhy, za které svého otce dříve proklínal. Poznal, že potřebuje být milován. Neměl však za kým jít. Neměl vůbec nikoho…

     Nejblíže si teď byli se Severusem, ale ten tou dobou již chodil s jeho matkou. Lépe řečeno spal s Narcisou. Draco to však nezazlíval jemu ani jí. Věděl teď ze všech nejlépe jak může někomu chybět láska. Tolik toho se svým otcem prožil. Jenže Lucius byl tou dobou v Azkabanu. Mezi nimi postavili ostatní tu velkou zeď, kterou nyní nemůže překročit. Nemůže už jít aby byl svému otci blíž. Teď už vůbec ne.

     Ne po tom co přivedl Smrtijedy do Bradavic. Ne po tom co se odhalil. Ne když už je Brumbál mrtvý… V tu chvíli nenáviděl celý svět. Ale hlavně a ze všeho nejvíc nenáviděl dva lidi. Voldemorta a Harryho Pottera. Cítil takovou nenávist smíšenou se smutkem, že kdyby se mu Potter teď dostal do rukou, neváhal by. Neváhal by ho zabít. Rozhodně by se nerozmýšlel jako u Brumbála. Chtěl zabít…

     Nabídl Pánovi zla, že Pottera zabije, ale ten ho chce zabít sám. – Taková zbytečnost – Pomyslel si – Proč ho nemůžu zabít já? Tohle bych dokázal. Nepotřebuju si s ním hrát, ale zabít ho. Zabít Pottera!!! – Cosi v jeho mysli volalo po Harryho smrti. Ale Draco si vzpomněl, co mu řekl Severus, když mu pomáhal po mučení odejít od Pána zla: „Nemůžeš ho zabít Draco. Zabiješ-li Pottera, Pán zla tě už neušetří. Zabiješ-li Pottera, zničíš tím všechny naše naděje. Jednou přijde čas a ty mu ještě rád zachráníš život. To si pamatuj.”

     Jenže Draco mu nechtěl zachraňovat život. Jeho mysl byla příliš zaslepena smutkem a nenávistí na to aby byl schopen pochopit co se mu Severus snaží říct. On sám vlastně nechtěl vůbec přemýšlet. Přál si být mrtvý. Mrtvý aby necítil přívaly bolesti a úzkosti. Mrtvý aby mohl v poklidu čekat na svého otce.

     Jenže právě tento klid mu nebyl dopřán. Nebylo mu dopřáno, aby zemřel v poklidu. Nesměl zemřít.

     „No tak Draco, otevři ty dveře! Copak mě neslyšíš?” volala stále naléhavěji jeho matka. Už-už byl odhodlán jí otevřít, ale v tom pocítil pálení na svém předloktí. Hlas matky utichl a Draco pocítil strach. Věděl, že je volán. Že se za nedlouho setká s Pánem zla. S tím samým, který nezabránil uvěznění Luciuse, který nedokázala zabít Pottera na poprvé. Draco měl strach, ale také cítil odpor. Nechtěl k němu jít. Nechtěl, ale musel. Věděl, že nepřijít by znamenalo smrt. On sám si sice přál zemřít, ale pořád ještě v jeho srdci zbyl plamínek, který volal po neukojené lásce. Toužil ještě jednou znát něhu a lásku. Ještě naposledy než zemře…

     A tak se Draco oblékl do Smrtijedského pláště a s hůlkou připravenou vykročil ze dveří. Sešel ze schodů do vstupní haly, kde už na něho čekala matka a Severus. Neřekl jediné slovo. Matka se tvářila ustaraně a Severus na něho pohlížel s pochopením, ale Draco byl nad věcí. Jeho maska v obličeji sice nebyla stoprocentní, ale jeho mysl byla dost chráněná. Byl si jistý, že důvod jeho trápení zůstane utajený.

     Všichni tři se přemístili z rodinného sídla do zříceniny, kterou obýval Pán zla. Cesta do přijímacího pokoje byla sice dlouhá, ale Draco ji stejně nevnímal. Myslel jen na dva lidi. Jednoho miloval, druhého nenáviděl. Luciuse a Harryho.

     „Konečně jsme všichni,” promluvil uprostřed kruhu stojící Voldemort, „Tak tedy. Díky informacím, které jsem obdržel od Severuse jsem se rozhodl provést rozhodující výpad. Každý z vás dostane úkol. Všechny úkoly budou probíhat zároveň a až vám dám znamení, dokončíte je. Pokud se všechno podaří, budeme jasnými vítězi. Dobrá. Aby nemohlo dojít k velkému ochromení této operace, nebude nikdo znát úkol toho druhého, jasné?!” zeptal se důrazně. Jenže Dracovi to bylo fuk. Vůbec mu na tom nezáleželo. Chtěl jen, aby někdo šel konečně zachránit jeho otce nebo byl odhodlán to provést sám na vlastní pěst.

     Poté si vždycky, jednoho nebo dva Smrtijedy volal Pán zla do vedlejší místnosti, kde jim vysvětloval jejich nové úkoly. V tom se k Dracovi naklonil Severus: „Nedělej hlouposti Draco. Drž se pokynů Pána zla, alespoň prozatím…” pravil tichým naléhavým hlasem. Draco vycítil jeho obavy, ale jelikož jim nerozuměl, nebral je v potaz. Snape mu snad chtěl ještě něco říci, ale to už si Pán zla volal i jeho. Po Snapeovi šla dovnitř Belatrix a pak Dracova matka.

     Až už zbýval jenom on sám. Draco si nemohl nevšimnout, že někteří Smrtijedi jsou uvnitř jen krátce a jiní déle. Přemýšlel, jak dlouhou dobu tam asi stráví on a v jakém stavu odtamtud odejde.

     „Vejdi…” zasyčel Voldemort tiše na Malfoye. Byl to tichý hlas. Tichý, ale nevlídný.

     Draco vešel a poklekl před svého pána. Hlavu měl stále pod kápí a díval se na zem. Alespoň se tolik netřásl, když se nemusel dívat přímo na toho, komu se rozhodl sloužit. Lépe řečeno, kterému ho jeho vlastní otec zavázal do služby. To byla jedna z věcí, které otci asi nikdy neodpustí.

     „Doufám, že už ses poučil, že rozkazy se mají plnit!” řekl mu důrazně Pán zla, který k němu stál otočený zády.

     „Ano pane,” hlesl tiše, ale vyrovnaně. Alespoň si to myslel.

     „Výborně. Ty totiž dostaneš úkoly dva!” Draco netuši,l co tím chce Pán zla říci. – Proč zrovna já bych měl dostat dva úkoly? – Jenže odpověď byla prostá.

     „Ten první bude jen zkouška, jestli budeš vůbec schopný splnit ten druhý!” Co tím myslí? Co to je asi za úkol, když napřed musím splnit zkoušku? Nechce se mě třeba jen zbavit?  „Tvým prvním úkolem bude vysvobodit tvého otce z Azkabanu stejně jako i ostatní mé věrné služebníky. Pokud to uděláš a podaří se ti to, dostaneš mnohem důležitější úkol! A Teď vypadni, než si to s tebou ještě rozmyslím!” zasyčel Pán zla. Draco se cítil ale neskonale šťastný. Konečně se přiblížil alespoň jedné z věcí, po které toužil. Přemýšlel, jestli třeba Pán zla nemohl nějak zjistit, co ho trápí, ale byl si jistým, že rozhodně na něj nepoužil nitrozpyt. Alespoň nyní ne.

     Bylo obtížné krotit svoji radost. Netušil jestli bude schopen osvobodit svého otce, ale věděl, že proto udělá všechno. Všechno… Musel to udělat. Chtěl to udělat. A v duchu se modlil za to, aby se mu do rány nějakou náhodou připletl i Potter. Zabil by tak dvě mouchy jednou ranou. Tolik si přál otcovu svobodu a Potterovu smrt.

     Draco urychleně opustil pokoj pána zla a pospíchal samou radostí pryč z jeho rezidence. Chtěl to povědět matce, ale pak si uvědomil, že jí to říct nesmí a vlastně by to asi ani nechtěla slyšet. Její láska k Severusovi byla už příliš silná… Jen by jí tím ublížil. Ale na druhou stranu by jí měl varovat. Uměl si představit, jak by Lucius zuřil, kdyby nalezl svoji ženu v posteli s někým jiným. Náhle byl opět zmatený. – Co teď? Co mám teď dělat? Co když měl Pán zla pravdu a ještě nejsem způsobilý pro takovéhle úkoly? Tolik bych si přál, aby byl otec na svobodě, ale nechci ublížit matce a už vůbec ne Severusovi. – Byla to těžká volba a on netušil, co má dělat. A pak si vzpomněl na Snapeova slova: „Nedělej hlouposti Draco. Drž se pokynů Pána zla, alespoň prozatím…”

     Měl se tedy držet pokynů Pána zla. Což znamená nikomu nic neříkat a osvobodit otce z Azkabanu.

***

     Draco vyrazil pod pláštěm temné noci. Přemístit se na určené místo byla hračka, ale samotná akce už byla horší. Na každém kroku chodili Bystrozorové. – Jak se mám sakra dostat do toho vězení, když je to tady samej bystrozor? – Stěžoval si sám sobě. Doteď vůbec netušil, jak to vlastně hodlá udělat. A pak ho náhle něco napadlo. Mezi Bystrozory vyhledal toho nejpraštěnějšího. Spíše tu. Byla to Tonksová. Draco věděl, že je hrozně nešikovná. Otec mu o ní vyprávěl. A když v tuhle chvíli měla ty svoje růžové vlasy, nemohl si ji zkrátka s nikým splést.

     „Imperio!” zašeptal. Povedlo se. Kletba zasáhla tížený cíl. A tak Draco poručil Tonksové aby šla a pomalu eliminovala všechny své spojence. Dawlish padl spoutaný k zemi a po něm další a další… Až už tu nikdy nezbyl kromě jí samotné.

     Draco věděl, že ještě budou někde uvnitř další, ale tím se nemohl dále zabývat. Poslal Tonksovou dovnitř aby mu přivedla otce, spolu s ostatními Smrtijedy, a spoutala všechny stráže po cestě. On sám se schovával ve křoví na ostrově uprostřed moře.

     „Vida, vida!…” oslovil jej náhle známý hlas. Draco se prudce otočil, ale jeho protivník to čekal: „Expelliarmus!” Dracovi vyklouzla hůlka z ruky a silné kouzlo ho ještě k tomu odmrštilo o deset metrů vzad. Bylo to tvrdé přistání, ale už alespoň věděl, proti komu stojí.

     „Moody!” zavrčel na něj, „to ste vy?!” Moody se však jen mírně pousmál. Nijak neměl strach z malého kluka, který se teď jen bezmocně rozhlížel po své hůlce, kterou Moody svíral ve své ruce.

     „Ale, ale kohopak to tu máme?…” zasmál se úlisně a strhl Dracovi z hlavy kápi. „Mladý pan Malfoy… Přišel jste se připojit ke svému otci?” poškleboval se dál Pošuk, který ve tmě vypadal jako nějaký hrůzostrašný pirát. Draco se třásl strachy. Věděl, že se akce nezdařila, ale nebyl ochoten se s tím smířit. Pokoušel se ještě něco vymyslet. Musel něco vymyslet.

     – Ještě pořád je tu ta nána, Tonksová. Ta to tam uvnitř zvládne a až přivede ostatní tak mi pomohou. Jen musím tohohle Pošuka nějak zabavit. – Přemýšlel Draco: „To spíš ty se připojíš ke svým mrtvým kamarádíčkům!” vykřikl na Moodyho. Viděl, jak se jeho oči zúžily do pouhé štěrbiny: “Mladý pán chce být asi zase fretka, že?” vysmál se mu, ale tentokrát mnohem důrazněji Moody. Draco si nebyl jistý kam, až může zajít, ale věděl, že se musí snažit. Věděl, že jen na něm teď závisí osud Luciuse i jeho vlastní. Musel se s ním ještě chvíli hádat.

     „To máte tak málo inspirace, že se vracíte k fretce?” posmíval se tentokrát Draco. Nebyl to však upřímný smích. Spíše jen další maska.

     Moody chtěl něco odseknout, ale to už z Azkabanských kobek vybíhali další Smrtijedi. Moody tedy spoutal Malfoye a pokoušel se osvobodit ostatní Bystrozory. Jenže ti už svoje hůlky neměli. Smrtijedi jim je sebrali.

     Draco ležel v mokré trávě a pozoroval, co se právě začalo dít. Bylo jediné výstižné slovo. Masakr. Ano masakr. Smrtijedi nebrali ohledy vůbec na nic. Zabíjeli ty, kteří se osvobodili i ty, kteří ještě byli bezmocní a spoutaní. Jeden po druhém se jejich nepřátelé bortili k zemi do věčného spánku. To bylo poprvé od Brumbálovi vraždy co plakal. Plakal, když viděl nezkrotnou nenávist v očích svého otce. Cítil zmatek, ale také smutek. Byl smutný z toho, co způsobil. Tohle přeci nechtěl… Ne, tohle určitě nechtěl.

***

     Od vysvobození vězňů z Azkabanu uplynuli již dva měsíce a Draco se stále cítil velice zmatený. Otec mu ani nepoděkoval za záchranu. Ani se ho slůvkem nezastal před Pánem zla. Díky úkolům od Pána zla se sice Dracův otec ještě nedozvěděl o tajné lásce mezi Narcisou a Severusem, ale i tak se zdálo, že ho něco trápí. Něco ho trápilo a svůj vztek si vybíjel na Dracovi. Nebyli žádné láskyplné doteky plné něhy a vášně, ale jen kletby a týrání. Jen rozkazy, za jejichž neuposlechnutí jej čekalo další mučení. – Dělat nejposlednějšího poskoka Pánovi zla by nebylo tak kruté. – Pomyslel si vždy, když ho otec mučil. Nakonec se mu Draco začal vyhýbat. Ještě stále nedostal svůj nový úkol od Pána, ale tušil, že to brzy přijde. Proto se z Malfoy Manor přestěhoval do rezidence Pána zla, kde v jedné ze sklepních místností prodléval ve svém žalu a bolesti.

     Nenáviděl svého otce, nenáviděl sám sebe, Pána zla a hlavně… Hlavně Harryho Pottera. Už samo to jméno v něm rozbouřilo krev. Chtěl jediné způsobit mu bolest. Takovou bolest, kterou teď prožíval on sám…

     Věděl jak na to. Bylo to jednodušší, než si mohl přát. Stačilo jediné… Zabýt Ginny Weasleyovou. Dávno Draco věděl o jejich lásce. Rozhodl se, že Harryho připraví o Ginny tak jako on ho připravil o otce. O takového otce, kterého miloval. Netušil, že by se v něm kdy mohla vzedmout taková nenávist. Nenávist, kterou nelze nijak utišit… Nenávist tak nevypočitatelnou jako je bouři na moři.

     A tak Draco jedné noci vyrazil. Vyrazil do Prasinek. V očích měl pohled šílence. Pohled člověka, který přišel o smysl svého života. Už-už se blížil ke školní bráně. Už-už byl na dosah alespoň školních pozemků, když v tom ho začalo znovu pálit jeho znamení zla. Draco zaklel. Tohle si nepředstavoval. Když už přestával doufat, že se ještě svůj úkol kdy dozví tak tohle. A tak se mladý Malfoy vrátil do rezidence Pána zla. Dobře už znal místní spletité chodby. Nedalo mu problém najít tu místnost, kde před časem stál se Severusem v očekávání. Kde byl už několikrát podroben mučení.

     „Přál jste si můj pane?” oslovil pána zla, když vstoupil a poklekl před Voldemorta. Ten se jen ušklíbl.

     „Kde jsi byl Draco?” zeptal se chladným hlasem Voldemort. Draco byl ještě stále pln hněvu, ale nedokázal jen něco odseknout. To nemohl. Nemohl, pokud chtěl zabít Potterovu holku. Nemohl, protože by ho jinak Pán zla mohl zabít.

     „V Prasinkách, můj pane,” vypravil ze sebe stěží. Dost ochladl jeho hněv v přítomnosti tak mocného kouzelníka. Teď snad poprvé v životě Draco racionálně vážil každé své slovo a svůj pohyb. Poprvé v životě uvažoval s naprostým chladem. – Severus by na mne byl hrdý – Pomyslel si. A měl pravdu. Byl by, jen kdyby to věděl.

     „Tak v Prasinkách… Podívej se na mne Draco!” rozkázal Pán zla. Draco věděl, co má v plánu, ale i kdyby nechtěl, musel mu teď pohlédnout do očí. Musel, aby tak zachránil současnou situaci. A tak mladý blonďatý chlapec sejmul z hlavy kápi a pohlédl do očí svého pána a mistra. Přímo cítil jak Voldemortova mysl prohlíží tu jeho a snažil se myslet jen na holá fakta. Doufal, že tím alespoň trochu skryje původní důvod proč?

     „Tak ty jsi šel zabít tu krve zrádkyni,” řekl nakonec Voldemort a odvrátil od Draca svůj hadí obličej. “Proč jsi mi neřekl dříve, že s ní Potter chodí?!” To už nebyla otázka. To nebylo uvažování, ale obzvlášť důrazná otázka. Taková, na kterou musíte odpovědět. A tak Draco odpověděl: „Chtěl jsem ji dostat sám, pane. Nedovolil jste mi zabít Pottera a tak jsem se rozhodl zabít ji. Doufal jsem, že bychom ho tak mohli nalákat do pasti a pak bych ji třeba mohl mučit před jeho očima!” Draco se snažil mluvit co nejklidněji, ač se mu srdce v hrudi zmítalo v křečích. Útroby měl převrácené naruby, ale snažil se to nevnímat. Teď byl Draco zoufalý, ale snažil se nedat to najevo.

     „Nechtěl jsi s ní nalákat Pottera! Ale protentokrát ti tu lež prominu!” pravil o něco klidněji a otočil se zpět k mladému smrtijedovi.

     „Crucio!” zahřměl pak ten chladný hlas. Tentokrát to nebylo jen srdce, které bylo uvězněné v křečích. Nyní byl celý v jejich sevření. Řval bolestí, skučel a snažil se mít alespoň zavřené oči. Ta bolest však nebyla nic oproti té, která ho sžírala zevnitř. Draco věděl, že mohla být kletba i mnohem silnější… tohle bylo jen varování. Přesto se však sbíral ze země jen s obtížemi. Byl prokřehlý a unavený.

     „Nyní ti řeknu tvůj úkol. Půjdeš zpět do Bradavic. Vrátíš se k nim zpátky. Namluvíš jim, že jsi byl jen pouhá oběť. Po vzoru Brumbála ti budou naivně věřit. Vím, že budou… Ale Pottera necháš na pokoji. A až tě příště začne pálit znamení zla, přivedeš mi tu holku, jasné?!” zeptal se důrazně. Ale tahle otázka si už odpověď nežádala. Draco pochopil, že může odejít. Ne, že musí odejít.

***

     A tak Draco odešel. Odešel do své malé komůrky, která mu náležela, a přemýšlel. Přemýšlel jak docílit svého úkolu. Měl před sebou velice těžký úkol. Moc těžký na to aby ho mohl jen tak zvládnout.

     Mladý Smrtijed přemýšlel dlouho. Snad až příliš dlouho a pořád ho nic nenapadlo. A pak mu něco došlo. – Grangerová – napadlo ho. – Ano, to je ono –

     A tak začal psát. Napsal krátký dopis dost neúhledným písmem, o které se ani nemusel nijak snažit, a svěřil ho sově. Dopis psal vlastní krví aby mu dodal na důvěryhodnosti a napsal ho sovím brkem.

***

Grangerová…

     Nemusíš mě brát vážně, ale potřebuji pomoc… Vím, že jsem to zvoral, ale… Musíš mi pomoct! Já už dál nemůžu… Oni mě zabijí… Nevím, jestli je vůbec tahle sova schopná ti ten dopis doručit, ale jinou nemám. Vězní mě a mučí. Sotva mám ještě tolik sil, abych udržel v rukou brk. Místo inkoustu píšu vlastní krví, protože nemám nic. Nic… Prosím vyslyš mě. Jsem už zoufalý… Potřebuji tvou pomoc. Musím utéct. Už vím jak, jen… Nevím, jestli a kam bych se měl ukrýt. Potřebuji tvoji pomoc. Prosím…

     Uteču zítra… Ale potřebuji, abys tak kolem páté ráno čekala v Prasinkách. Přemístím se tam. Ale jestli tam nebudeš tak zemřu…

***

     A tak ještě trochu zmuchlal kus kapesníku, na který psal a pak ho svěřil jedné malé sově, která vypadala ze všech nejvíce divoce. Věděl, že mu Grangerová uvěří. Že uvěří alespoň tolik, aby tam čekala. Sice to tam bude samý bystrozor, ale to se mu také hodilo. Rozhodl se zabít dvě mouchy jednou ranou.

     A pak už mu zbývalo jenom zajít za otcem…

***

     „Můj pane, proč jste mu svěřil takový úkol?” zeptal se v černém zahalený muž.

     „Protože už je na čase, aby dospěl. Příliš dlouho byl ve stínu svého otce. Takto dám alespoň trochu průchod jeho nenávisti, a pokud neuspěje, nijak nám nemůže uškodit. Nedokázal zabít Brumbála a tento úkol si vlastně vybral sám…” odpověděl mu chladně Pán zla. Smysl byl však ještě jeden. Byl to nejlepší způsob, jak mohl potrestat Luciuse. Nechat ho zabít jeho vlastním synem…

***

     Draco nevěděl nic o skrytých plánech Pána zla, ale věděl jedno. Pokud chtěl, aby mu Grangerová uvěřila, musel vypadat jako po mučení. Musel jít a nechat se dobrovolně mučit. Znal naprosto perfektní řešení. Jeho otec je na něho naštvaný a tak ho naštve ještě víc. Zároveň si tím chtěl ověřit, jestli ho otec ještě miluje…

     Něco v jeho duši volalo po odpovědi. Něco to v něm to chtělo vědět. Bez toho by se od otce nikdy nedokázal odpoutat a to musel, pokud chtěl, aby mu jeho plán vyšel. Musel si být jistý…

     „Á tady jsi…” oslovil jej Lucius Malfoy, „kdes byl!” vykřikl téměř nepříčetně.

     „U Pána!” odsekl Draco. Chvíli si jen mlčky hleděli do očí a Lucius si v té chvíli uvědomil, že se jeho syn změnil. Pochopil, že Draco už není jenom figurka na hraní. Že se jeho syn sám stal hráčem. Pochopil, že teď svedou boj. Boj o to kdo bude čí figurka. Přesto všechno, co k synovi cítil, nehodlal se nijak lehce vzdát. Nemohl, byl Malfoy a měl svoji hrdost.

     „Ach tak…” pravil chladně jeho otec.

     „Co ach tak, co ti je vůbec do toho, kde jsem byl? Už jsem dospělý a můžu si dělat, co chci!” rozkřikl se na otce. Zdánlivě se choval nepříčetně, ale v očích se mu zračil klid a vyrovnanost. Věděl, že nesmí nic pokazit. Uvědomoval si otcovu inteligenci a bylo mu jasné, že nesmí udělat žádnou chybu.

     „Jak to se mnou mluvíš?!!!” zahřměl hlas Luciuse Malfoye. „Co si o sobě myslíš?! Pořád ještě jsem tvůj otec!”

     „Otec? Jo?…” zeptal se Draco výsměšně. „Tak to mi potom jistě rád vysvětlíš, proč jsi chodil pro útěchu do mé postele?! Proč, když jste se s matkou pohádali, sis chodil vylévat svou hořkost na mě?!! Říkals, že mne miluješ?!” to už Draco řval. Konečně se mohl vykřičet z těch nevyřčených otázek, které jeho mysl již tolik tížili. Konečně se toho mohl zbavit… Přesto si však zachovával chladnou hlavu. Byl připraven, na mučení, které se mu poprvé v životě hodilo. Na které se těšil. Doufal, že mu tělesná bolest trochu pomůže od žalu, který se nyní dral na povrch, a kterému to nesměl dovolit.

     „Crucio!” vykřikl Lucius a Draco se začal svíjet v bolestech za strašlivého jekotu. „Myslel jsem, že jsi dospěl! Ale ne, to byl jen omyl. Ty budeš už napořád jenom nepotřebné děcko!!!” Tolik zášti Draco ještě nikdy neviděl v očích vlastního otce. Připadalo mu to šílené…

     Kletba za kletbou mučily a trýznily tělo mladého čaroděje. Ale on věděl, že právě tohle je jeho vstupenka do nového života. Že právě tohle je lístek do první třídy ke splnění jeho úkolu. Bolest však byla nesnesitelná. Pořád do kola se to opakovalo a on už začal pochybovat o svém rozhodnutí. Jedno jediné v té chvíli věděl jistě. – Nikdy mě nemiloval… –

      Bolest polevila, ale Draco plakal. Plakal, protože si konečně uvědomil co měl pochopit už dávno. Už necítil lítost za čin, který hodlá udělat. Už věděl, že nebude mít výčitky svědomí. Chtěl to udělat…

     Draco ležel v jednom z velkých pokojů v Malfoy Manor. Ležel tam na zemi a nebyl schopen se zvednout. Věděl, že ho tady nikdo nenajde. Jediný kdo o něm věděl, byl otec. Pokud někdo přijde, bude to Lucius. Matka už doma skoro není a Severus sem už také nechodí. Věděl, že to je jen jeho válka s otcem. Jen jeho vlastní boj.

     Draco pomalu vstal. Chvíli mu trvalo, než ho nohy zase začaly poslouchat. Ale podařilo se mu to. Konečně zase stál. Vytáhl hůlku a snažil se vybavit si co nejvíce kleteb, které by mohl proti otci použít. Mladému čarodějovi bylo jasné, že to nebude lehký boj. Ovšem čím více bude připraven tím větší má šance. Netušil jak dlouho tam tak ležel, ale vzhledem k tomu, že za okny již byla noc, nepochyboval o tom, že několik hodin. Grangerová už určitě dostala jeho dopis. Teď šlo skutečně o hodně.

     Dveře od pokoje byly zamčené, ale Draco je uměl odemknout. Procházel svým rodným domem, který mu té noci připadal podivně cizí a nevlídný. Šel po paměti do otcovy ložnice. Tam však otec nebyl. – Kde by mohl být? – Uvažoval náhle tolik stísněně. Bál se. Bál se, že jeho plán selže.

     „Tak tady jsi?!” uslyšel za zády hlas hledané osoby. Draco se nerozmýšlel. Strach přešel do chladné nenávisti. Věděl, co musí udělat. Prudce se otočil a neverbálním zaklínadlem jen těsně minul otcovo rameno. Tohle sice Lucius neočekával, ale léta bojů ho dost naučila. Nepotřeboval nijak dlouhý okamžik na to, aby pochopil, že se jeho syn ještě ani zdaleka nevzdal.

     A tak to šlo ráz na ráz. Kletba střídala kletbu bez jediného vyřčeného slova. Brzy už byli oba unaveni. Draco dalece předčil Luciusova očekávání, ale ani náhle pocítěná hrdost k vlastnímu synovi nemohla ukončit ten boj.

     „Vzdej to, otče!” zvolal náhle Draco.

     „Nikdy!” odvětil Lucius.

     „Já už nejsem tvůj poskok. Nebudu dělat to, co TY chceš. A víš co? Udělám přesný opak. Slyšíš?! Já odcházím. Odcházím a jestlis to nepochopil, budu přesně na opačné straně co ty! Na Potterově straně!!!” Draco ta poslední slova vyloženě zakřičel, aby tak zakryl příval nenávisti, která se vloudila do jeho mysli s tím jménem. Se jménem Potter. Nemohl ničím prozradit otci, jak moc ho nenávidí, protože pak by mu celé tohle náročné divadlo bylo k ničemu.

     Lucius Malfoy na okamžik zaváhal a v tu chvíli ho Dracova kletba celého spoutala.

     „To nemůžeš udělat!” křičel na svého syna. “To nemůžeš. Pán zla tě zabije, jestli to uděláš!” jenže to Draco nijak nereflektoval. Díval se na svého otce a už v tu chvíli věděl, že ho nechává na živu jenom proto, aby ho mohl později zabít někdo jiný.

     „Můžu, otče. Já můžu všechno, abys věděl. Jo a ještě něco. Než tě zabiju, možná bys rád věděl, že tvoje milované manželka má milence! To je co? Ano je to tak,” dodal, když viděl tázavý pohled v Luciusových očích. „Ano má milence. A chceš vědět ještě něco? Je to Severus Snape a mám daleko radši jeho než tebe!” Draco věděl, že tohle je ta poslední kapka, do otcova poháru trpělivosti. Byl připraven na to, že překoná poutací kouzlo. Znovu spolu bojovali, ale tentokrát už se Lucius neovládal. V očích se mu zračila hluboká nenávist. Tak hluboká, že i Dracova nenávist k Potterovi nebyla oproti ní nic.

     Draco byl unavenější než Lucius. Ještě nenabral všechny potřebné síly po kletbě Cruciatus. Dal tedy otci najevo, že jeho síly už se krátí, a přemístil se do Prasinek. Nebyl si vůbec jistý, jestli odhadnul hodinu, ale nezbývalo mu než doufat. Pokud by se totiž zmýlil tak až se sem přiřítí jeho otec tak se zřejmě už neubrání.

***

     Lucius nemusel dlouho přemýšlet, kam se přemístil jeho syn. Bylo to snadné. Před chvílí mu přeci sám prozradil, že se přidá k Potterovi a ten je přece v Bradavicích. Kdyby v tu chvíli mohl Lucius Malfoy přemýšlet s chladnou hlavou uvědomil by si, že to je past. Připadalo by mu chování jeho syna příliš vypočítané, ale v tuhle chvíli ne. Zmínka o tom, že by ho Narcisa mohla podvádět, mu téměř zlomila srdce.

***

     Draco se objevil v Prasinkách a hned upadl na zem. Nemusel ani nijak filmovat. Bylo mu opravdu zle. Byl unavený a ještě ho všechno bolelo po dlouhém mučení. Nic se však nestalo. – To ne. – Pomyslel si. – Tak přeci jenom jsem tu brzy. Teď se sem přemístí otec a zabije mě. To jsem nedomyslel. Neměl jsem se nikdy spolehnout na tu mudlovskou šmejdku. Nikdy! –

     Netrvalo dlouho a v Prasinkách se objevil i Lucius. Dlouhé bílé vlasy mu cuchal vítr, ale v očích měl výraz posedlého šílence. Draco se v tu chvíli hrozně bál. Možná by býval ještě nalezl trochu sil aby s ním bojoval, ale už to vzdal. Nemělo cenu bojovat pokud by na jeho konci neměla být záchrana. A mladý Malfoy se svých nadějí už vzdal. – Byla to hra. Nic víc než hra. Hrál jsem a prohrál, to je vše. Nebo ne? Nesplním úkol, to už je jasné. Nezpůsobím Potterovi tolik bolesti jako on mě. A ještě k tomu jsem prozradil matku a Severuse. Tolik jsem si byl jistý. A teď? Vsadil jsem všechno na jednu kartu a ta karta byla Černý petr. Tak takhle to končí. Tohle je smrt… –

***

     Draco se probudil. Netušil co se mu to zdálo, ale připadalo mu, že spal snad celou věčnost. Probudil se a nechtěl otevřít oči. Nechtěl vidět kde je ani co se stalo. Chtěl jen dál ležet a snít. Alespoň sen by mu mohl přinést nějaké šťastné chvíle. Jenže to se nemělo stát.

     „Jak je na tom?” zeptal se nějaký vzdálený hlas.

     „Už je to lepší… Pravda je, že si asi prožil své. Museli ho dlouho mučit, když se ještě ani neprobral,” odpověděla na to ustaraná ošetřovatelka. To si Draco uvědomoval. Poznal hlas madame Pomfreyové. Nechtěl však poslouchat dál. Všechno se mu vybavilo, a on nebyl schopen pochopit jak to, že je ještě naživu. Stále se mu vracel obraz otce jako v šíleném transu jak na něho míří hůlkou. Bolela ho ta vzpomínka. Nevyčítal si to, ale bolelo ho, když si vzpomněl na ty oči plné šílenství, když ještě rok a několik měsíců před tím v nich viděl něhu a lásku. Ta změna ho děsila, obzvlášť když si připustil, že by se mohla udát i v něm samém.

***

     Už tomu bylo dva týdny, kdy Draco opustil ošetřovnu. Podařilo se mu všechny přesvědčit, že uprchl. Vlastně mu v tom pomohlo i svědectví jeho otce, který byl donucen vypovídat, než ho znovu zavřeli do Azkabanu. Draco nepochyboval o pochybnostech McGonagalové nebo Pottera, ale byl odhodlán svůj úkol dokončit. Věděl jak se k Potterovi dostat. Grangerová uvěřila jeho dopisu a Draco si byl jist, že ho lituje. A právě tato lítost se měla stát jakýmsi mostem mezi ním a Potterem. Nesměl ho zabít, ale jakmile se mu dostane blíž, tak už nebude mezi ním a Weasleyovou žádná překážka. Choval se vypočítavě a uvědomoval si změnu, která se v něm udála.

     – Chováš se stejně jako otec! Ne to není pravda! Ale ano a ty to víš. Víš, že se nyní chováš přesně jako on. Ale to jen kvůli tomu úkolu… Proč si stále něco namlouváš?! Já si nic nenamlouvám! – Draco se snažil vždy takovéto myšlenky potlačovat, ale ne vždy se mu to podařilo.

     Už se cítil chvílemi zoufalý, jak musel neustále sám sobě, ale i jiným obhajovat své počínání. Byl sice znovu začleněn do vyučování, ale ani přívaly učiva ho nedokázala odreagovat. Tady mezi tolika známými lidmi si začínal uvědomovat, jak obtížný bude jeho úkol. Ne snad kvůli Potterovi nebo Weasleyové, ale kvůli jeho vlastním myšlenkám. Nejednou si připadal tak odtržený od světa Smrtijedů, že začal zapomínat na své poslání. Vlastně začínal pociťovat, že už ten úkol nechce plnit. Dokud byl na té druhé straně, nepochyboval o svém přesvědčení, ale teď a tady to bylo jiné. Všední starosti mu připomněli, že ještě není úplně ztracený. A toho se právě bál.

     Bál se toho, že by mohl ztratit své odhodlání a proto se brzy začal ostatním vyhýbat. Vyhýbal se všem a volné chvíle trávil v komnatě nejvyšší potřeby. Věděl, že si o něj Grangerová dělá starosti, ale ona byla ten poslední člověk na kterém by mu záleželo. Vlastně ne, posledním takovým člověkem byl Harry Potter. Neustále se o tom musel přesvědčovat. Všímal si jak se jeho postoj mění, jak původně chtěl být Potterovi co nejblíže aby to poté měl jednoduší. Ale teď se mu vyhýbal. Vyhýbal se mu proto aby si udržel onu nenávist vůči němu.

     „Draco,” oslovila jej zase ta mudlovská šmejdka.

     „Co chceš?!” odsekl a přidal do kroku.

     „Co je s tebou?” ptala se starostlivě.

     „Nic,” odsekl znovu. Nechtěl jí odpovídat. Nechtěl, protože by pak musel odpovídat i sám sobě.

     „Jedna věc mi vrtá hlavou. A chci znát odpověď!” řekla pojednou tvrdě. Draco se zarazil. Nevěděl, jestli by bylo bezpečné pokračovat. Přeci chtěl, aby mu uvěřila. Pokud mu přestane důvěřovat, znamenalo by to konec jeho poslání. Rozhodl se tedy počkat a snad i odpovědět na její otázku. Netušil, však na co se chce ptát a tato nejistota mu příliš nepomáhala. Naopak. Měl strach.

     „Proč jsi ze všech lidí poslal to volání o pomoc zrovna mě?!” zeptala se. Ano tak prostá to otázka a Draco si neuvědomil, že jí to bude podezřelé. Obzvlášť když se teď začal všem vyhýbat. Vůbec netušil, co by jí na to měl říct, aby mu uvěřila. Rozhodl se tedy, že musí říct pravdu, alespoň částečně. To ji trochu vyvede z míry, než se začne znova ptát, bude mít čas si to promyslet.

     „Je o tobě známo, že uvěříš všemu. Nemohl jsem to poslat Crabemu nebo Goylovi. Jejich otcové jsou taky Smrtijedi a oni jsou tak hloupý, že by jim to vyžvanili. Nebo by tam přišli sami a proti mému otci by neměli šanci…” Draco mluvil smutně, také byl smutný. Ta vzpomínka ho stále ještě zraňovala: „A komu bych to podle tebe mohl ještě poslat? McGonagalový? Ta by mi tak určitě věřila. A tak jsem to poslal člověku, kterému bych mohl svěřit svůj život jen opravdu v té nejzoufalejší situaci, v jaké jsem byl. Věděl, jsem, že ty to nenecháš jen tak. Že to řekneš ředitelce a že ji přesvědčíš, aby tam s tebou někoho poslala. Jsi příliš předvídatelná Grangerová,” vysvětloval dál smutným hlasem, ale nedíval se na ni. To nedokázal: „Bylas jediná, kdo mohl mít alespoň trochu šance mě z toho dostat. Ještě něco?!” zeptal se smutně, ale tentokrát už se jí zahleděl zpříma do očí. Věděl jak ji odzbrojit, ale zároveň si uvědomoval, že ona je teď jeho největší nepřítel krom sebe samého. Viděl, jak se jí z očí vykoulela jediná slza. Jinak se ale tvářila stejně vyrovnaně jako vždy.

     „Mě můžeš věřit…” řekla nakonec, „když budeš cokoliv potřebovat, víš, kde mě najdeš.” Hermiona zůstala stát, ale Draco rychle odcházel. Snažil se ze své mysli vypudit, co právě uslyšel. Nechtěl, aby ho tížili zbytečné pocity. Jenže jeho snažení bylo zbytečné. Nemohl zapomenout na její slova. Nemohl. Veškerá jeho rozhodnost byla ten-tam. A tak se rozeběhl jako by snad tomu mohl utéci a zaběhl do umývárny Ufňukané Uršuly. Ona byla jediná, před kým se nestyděl plakat. Ona mu byla oporou už minulý školní rok a Draco doufal, že by mohla být i nyní.

     Duch bývalé studentky se ho snažil utěšit, ale jemu to nepomáhalo. Pochyboval o sobě. Bál se, až bude povolán, že neuspěje. Bál se, že nedokáže unést Weasleyovou. Že ji nedokáže přivést Pánovi zla pro těch pár slov, které mu řekla ta mudlovská šmejdka. Těch několik slov, kvůli kterým teď on, Draco Malfoy přemýšlel, jestli to co chce udělat je správné, kvůli kterým nyní váhal.

     Během několika následujících měsíců si Draco dal záležet aby zapomněl na své pochybnosti. Věnoval se jen učení a zlepšování sama sebe. Grangerové se nevyhýbal a odpovídal na její otázky, ale nikdy za ní sám nezašel. Brzy však začal zapomínat i na svůj úkol. Připadalo mu to všechno přespříliš vzdálené. Tak vzdálené, že nad tím nemělo cenu uvažovat. Věděl, že ho neustále pozorují Potterovo oči, kdykoliv je nablízku, ale snažil se chovat jako že o ničem neví. – Ty oči… Ty oči… Jeho oči… Ty oči… – Neustále na ně musel myslet. – Už jsem zoufalý. – Pomyslel si. – Když myslím i na Pottera. Už jsem se z toho zbláznil. Pokud brzy nepřijde rozkaz, tak už to nedokážu. – Draco ani netušil jak moc blízko je pravdě.

    Sledoval Harryho a Weasleyovou jak spolu chodí a líbají se. Myslel na Harryho, kdykoliv jím byl pozorován a hlavně na něj myslel v noci. V noci, kdy byl sám a chyběli mu doteky plné vášně, touhy a lásky. Potřeboval lásku. Bojoval sám se sebou a stále v sobě hledal onu dřívější nenávist. Snažil se ji v sobě probudit, ale poznal, jak rychle vyhasíná. – Je ze mě troska… – Zoufal si čas od času Ufňukané Uršule. Celý svět se mu zatočil. Poznával jak rychle a ochotně by si zvykl na tento všední a docela obyčejný život. Jak moc by si vlastně přál žít jen tento obyčejný život. Nemít na svém předloktí to ohyzdné znamení a ve své duši bolest.

     Jenže minulost už nelze změnit. A tak Draco Malfoy pomalu upadal do stále větších depresí. Nedával na sobě sice nic znát, ale jeho myšlenky byli stále temnější a plné sebelítosti. Nenáviděl a miloval sám sebe. Nenáviděl a miloval Pottera. A to vše se mu prolínalo do všedních dní jako noční můry, ze kterých pro něj nebylo úniku.

***

     A pak se to stalo. Draco zrovna seděl ve Zmijozelské společenské místnosti a snažil se neposlouchat narážky Bleise Zabiniho, když ho začalo pálit znamení. Draco se postavil, něco svému spolužákovi odsekl a odešel z té místnosti. Netušil, kde by teď, mohla být Weasleyová, ale věděl, že ji musí najít. Měl strach a celý se třásl. Připadalo mu, že v každém stínu číhá nějaký bystrozor, jen aby ho dostal. Musel najít způsob jak se s Weasleyovou přemístit do hradu pána zla.

     Draco pospíchal chodbou, až se nakonec ocitl ve vstupní síni, kde zrovna čekali někteří studenti na výlet do Prasinek. Mezi nimi i ta, kterou měl unést. Nepřemýšlel nad tím jak to, že o výletu nevěděl a pozapomněl i na svůj osobní zákaz do Prasinek chodit, který dostal od McGonagalové. Věděl jen, že tam musí. Musel tam, aby mohl Ginny Weasleyovou předhodit Pánovi zla a zachránit si tak holý život. – Tak bídný život…- Pomyslel si.

     Zařadil se do fronty a profesorka hlídající odchod studentů ho uchopila za paži: “Kam jdete, pane Malfoyi?…” zeptala se ho přísně. Draco náhle procitl. Připadal si tak hloupě a ještě k tomu ho profesorka držela za levou ruku, kterou měl i bez jejího sevření v jednom ohni. Musel však tu bolest vydržet. Musel, aby to dokázal. Myslel, že když se vrátí ke svým, bude zase v pořádku. Že se všechny jeho noční můry rozplynou a vrátí se mu dřívější rozhodnost. Jenže to nebylo to, po čem jeho srdce volalo a tak byl Draco příliš zmatený. Teď nebyl schopen nic říct, když hleděl své profesorce do očí. Na jednu stranu chtěl jít a úkol vyplnit, ale na druhou stranu si přál, aby ho nepustili…

     „On jde s námi, paní profesorko,” řekla najednou z ničeho nic Grangerová. Draco si všiml, jak zmateně se po ní dívají její kamarádi a on sám byl taktéž zmatený.

     „Opravdu?!” ptala se přísně McGonagalová stále hledící do mladíkových očí. Draco se hrozně styděl, ale očima neuhnul. Netušil, kde se to vněm vzalo, ale dokázal jí vzdorovat. Snad to bylo proto, že byl skutečně zoufalý. Vlastně vůbec nevěděl, co udělá a tak ani neměl strach z nitrozpytu. Kromě zmatku by v jeho mysli totiž nenašla nic kloudného, a kdyby ano, jedna jeho část by si oddychla.

     „Vlastně, ano,” vypravil ze sebe Draco poníženým hlasem. Skutečně si připadal ponížený, že znovu musí přijmout pomoc té mudlovské šmejdky a vlastně se styděl její pomoc přijmout, když ji hodlal už za pár okamžiků zradit. – Hodlám jí vlastně zradit? Chci ještě vůbec Harrymu ublížit? Ty oči… Ty jeho oči… – Přemýšlel neustále. Sám nevěděl a to mu vadilo snad ze všeho nejvíc.

     „Dobrá tedy, ale dejte na něho pozor, slečno Grangerová,” souhlasila nakonec ředitelka.

     „To budu, nebojte…” odvětila hnědovláska.

     A tak se Draco Malfoy po dlouhé době ocitl mimo Bradavice. Šel se čtveřicí přátel a hleděl do země. Neposlouchal jejich debatu a jen občas na něco přikývl, když se ho Grangerová ptala. Snažil se soustředit, ale nešlo mu to.

     „A co budeme dělat teď?” zeptal se pobaveně Ron.

     „Co kdybychom se šli podívat na Chroptící chýši?” zeptal se Draco aniž by si uvědomil proč vlastně. Všichni se teď na něho podívali, jakoby čekali na nějaké vysvětlení, ale Hermiona mu jako už jednou pomohla: “To není špatný nápad… Tak pojďme.” Draco netušil, proč mu pomáhá. Netušil proč se tolik snaží, aby si připadal jako mezi přáteli. Na jednu stranu to byl hezký pocit, ale na druhou to co hodlal udělat. se přátelům nedělá. Měl v hlavě takový zmatek jako ještě nikdy.

     A tak se jich všech pět vydalo k Chroptící chýši, kde byli tou dobou úplně sami. Draco vzpomínal na třetí ročník, kdy tady na tom místě schytal několik blátivých koulí od Harryho a při té vzpomínce se pousmál. –Kolik se toho jen změnilo od té doby? – Ale z přemýšlení jej vytrhlo pálení jeho levé ruky. Pochopil, že jestli honem něco neudělá, tak nesplní svůj úkol, kvůli kterému tohle celé podstupoval. Všechnu tu bolest a zmatek podstupoval jen pro to, aby udělal…

     Draco uchopil Ginny kolem krku a ihned se s ní přemístil. Srdce ho bolelo a on se toužil z toho vyplakat, ale nesměl… Nemohl. Ocitli se na kopci, kde byla jen zřícenina hradu Pána zla a Ginny se mu vtrhla z ruky. Zřejmě jí ihned došlo, co se stalo a tak tasila hůlku. Draco však byl rychlejší: “Expelliarmus!” vykřikl a díval se do očí své oběti. Plakal.

     „Proč tohle děláš?!” křičela, ale Draco neměl slitování. Nemohl mít…

     „Petrificus totalus!” pronesl tiše a Ginny byla rázem spoutaná na zemi. To už z hradu přibíhali další Smrtijedi. Draco na ně však nečekal. Vzal Ginnyinu hůlku, která ležela o dva metry dál, a odešel rovnou k Pánovi zla. Otřel si slzy a pokoušel sám sebe uklidnit.

     „Můj pane,” poklekl před strašlivě vyhlížejícího Voldemorta, „úkol je splněn.”

     „Výborně Draco, tak přece jsem se v tobě nezmýlil. Nejsi takové nemehlo jako tvůj otec. Výborně. A teď mi přivedeš Pottera!”

     „Pottera, pane?” zeptal se Draco přiškrceně.

     „Ano Pottera, jsi snad hluchý?! Pokud se nemýlím tak jsi chtěl mučit Weasleyovou před jeho očima a to nelze, pokud tu Potter není, ne? Tak běž k sobě domů a čekej tam na něj. On tam dorazí… A pak ho přivedeš ke mně. Je to jasné!” Voldemort mluvil tiše, nevlídně až výhružně. Draco pocítil stejný strach jako když stál na astronomické věži proti Brumbálovi. Hrozný strach.

     Odešel z přijímacího pokoje Pána zla a přemístil se do Malfoy Manor. Čekal. Čekal utápějíc se ve vlastních myšlenkách. Proklínal sám sebe za to, co právě udělal, ale věděl, že teď už mu neuvěří ani Grangerová…

     Netrvalo dlouho a Harry se objevil před Malfoyovským sídlem. Bez nějakého zaklepání prostě vešel a hulákal: „Malfoyi!!! Vím, že si tady! Ukaž se!”

     – Ten hlas… Ten hlas a ty oči… – Draco pomalu vstal a se strašlivou bolestí u srdce šel směrem odkud Potter křičel. Jeho mladé tělo se třáslo a on už věděl, že tohle je konec. Konec všech jeho nadějí na lásku. Že zničil Potterovo život i Weasleyový, ale také ten svůj.

     Náhle tam stáli proti sobě a hleděli si do očí. Byl to jen okamžik, než oba začali neverbálně vrhat kletby, ale přesto se za tu kratičkou chvilku v Harrym něco změnilo. – Slzy? Skutečně jsem na Malfoyovo obličeji viděl slzy? – Přemýšlel, zatímco vrhal jednu kletbu za druhou. Byl to boj tvrdý, ale přesto si ti dva během boje řekli víc než za celý život a to ani nemuseli promluvit. Draco se ve skutečnosti moc nesnažil Harryho zasáhnout stejně, jako i Harry pochyboval, jestli to co dělá je správné. Oba si uvědomovali, že na konci tohoto boje bude jeden z nich vítěz a ten druhý poražený, ale ani jeden nechtěl, aby to skončilo. Jako by ten boj měl od nynějška být celý jejich život.

     Jenže Harry příliš přemýšlel nad tím, co se událo, a v jednu chvíli zaváhal. Draco ho trefil, ač předpokládal, že jeho kletba mine a náhle už nebylo pochyb o tom, kdo je vítěz a kdo je poražený… Jenže jak Draco stál nad bezvládným tělem Harryho Pottera a nebyl schopen ho omráčeného odnést svému Pánovi zla. Nemohl. Pocítil takový příval něhy, že ho nedokázal zvládnout a tak ho jen sevřel ve svém náručí a plakal. Plakal nad tím, co právě udělal. Býval by si přál, aby byl mrtvý. Jenže nebyl a tak musel něco udělat. Nemohl zůstat ve svém rodném domě i s ním.

     Proto snad se Draco rozhodl vrátit Harryho tam, kam patří. Přemístil se s ním do Prasinek a tam vysílením omdlel.

***

     Když se Draco probudil, seděla u něho jenom, Hermiona: „Proč? Proč jsi to udělal,” ptala se zoufale. Tvář utápěla v slzách a hleděla mu do očí. Draco se cítil jakoby se vše, co mělo smysl, se rozpadlo v prach. Díval se do očí jediného člověka, kterému na něm ještě záleželo s vědomím, že musí odpovědět: „Nevím… Mrzí mě to, tohle jsem nechtěl…” a tak jí Draco vypověděl všechno i své nejniternější pocity. Dívka poslouchala a přecházela z pláče do úžasu a zase do pláče.

     Najednou se na ošetřovně objevil i Potter, ne Harry. Pro Draca to už bude navždy Harry. Hermiona se zvedla a odešla. Zůstali tam jen ti dva hledíce si do očí. Oba mlčeli a přece si rozuměli.

     A pak Draco vstal s novým odhodláním: „Přivedu ti Ginny, slibuji!” řekl a poplácal Harryho po rameni. Ten se na něho podíval s novou nadějí: „To bys pro mě udělal?” zeptal se zoufale a nechápavě zároveň. Draco však věděl, čemu se doopravdy diví. Věděl, s jakým zmatkem nyní svádí svůj boj. Mohl toho využít, aby ho konečně získal pro sebe, ale se rozhodl se, že on není důležitý, že už toho zkazil a zničil příliš na to, aby působil bolest milovanému člověku. Byl odhodlaný zemřít…

     „Ano…” hlesl Draco. Mladý blonďatý chlapec se oblékl a opustil ošetřovnu. Rovnou se vydal přes školní pozemky, když v tom ho Harry dostihl: „Počkej,” zvolal. Harry. Netušil proč mu třeba jen jednu nevrazí, proč je náhle konec jeho nenávisti. Jindy by tohle nikdy neudělal, ale teď bylo všechno jiné. Teď si náhle nebyl jistý. Utápěl se v nekonečných hlubinách touhy v jeho očích a nemohl se vynadívat. Z ničeho nic se o něj bál…

     „Vše bude v pořádku,” pokusil se Draco o úsměv, „alespoň se o to pokusím…”

     Znovu se Draco přemisťoval do Rezidence pána zla, ale tentokrát z úplně jiného důvodu. Seslal na sebe chameleonní kouzlo a procházel hradem, co nejtišeji dokázal. Věděl, kde je vězení, ale nebyl si jistým, jestli umístili Ginny právě tam. Podruhé se ona stala předmětem jeho úkolu, ale tentokrát z úplně jiného důvodu.

     Tentokrát to bylo jiné. Měl štěstí. Byla uvnitř. Jak jednoduché bylo zneškodnit dva mozkomory, kteří jí hlídali. Měl sice problém nalézt vhodnou vzpomínku, ale vlastně nemusel pátrat nijak daleko. Vzpomněl si, jak ho Harry zastavil, když sem chtěl jít. V té chvíli byl doopravdy šťastný…

     Jenže po zneškodnění mozkomorů měl jenom málo času na to, aby ji odtamtud dostal. Vyrazil dveře kouzlem a vběhl dovnitř. Ginny seděla schoulená v rohu a celá se třásla. Draco ji uchopil do náruče a taky ji očaroval chameleoním kouzlem. Společně potom museli opustit úzkou chodbu a dostat se na hlavní spojovací chodbu o 200 metrů dál. Měli štěstí. Smrtijedům to trvalo déle, než očekával. Hlavní chodba byla dost široka na to, aby je minuli bez potíží. Jenomže tím ještě souboj s časem ani zdaleka nevyhráli. Museli ještě co nejdříve opustit pozemky, aby jim nestihli zabránit v Přemístění. Dívka v jeho náručí tiše vzlykala a Draco pospíchal, jak mu to situace dovolila. Nebylo to nijak lehké. Nakonec i tohle jim vyšlo. Skoro to vypadalo, že pán zla ani není přítomen ve svém hradě, protože kdyby tam byl, neměli by to takhle jednoduché.

     Pak už se objevili znovu v Prasinkách, odkud Draco pospíchal rovnou do školy. Nesl Ginny v náručí ale myslil na někoho úplně jiného. Na Harryho…

***

     Draco nakonec na žádost Harryho a Hermiony nebyl potrestán za svůj čin, ale to mu nijak neulevilo. Byl zase sám… Harry dost často odcházel se svými přáteli mimo školu, ale když byli uvnitř, trávil čas s nimi. A tak Draco jako nyní trávil svůj volný čas u jezera pod stromem. Bylo už jaro a teplo lákalo všechny studenty ven. On však nevycházel kvůli sluníčku, ale kvůli tomu, že se tak mohl na Harryho alespoň dívat. Vzpomínal na to jak mu Ginny přinesl.

     Draco stál u brány a Harry mu ji otevřel: „Tak co?” ptal se zděšeně.

     „Byli u ní mozkomorové…” vypravil ze sebe těžce Draco.

     „Ale je živá, ne?” ptal se stále vyděšeně Harry.

     „Ano je,” potvrdil mu. Šli spolu na ošetřovnu, odkud už přibíhala madame Pomfreyová s profesorkou McGonagalovou. Obě dámy přebraly Ginny a Harry s Dracem šli jen několik kroků za nimi.

     „Děkuju ti…” vypravil ze sebe stísněně Harry.

     „A za co?” zeptal se ho Draco zmateně.

     „Za to, žes mi ji přivedl zpět. Víš, mohls využít situace, ale ty jsi místo toho…? Děkuju,” pravil Harry a políbil ho. V ten okamžik se pro Draca zastavil svět. Ona kratičká chvíle v jeho mysli trvala věčnost, neboť se na ni tolik těšil…

     Teď když na to Draco vzpomínal, měl zavřené oči a znovu si vychutnával pocit blaženého tepla, který jej v ten okamžik dokázala naplnit.

     „Můžu si přisednout?” uslyšel ptát se jakýsi vzdálený hlas. Neochotně otevřel oči, ale vzápětí pocítil příval nebývalého štěstí: „Jasně…” hlesl tiše. Byl to ON. Harry Potter. Seděli vedle sebe mlčky a hleděli na sebe. Byli si čím dál blíž… blíž… až se oba mladí chlapci spojili ve vášnivém polibku. Takovém, který je oba dokázal přivést ke štěstí.

     „Proč?…” ptal se zmateně Draco, ale Harry nechtěl nic slyšet. Právě pocítil to, co mu tolik chybělo od toho dne, kdy si uvědomil, z čeho pramení jeho zmatek. Přidržel Dracovi u úst svůj ukazováček a znovu ho políbil.

     Blížil se konec a oni to věděli. Harry už nalezl a zničil všechny hledané viteály, krom Naginiho, a Draco cítil, že se blíží poslední bitva. Miloval Harryho a čím blíže byli konci. byla jejich láska silnější. Cítil to zoufalství, které je k sobě poutá, ale byl šťastný. Už se toho konce nebál. Věděl, že to tak má být. Nebál se smrti, protože poznal opravdovou lásku. Takovou, jakou mu ani jeho otec nemohl nikdy dát.

     Ve škole to byl skandál, když všichni poznali, kdo je opravdovou láskou Harryho Potera. Jenže Harry dával všem dost najevo, že se za to nestydí. Jen Ginny byla hrozně zklamaná. Draco ji nejednou viděl plakat. – Byla to Harryho volba. – říkal si vždycky, když mu jí bylo líto. – On si to vybral sám. – Věděl, že je to pravda. Kdyby Harry chtěl, mohl dál chodit s Ginny, ale on si vybral jeho. Dá se říct, že si to někdy vyčítal, ale rozhodně ne tak často jak by se mohlo zdát. Draco byl skutečně nevýslovně šťastný. Prožíval s Harrym samé šťastné chvíle, i když to budilo pohoršení u spousty studentů.

     Byl konec června a už ani nevnímal ustavičné pálení znamení zla. Už dávno pro něj nebylo důležité. Ty poslední dva měsíce tolik změnili jeho osobnost, že nedokázal pochopit proč se dříve choval tak jak se choval. Všechno spělo ke konci a oni se o tom spolu ani nebavili. Nechtěli myslet na takové věci. Vždyť spolu měli svět jen pro sebe. Jen pro sebe… Draco seděl na Astronomické věži a mluvil si sám pro sebe. Nechal si vánkem cuchat vlasy a přemýšlel, co by se stalo, kdyby býval přijal Brumbálovu nabídku už tehdy. Náhle za sebou cítil něčí přítomnost. Mohl se ohlédnout rovnou, ale to nechtěl. Pokud ten někdo přišel kvůli němu, pak promluví první. Tolik si přál, aby to byl Harry.

     „Draco,” oslovila jej Grangerová, „opravdu miluješ Harryho?” zeptala se. Draco se na ni ohlédl a uviděl jak úzkostně se tváří.

     „Ano…” hlesl tiše. Chtěl vědět, proč se ptá, ale doufal, že mu to vysvětlí sama.

     „Potřebujeme totiž znát polohu Voldemortova sídla. Musíme zabít Naginiho a pak i samotného Voldemorta. Rozumíš mi?” zeptala se, jakoby Draco byl jen nedospělé děcko. Jenže ta slova zněla daleko úzkostněji, než se Hermiona tvářila. Draco pocítil příval strachu a rozhodl se, že pokud jim to řekne, chce jít s nimi: „Chci, abyste mě vzali sebou! Pokud vám to řeknu, chci, abyste mě vzali sebou,” opravil se. Věděl, že je to moc důležité a tak nechtěl nechat Harryho, aby se jen tak uvrhl do nebezpečí. To nemohl dopustit.

     „Promluv si s Harrym, jo? Ale pokud ti to dovolí tak věz, že nás nesmíš už znovu podrazit!” pravila důrazně. Draco se teď před ní styděl. Styděl se za to, jaký byl, ale byl odhodlán tam s nimi jít. Musel…

     „Harry,” zeptal se Harryho o hodinu později, když spolu seděli sami na břehu jezera.

     „Copak,” usmál se na něho něžně Harry.

     „Vy prý podnikáte výpravu do sídla Pána zla,” začal Draco opatrně. „No já… Mohl bych vám pomoct. Chci vám pomoct. Vím, kde to je, a taky vím kde můžete najít Naginiho.”

     Harry se tomu podivil. Netušil jak moc dobře je jeho milý informován. Tohle mu dočista vyrazilo dech. Snažil se mu to vymluvit. Nechtěl ohrozit i Draca. Ne teď, po to všem co spolu prožili. To nemohl, ale přece věděl, že by jim mohl dost pomoci a Draco byl skutečně neodbytný.

     „Dobrá,” souhlasil nakonec, “ale nebudeš se vystavovat žádnému nebezpečí, jasné?!”

     „Dobře…”

     A pak už se zase líbali ve společném obětí té nejusilovnější lásky. Tohle bylo jejich oblíbené místo. Tady měli celý svět skutečně jen pro sebe.

***

     Jenže když už se toho večera chystali, že vyrazí stalo se něco, s čím nepočítali. Na školní pozemky, kde bylo tou dobou i hodně členů řádu vtrhli Smrtijedi.

     To nebyla bitva. To byl zmatek. Naprostý chaos, bez jakéhokoliv řádu a pravidel. Draco sesílal kletby na všechny Smtijedy a snažil se držet poblíž Harryho, ale to mu popravdě moc nevyšlo. Ve zmatku lidí bylo těžké rozeznat Srtijedy od příslušníků řádu natož nalézt jednoho určitého kouzelníka. Draco byl zoufalý. Příliš zoufalý. S tímhle nepočítali a to se jim mohlo stát osudným.

     Povětšinou se používala neverbální kouzla a tak nebylo skoro ani nic slyšet. Jen občasný výkřik bolesti. Draco byl tak zoufalý, že když uviděl Snapea běžel rovnou k němu: “Severusi, Severusi, kde je Harry?!” volal. Až když u něho stál blíž, všiml se, že Snape bojuje na jejich straně. Právě pod jeho kletbou padla Belatrix.

     „Nevím!…” vykřikl Snape odpověď, „Nagini je mrtvý,” zvolal. A Draco na chvíli zůstal jen ohromeně stát. Ten okamžik nepozornosti ho však stál trochu té bolesti. Schytal kletbu Cruciatus. Znovu si vzpomněl na svůj souboj s otcem a dostal se zpět do varu, poté co mu Snape pomohl znovu se postavit. Draco věděl, že informace, kterou mu Snape podal je nějak důležitá, ale nikde nemohl Harryho najít.

     A pak to uviděl Ty brýle si nemohl splést. Rozběhl se za Harrym a metal kletby na všechny strany: „Harry! Harry!” volal na něho. „Nagini je mrtvý!!!” A jak to zařval tak se Harry otočil. Byla to jen chvilička, ale Draco uviděl, jak se odněkud vynořil Voldemort. Netušil, kde se to vněm vzalo, ale vrhl se vpřed, aby zastavil jeho kletbu.

     „NE!!!” slyšel Harryho volat, ale to už se pod náporem zeleného světla skácel k zemi. Věděl, že umírá, ale umřel šťastný. Jeho poslední myšlenka patřila Harrymu a vzpomněl si i na Severusova slova – „Nemůžeš ho zabít Draco. Zabiješ-li Pottera, Pán zla tě už neušetří. Zabiješ-li Pottera, zničíš tím všechny naše naděje. Jednou přijde čas a ty mu ještě rád zachráníš život. To si pamatuj.” –