Alchymista – Kapitola 19

24 Bře

Úkryt pro nezvaného

19. KAPITOLA

1

16. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, večer.

Dveře kdysi loveckého srubu ve stínu vzrostlých dubů na kraji mýtiny v Rakké se na němý pokyn ztěžklé ruky lékaře prošedivělých vlasů otevíraly jen pomalu. Tomu dvaačtyřicetiletému muži stačilo místnost přelétnout jediným pohledem, aby se úlevně pousmál.

Sirki se vznášela nad stolem ve svém typickém sedu se zkříženýma nohama a odpočívala. A co bylo neméně důležité, Agapios Dimitriadis ležel zapečetěn jeho magií, stále ve stejné pozici v jaké jej zanechal.

Daniil si odložil plášť a vyčerpaně se svezl se do židle. V duchu si stále opakoval rozhovor za dveřmi Loukovy pracovny. Přemýšlel, jaký dopad mohou slova hraběte mít, a nemohl si pomoci, ale neměl z toho dobrý pocit. Už proto, jak se Sirki najednou vytratila. Zádům své démonické společnice věnoval jeden delší tázavý pohled. Zažehl svíci a hlasitě si vzdychl, kdyby si ho snad doposud nevšimla. Jakoby to snad bylo možné…

„Byl zde tvůj hrabě,“ promluvila k němu nic neříkajícím hlasem, aniž by musel položit jakýkoliv dotaz. „To Loukas Stephanidis se pokusil zabít tvého pacienta. Vlákno myšlenek bude mága a jeho oběť spojovat do okamžiku smrti jednoho z nich. Přišel až sem, aby dokonal své dílo.“

V mágovi hrklo. Naklonil se blíž k Agapiovi, aby se ujistil, že ještě žije.

„Je naživu,“ ujistila svého mága Sirki. „Zastavila jsem ho. Řekla jsem mu, že je pod mojí ochranou. Ale věčně ho chránit nemůžu.“ Bledá dívka se částečně zhmotnila a dosedla na dubovou desku před lékařem. Otočila se čelem k němu, nohy spustila ze stolu a vzala jeho tvář do svých dlaní. „Syn tvého přítele už o mně ví. Udělá cokoliv, aby se k tvému pacientovi dostal,“ kývla hlavou směrem k bezvládnému, „nemůže tu zůstat. A ty ho sám nezachráníš.“

„A-ale…“

„Musíš se rozhodnout, Daniili. Když zůstane tady, Loukas Stephanidis na něj nebude moci, dokud mne nepřemůže. Ale ty ho z jeho myšlenkových pout neosvobodíš. Na druhé straně, když ho odvezeš pryč, nebude chráněn a thermoský hrabě ho dokáže vypátrat kdekoliv, ale čím dál ho odvezeš, tím hůře pro něj bude dosažitelný. Je to na tobě.“

          Stále stejně milá, že Sirki?, povzdechl si v duchu muž. Navzdory tomu se však vlídně pousmál a pocuchal dívence bílé vlasy.

„Neboj se, vím, co teď musím udělat…“

2

26. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, Itea – odpoledne.

Daniilův plán byl jednoduchý. Vrátí se do své vily v Thermosu, kde obeznámí sloužící, hospodyni a sekretáře, s plánem navštívit rodinu trvale žijící na panství v Argosu a ti se postarají o veškeré náležitosti související s odcestováním.

On sám bude následující dny docházet na kontroly k bratru thermoského hraběte, kde bude dbát na jeho zlepšující se zdraví. Také spraví Louka Stephanidia i lékaře v městské nemocnici o svém plánovaném odjezdu.

Poté nasedne do kočáru a vyjede cestou k Rakké. Tam se zastaví a převezme si bezvládné tělo Agapia Dimitriada, které Sirki před tím uloží do mechu nedaleko cesty. Odtud bude pokračovat za jedinou další osobou, v níž si dovolí vložit svojí důvěru. Dávnou přítelkyni Antonia a Efthalie, Nefeli Argyris.

 

Daniil o tom přemýšlel od okamžiku, kdy mu Loukas svěřil svůj plán ohledně Theodora spolu s pravdou o Agapiově příslušnosti k Alchymistickému cechu. Pokud se hodlá pokusit začlenit Theodora mezi Alchymisty a potřebuje k tomu Herma Dimitriada, je nežádoucí, aby byl jeho syn nalezen živý.

Daniil byl ale lékař. Nehodlal Agapia zabít, ani ponechat smrti z rukou Louka. Nemohl dopustit ani to, aby se Antoniův syn pokusil nějak „vymýtit“ Sirkilarisu, kdyby se domníval, že ona je tím jediným, co stojí mezi ním a jeho obětí. On sám ani na vteřinu neuvažoval, že by mu vyjevil, jakou roli v přežití mladého Pána sehrál. Ale i kvůli tomu byl v pasti.

A právě proto si vzpomněl na Nefeli. Tato pětapadesátiletá žena z hraběcího rodu Argyridů, původem z Patrasu, města múz a umění, byla vždy přítelkyní Antonia s Efthalií a snad i jeho samotného. Nekonvenční dáma s revolucionářskou duší. Autorka pobuřujících básní a knih. Osvícená cestovatelka. A také čtyřiadvacátá následnice aeginského trůnu. Nebyla léčitelkou, ale věřil, že by dokázala Agapia osvobodit a zároveň uklidit do ústraní. Ovšem nejprve se k ní musí dostat!

 

Tři dny čekal, než dovolil Theodoru Stephanidiovi vstát z lůžka a 20. den doby větru časně zrána vyrazil na cestu. Vše se dařilo až překvapivě lehce. Vyjel východní cestou z Thermosu. Vyzvedl pacienta u cesty kolem Rakefel Kétalu a na Velké Křižovatce to místo na jih, do Patrasu, odkud by mohl pokračovat do svého rodného města, stočil na sever. Odbočil cestou na usedlost Dolkovan, patřící baronu Leonovi a pokračoval do hlavního města. Díky tomu objel Thermos a šestého dne konečně spatřil hradby svého cíle.

 

Itea. Sídlení město císaře. Postavené jižně od výběžku Magických hor. Stálo tak blízko, že z jeho severních hradeb bylo dokonce možné zahlédnout vrcholky věží Všekruhového chrámu Ánoixi. Zároveň však tak daleko, že cesta z hlavního města do chrámu postaveného při vstupu k samotným magickým kruhům, kteréž jsou odrazem svých dvojčat na obloze, by pěšky zabrala den svižné chůze.

Bylo to už dávno, kdy zde Daniil pobýval naposledy. Tak jako každý významný šlechtický rod, měli i Ioannidové z Argosu v císařském městě svůj honosný dům. Bývalo zvykem, že v něm hrabě s rodinou pobýval několikrát do roka. Ať už v době zasedání Velké rady, nebo při velkých oslavách. Od smrti své mladší sestry se sem však Daniil neodvážil. Vzdal se tehdy životní cesty mladšího bratra budoucího hraběte a odešel do chrámu Tinisel ve svém rodném městě, kde zasvětil svůj život třetímu kruhu a léčivé magii.

Jako lékař se následně rozhodl sloužit Antoniovi, svému příteli. Byli stejně staří a rozuměli si ještě, když byl sám šlechtic. Neměl v tomto ohledu žádnou druhou volbu. Do Itey ale nejezdil, ani s rodinou Stephanidis. V jejích ulicích a domech a skrývalo příliš mnoho vzpomínek na šťastnější dny, které už nebylo možné vrátit. Nikdy by si byl nepomyslel, že ten který ho nakonec přiměje, postavit se svému strachu z minulosti, bude umírající Alchymista na protějších sedadlech jeho kočáru.

Agapios ležel klidně. Vypadal, jakoby si jen dopřával dlouhý ozdravný spánek. Jenže tak tomu nebylo ani v nejmenším. Na jeho stavu se nic nezměnilo od okamžiku, kdy mu v nočním lese uzdravil jeho rány.

Projeli do města jižní branou. Kočár se žlutými chocholkami Argosu u brány nikdo nezastavil a to ani, když projel bez vlastního doprovodu. Doktor Ioannidis tedy nemusel vykouknout z okénka, aby poreferoval o důvodech své návštěvy. Pouze se nechal vozkou a koňským dvojspřežím unášet dlážděnými ulicemi směr 28. ulice – dům Nefeli Argyris.

Záclonky na oknech zůstaly zatažené po celou dobu jízdy. Teprve, když kočár zastavil na dohodnuté adrese, vozka nakoukl dovnitř.

„Jsme na místě, pane.“

„Ano, ano… Řekněte paní domu, že přijel dávný přítel rodiny Stephanidis. Rychle a buďte prosím diskrétní…“

Starý muž, kterému už táhlo skoro na šedesát, se poté pomalu odšoural ke dveřím honosného domu, kde zaklepal na dveře.

Daniil zatím prodléval dlouhé minuty v přítmí vozu. Zapřažení kobě vpředu si pro oddech několikrát spokojeně odfrkli.

Když se poté vozka vrátil, nesl dobrou zprávu: „Lady Nefeli vás přijme, můj pane.“

„Hlídejte vůz, Drukope, brzy se vrátím,“ instruoval lékař svého sluhu a vešel do domu, kde mu dveře držel pro změnu o možná dvacet let mladší mládenec v livreji.

„Buďte vítán,“ pronesl obřadně a dokonce o staršího lékaře obdařil společenským úsměvem. Na stupnici zdvořilosti možná číslo 6? Popravdě si ovšem Daniil mnohem více všímal ženy v drahých splývavých šatech karmínové barvy, která přes svůj pokročilý věk, byla stále šik.

„Nefeli! Drahá Nefeli, vám to dnes ale opravdu nebývale sluší,“ pozdravil ji, ani ne tak obřadně jako vřele a přátelsky. Rozpřáhl paže a namísto náznaku políbení ruky, ji jemně sevřel v přátelském obětí muže, kterého ženské vnady nelákají o nic víc, než prázdný hodovní stůl.

„Ráda vás opět vidím, příteli,“ přivítala jej paní domu, která se ani nepokoušela zakrýt objemný dekolt přes ramena nedbale přehozeným boa z bílé Lamijské krajky. „Smím vás pozvat, na šálek dobré kávy?“

„Na kávu, už mne nikdo nepozval celá léta, vaše pozvání, je přede přijato.“ Usmíval se. Bodejď by ne. Od Antoniovy smrti ji neviděl a až nyní si uvědomil, jak byly ty čtyři roky opravdu dlouhé…

Nefeli odvedla svého hosta do přízemního salónku s velikým Mondanorským oknem, nepříliš typickým pro zdejší kraj. Sklo mělo tři části. Dvě šikmé a jednu rovnou vytrčenou přímo do zahrady za domem. Usadila se na divan a vyzvala nečekaného hosta, aby se usadil. Už po cestě zaúkolovala služebnou, aby jim přinesla kávu, džbán s vodou a připravila drobné pohoštění.

„Omlouvám se, za neohlášené překvapení,“ rozhodl se Daniil ospravedlnit, jakmile osaměli. „Nemohl jsem vám napsat, ani nijak jinak zvěstovat svůj příjezd.“

Ta slova Nefeli zaujala. V jejích zvídavých zelenohnědých očkách se zalesklo.

„A jaká to neodkladná záležitost přivedla lékaře a přítele Antonia Stephanidia do hlavního města? Myslela jsem, že jste přísahal, že už se sem jaktěživ nevrátíte. A rovněž myslím, že nešálí mne paměť, když povím, že stejný slib padl i ohledně rodiny, do níž jste byl narozen.“

„Tak jest.“

„A přesto jste zde, v kočáře s Argoskými barvami vašeho bratra. V takovém utajení, že jste musel přijet neohlášen na návštěvu ke svobodné dámě.“

Daniil si povzdechl. Než se ale mohl pustit do vysvětlování, musel počkat, než služebná na stůl položí džbán s vodou a dvěma pohárky a odebere se následně pro další pohoštění.

„Nefeli,“ začal s pohárkem vody ve svých rukou. „Záležitost, která mě k vám přivedla, je velmi, velmi vážná…“ Nedíval se na ni. Pohled jeho modro hnědých očí byl upřený kamsi za ni, skrz okno a možná ještě dál. Černé, lehce prošedivělé vlasy mu spadaly do obličeje.

„Poslouchám,“ ujistila jej zaujatě.

„Jde o Louka.“

„Má můj malý chráněnec nějaké potíže?“

Daniil se uchechtl. „Ten tvůj chráněnec, už není tak docela malý, to víš…“ ušklíbnul se. Záhy však opět zvážněl. „Mám důvodné podezření, že se pokusil zabít Pána z Thermosu.“

„To je vážné obvinění,“ mínila vikomtesa Argyris. Že jeho slova skutečně nebere na lehkou váhu, dala najevo pouze přimhouřením očí. Pokynula služebné, která dorazila s miskami ovocného salátu, aby položila občerstvení na stůl a poté co nejdříve odešla. Jakmile se dveře salonku zavřely podruhé, doktor Ioannidis začal vyprávět.

Začal tím, jak nalezl mladého Agapia Dimitriada v Rakké při svém sledování hvězd. Že je hvězdářství jeho koníčkem, věděla Nefeli už dávno. Popsal, v jakém byl mladý šlechtic zuboženém stavu, i že bylo jeho vědomí pevně uzamčeno v hlubinách vlastního podvědomí. Aniž by se zmínil o existenci Sirkilarisi, protože ta byla jeho přísně střeženým tajemstvím, pokračoval ve vyprávění, jak v sídle zaslechl zvěsti o zmizení rádce thermoského hraběte, a o všem, co mu svěřil sám Loukas při jejich rozhovoru.

Co utajit nemohl tím pádem, byl Theodorův návrat a povaha jeho záchvatů, kterážto byla klíčem k debatě, kterou před deseti dny s Loukem vedl.

Přerušeni byli pouze jednou a to, když jim služebná přinesla kávu. Paní domu se pak nechala slyšet, že si již nepřejí být rušeni. Služebnictvo moc dobře vědělo, co tato slova v pojetí lady Argyris znamená a pochopitelně dopřáli staršímu páru úplné soukromí. Klid, během nějž Nefeli po celou dobu mlčky naslouchala Daniilově zpovědi. A ještě když se její host odmlčel, dopřála mu chvilku na vydechnutí.

„Rozumím vám. Zachránil jste tělo mladého Dimitriada, ještě před tím, než jste se dozvěděl o jeho příslušnosti k Alchymistům a o Loukových záměrech s ním. A teď, když je váš pacient odmítáte jej zabít i vydat k výkonu trestu.“

„Trestu?“ přerušil ji lékař. „Drahá Nefeli, to, co Loukas učinil, to nebyl soud a trest, to bylo impulsivní, nepromyšlené rozhodnutí!“

„Rozhodnutí, které by náš císař na místě potvrdil, coby správné, nemyslíte?“

„Že to říkáte, právě vy!“ odsekl jí.

„Ale drahý příteli, já se pouze zamýšlím, nad vaší situací z jiných úhlů pohledu. Nejste sám, kdo tento zákon neschvaluje. Nehledě na to, že by thermoský hrabě těžko mohl obhájit, že jednoho Alchymisty se zbavil, ale druhého si jmenuje na uvolněný post. Říkal jste, že právě to má s Theodorem v úmyslu, že?“

Daniil přikývl.

„Tedy? Co ode mne žádáte?“ zeptala se raději.

Lékař si promnul ruce mezi prsty.

„Máte pravdu, že mám nyní svázané ruce. Nemohu přiznat Antoniovu synovi, že to já jeho rádce zachránil, když už jsem mu tuto skutečnost jednou zatajil. Nehledě teď na morální aspekt té věci. Ale pravda je, že vlákno myšlenek bude mága a jeho oběť spojovat, dokud budou oba naživu. Nebude trvat dlouho a Loukas zjistí, že jej mám ve své péči. Až se tak stane, bude jistě chtít své dílo dokončit. Ale já Agapia ani nemohu vzít někam, kde ho dokáží probudit. Nikdo nemůže říct, jak se zachová, pokud by procitl. Dozajista by to ale ohrozilo, Loukovy plány. Ohrozilo by to oba bratry…,“ upil ze svého šálku.

„To ohrozí i plán samotného hraběte, není-liž pravda? I pokud má pravdu o Alchymistickém spiknutí a jmenováním svého bratra Pánem z Thermosu zařídí, aby Thea přijali mezi sebe. Nikde nemá jistotu, že mu dají protilék, na tu jeho pečeť. A neohánějte se mi tu prosím slovy, že nemůžete odhalit něco, co jste již jednou tajil. Lhal jste nám o původu Theodorovy nemoci všem hezkou řádku let.“

Daniil si povzdechl a dovolil studu, aby mu zbarvil líce do ruda.

Nefeli pokračovala: „Loukas sází na Theodorovu naivitu, že obměkčí srdce Alchymistických vůdců. Na to, že Hermes, pokud je původcem, svou pečeť odstraní, když bude Agapios mrtev. Ale on mrtev není…“ odmlčela se. „Jeho plán může vyjít pouze tehdy, bude-li nalezen bez známek života.“

„Loukas může vždy říct, že Pán z Thermosu opustil svůj post bez vysvětlení a svolení. Označí ho za zrádce a jmenuje svého bratra,“ mínil lékař.

„Ale proč myslíš, že Hermu Dimitriadovi bude takové vysvětlení stačit? Mág, který porazil svého soka v mentálním souboji, není jediný, kdo dokáže oběť vypátrat. Alchymisté mají své vlastní způsoby.“

„Ano,“ já vím…, „ale mysleme nyní dál než Loukas, cítící se zahnaný do kouta bratrovým návratem. Bude-li Agapios nalezen mrtvý, těžko už to teď svedeme na nehodu, což byl zřejmě Loukův původní plán. A jeho otec v sebevraždu neuvěří, i kdybychom ji zinscenovali. Bude to tedy vražda. A Hermes nepřestane hledat vraha. Navíc Loukas v tom případě bude prvním podezřelým. Hrabě sám bude pátrat po vrahovi, protože bude muset předpokládat, že vrah zná pravdu. A to znamená štvanici se dvěma vlčími smečkami, protože každý z nich bude mít své vlastní lidi, kteří po nás, neboť kdo jiný by to mohl učinit, půjdou bez ustání,“ nadechl se.

„Ale pokud nebude nalezen vůbec. Loukas může využít své neznalosti situace ve svůj prospěch. Jistě, že ho bude hledat, ale stále je hrabětem. Nemá možnost sám na příliš dlouhou dobu, opustit své místo v Thermosu a nikdo jiný nedokáže vlákno jeho myšlenek následovat. Hermes neuvěří, že jeho syn zradil a bude ho také hledat. Ale bude hledat živoucí prchající osobu, nebo Loukova vězně. A když si bude myslet, že jej má Loukas ve své moci, pokud nebude schopen prokázat opak a syna vysvobodit, půjde mu na ruku, co nejvíce bude schopen.“

„Takže navrhuješ, tvého nechtěného pacienta umístit někam z dosahu ideálně jich obou. Na hlídané místo, kam se nikdo nepovolaný nedostane a odkud nikdo neunikne, je to tak?“

Vikomt Ioannidis přikývl.

„Znám jedno vhodné místo,“ přijala Nefeli tuto variantu řešení, „ale jak dlouho může ve svém současném stavu bez tvé přímé intervence přežít?“ zajímala se.

„Dlouho ne,“ přiznal její host. Musel každý den používat kouzla na udržení jeho života. Dodávat do těla živiny a vodu. „Ale ty, se svou mocí, bys jej mohla osvobodit z Loukových pout, nemýlím se?“

„Snad…,“ přisvědčila. „Ale pak už bude jakýkoliv transport do věže Mant v pohoří Satarnos, komplikovanější.“

          Věž Mant… tak tohle je tvůj plán? Musel uznat, že si těžko lze představit nedostupnější místo, jak pro dobývání, tak pro únik. Daleko ode všeho. Loukas nebude mít žádnou možnost se tam dostat a věž jako taková byla předena mocnými kouzly, i Alchymisté by měli problém se dostat do jejích útrob.

„Říkáš, když tam mohl na dožití poslat Dorotheos Argyris svoji druhou ženu, tak proč ty bys nemohla Agapia?“

Nefeli obdařila svého hosta potměšilým úšklebkem.

„Zdá se, že o historii našeho rodu víš mnohé.“

„Jsou to jen dvě generace nazpět, to se dá zapamatovat,“ uchechtl se lékař, záhy však zvážněl.

„Smím se tedy spolehnout, že se o to postaráte?“

„Ovšem, přeci nenechám vás a Antoinovy syny bez pomoci.“

Dopili, dojedli a paní domu nabídla svému nezvanému hostu možnost přespání. Toho druhého hosta, přenesli z kočáru až v hluboké noci, aby o něm nevědělo více lidí, než bylo nezbytně nutné.

3

27. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, Itea – ráno.

Pětapadesátiletá Nefeli se na druhý den rozloučila s lékařem Ioannidem a teprve když jeho kočár opustil ulici, v níž stál její dům, rozhodla se učinit nezbytné kroky, pro umístění „vězně“ do věže.

Věž Mant byla majetkem rodu Argyridů od té doby, kdy se Iro Argyris oženil s  mágyní Marií Mantzaris. Tehdy šlo o sňatek z rozumu. Značný majetek Argyridů a nově nabytý hraběcí titul byly vyměněny za podporu rodu Mantzaris, ke které patřila i věž, coby věno jeho ženy.

Po dlouhá léta se dědila v jejich rodu, ale využívána byla zřídkakdy. Když zemřel předchozí hrabě z Patrasu, její otec, všechen majetek rodu připadl, z rodinných důvodů, jejímu nejmladšímu bratrovi Nikolaovi. Ten věž a jistou finanční částku daroval Nefeli, aby se tím zbavil sestry i nechtěného břemene v podobě údržby tak vzdálené stavby.

O právo uvěznit někoho ve věži tedy žádat nemusela. Měla klíč a znala vše potřebné. Ovšem znamenalo to, že bude muset co nejdříve Agapia probudit a spolu s ním i odcestovat.

Dala si záležet. Ukryla jej v podkroví, které jinak používala jako speciální milostné apartmá pro zvláštního hosta, který občas přicházel uspokojovat své zvláštní potřeby. Nyní mělo posloužit za úkryt pro nezvaného.

Prohledala Agapia, ale nenašla nic magického. Výborně, pomyslela si spokojeně. Prsty otevřela jeho nehybné oči a ponořila svou mysl do jejich bělma. Bylo to, jakoby padala do dlouhé propasti ponořené do bílé všudypřítomné tmy. Nekontrolovatelně… Nezadržitelně…

Hlava se jí točila. Už to bylo dlouho, kdy naposledy vstupovala do něčí mysli, ale v dřívějších dobách v tom bývala opravdu dobrá. Soustředila se a díky tomu se napojila na Agapiův magický proud. Bylo to vyčerpávající. Všude kolem ní proudily obrazy vzpomínek, myšlenek a pocitů, ale ona si od toho musela držet odstup. Potřebovala jen následovat hladový proud až k místu, kde byl její host uvězněn.

Když Agapia našla ověnčeného pevnými ostnatými řetězy krvácejícího s prázdným pohledem vyčerpaného člověka, který už boj o svou záchranu dávno vzdal.

          Je vidět, že jsi mé lekce ještě zdokonalil, Luku. Ale víš, trvá léta, než žák překoná svého mistra…

Obcházela po neviditelné hladině, která tlumila všechny její kroky, kolem Loukovy oběti. Prohlížela si každičký centimetr řetězů. Spoje, jednotlivé články… Trvalo dlouho, než nalezla ten nejslabší.

Na ten pak zaútočila. Nemohla ho rozžhavit, řetězy by popálily sevřené vědomí. Použila tedy představu působení větru a vlhkosti. Zapříčinila a urychlila tak erozi. Šlo o svět myšlenek. Tam se souboje sváděly za pomoci představivosti a síly vůle. Jen skutečně realistické představy mohly být účinné. A Nefeli měla velikou představivost.

Řetěz s prasknutím povolil. Tím se však vysmekl z Agapiových ran a ten zařval bolestí. Jako raněné zvíře se v panické hrůze začal škubat a zmítat ve snaze se osvobodit, což už nyní nebylo nemožné. Jenže čím svobodnější byl, tím silnější byla i reakce jeho podvědomí a tedy i snaha vypudit vetřelce.

Nefeli se stáhla. Stálo by jí zbytečně mnoho sil udržet se uvnitř. Zamrkala a pohlédla do zsinalé tváře vyděšeného roztřeseného šestadvacetiletého muže.

„Už je to v pořádku, Pane Dimitriade, jste v bezpečí,“ obeznámila ho měkce. Cosi v jejím úsměvu koutkem úst však působilo nebezpečně.

Agapios dýchal jako štvaná kořist. Hlava se mu hrozila rozskočit. Nebyl sto pochopit kde je, kdy a proč. Až mu nakonec tělo i mysl vypověděli službu naráz a on upadl do konečně posilujícího spánku…

 

Doporučené z našeho blogu:

  • Alchymista – Kapitola 1Alchymista – Kapitola 1 Dobrý pozdní večer, podařilo se mi dnes (snad) dokončit první kapitolu Alchymisty. Ráda bych poděkovala Eillen za konzultaci některých reálií a typů, jak to udělat, aby díl fungoval. […] Posted in Novinky, Rozepsané série, Alchymista
  • Alchymista – Kapitola 13Alchymista – Kapitola 13 Tak jo, Kyriaki se svému bratranci nějak vyznala a on "nějak" reagoval... Irida se dozvěděla situaci a není s ní vůbec spokojená. Kluci mají svůj plán a Filipa své starosti... Aneb když se […] Posted in Novinky, Alchymista
  • Alchymista – prologAlchymista – prolog Jako vždy, když člověk opustí nějaké místo či známé, přátele, rodinu a rozhodne se za nimi spálit most, předpokládá, že už se tam (k nim) nikdy nevrátí. Totéž platilo pro […] Posted in Novinky, Alchymista
  • Alchymista – Kapitola 9Alchymista – Kapitola 9 Na panství Stephanidiů se během dvou dnů stala řada věcí. Nyní ovšem nastal čas přesunout se na panství dalšího rodu. Tentokrát se podíváme k baronu Ralliovi, abychom poznali další […] Posted in Novinky, Alchymista

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *