Alchymista – Kapitola 13

Obsah dopisu

  1. KAPITOLA

1

18. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, večer.

Filipin pokoj byla zařízený v odstínech hnědé. Kamenné zdi na holých místech pokrývaly gobelíny s rodinnými motivy, na dřevěné podlaze ležel béžovo bílý běhoun, pod oknem stála truhla na osobní věci vedle pohodlné, ale nijak zvlášť zdobené postele, u jejíž paty vyplňovala prostor před zdí šatní skříň.

Zhruba uprostřed měla Filipa postavený stůl se dvěma židlemi a vedle dveří malou knihovničku. Nic víc ve svém soukromém království nepotřebovala.

Usedla ke stolu. Grigoris zabral místo naproti ní. Baroneta odemkla zásuvku ve stole a vyňala z ní dopis z Ditromie v Emaronu, který k ní dorazil koncem doby vánku. Podala jej nevlastnímu bratranci a nechala ho číst. Sama se mezi tím pohodlně opřela.

„Mihail zdá se u našich sousedů dočista přišel o rozum,“ postěžovala si.

Grigoris se na řádky od jejich společného chráněnce mračil čím dál víc.

„Souhlasím,“ utrousil posléze. Odhodil list a ten se zastavil na stole přesně mezi nimi. Zapřel si hlavu o prsty.

„Co budeme dělat?“ Filipa už neměla sílu nést tu tíhu sama.

„Můžeme jen čekat,“ řekl vážně. „Tímhle se Mihail vzdal šance na hladký průběh jeho návratu. Pokud mu cokoliv nevyjde, zůstane tam.“

Filipa zakroutila hlavou.

„Jestli přijede, osobně mu to omlátím o hlavu,“ sykla nebezpečně.

Grigoris se uchechtl.

„U toho bych opravdu chtěl být.“

„Co tu s ním budu dělat?“ zajela si rukou do zrzavých vlasů v zoufalém gestu.

Grigoris se mračil a mezi prsty protáčel prsten.

2

Irida našla Gavriila uvnitř. Stál v otcově pracovně u otevřeného baru, odkud si bez svolení naléval kvalitní pálenku.

Nezajímalo ji to. Přišla přímo k němu, sevřela dlaň v pěst. Sotva k ní shlédl, už dostal tvrdý pozdrav do zubů.

Zakymácel se. Přeci jen už měl něco upito. Ale úder neoplatil. Jen se na sestřenku zadíval a ušklíbnul se.

„Neříkalas vždy, že jí nesnášíš?“

Irida si promnula klouby na prstech úderné ruky.

„Pořád je má sestra,“ odtušila odměřeně.

Gavriil zakroutil hlavou a uchechtl se.

„Neměla by to vědět spíš ona?“

„Proč jsi to udělal?“ rozhodla se Irida ignorovat jeho otázku.

„Proč jsem jí odmítl, nebo proč takovým způsobem?“

„Obojí!“ Irida si založila ruce na prsou. Celým svým postojem dávala najevo, že se odbít nenechá.

Gavriil si znovu nalil.

„Ty jsi tak ‚starostlivá‘, sestřenko,“ uchechtl se a v duchu si povzdychl. „Odmítl jsem ji, protože už mám někoho jiného.“

Irida ho propalovala tvrdým pohledem jasného modrého oka.

„I tak jsi na to mohl přistoupit a později zasnoubení zrušit.“

Gavriil zakroutil odmítavě hlavou.

„Ne, to nemohl. Možná, kdybych to věděl dříve a měl čas vše zvážit. Prodiskutovat to s ním. Připravit se… Ale kdybych se s Kyri teď a tady zasnoubil, klepy by byly příliš rychlé na to, abych měl možnost mu o takovém plánu říct. Nepochopil by, jak jsem mohl porušit slib a neodpustil by mi.“

On? Iridino oko přestalo být tak nesmiřitelné. Najednou to dávalo smysl. Jeho milý je muž. Někdo „výše“, jak řekl Kyri. Někdo, s kým musí svůj vztah tajit. Někdo, ke komu se klepy dostanou z Rakelma příliš brzy…

„Tvůj milý je jeden z princů?“ vydechla ohromeně.

Gavriil přikývl.

3

Čas se neúprosně hnal kupředu. Hodiny na východní věži odbily šestou hodinu a to byl signál, že se blíží zlatý hřeb večera.

Všichni, i ti kteří byli zrovna uvnitř domu, se vrátili do prostor zahrady vyhrazených slavnosti. Baron Pavlos s manželkou, kníže a kněžna Vrettos s dětmi a Kyriaki již stáli v hloučku u kamenného plácku před dřevěným pódiem, kam nyní směřovali kroky i ostatních hostů. Kdo neměl, obdržel od sloužících číši s vínem, aby si měl čím připít.

Muzikanti dohráli skladbu a dostali znamení, ať vyčkají. Baronka Anna celá zářila, když přítomným oznamovala, co už všichni dávno věděli. Baron Pavlos pak připil snoubencům na zdraví a vše bylo zpečetěno.

Hudba znovu spustila. První tanec patřil snoubencům. Kyriaki se tvářila vážně a tančila odevzdaně.

Evangelos kouknul na Gianniho a ten mu mlčky přikývl. Vytratili se a zmizeli v sídle. Čas měli do setmění. Jakmile spustí ohňostroj, musejí být již připraveni na průnik do Grigoriova pokoje. To pro případ, že by lámání případných magických ochran bylo příliš hlasité.

Evan nepředpokládal komplikace. Přeci jen, zde bratranci byli hosty. Těžko mohl Grigoris svůj zdejší pokoj opatřit příliš mnoha ochranami. Oproti tomu Gí byl přesvědčený, že jeho starší bratr je natolik paranoidní, že je toho schopen.

„Kdyby byl tak paranoidní, jak říkáš, myslíš, že by připustil, abys ten dopis vůbec spatřil? Natož ‚náhodu‘…“

„Je šifrovaný, vzpomínáš?“ připomněl mu Gí.

„Říkáš ty.“

„Prosím?“

„Je to jen domněnka. Jistotu můžeš mít, až po důkladném prozkoumání…“ Což ovšem pořád znamenalo, že musejí kýžený list nejprve získat.

„A proto pro něj jdem,“ mrkl na něj bratranec.“

Během odpoledne se dívali na nejrůznější možnosti šifer a jejich prolamování. Teď se blížili liduprázdnými chodbami ke Grigoriově pokoji. Stála před ním knížecí stráž, na prsou erb s hradní zdí, řekou a strážcem, jenž měl tři železné cihličky nad pravým ramenem a kovářskou kovadlinu nad levým.

Gianni seslal příslušnou kletbu a oba vojáci se odporoučeli do říše snů.

Dveře byly zamčené. Čekali…

Z venku se ozval hvizd a po něm první rána. Evangelos se sklonil k zámku. Nenašel však žádné znaky. Zkusil jednoduché odemykací kouzlo. Fungovalo. Vklouzli do místnosti a tiše za sebou zavřeli.

Gianni beze slova přispěchal k bratrovým truhlám. Tam už byla bezpečnostní opatření o poznání komplikovanější.

Evangelos zamířil ke stolu. Ležela na něm kniha. Chtěl ji otevřít, ale zarazil se. Mohla by to být i past!

„Pojď sem,“ odvolal ho k sobě Gí.

Evan polkl a připojil se k bratranci. Na truhle byla použita Paladiova znaková řada. Písmo sestaveno do symbolu pyramidy. Navíc překrytá s Elanderovým písmem. Nedokázal rozluštit, kde jedna řada začíná a druhá končí…

„Nedává to smysl,“ zakroutil hlavou a skousl si ret. Paladiova řada byla mezi magickými písmy ta nejsložitější. Kromě základních znaků a jejich významů, měla tři polohy a několik stupňů pravidel užívání každého z nich. V její základní podobě ji teoreticky mohl používat každý, ale doopravdy znát a používat ji v jejím plném rozsahu uměli jen mágové z Paladiova řádu bezpečně uzavřeného v chrámu zasvěceného magii desátého kruhu. Učil se Grigoris právě tam? Je zasvěceným Strážcem tajemství? Evangelos měl za to, že kult Strážců do svých řad nepouští jen tak někoho… „Tohle nikdy nezlomíme,“ vydechl.

„Do…!“ zaklel Gí a semkl pevně rty. „Vsadím boty, že je to uvnitř,“ hlesl podrážděně. Usedl a opřel se zády o truhlu.

Evangelos se svezl vedle něj. Jejich pokus skončil vlastně dřív, než začal. Pohledem se vrátil ke stolu.

„Ty chceš chodit bos?“ nadnesl. „Do truhly se nedostaneme, jestli mu ten dopis ležel v hlavě, možná ho bude mít jinde,“ navrhl.

Gianni věnoval svému bratranci skeptický pohled, ale nehádal se. Vstali a přešli ke stolu. Kniha na něm, jak brzy zjistili, byla začarovaná. Zlomit poplašné kouzlo už ovšem Evangelos dokázal. Nebylo tak vysoké třídy, aby ho nepřekonal.

Gianni prolistoval knihu, ale dopis nikde. Evangelos se přesunul k zásuvkám. Byly jak jinak než zamčené. Odemknout je, ovšem opět nebyl žádný problém. Šuplíky zely prázdnotou.

Rány ustaly. Ohňostroj skončil. Pohlédli na sebe. Musíme pryč!

4

Snoubenci dotančili.

Na pokyn ohněstrůjce vykvetla obloha. Barevné květy se překrývaly, tvořily obrazce a uvadaly v koloběhu „života“.

Kyriaki zatajila dech a zamrazilo ji v zádech. Milovala ohňostroje. Tak proč se jen nedokáže smát, tleskat a nadšeně poskakovat, nebo jen uchváceně mlčky hledět vzhůru? Proč jí právě dnes nádherné květiny ze světel připomínají hřbitovní kytice?

Ioannis poklekl před svou nastávající.

„Kyriaki Rallios, táži se tě, budeš mojí růží?“ Mluvil na hlas, přesto jen ona mohla slyšet jeho slova. Usmála se. Z očí jí unikly slzy. Kdyby byla dojatá, vypadalo by to nejspíš stejně, ale ona cítila jen tíseň a zmar.

„Ano,“ vydechla.

Iaonnis vytáhl prsten, zlatý kroužek, s růží a navlékl jej své snoubence na štíhlý prsteníček. Postavil se jí po bok a s její dlaní ve své sledoval ohnivé představení nad jejich hlavami.

5

Poslední rachejtle vystřelila k obloze a vykvetla v rudé srdce milenců. Všichni zatleskali.

Filipa ucítila dotek na pravém rameni. Ohlédla se a pohlédla do tváře služebné Valentině.

„Slečno Filipo,“ oslovila ji dívka tiše. „U brány stojí nějaký mládenec s koněm a říká, že s vámi musí mluvit.“

Baroneta polkla. Pohledem vyhledala Grigorie. Ten jí oplatil tázavým pohledem.

„Jdu tam,“ odvětila Filipa služebné. Ignorovala všechny pohledy mířící jejím směrem a zanechala rodinu i hosty v gratulacích snoubencům. V hlavě jí zněla slova z Mihailova dopisu:

 

Drahá Filipo,

Předem svého dopisu žádám o odpuštění. Vím, že naše dohoda zněla jinak. Tuším, jak těžké pro vás s Grigoriem a mým učitelem bylo sehnat mi obousměrnou propustku přes hraniční přechod a stále mám na paměti svůj slib, že se po studiích vrátím. Avšak nebudu tak moci učinit.

Svou propustku jsem zapůjčil svému spolužákovi z Ditromijské akademie. Jmenuje se Tiberius Marcius Pustula Dalmaticus. Instruoval jsem jej, aby tě vyhledal. Prosím pomoz mu, jako jsi kdysi pomohla mně. Věř mi, nečinil bych tak, kdyby to nebylo nezbytné! Ale Tiberius je můj přítel. Hrozí mu zde nebezpečí. Nemůže zůstat na akademii ani se vrátit domů. Prosím postarej se o něj. Je mi velmi drahý.

Tvůj dávný přítel,

Mihail Theotokis.

 

Ze sídla vyběhli Evangelos a Giannim a pospíchali k ostatním. Nechala je být.

Pevně semkla rty, až vytvořily jedinou tenkou linku.

Proč musíš všechno tak komplikovat?!, spílala v duchu pisateli. Kdo ti vůbec dovolil darovat svou propustku?! Kráčela rychle. Služka vedle ní musela popobíhat.

Bylo to nezbytné? To určitě…!, odfrkla si.

Konečně došla k bráně. Na její pokyn otevřeli. Jinoch, kterého uviděla, mohl být jen o málo starší než dnešní oslavenkyně. Měl tmavé vlasy, krátce střižené. Na sobě Emaronský rudý plášť se zlatě vyšívaným lotosem. Černou jezdeckou róbu, vysoké boty a rukavice zakrývající celé předloktí. Byl dobře stavěný, ale v očích se mu zračila plachost a nejistota. V žádném případě to nemohl být Mihail.

Filipa se narovnala, založila ruce na prsa a přejela cizince odměřeným kritickým pohledem.

Ty jsi ten slavný Tiberius?, pomyslela si znechuceně.

Doporučené z našeho blogu:

  • Alchymista – Kapitola 8Alchymista – Kapitola 8 Zatímco Theodoros odpočívá na lůžku v Agathině péči, Daniil Ioannidis a Loukas vedou důvěrný rozhovor. Je čas podívat se na problém nemoci o trochu důkladněji a představit si blíže naši […] Posted in Novinky, Alchymista
  • Alchymista – Kapitola 7Alchymista – Kapitola 7 Před čtymi lety se stalo něco, co přimělo Theodora odejít. Zemřel jejich otec. Co ale smrti hrabětě Antonia Stephanidia předcházelo? Theorodos v současnpsti leží na lůžku. Zatímco jeho […] Posted in Novinky, Alchymista
  • Alchymista – Kapitola 6Alchymista – Kapitola 6 Napsat tuhle kapitolu jsem se musela doslova nutit a psala jsem ji celou dobu víceméně na truc 😀 Takže doufám, že to nepoznamenalo děj. Beta tvrdí, že je to OK, takže já jí budu […] Posted in Novinky, Rozepsané série, Alchymista
  • Alchymista – Kapitola 11Alchymista – Kapitola 11 Nadešel den oslavy Kyriakiných narozenin. Chystají se zásnuby, ale chystá se i mnohem více věcí. A Filipa coby konferenciérka musí vše zvládnout... Posted in Novinky, Alchymista
Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *