Jeden večer

Pár: Natsuki/Yuri. – Mužská verze.

Yuri se vrací ze školy a „náhodou“ natrefí na svého oblíbence z Literárního klubu. Yuri je do Natsua už dlouho zamilovaný a pozve ho k sobě domů. Chce se těšit z jeho přítomnosti navíc má pocit, že Natsu nechce jít k sobě domů.
Natsu nakonec zůstane až do večera, který nabere nečekavý spád :D.

TAJNÝ SANTA PRO DAE KANG (2022)

Stejně jako loni i letos se omlouvám, že můj povídkový dárek není žádná sláva… Každý ale ví, jak je předvánoční čas hektický, a jak obtížné může být najít si čas, inspiraci a motivaci k tvorbě. Motivace byla jasná, šlo o dárek v rámci Tajného Santy. Ten napsán být musí. A také jsem jej nakonec sepsala. Na jeho zpětnou kontrolu a betaread už ale nedošlo, tak neváhejte upozorňovat na chyby. 😉

Dále jsem chtěla říct, že jsem letos měla „těžký“ výběr. Loni Dae Kang (shodou okolností můj syn) kreslil obrázky pro mě. Letos jsem psala povídku já pro něj. Jenže dle našich přihlášek jsme se shodly jen v jednom páru, který on chtěl a já chtěla psát. L/Light z Death Note. A to byl problém, protože když jsem to zjistila, uvědomila jsem si, že na ty dva nemám vůbec náladu. Nakonec jsem si tedy vybrala jiný pár z nabídky.

Doufám, že se mé pojetí bude obdarovanému líbit.
Děkuji za další skvělý ročník.

Jeden večer

          Nebylo neobvyklé, že jsem zahnul za roh. Trasou kolem školy, jsem chodíval na autobus celkem pravidelně, mimo těch několika vzácných dní v měsíci, kdy mě vyzvedla mamka. Zvláštní bylo, že na protějším chodníku seděl Natsu na zábradlí směrem do silnice.

          Zastavil jsem.

          Seděl na nejvyšší příčce, nohy zkřížené a záda shrbená. Lokty se opíral o stehna a mezi prsty svíral mobil, který mu v tu chvíli spíš sloužil za herní konzoli. Poznal jsem to, neboť měl mezi rty sevřený lehce vyplazený jazyk a pohled zcela soustředěný. Telefon nakláněl ze strany na stranu, jakoby se vyhýbal něčemu nebezpečnému, zatímco kolem projížděla auta a za ním procházeli lidé. S malým Natsuem to však ani nehnulo.

          Pousmál jsem se jen pro sebe. Chudák Natsu. Ani netuší, že všechny básně, které píšu v rámci našeho, nebo spíš Makotova, Literárního klubu na školní festival, jsou o něm…

          Makoto sice trval na vzájemném čtení básní, abychom se mohly zlepšovat a přišli do styku s první konstruktivní kritikou, ale obávám se, že má obrazná přirovnání a košaté věty po vzoru starověkých básníků jsou pro mého oblíbence zkrátka příliš složité na pochopení. Nechci se vychloubat, ale myslím, že jsou složité i na Makota. I když ten se zoufale snaží tvářit, že je nad věcí, že všemu dokonale rozumí a samozřejmě vždycky najde něco, co může někomu z nás vytknout. Ne, že by mi na tom záleželo…

          Při první básni jsem měl strach, protože, co když se v tom Natsu pozná? Červenal jsem se až za ušima, ale on mi báseň prostě vytrhl z ruky, hodil po mě svoji práci, a začetl se. Jeho slova byla lehká, jednoduchá, se sklonem k satyře a vtipům a tak jsem mohl víc po očku sledovat jeho reakci, aniž bych o něco přišel. Seděl tiše (což je u Natsua něco nevídaného) a mezi obočím měl sotva znatelnou vrásku od zoufalé snahy pochopit, o čem má báseň je.

          Tehdy jsme se trochu neshodly, co se vkusu týče a Makoto nás musel uklidňovat. Přesto byly mé básně vždycky první, které Natsu vyhledal k přečtení a já se bavil při čtení těch jeho.

          Ostatní také píší dobře. Say píše víc emotivně a Mokoto… Řekněme, že kdo ví, co je pro něj dobré, radši do Makotovy tvorby moc nerýpe. Co je mezi námi ta nová holka, bylo by to ještě víc nebezpečné, než kdy jindy.

          Ještě, že jdou holky mimo mě, uchechtl jsem. Pamatuji si, že se se mnou pokoušela skamarádit hned první den, přestože ji přivedl Sayu. Vzal jsem ji stranou a řekl, že jsem gay a navíc se mi někdo líbí. Výraz té dívčiny byl nejdřív šokovaný. Záhy se však proměnil v úsměv tak zářivý, že mohl zastínit slunce a přiznala se, že je yaoistka a snažila se ze mě dostat, do koho jsem zamilovaný.

          Dělal jsem drahoty, samozřejmě že ano. Takový už prostě jsem! Ale pak mi došlo, že bude lepší, když to bude vědět. Alespoň by se nesnažila přiblížit ani k mému vyvolenému… Podařilo se. Teď se věnuje jen Sayuovi a občas si vyměňujeme naši oblíbenou literaturu. Tedy já jí půjčuji erotické romány a ona mi cpe mangu, ale to je tuším v pořádku, že?

          Než, abych se dál ztrácel v myšlenkách na ni, zamával jsem na spolužáka.

          „Hej, Natsu, chceš jít ke mně na playstation?“ To totiž vím, že nikdy neodmítne.

          Kamarád polekaně vzhlédl a já se musel ze všech sil držet, abych se neušklíbl. Já jsem totiž ten vážný typ, který se usmívá zřídka. I když jsou chvíle, jako třeba tato, kdy je to vše jen maska.

          Sledoval jsem, jak Natsu protáčí oči a mává rukou, jakoby odháněl otravný hmyz. Přes to všechno se však propletl zábradlím, popoběhl k přechodu a brzy už se mnou stál bok po boku na mé straně silnice.

          Ani nevíš, jak jsi roztomilý, prolétlo mi hlavou, jako ostatně docela často. Rozhodl jsem se ho trochu poškádlit.

          „Čekal jsi na mě?“

          Vrhl po mě ukřivděný pohled.

          „Kdo by na tebe čekal?!“ ohradil se a přelétl mě pohledem od hlavy k patě.

          Bylo to těžké, ale já zachoval vážnou tvář.

          „Tedy sis čirou náhodou sedl na zábradlí v ulici, kterou chodím na zastávku, tak abych tě nemohl přehlédnout, přestože sám bydlíš blízko školy prakticky opačným směrem a mohl jsi už být dávno doma?“ rýpnul jsem si.

          Natsuovy tváře pokryl slabý ruměnec mého vítězství, který nezkalilo, ani když se naoko rozčílil.

          „Jo, no a?!“ odfrkl si a odvrátil pohled. Ta budova vedle nás byla sotva tak zajímavá, aby si vysloužila jeho zaujatý pohled, ale já se bavil.

          „A nic?“ pokrčil jsem rameny. „Tvůj táta je doma, co?“ zeptal jsem se vážněji a Natsu s potemnělým pohledem, zprostředkovaným mi výlohou, přikývl. Nebylo třeba říkat víc. Potřeboval útočiště, aby se nemusel vrátit domů před setměním. Co bych to byl za přítele, kdybych mu jej neposkytl? Ačkoliv bych rád byl víc než přítel…

 

          Bydlím tři zastávky autobusem od školy v malém panelákovém bytě pouze se svou rozvedenou matkou. Je to rozhodně menší, než co má Natsu, ale na rozdíl od něj, mám doma klid.

          „Jako doma,“ řekl jsem zbytečně. Než jsem přišel do pokoje s limonádou a pytlíčkem kořeněných vysušených řas, Natsu už seděl u playstationu a hrál Genshin.

          Ušklíbnul jsem se, postavil občerstvení na nízký stolek před ním a sedl si k němu. Natsu měl své vlastní tempo, pokud se chtěl s něčím svěřit. Bylo lepší počkat, než naléhat. A samozřejmě se občas stalo, že se vůbec svěřit nechtěl. V takovém případě mu pomohlo už to, že si mohl od všech svých starostí v klidu oddychnout. A mně stačí, že se na něj mohu dívat…

          „Budeš na mě jenom čumět, nebo si něco zahrejem spolu?“

          Uchechtl jsem se.

          „Víš, jak jsem na tom s hraním,“ pronesl jsem omluvně. Popravdě než jsem potkal Natsua bylo pro mě hraní na playstationu zábavou pro hlupáky nebo děti. Co ho znám jsem rád, že mi ho matka koupila, i když jej sám zapínám zřídka. Tu a tam, když Natsu udělá nějaký rekord v Gran Turismu, abych ho překonal a motivoval tak k dalším hodinám pokusů o překonání. Je to zábavné!

          „Nezájem!“ Vrazil mi do ruky ovladač a během několika kliknutí přepnul na Mortal Kombat 11.

          Ano, i to byla legrace. Hrát s Natsuem rameno na rameno a sledovat jak uvolňuje. Já jsem v bojovkách poměrně slabý hráč. Žádná komba neznám a i když mi Natsu ukázal, kde a jak je mohu trénovat, nikdy jsem proto neměl potřebné nadšení a zápal. Přesto mi hrát s ním nevadilo. Tu a tam se mi podařilo jeho postavičku solidně pomuchlat. I když v těch záplavách krve z jeho fatalit to sotva něco znamenalo…

 

          Byl už večer, když si můj žaludek začal stěžovat na nedostatek potravy.

          „Nedáš si něco k jídlu?“

          „Máš ramen?“ odvětil namísto prostého „ano“ nebo „ne“. Zakroutil jsem nad ním hlavou a usmál se.

          „Dojdu pro něj do večerky,“ obeznámil jsem svého kamaráda.

          „Hm,“ protáhl a upil ze své limonády. Další věc, co musím koupit…

          Nákup sám o sobě ale netrval příliš dlouho. V domě máme výtah, večerka je o dva bloky dál na rohu a žijeme ve slušné čtvrti, takže vše proběhlo bez komplikací.

          Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem odemkl, vešel, zul se, a pozdravil? Natsu stál u dveří do obýváku, mračil se a v ruce držel jednu z yaoi mang od té nové holky v našem „Makotově“ Literárním klubu.

          „Co to kurva je?!“ vypálil na mě, než se alarm v mé hlavě stihl naplno rozeznít.

          Manga…?, chtěl jsem říct. Ústa se mi však otevřela na prázdno.

          „Odkdy Velký šprt Yuri čte mangu?! Navíc takovou…!“ Rychle jí prolistoval a ve tvářích se mu objevil sladký ruměnec. Zrcadlová kopie mého, neboť v té chvíli bych na svých tvářích mohl samým horkem smažit vajíčka.

          Vyrazil jsem kupředu a zkusil mu knihu vytrhnout, Natsu byl však rychlejší. Skryl ji za zády, přehodil do druhé ruky, kterou zdvihl, a když jsem se po ní natáhl, jelikož výška hraje spíš pro mě, upustil ji, chytil volnou rukou a proběhl kolem mě zpátky do pokoje, kde se zavřel a zapřel zády o dveře.

          Vzal jsem za kliku a snažil se dostat dovnitř, proti celé Natsuově váze, to však byla zbytečná snaha.

          „No tak, pusť mě dovnitř,“ zasténal jsem lítostivě. „Je to můj pokoj, víš?“ Prakticky to byl obývací pokoj, kam se vodí hosté, ale to je jedno, stále byl v mém bytě. Přesněji v bytě mé matky, ale co na tom kruci záleželo, když Natsu ukořistil půjčenou yaoi mangu a myslí si teď kdo ví co?!

          „Až mi řekneš, kdes to vzal!“ vznesl svůj dětinský požadavek a já si musel promnout dlaní obličej, který se začínal děsivou rychlostí blížit k samovzplanutí.

          „Od tý nový holky…“ přiznal jsem s povzdechem a prohrábl si namodro nabarvené vlasy. Beztak můj culík už dávno utrpěl škody a potřeboval bych ho znovu stáhnout gumičkou.

          Nastalo ticho, které přerušil Natsu tím, že pootevřel dveře a dovolil mi tak spatřit jedno z jeho krásných očí.

          „Ty se s ní bavíš?“ znělo to trochu podezřívavě, ale já poznal, že se mu hlas chvěje trochu víc, než obvykle. Snad strachem? Obavami?

          „Jen jak kamarád, ví že jsem… no… to v tý manze…“ sklopil jsem oči při takovém přiznání jsem se hluboce zastyděl. Utěšovat mě mohlo jen to, že Natsu netuší, že je ústřední postavou mých nejen romantických představ.

          „Jako kuudere?“

          „Jo!“ zarazil jsem se. „Totiž ne! J-já…“

          Natsu se začal smát tak až ustoupil ode dveří a konečně mi tak pustil dovnitř. Vešel jsem, ale na nějaké tahanice o knihu už docela ztratil náladu. Naštěstí nebylo potřeba Natsu mi ji sám podal.

          „V pohodě,“ řekl, když mi ji přitiskl na prsa. Jak jsem si ji přebíral, dotkly jsme se a naše pohledy se setkaly vážnější a nepřipravené.

          „Ehm,“ odkašlal si Natsu, „chtěl jsem říct… Makoto by se naštval, kdyby to věděl a no… Nenech se zabít, jo?“

          Ztěžka jsem polkl a přikývl. U srdce mě zahřálo. Natsu má o mě starost!, znělo mi v mysli snad stonásobnou ozvěnou.

          „Proto jsem jí řek, že jsem gay.“ Vlastní hlas mi zněl mdle. Raději jsem se od růžovovlasého odvrátil a šel odložit mangu zpátky na poličku, kde jsem ji předtím zapomněl.

          „Za mnou taky přišla,“ svěřil se mi Natsu. Televize i konzole už byly vypnuté. Sedl si na gauč a dal nohu přes nohu, což naznačovalo, že už je mnohem uvolněnější, než když přišel. „Ptala se, kdo se mi líbí.“

          „No a? Cos jí řekl?“ zeptal jsem se, ab řeč nestála a sedl si vedle něho.

          „Že spolu chodíme,“ odvětil. Z jeho hlasu zněla neochota, a když to říkal, ani na mě nepohlédl.

          Mlčky jsem povytáhl obočí protože: To jako vážně???!

          „Chtěl jsem tě chránit, to je všechno!“ odsekl náhle rudý jako rak.

          Já to ale pořád v hlavě zpracovával, vždyť tak daleko jsem nezašel ani já!

          „Natsu…“ vypravil jsem ze sebe chraplavě. V očích mě pálilo a já opravdu nechtěl plakat a jedinou další alternativou byl útěk. „Musím, no… musím…“ Zvedl jsem se a spěchal do koupelny, kde jsem se zamkl a opřel dlaněmi o umyvadlo zápasíc se záchvatem paniky.

          Třel jsem prsty o keramiku a snažil se popadnout dech. V očích mě pálilo, ale já se spíš dusil, než abych mohl vzlykat.

          Natsu vzal za kliku. Marně. Zámek jeho náporu snadno odolal.

          „Yuri…?“ oslovil mě a jeho hlas se zdál trochu přidušený. „Hej, Yuri!“ Tentokrát zněl naštvaně. Na malý okamžik mi prolétlo hlavou, že tímhle tempem ty dveře snad prokopne.

          „J-jo…?“ podařilo se mi ze sebe dostat.

          „Jsi v pohodě?“ starost z Natsua sálala i přes tvrdý plast dveří mezi námi. To už se slzám nešlo dál bránit. Stavidla víček je nemohla zadržet, s jakou silou se valily ven.

          „J-jo…“ potvrdil jsem. O vyrovnanosti jsem si však mohl nechat jen zdát.

          Natsu se překvapivě neuchýlil ke svým obvyklým vtipům. Místo toho nastalo ticho během kterého jsem otevíral pusu jako kapr a sledoval potoky slané vody ztékat do umyvadla. Už se mi alespoň nechtělo zvracet, což jsem považoval za dobré…!

          „Hej, Yuri.“

          „No?“

          „Můžu… Můžu u tebe přespat?“

          Čekal jsem hodně, ale tohle ne. Nešlo to jinak, musel jsem se uchechtnout, až tak to bylo absurdní.

          „Jasně, Natsu. Rozložím ti futon, jen… Víš kde mám pokoj?“

          „Hm, jo.“

          „Tak si tam vem ze skříně pyžamo. Bude ti velké, ale to neva, ne?“

          „Ne, dobrý, tak… já du.“

          Slyšel jsem, jak se jeho kroky vzdalují a spolu s nimi jakoby odplouvala i část mého napětí.

          Tak se seber!, nabádal jsem sám sebe.

          Nádech – výdech.

          Je to jenom Natsu… Ani to nic neznamená! Udělal pro tebe, totéž, co ty pro něho… Je to jen přátelská výpomoc… Ani všechna ujištění a logické argumenty světa nemohla porazit panickou atakou, ale čas je někdy milosrdný a tak jsem se po pár dlouhých minutách uklidnil dost na to, abych si mohl zrekapitulovat nutné úkony k tomu, abych mohl své útočiště v koupelně i opustit.

          Tak jo. Musíš si omýt obličej. Rovnou si vyčisti i zuby. Co na tom, žes nejedl, prostě to udělej. Všechno bude ok!

          Tak, jo, teď se vysprchuj. Nevadí, že tu nemáš pyžamo, omotáš si ručník kolem pasu. Není to přece tak, že byste spolu chodili, nebo tak něco… Po dlouhé uklidňující sprše jsem vyšel ven a zamířil rovnou k sobě.

 

          Věděl jsem, že tam Natsu bude. Ale nečekal jsem, že tam bude stát s ohromeným výrazem ve tváři a před sebou třímat na ramínku dívčí uniformy naší školy.

          Být to v manze, ten tupý hlavní hrdina (já), by se zastavil ve dveřích. Další sérií obrázků by vévodil detail jeho (mého) obličeje s modrými, nebo fialovými stíny strachu a nad ním by se pozvolna objevovaly známé tři tečky. Na panelu bokem, by mu „doki-doki“ bušilo srdce. A bublině myšlenek by (jsem) si vynadal, jak mohl toho zvědavého, nenechavého kluka, na kterého má crush, nechat aby mu jen tak bez dozoru šmejdil po pokoji!

          Jenže tohle nebyla manga. Tohle se skutečně dělo a ani všechna úžasná souvětí a přirovnání z literárních děl velkých umělců, které tolik miluji, by to nedokázala vystihnout!

          Natsu stál proti mně a zatímco já v šoku zamrzl v čase, on stačil vystřídat hned několik úžasných výrazů. Nejprve zrudl. Zda vzteky, či studem, netuším. Pak mu rošťácky zajiskřilo v očích. Otevřel rty, jakoby chtěl něco říct. Jenže záhy zbledl a začal se nepokojně rozhlížet po pokoji. Ukázalo se, že pouze hledal, kam by odložil ramínko s dívčí uniformou…

          Zavěsil jej na židli. Přiskočil ke mně, vzal mé dlaně do svých a ujal se vedení. Dokonce si zachoval tolik duchapřítomnosti, aby mě přiměl posadit se. No přiměl…

          „Poď,“ řekl mi. „Sedni si,“ rozkázal nesmlouvavým hlasem, který jsem nemohl neposlechnout. Pod utěšujícími kruhy, které mi dlaní vtíral do zad, jsem se konečně mohl znovu nadechnout.

 

          „Co to mělo jako bejt, hm?“ naštval se Natsu, sotva jsem získal zase trochu zdravější barvu. Co taky jiného, když uvařil ramen, čaj a upekl jednoduché sušenky? Měl jsem spoustu času se upokojit a teplé jídlo, čaj a sladké sušenky dokonaly dílo uzdravení.

          Sice jsem stále seděl na posteli pouze v ručníku s mokrými vlasy spadajícími na má holá ramena, ale přeci jen už jsem se necítil tak úplně mizerně a v pasti.

          Tedy po této otázce už zase skoro ano, ale… jenom skoro.

          „Co myslíš?“ pohled mi bezděčně sklouzl k šatům na židli.

          „Tamto?“ ukázal na to Natsu a nacpal mi další sušenku.

          Když jsem dožvýkal, bylo znát, že stále čeká na odpověď.

          „No já…“ nedokázal jsem najít vhodná slova.

          „Nemáš sestru,“ konstatoval popravdě.

          „Byly v mé skříni, ne?“

          „Jsou na tebe moc malé!“ pronesl Natsu zcela zjevný poznatek.

          Polkl jsem a připadal si jako malý kluk přichycený při šmírování rodičů.

          „Nenosím je!“ ohradil jsem se, zase trochu dýchavičně.

          „Nikdo je nenosí, mají ještě vysačky.“ Další věc, na kterou bych nenašel žádný protiargument.

          „Tobě by padly,“ zašeptal jsem si pro sebe. Byla to pravda. Kupoval jsem ji v Natsuově velikosti a občas, když jsem opravdu moc potřeboval své tělo stimulovat k uvolnění, jsem si ho v té uniformě představoval…

          „Cože?!“ vyhrkl napůl zděšeně. Sledoval jsem, jak těká pohledem k oblečení a zpátky ke mně.

          Zrudlý ve tváři jsem pokrčil rameny. Napadlo mě, že bude křičet. Natsu totiž vždycky křičí, když ho někdo vyvede z míry. Buď to, nebo se ožene. Je to jeho sebeobrana, jako tou mojí je útěk.

          Nenapadlo mě však, že spolkne svá nevyřčená slova i s plnou pusou napůl rozžvýkaných sušenek.

          Tak roztomilý…

          Něco z něhy, kterou jsem k němu cítil, se mi zřejmě vkradlo do pohledu, protože se zakuckal, napil limonády a zeptal: „Chtěl bys mě v tom vidět?“

          Mé oči se rozšířily.

          „To bys… ty bys…“

          „Nech toho!“ ohradil se hruběji. „Jsou to jen hadry, ne?“ Prudce se zvedl, popadl uniformu a vyšel z mého pokoje dřív, než jsem se stačil ohradit, nebo zformulovat jakákoliv jiná slova.

          Nebylo to poprvé, kdy byl Natsu u mě doma. Ani poprvé, kdy u nás měl přespávat. Přesto se mi ještě nikdy nestalo, aby se mi situace tak moc vymkla z rukou! Nenacházel jsem slov a při představě, že se teď za dveřmi mého pokoje („nebo možná v koupelně?“) převléká do dívčí uniformy jen proto, aby mi udělal radost, ve mně stoupalo vzrušení z napjatého čekání.

          Vlastně mi připadalo, že snad shořím za živa!

          A pak se otevřely dveře a Natsu vešel.

          Můj Bože!

          Srdce mi vynechalo možná víc než jeden úder.

          Tak nádherný! Posunul jsem se na posteli a opřel se o dlaně.

          Podkolenky mu obepínaly lýtka. Oholil si dokonce i nohy! V jižních partiích mi zacukalo, jak se má chlouba začínala probouzet k životu.

          Skládaná sukně sice neposkytovala žádný výhled na pohledný kulatý zadeček, zato Natsuovi úžasně zvýrazňovala pas. Kruci. Zkousl jsem si ret.

          Bílá košile, hnědý svetřík, béžové sako i ta mašlička pod límcem mu dodávali na roztomilosti a to už bych býval přísahal, že to snad ani není možné. Já tě miluju…

          A vlasy… Ofinu, jindy tužidlem zvednutou vzhůru si sepnul dvěma sponkami hezky ke straně. Ostatní vlasy, nyní mokré, nechal volné, pouze rozčesané… Úplně se mi z pohledu na něj zatočila hlava.

          „Budeš na mě jenom tak čučet, nebo mi řekneš, že mi to sluší, hm?!“ spustil zostra. Typický Natsu. Uchechtl jsem se, ale v hrudi cítil, jak se mi tají dech.

          „Jsi krásný,“ potvrdil jsem mu, a ztěžka polkl. Napětí ve slabinách bych potřeboval rozchodit, nebo zahnat studenou sprchou, ale nemohl jsem z něho spustit oči.

          Natsu se uzarděl silněji, objal se pažemi a ohryzek se mu pohnul nahoru a dolu. Představa, jak bych jej v tom místě sevřel mezi rty, mi vysála z mozku ještě trochu více krve.

          „Fajn, tak já se du převlíct, kde máš to pyžamo?“ Bez vyzvání přikročil ke skříni, odkud vytáhl svůj současný úbor, aby se v ní začal opět přehrabovat, ale mé tělo se nějak samo pohnulo vpřed!

          Chytil jsem ho za paži neschopen jakéhokoliv slova.

          „No co je?!“ ohradil se Natsu než se jeho pohled setkal s mým. Všiml jsem si, jak se mu v očích zalesklo pochopení něčeho, co mému mozku sotva mohlo dojít v takové situaci.

          Ušklíbnul se. Přejel mě pohledem od hlavy k patě a já zčervenal snad ještě víc. Jak jsem prudce vstal, ručník mi sklouzl z beder.

          Zaúpěl jsem, pustil ho a skočil po břiše na postel. Hlavu jsem zabořil do polštáře, jakoby mi to mohlo pomoci zmizet. Vytratit se z povrchu zemského. Kde jsou ty časoprostorové trhliny, když je člověk potřebuje?!

          Brzy na to seděl Natsu po mém boku a já ucítil jeho dlaň ve vlasech.

          „Seš Idiot, Yuri, víš to?!“ prohlásil znělým hlasem, přesto jaksi bez obvyklé obrané razance. „Ty seš vážně kuudere, co?“ zasmál se neupřímně. Zřejmě se snažil situaci odlehčit, ale já se stále nedokázal přimět přestat plakat.

          „Hele, já… nebudu si tu vylejvat srdce, na to mě neužije. Stačilo, abys flirtoval, jako celou dobu co se známe a trochu posunul hranice. Já bych reptal, vždyť mě znáš, ale dnešní večer moh skončit mnohem příjemnějš pro nás oba,“ odfrkl si. Pohrdání v něm jsem si však mohl jen představovat. Nebylo tam…

          Polkl jsem další vzlyk, přetočil jsem se trupem na bok, otřel si slzy a zahleděl se Natsuovi přímo do očí.

          „Idiote.“ Ušklíbnul se, zakryl si dlaní oči a sehnul se ke mně blíž. Sledoval jsem, jak se blíží. Tělo mi hořelo, když se jeho rty otřely o mé. A vůbec netušil, co dělám, když jsem ho objal a přitáhl k sobě blíž.

          Toužil jsem zapojit i jazyk, ale když měl pořád dlaň na očích, necítil jsem se dobře. Bylo to, jakoby se na mě nemohl ani podívat a to mě mrzelo.

          Jak tak ležel vedle mě a jedna pusa střídal druhou, jemně jsem mu odtlačil ruku od obličeje, abychom se mi dvě červená rajčátka mohla setkat pohledem.

          „Natsu?“ oddálil jsem se. „Ty to takhle chceš? Totiž… Chodit se mnou?“

          „Zmlkni, Yuri, proč jinak bych tu asi jinak ležel v holčičí uniformě s nahým spolužákem, hm?!“

          Usmál jsem se a něco v mé hrudi konečně pookřálo.

 

          Tu noc jsme se doopravdy nemilovali. Jen jsem ho hladil, líbal na rty, po celém obličeji a krku. Natsu nebyl příliš aktivní, ale vědomí, že se mnou nechá opečovávat a objímat mi stačilo.

          A Makoto ať si tu Sayovo holku strčí třeba do …

          Miluju tě, Natsu!