Alchymista – Kapitola 18

Stejný jako kdysi

  1. KAPITOLA

1

20. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, ráno – Thermo.

Když Theodoros procitl ze sna, vše, co se v něm událo a vedlo k jeho probuzení, zastřela mlha. Měl pocit, že se mu zdálo něco důležitého. Něco, co si opravdu přál zapamatovat…, ale nedokázal to!

Zhluboka se nadechl. Zamžoural do zšeřelého pokoje za těžkými zataženými závěsy a uvědomil si, že dnes je den, kdy konečně smí opět vstát. Jenže proč by měl?

Když si zrekapituloval události posledních dní, kromě několika záhad, proč by měl ještě vůbec někoho obtěžovat svojí existencí?

Od chvíle, když mu Agathe řekla o Loukovi a o Agapiu Dimitriadovi, jeho pocit, že se opravdu neměl vracet, ještě zesílil. Vzpomínky, atmosféra sídla, Loukovo chování, Agathina dospělá, pečující starostlivost, záchvatové stavy, které léta nepocítil…  To vše byly jen vrcholy pohoří z ledu, který ukrýval ve svém nitru.

Když přijel, cítil se, jakoby se vrátil nazpět časem do doby, kdy jeho otčím ještě žil. Vřelé přivítání, objetí s bratrem, pokoj, který zůstal v nezměněném stavu… Šlo však jen o prvotní dojem, který jej uváděl v nejistotu. Ty čtyři roky, po které se učil u mistra Flora, se zahryzly a provedly změny i zde.

Loukas byl vždycky nevyzpytatelný, a uměl jednat odměřeně, když chtěl nebo nebylo zbytí, ale po dobu Theovy nepřítomnosti se odměřeným a chladným opravdu stal.

Agathe bývala veselá, energická dívka, ale vyrostla v klidnou, uvážlivou a zodpovědnou ženu.

Loukas vyměnil Pána z Thermosu za mladšího z Dimitriadů, kterého přijal dokonce za svého milence. I Agathe mu v minulých dnech vyprávěla o svých několika známostech z předchozích let. Není to nakonec tak, že já jediný se nikam neposunul? Že jsem pro ně matoucí připomínkou minulosti?

Koneckonců v noc po Theově návratu do sídla se Loukas s Agapiem zřejmě pohádali. Usoudil tak, protože to byl jediný logický důvod, proč by Agapios odjížděl ze sídla v hluboké noci. Ale kam mohl jít?

Čímž se dostával k oněm záhadám…

Hrabě sám se údajně vypravil do domu Dimitriadů v centru Thermosu, ale marně. Starý pan Hermes o svém synovi nic netušil a tak se počal rovněž strachovat. Theodoros to sice věděl jen od Agathe, která to slyšela od otce a ten zas od Louka, ale stejně. Pokud nejel domů, kam tedy?

A pak zde bylo následující ráno. Loukas se po svém milenci sice sháněl, ale nijak zvlášť znepokojeně. Hádají se snad pořád, že ho to vůbec nevyvedlo z míry? Theo to bral podle sebe. Kdyby měl konflikt s někým, na kom mu záleží, stěží by pak zamhouřil oka, natož aby se ráno choval, jakoby se nic nestalo. Bratr byl samozřejmě velmi rozdílné povahy. Vždy uměl své emoce dobře skrývat. Jedna věc je však obavy skrývat, druhá chovat se, jakoby žádné nebyly až do té míry, kdy věnuje svoji pozornost někomu docela jinému. Navíc si Theo dobře pamatoval, že se Loukas usmíval, když si spolu vyjeli. A pak osobně šel k Hermovi domů shánět se po jeho synovi? Nedávalo mu to smysl.

Ohledně Rakké… Theo v něm nebyl, co odjel z Thermosu, ale Jámy prolézali jako malí a i když slýchali o spící magii v těch místech, nikdy Theovi žádné záchvaty nepřivodila. Takže původ tohoto jednoho musel tkvět v něčem jiném.

I lékař Ioannidis mu připadal ustaraný, když jej zde navštěvoval. No, navštěvoval… vlastně zde byl skoro pořád…

Agathe se na něho usmívala, ale Theovi připadalo, že je to spíš soucitný než vlídný úsměv. A tak se nemohl zbavit pocitu, že mu něco uniká, a všichni kolem mu nechtějí říct co!

Víc než to ho ale trápilo, že Loukas za ním přišel za celé ty dny jen jednou. Věděl to, protože když se probudil z posilňujícího spánku, jeho bratr se akorát zvedl k odchodu.

2

17. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, ráno.

„Už… odcházíš?“ vypravil ze sebe ztěžka rozespalým hlasem.

Hrabě se zastavil a po pacientovi se ohlédl. Theo byl stále stejně bledý, ale jeho modré oči na něj mžouraly. Nešlo tedy jen o blábolení ze sna. Znovu se usadil. Tentokrát bokem na židli u lůžka a čelem k bratrovi.

„Dlouho jsi spal,“ obeznámil ho.

Theovi zacukalo v koutku. Něco v něm se chtělo uchechtnout, ale na hrudi ho zastudil pomyslný kov kovářské kovadliny, která tam vězela od Agathiny návštěvy.

„Jak je ti?“ dokázal se zeptat jen velmi táhle a pomalu.

„Cítím se tak, jak ty vypadáš,“ pronesl v žertu Loukas. Když byl bratr vzhůru, potřeboval jej povzbudit. „Ty jsi teď pacient, ne já,“ dodal o něco vážněji.

„Něco tě v Jamách znepokojilo…,“ naznačil Theodoros. Viděl to, cítil to…

Jenže mluvit o tom Loukas zjevně nechtěl, protože mu přes tvář přelétl stín a maličko se odtáhl.

„Byly tam stopy silné magie. Ne spící, nýbrž probuzené. Ale s tím si nemusíš lámat hlavu, bratře. To je moje starost. Pro tebe je důležité, že jsem vyslal posla k věřitelům tvého mistra s vyslovením souhlasu k zaplacení tvých dluhů. Náležitosti ohledně tvého jména vyřešíme, až ti bude lépe.“

Theodoros z bratra nedokázal spustit oči. Díval se v ústrety jeho nečitelným oříškovým očím a srdce mu už zase v hrudi bušilo jako splašené.

Přikývl. Co by mu to měl asi říct? Loukas to oznamoval, nezačínal diskuzi. Zahleděl se do nebes své postele a nálada mu poklesla.

Loukas jej přinutil, aby se k němu znovu hlásil jako kdysi. Evidentně i teď stále trvá na tom, aby byli znovu bratři. Zároveň však vynakládá tolik energie, aby našel ztraceného Pána z Thermosu.  Proč to všechno dělá…? Samozřejmě byl rád, že je Loukas dobrým hrabětem, který se stará o své poddané. Koneckonců, co když se tomu Agapiovi něco stalo? Ale zároveň měl na paměti Agathina slova, která ho nutila k myšlenkám jako: Pokud jsou milenci, až ho najde, budou zase spolu? Připadalo mu nemožné žít v tomto sídle po jejich boku. Jen z té představy se o něj znovu pokoušela slabost. Nemohl se ale jednoduše zeptat, jestli je Agapios jeho milencem jak tvrdila komorná.

„Čím pro tebe jsem, Luku?“ Cítil, že se zkrátka musí zeptat.

„Prosím?“ Loukovy pichlavé oči se do něj zabodly, jako trnité úponky růží.

„Jsem tvým nezvaným hostem? Dávno ztraceným navrátivším se problémovým bratrem? Vězněm pro tvoji vlastní potěchu?“

Loukas se ušklíbnul. Vážně proti mně chceš otáčet má vlastní slova, Theo?

„Chtěl jsi, abych se rozhodl, kým jsem. Rozhodl jsem se. Ale kým jsem v tvých očích?“ Modrooký k tmavookému konečně znovu obrátil svůj zrak.

Loukas měl stejně jako za svých mladších let pocit, že by v těch nezkalených studních Theova zraku mohl na místě utonout.

„Jsi mým nezvaným dávno ztraceným navrátivším se problémovým bratrem vězněným zde pro moji potěchu,“ upřímně se uchechtl.

Theo při těch slovech zapomněl i dýchat. Loukas neodolal, sklonil se k němu a vtiskl pacientovi na lůžku polibek na čelo.

„Odpočívej. Promluvíme si, až ti bude lépe.“ S těmi slovy se opět zvedl k odchodu.

Theo k němu vztáhl ruku. S vypětím všech zatím nabytých sil se napůl posadil a zachytil se jeho dlaně. Loukas mu věnoval jeden ze svých odzbrojujících úsměvů. V jeho očích barvy čokolády hrál vyzývavý pohled. Theovi se zachvěly rty, žádných slov však nebyl schopen.

Loukas udělal krok zpět, sklonil se nad něho a shovívavě jej pohladil po tváři. Palcem přejel přes Theovy vyprahlé rty, ve tváři nečitelný výraz.

„Jsem tu pro tebe,“ zašeptal skoro neslyšně.

Theodoros zavřel oči. Síly mu došly tak povolil svůj stisk. Se zklamáním pak celý rozechvělý vnímal už jen, jak se jeho starší bratr vzdaluje…

3

20. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, ráno – Thermos.

Ještě teď, když si ten okamžik vybavil, měl pocit, že může cítit bratrovu blízkost, pohlazení po tváři, teplý dech na svém čele v místech, kterých se dotkl. Byl z toho všeho zmatený. Chvíli se mu hrozila rozskočit hlava, potom zase hruď. Jediné co od Louka chtěl, bylo jasné rozhodnutí! Vážně toho žádal tak moc, že mu to bratr nemohl dát? Co si má myslet? Co dělat?

Zvedl se do sedu a spustil nohy z lůžka. Stále jej vyčerpávaly i ty nejběžnější denní úkony, jako hygiena, jídlo, sezení, chůze… Věděl však ze zkušenosti, že síla se mu nevrátí, nebude-li ji od svého těla vyžadovat právě tím, že bude usilovat právě o ty nejnáročnější úkony.

Koneckonců bratr řekl, že si promluví, až mu bude lépe. Tedy čím dříve mu bude lépe, tím dříve se snad někam opět posunou…

Doporučené z našeho blogu:

  • Alchymista – prologAlchymista – prolog Jako vždy, když člověk opustí nějaké místo či známé, přátele, rodinu a rozhodne se za nimi spálit most, předpokládá, že už se tam (k nim) nikdy nevrátí. Totéž platilo pro […] Posted in Novinky, Alchymista
  • Alchymista – Kapitola 17Alchymista – Kapitola 17 Třetí část knihy právě začíná. Část, která se bude zabývat důsledky, které mají již rozehrané události z částí minulých. Z Ralkema všichni odjeli. A zatímco Irida plánuje Kyriakin únos, […] Posted in Novinky, Alchymista
  • Alchymista – Kapitola 20Alchymista – Kapitola 20 Grigoris odjel ze usedlosti Ralkemos spolu se svojí rodinou. Filipě řekl, že si musí něco ověřit. A přesně k tomuto ověření směřují jeho kroky ihned po příjezdu domů. Co přesně je vlastně […] Posted in Novinky, Alchymista
  • Alchymista – Kapitola 2Alchymista – Kapitola 2 Tak jo, druhá kapitola Alchymisty je zde. Přiznávám, že původně jsem měla v plánu něco jiného, ale Loukas převzal otěže a prostě si pro sebe ukradl další celou kapitolu. Sami se můžete […] Posted in Novinky, Rozepsané série, Alchymista
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *