Alchymista – Kapitola 21

Gianniho zvědavost

21. KAPITOLA

1

27. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, Kiato – večer.

          Patnáctiletý Gianni Triantaffylou byl nadmíru zvědavý kluk. Samozřejmě že ho hlodalo, co tak důležitého schovával bratr v truhle na Ralkemu. Dopis od Filipy? A kde se vůbec Grigoris naučil používat Paladiovu znakovou řadu? Štvalo ho, jak málo o bratrovi ví a umanul si, že rozhodně zjistí, co má Grig zalubem!

          Byl jediný z rodiny, pro kterého samota nebyla po cestě kočárem tou nejvyšší prioritou. Zatímco kněžna Ailiki se uvelebila v červeném salonku v patře, který sousedil přímo s jejími komnatami, a pouze vyměnila jeden román za jiný, kníže Platon zamířil rovnou k baru, kde si otevřel vzácnou keneberskou medovinu a usadil se u vychladlého krbu, v němž mu sluhové okamžitě zažehli oheň, komt Gavriil se šel přivítat s loveckou smečkou svého otce a komtesa Georgia se pospíchala převléknout a nechala si připravit lázeň, tak se Gí skryl kouzlem neviditelnosti za brněním před Grigovým pokojem na číhanou.

          A protože zastírací kouzlo umělo „pouze“ odlákat pozornost těch, kteří se na sesilatele přímo nesoustředili, tak proti Giannimu, který naopak na Grigorie čekal, bylo bezmocné. Dobře viděl bratra opouštět jeho komnaty. Dokázal jej sledovat sám nezpozorován celou cestu z pevnosti až do města. Tam se mu ale bratr ztratil pod pláštěm své vlastní neviditelnosti.

          Při čtvrtým kruhu, to je vtip?!, zaklel v duchu. Nelíbila se mu představa, že by se měl vrátit s nepořízenou. Jenže sledovat bratra už nemohl. Z nějakého důvodu totiž nedokázal sledovat ani jeho magickou auru, což si uvědomil až se značným zpožděním. Grigoris myslel na všechno.

          Chvíli ještě následoval bratrův původní směr, ale šlo o prázdné setrvačné gesto, které ani nemyslel nijak vážně. Šanci ho najít doopravdy neměl a dobře si to uvědomoval.

2

          Ten den večeřeli samostatně, každý ve svých komnatách, a protože služebnictvo nemělo přesné informace o jejich příjezdu, byla krmě chudší a jednodušší než v jiné dny. Gí tedy nevěděl přesně, kdy se Grig vrátil do sídla. Zvažoval možnost přímé konfrontace, ale možnost k ní se mu naskytla až po společné snídani následujícího dne.

          Už-už měl bratra na dosah ruky. Stačilo by na něj zavolat, požádat o rozhovor, nechat se pozvat přímo k němu, nebo ho požádat, aby přišel za ním, ale… rozmyslel si to.

          Čím více Gianni zvažoval své možnosti, tím spíš dospěl k závěru, že nemá dost informací, aby mohl bratra přimět mu cokoliv vyzradit. A Grigoris se nesvěřoval někomu jen proto, že byl jeho bratrem. Pokud chtěl přijít na nějaké jeho intimní tajemství, musel tak učinit nenápadně. A to znamenalo, čekat na příležitost…

3

1. den doby vichrů, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, Kiato – dopoledne.

          Matka seděla na vnitřní terase ve východním křídle a probírala se poštou, která se v sídle po dobu jejich nepřítomnosti nashromáždila. Dopisy pro manžela dávala stranou a ty své rovnou otevírala a četla. Tvářila se zamyšleně.

          Gianni ji pozoroval koutkem oka z nádvoří staré hradní části jejich pevnosti, kde se věnoval sestřelování házecích kroužků magickými kletbami. Partnera a „dohazovače“ v této kratochvíli mu dělal stejně starý syn podkoního Takis. Snědý, opálený, hnědovlasý kluk, jehož tělo už začínalo nabývat mužných tvarů.

          „Vaše magie je stále působivější,“ chválil mladého pána. Gí však z jeho tónu poznal náznak výsměchu. Ne, že by se nezlepšoval, to vůbec ne. Reflexy i kletby a výdrž, to vše se u něj zlepšovalo. Ale Takis ho moc rád provokoval, lehkými sotva znatelnými posměšky, úšklebky a vyzývavými pohledy, kterým Gianni zcela záměrně odolával a doháněl tím svůj protějšek skoro k šílenství, což si plně uvědomoval a bavil se tím.

          Chtěl mu říct: „Zato tvé házení nestojí ani za koňskou koblihu,“ ale jeho pozornost upoutalo něco jiného. Zaregistroval totiž bratra, který vstoupil na terasu k matce.

 

          „Stalo se něco?“ zajímal se Grigoris.

          „Ne, ani ne…“ odbila to jejich matka a odložila právě dočtený dopis, nad nímž strávila delší dobu, než u těch ostatních.

          „To nezní, jako ‚ne‘,“ mínil dvacetiletý mladík, který si hbitě dopis přivolal kouzlem a přelétl jej pohledem.

          „Pavlina Sakellarios nás zve do Aitolika na premiéru nové hry, kde hraje její dcera hlavní roli.“

          „Ale datum té hry je 6. den doby vichrů. Nikdy tam nemůžeme dorazit včas,“ dodal. Kočárem by cesta trvala skoro jednu dobu. Možná, kdyby vyrazily hned poté, kdy dopis dorazil, mohli by to stihnout. Takto ovšem nemohlo být na jejich účast ani pomyšlení.

          „Já vím,“ kněžna natáhla ruku a syn jí list opět vrátil. „Musím švagrové odpovědět, že to nebude možné, protože jsme se účastnili zásnub neteře. Spěšný posel, by to za pět dní rychlé jízdy mohl stihnout,“ rozhodla se a zazvonila na sluhu, kterému přikázala, aby jí přinesl dopisní sadu.

          Když sluha odspěchal, Grigoris přišel s ještě jiným návrhem: „Pokud ti dělá starosti, co si o nás teta Pavlina pomyslí, mohu zastoupit spěšného posla. Pochopí, že její bratr s rodinou neusedli všichni do sedel a nepodstoupili dlouhou nepohodlnou cestu přes téměř celé císařství jen, aby si vychutnali vystoupení její nejstarší dcery, snáz když jí podám vysvětlení osobně, nemyslíš?“

          Matka mu věnovala delší tázavý pohled. Hleděl přes balustrádu kamsi k obzoru a svá slova pronášel ledabyle, jakoby na nich skoro nezáleželo. Jí se ale nechtělo pouštět syna na takovou vzdálenost. Pravda, byl už dávno dospělý a cesty by měly být relativně bezpečné, to je pravda. Ale zrovna Grigoris…

          „Pokud to schválí tvůj otec, pošlu dopis po tobě,“ rozhodla nakonec.

 

          Grigoris se na terase otočil k odchodu a Gianniho trefil tréninkový kroužek akorát doprostřed čela.

          „Mladý pán, by se měl soustředit na cvičení, pokud nechce zaostat!“ Takis se zasmál, ale Gianni úplně „zapomněl“ na jejich hru. A to jak tu na svádění, tak tu s kroužky.

          „Omluv mě,“ vychrlil ze sebe a odběhl nejbližšími dveřmi do útrob pevnosti. Grigoris pojede do Aitolika, jestli to otec schválí. Aitoliko, chrám desátého kruhu se jmenuje Palade, Paladiova znaková řada… Pokud si Gí vzpomínal, Grig tam ještě nikdy nebyl, ale pokud tam chce jet právě teď a Paladiovu řadu už ovládá, pak to určitě musí něco znamenat!

          Hnal se chodbami přes křídlo pro služebnictvo. Grigoris na rozdíl od něj neměl důvod spěchat, proto Gí předpokládal, že dorazí ještě před bratrem.

          Když stanul v předpokoji, což byla v podstatě jen chodba s malým výklenkem po straně, v němž bylo umístěno jedno křeslo akorát u okna. Zastavil se, vydýchal, zneviditelnil a zády se přilepil na sešikmenou zeď výklenku.

          Grigoris dorazil až o deset minut později. To už byl bratrem v jeho myšlenkách častován nelichotivými přízvisky. On ale opravdu spěchat nepotřeboval a tak šel pomalu, ztracen ve svých myšlenkách.

          Došel ke dveřím z tmavého dubu, nadechl se a zaklepal. Ozvalo se neosobní: „Dále,“ a tak strčil do dveří a vešel. Spolu s ním se dovnitř nepozorovaně prosmýkl i Gianni.

          „Otče,“ začal odměřeně, skoro jako vždy.

          „Co potřebuješ, Grigorie? Nemám teď čas na nějaké hlouposti.“ Těmi dvěma větami říkal kníže následující: „Řekni mi rychle stručně a věcně proč jsi přišel.“„Doufám, že to je opravdu důležité.“

          Grig se tedy ani neobtěžoval s nějakým ujištěním, že to chápe a rovnou začal: „Matka obdržela pozvánku od tety Pavliny do Aitolika na premiéru představení, v němž hraje sestřenka hlavní roli. Jenže termín premiéry je za pět dní. Navrhl jsem, že doručím omluvu osobně a žádám si tvůj souhlas.“

          Kníže Platon se poškrábal na pleši, která už pokrývala celý povrch jeho hlavy a upřel na svého syna, překvapený pohled.

          „Do Aitolika?“

          Grigoris přikývl.

          Otec si však povzdychl. Jeho sestra Pavlina byla provdána do rodiny Sakellarios, ale vzala si jejich druhého syna, který tam byl učencem. Pozvání na premiéru její dcery bylo sice milým překvapením, ale i kdyby měli tu možnost, účast by odmítl. Chápal Ailičinu snahu zavděčit se a udržovat dobré vztahy se členy jeho rodiny, zvlášť když sama musela zavrhnout svého mladšího bratra, dokud ještě žil, ale to nebyl důvod vláčet se přes celou zemi. Nebylo to tak, že by se svou sestrou měl nějak špatný vztah. To její manžel mu ležel v žaludku. Byl tak bezstarostný, jako by byl spíše dítětem než dospělým vzdělaným mužem. Nesamostatný… Nikdy nepochopil, co na něm Pavlina viděla. I kdyby ovšem odhlédl od tohoto, a přešel i to, že se jeho neteř Dorothea dala na uměleckou dráhu, pořád zde zůstával fakt, že záležitosti knížectví mají přednost.

           „Jsi dobrý jezdec a schopný mág. Cesty jsou relativně bezpečné. Ale nevidím žádný důvod k tomu, abys jezdil. Jak znám knížete a kněžnu Sakellarios, neurazí proto, že nikdo z naší rodiny nepřijel podat osobní omluvu, proč nedorazíme na premiéru jejich neteře. Pokud je mi známo, nikdo z nich není dvakrát nadšen Dorotheninou volbou herecké kariéry.“

          Grigoris si i přes odmítnutí zachoval chladnou hlavu.

          „Rovněž ale není žádný důvod, proč bych jet nemohl.“

          Jeho otec pozvedl obočí, jakoby se ptal, zda tohle myslí jeho syn vážně.

          „Ovšem že je. A pokud ti připadá, že máš coby můj syn a slibný adept na následníka málo povinností, s radostí ti nějaké přidám.“

          Grigovi se v hlavě rozezněl varovný tón. V otcově pohledu bylo něco neústupného.

          „Adept na následníka?“ zeptal se překvapen tím sdělením.

          „Opravdu je to tak překvapivé?“

          Grigoris se rychle vzpamatoval a vrátil se ke své předchozí vyrovnanosti. Nestávalo se mu často, že by jej právě otec něčím vyvedl z míry. A opravdu se nehodilo, aby k tomu došlo právě nyní.

          „Nikdy jsem tak sám o sobě neuvažoval,“ uvedl otcův dojem z jeho překvapení na pravou míru.

          „Narodil ses jako třetí, ale kterýkoliv mladší syn má přednost před starší sestrou. Navíc zákon říká, že absence magického potenciálu z následnictví vylučuje, což tě staví i nad Gavriila.“

          Grigoris zákony samozřejmě znal. Ale nikdy ho nenapadlo, že by otec uvažoval o něm jako o svém nástupci. Pro veřejnost byl stále následníkem Gavriil, což vítal všemi deseti. Osobně ale pomýšlel spíš na Gianniho, než na sebe. Nikdy neměl žádné ambice v jiném než magickém směru. Navíc lidé, včetně rodičů, bývali pohoršeni jeho chováním ve společnosti, protože nikdy nešel pro pravdu daleko a uměl ji říkat způsoby, které se jiným významným šlechticům nepozdávaly jako korektní.

          „Možná, ale ty víš, že nejsem vhodný následník.“

          Kníže Platon protočil očima a povzdechl si. V jiných rodinách se mohou děti poprat o to, kdo bude nástupcem, jen já, abych ty své nutil!

          „Možná je načase jej z tebe udělat.“

          Grigoris pohlédl otci přímo do očí. Tohle nechtěl. Takový postup v ničem nekorespondoval s jeho vlastní představou o životě. Tíhmle tempem jej přinutí použít argument, který si opravdu mínil nechat pro sebe.

          „A pokud nechci?“

          „Z jakého důvodu?“ Kníže usoudil, že možná je opravdu načase se synem tento rozhovor vést, proto odložil dokumenty, které právě pročítal a věnoval mu plnou pozornost.

          „Je to celé jedna velká šaškárna. Plesy, společenské akce, diplomatické kecy… To není nic pro mě. Nikdy jsem neusiloval o bratrovo místo a teď s tím rozhodně nemíním začít.“ Záměrně neřekl, kterého bratra má na mysli.

          „Narodil ses jako můj syn. Můžeš si o tom myslet, co chceš, ale pokud řeknu, budeš mým dědicem. Tvá slova dokazují jen to, že tomu rozumíš. A pokud tomu rozumíš, dokážeš se v tom prostředí pohybovat. Tvé dosavadní chování budu brát jako výlevy vzpurnosti, která je ale nadále zapovězená.“

          Grigoris si povzdechl. Tenhle rozhovor se vůbec neubíral směrem, kvůli kterému sem původně přišel.

          „Říkáš, že absence magického potenciálu z následnictví vylučuje. Ale víš, co ještě z něj vylučuje?“

          Plešatý mužík, který byl jeho otcem, po té otázce zbystřil.

          „Příslušnost k některému z chrámů.“

          „V žádném jsi nepřísahal.“

          „A proč myslíš, že chci jet do Aitolika?“ ušklíbnul se Grigoris vítězně.

          Kníže se prudce zvedl v ten okamžik téměř brunátný vzteky.

          „Už víc než čtyři roky jsem externím novicem Paladijců. Nemůžeš mi zabránit, abych završil cestu, kterou jsem začal.“

          Mladší z mužů na toho staršího shlížel a vypadal díky tomu povýšeně. Kníže Platon se musel hodně přemáhat, aby synovi neodsekl něco tak jedovatého, jakože se jej třeba zříká. To totiž nebyl postoj, který doopravdy chtěl zaujmout a uvědomoval si to i v takovou chvíli. Prsty na svých menších rukou střídavě zatínal do pěsti a roztahoval. Na spánku mu tepala nebezpečná žíla vzteku.

          Nakonec se ale uklidnil dost na to, aby se znovu usadil na židli z poctivého masivu.

          „Jaké řešení tedy navrhuješ?“ Tón otce se změnil z odměřeného na tuze chladný.

          Grigoris se na tuto otázku připravoval od okamžiku, kdy otce seznámil se svým tajemstvím, proto jej nyní nezaskočila.

          „Necháš mě odjet do Aitolika. Oficiální záminkou bude doručení omluvy tetě Pavlině. A abys jednou nezaskočil bratra stejně jako dnes mě a sám pak nebyl překvapen, jeho reakcí, začneš jej na budoucnost knížete připravovat hned zítra.“

          To se dalo čekat, pomyslel si Platon. Nepřestal však svého dvacetiletého syna propalovat nehostinným pohledem vysokých chladných horských hřebenů.

          „Nuže dobrá,“ odtušil a shlédl zpět do svých dokumentů. „Jeď si.“ Víc než jak svolení k cestě to však znělo jako vyhazov. A přesně podle toho se Grigoris i zařídil, otočil se na patě a opustil otcovu pracovnu.

          Platonův pohled se už od dokumentů nezdvihl. Proto nemohl vidět, že se dveře za synem zavřely později, než by měly.

4

1. den doby vichrů, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, Kiato – hodinu před půlnocí.

          Kiatská pevnost se halila do tmy a její obyvatelé až na některé výjimky spali. Jen stráže dohlíželi na klidný spánek svých pánů, a Gianni si ve světle Nebeských kruhů v tuto pozdní hodinu balil věci na cestu.

          Tiše jako myška pobíhal po pokoji a srdce v hrudi mu bilo jako splašené. Kouzly skládal oblečení a ukládal je do batohu. Na sebe si vzal to, co vypadalo nejobyčejněji, tedy svůj tréninkový úbor. Volné hnědé kalhoty pod kolena a tmavě zelenou tuniku.

          Nezapomněl ani na peníze. Sto genů jako hotovost a nějaké šperky k tomu. I knihy si zmenšil a opředl kouzly. Naposledy se zastavil vsedě na parapetu okna svého pokoje. Je to hloupý nápad…!

          Ohlédl se přes rameno do svého pokoje. Chladného prázdného pokoje… Ale zůstat zde je ještě horší! S tou myšlenkou se přetočil a spustil z parapetu. Zašeptal kouzelnou formuli a pomalu jako pavouk pak slézal po zdi.

          Máš pravdu, bratře, nebudu zaskočen. Jednoduše proto, že už tu nebudu…

 

Doporučené z našeho blogu:

  • Alchymista – Kapitola 1Alchymista – Kapitola 1 Dobrý pozdní večer, podařilo se mi dnes (snad) dokončit první kapitolu Alchymisty. Ráda bych poděkovala Eillen za konzultaci některých reálií a typů, jak to udělat, aby díl fungoval. […] Posted in Novinky, Alchymista
  • Alchymista – Kapitola 11Alchymista – Kapitola 11 Nadešel den oslavy Kyriakiných narozenin. Chystají se zásnuby, ale chystá se i mnohem více věcí. A Filipa coby konferenciérka musí vše zvládnout... Posted in Novinky, Alchymista
  • Alchymista – prologAlchymista – prolog Jako vždy, když člověk opustí nějaké místo či známé, přátele, rodinu a rozhodne se za nimi spálit most, předpokládá, že už se tam (k nim) nikdy nevrátí. Totéž platilo pro […] Posted in Novinky, Alchymista
  • Alchymista – Kapitola 14Alchymista – Kapitola 14 Jak je to vždyvky v těch filmech: "O sto let později..." ? 😀 Každopádně tu je další kapitola. Už jsem se bála, že ji nikdy nedokončím. Pořád s ní nejsem úplně spokojená, ale je to […] Posted in Novinky, Alchymista
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...
Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *