Alchymista – Kapitola 4

Tajemství Jam

  1. KAPITOLA

1

16. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, půl deváté ráno.

 

Zbytek snídaně už proběhl mlčky. Bratři spořádaně dojedli a Loukas oznámil Theodorovi, že si hodlá vyjet na projížďku.

„Doprovodíš mě?“ zeptal se.

Theodoros přikývl.

„Potom se tedy převlékni,“ instruoval ho.

Theodoros vstal a aniž by se hraběti podíval do hnědých očí, odevzdaně hlesl: „Jak si přeješ.“

Loukas sledoval jeho vzdalující se záda, dokud se za ním nezavřely dveře. Byl na bratra tvrdý. Ale věděl, že kdyby nebyl, Theo by se možná nikdy nedokázal rozhodnout. Takto se svou volbou bude nějakou dobu bojovat, ale nakonec ji přijme a snad se mu i uleví.

Vědět dřív, že ho tak moc tíží otázka vlastního původu mohl mu ji zodpovědět již tehdy. Nyní však nemělo smysl plakat nad rozlitým mlékem. Před čtyřmi lety věřil, že by měl dát bratrovi čas. Nyní už chápal, že čas v Theově případě vůbec nic nevyřeší. Nenaučí se rozhodovat, pokud nebude nucen činit rozhodnutí.

 

Hrabě opustil jídelní sál, aby se sám převlékl. Cestou instruoval, Zinona, aby zařídil, že Theodoros obdrží vhodný jezdecký oděv, ať už po otci nebo jeden z Loukových vlastních. Sám zvolil černé jezdecké kalhoty pošité kůží, volnou bílou tuniku a vestu z šedého brokátu. Havraní vlasy ponechal v ohonu se dvěma volnými prameny splývajícími podél obličeje.

Nestavil se u Theodora. Předpokládal, že má tolik slušnosti, aby dorazil i bez upomínání.

Když došel na přední nádvoří se zahradou, koně teprve vyváděli ze stáje. Sám si dal osedlat svého patnáctiletého grošáka jménem Flashos. Temperamentní zvíře ze vzácného Lamijského chovu. Loukas se pousmál.

Druhý kůň, kterého podkoní Aimilias Pichos přiváděl, byl černý jako uhel. Jen nad kopyty se honosil bílými skvrnami. V záři dopoledního slunce a světla Nebeských kruhů se jeho srst leskla jako tekuté černé zlato. Krásný a majestátní hřebec hoden nosit i samotného císaře. Loukas ho vybral pro Theodora před lety ještě jako hříbě. Připadalo mu, že bude krásný paradox, až jeho plavovlasý bratříček pojede na svém černém oři.

Theo měl ze svého vlastního hřebečka takovou radost, že se na něj chodil dívat do stájí snad každý den. Dal mu jméno Pyrakos a při učení jízdy se výborně bavil. Ale to už bylo dávno. Nyní byl Loukas zvědavý, jak bude Theodoros reagovat, až jej znovu uvidí.

Odpověď na svou nevyřčenou otázku, obdržel vzápětí. Devatenáctiletý blonďák vyšel z okovaných vrat. Upřel pohled stranou a v úrovni pasu si pravou rukou přidržoval levou. Oblékli jej do kalhot z hnědé kůže, ke kterým pasovala vesta stejné barvy, přes béžovou tuniku s vázáním u krku ladící s jeho rozpuštěnými vlasy. Dlaně umně skryté v jezdeckých rukavicích, na nohou vysoké boty.

Pro výjimečnost prchavého okamžiku od něho Loukas nedokázal odtrhnout pohled.

„Připraven, bratře?“

Theodoros mlčky přikývl.

„Tak pojď, Pyrakos se už nemůže dočkat.“ Hrabě se vřele usmál a sám se vydal k Flashovi.

Theodoros shlédl pod schodiště, kde se Loukas právě vyhoupl na hřbet svého grošáka. V jeho tváři se promítlo překvapení. Jakoby na svého tehdejšího koně dočista zapomněl. Neřekl nic, ale v jeho modrých očích se zračilo překvapení hraničící s dojetím. Sešel vstupní schodiště jako tělo bez duše. Přišel k černému hřebci a nejprve ho pohladil, jakoby se chtěl ujistit, že je skutečný. Kůň spokojeně odfrkl a potřásl hlavou. Theodorovi se na rtech rozlilo vřelé pousmání. Objal koňskou šíji a zabořil bledou tvář do tmavých žíní. Nasál pižmo a na krátkou chvíli dovolil slzám, aby opustily bezpečí očních víček.

Loukas ho pozoroval. Cosi z rozpustilosti včerejšího úvodního přivítání se mu promítlo ve tváři. Když mu bratr věnoval vděčný úsměv, stal se Loukův výraz upřímně spokojeným.

„Tak nasedni a jedem,“ pobídl ho.

Theo mlčky přikývl – zase.

Se značnou námahou se vyhoupl koni na hřbet. Bylo znát, že nejezdil již léta. Ale jakmile se ocitl v sedle, věděl co a jak.

Vyjeli.

 

Stráže u brány jim uvolnili cestu. Loukas s Theodorem vjeli do ulic města. Míjeli muže ženy i děti a postupně zrychlovali. Vlasy jim vlály v sílícím větru, ruce na otěžích, nohy ve třmenech. Loukas nemusel ani vyhlašovat žádnou soutěž, aby spolu závodili. Oba se usmívali od ucha k uchu. Všechny starosti byly pro ten okamžik odsunuty stranou.

Když vyjeli z Thermosu, uhnuli z cesty a zamířili na širá zelená luka směrem k nedalekému lesu jihovýchodně od města. Nebeské kruhy prosvítaly svým matným svitem skrze mraky a doplňovaly tak slunce svou vlastní mdlou září obepínající jako prsteny celý jejich kulatý svět. Mágové věřili, že právě Kruhy jsou zdroje magické síly, skrze níž dávají život všemu na zemi. Vládly jejich životům i smrti a učili je, že nic nikdy nekončí. Že konec jednoho kruhu znamená pouze začátek jiného.

 

Ukončili cval a vrátili se ke klusu. Cestu určoval Loukas, což oběma plně vyhovovalo. Theodoros jej pouze následoval až pod stíny vysokých stromů, kde se kmeny vypínaly vysoko k obloze a rostly daleko od sebe. Stíny svých větví listí a jehličí zadusili vše, co by mezi nimi snad mohlo vzklíčit, a zadržovali vlhkost ve vzduchu i hlíně. Vítr zde ztrácel svou sílu, ale i přes to je obestíral chlad. To kvůli slunci, které sem prosvítalo jen místy.

Zpomalili na rychlost chůze. Mlčení mezi nimi se protahovalo. Než by mohlo ohrozit současnou panující atmosféru, Loukas se jej rozhodl prolomit.

„Pamatuješ si na tu díru, kterou jsme objevili jako kluci?“ zeptal se nevině.

Theodoros po něm hodil tázavým pohledem a výraz jeho tváře se změnil na zamyšlený.

„Myslíš tu, jak se táhla od nevidím do nevidím a byly v ní popadané staré ztrouchnivělé stromy? O které nám otec říkal, že se jí máme vyhýbat, abychom se nezranili?“ zajímal se. Až když to vyslovil, došlo mu, s jakou samozřejmostí použil slovo „otec“. Do tváří se mu vkradl stud a odvrátil pohled.

Loukas se uchechtl.

„Přesně!“ zasmál se. „A my jste to „poctivě dodržovali“, jako správní hraběcí synové.“

Theodoros si dovolil pousmání.

Jelikož odříkaného chleba největší krajíc, oba chlapci ta místa pravidelně navštěvovali a prolézali. S koňmi to nešlo. Museli je nechávat nahoře. A jednou se zařekli, že Jámy, jak se tomu místu říkalo, prolezou celé od severu k jihu. K tomu místu se pojila řada pověstí jedna nepravděpodobnější než druhá. Kdysi si mysleli, že mohou tajemství minulosti přijít na kloub, ale pochopitelně se jim to nezdařilo a zůstalo pouze u dětských her.

„To je to místo, kam jedeme?“ zajímal se mladší z dvojice. Původně myslel, že jedou bezcílně, ale nyní už si tím nebyl tak docela jistý.

„Přesně tak,“ odvětil Loukas a zazubil se na bratra.

Odmlčeli se.

2

Loukas nebyl hloupý. Věděl, že nemůže Agapia jen tak zabít ve svém pokoji. Tedy ne že by nemohl… Měl prostředky k tomu, aby nikdo nikdy jeho tělo nenašel. Ale působilo by podezřele, kdyby už z Loukova pokoje nevyšel. Zvlášť pokud by existoval nějaký náhodný svědek jeho noční návštěvy. Proto hrabě využil magii „pouze“ k tomu, aby zatlačil na jeho vědomí a podrobil si tělo svého rádce, které zcela ovládl.

Uzavřel Agapiovo vědomí do nejhlubšího podvědomí a sám pak s jeho tělem vyšel z pokoje, oblékl ho, osedlal koně, a vyjel ze bran.

Jeho plán byl zřejmý. Odvést Pána Dimitriada do Jam a nechat jej srazit si vaz při pádu z koně. Uháněl pod hvězdnou oblohou ozářenou Kruhy, které mu svítily na cestu jako nebeské lucerny. Cestu znal zpaměti. A víceméně, i kdyby se jeho milenec zabil kdekoliv jinde, nezáleželo na tom.

Všechno šlo podle plánu. Blížil se k Jamám. Agapiova mysl se vzpírala magickým pečetním řetězům, které ji uvnitř podvědomí poutaly. Odmítal úděl, který mu Loukas přiřkl. Žádal ho, ať to ještě zváží. Prosil, aby ho nechal žít, že se mu nebude plést do cesty, z pozice Pána z Thermosu sám odstoupí a uvolní Theodorovi své místo.

Louka ale jeho sliby nezajímaly. Po tom, co uviděl v Agapiových vzpomínkách by ho nenechal žít za žádných okolností, i kdyby mu slíbil neomezený přístup do Třináctého kruhu!

Na malý okamžik polevil v ostražitosti. Kůň zaržál a prudce zastavil, až jeho jezdec vyletěl ze sedla. Jelikož Loukova mysl byla nyní spojená s Agapiovým tělem, projela jeho vědomím vlna bolesti. Narazil se o kmen borovice. Cítil křupnutí. Dopadl a nabodl se na větev spadlého smrku.

Loukas okamžitě stáhl své vědomí z cizího těla a ponechal ho noční samotě a smrti, která si pro něj měla přijít. Sám musel ještě dlouho rozdýchávat prožitou bolest a šok, který utrpěl. Dozvuk odloučení mysli a těla odezníval více než hodinu. Teprve pak byl schopný zvednout se z koberce před krbem a uložit se do postele, kde se samým vyčerpáním ponořil do temnoty.

3

Při vzpomínce na prožitou noc Loukův pohled pomalu temněl. Celá dnešní vyjížďka byla jenom o tom, nalézt jako náhodou tělo zesnulého Pána. Odvezli by ho odtud, následně dali vědět jeho rodině, pohřbili by ho a s ním i tajemství Loukova zločinu. Vyšetřování by nemohlo nic odhalit. Vypořádal by se s dluhy mistra Flora a povýšil Theodora na Agapiův post. Tím by bratr získal šlechtický titul i sám pro sebe a přitom by byl nejen jím ale i povinností přikován k Thermosu a Loukovi. Měl by jeho setrvání zde zajištěné a navíc by proti takovému rozhodnutí mohl těžko někdo něco namítat. Koneckonců Loukas musel počítat s tím, že minimálně polovina Theodorova původu časem skutečně vyjde najevo. Vše ale má svůj čas.

Jeli bok po boku a Theodoros zřejmě vycítil ochlazení Loukovi nálady a mlčel. Ticho, které mezi nimi zavládlo, bylo do jisté míry skličující. Ale Loukas se už nepokoušel navázat na uvolněné povídání. Blížili se k cíli.

Ptáci ve větvích si vzrušeně štěbetali. Listí kolem nich padalo a spolu s jehličím i výrazně vonělo. Pod kopyty koní praskaly spadané větvičky. Tu a tam zaslechli pohyb nějakého lesního tvora. Nic co by je mělo zneklidňovat.

A pak se přiblížili k okraji jedné z Jam.

Kde je kůň?

Loukas věděl, že se Agapiův hnědák do sídla nevrátil. To by mu stráže řekli. A pokud nezůstal ani zde… Tak kde může být? Hrabě se pozorně rozhlédl.

„Děje se něco?“ otázal se Theodoros neklidně.

Neodpověděl mu.

Přijeli k okraji. Loukas zastavil a Theo jej napodobil.

V noci si to místo přímo neprohlížel. Přesto nepochyboval o tom, že jsou tam správně. Kus před nimi z díry vyrůstal kmen borovice, o který si v noci Agapiovo tělo zlomilo několik žeber. Dole v díře ležela špice dávno padlého smrku, na níž jeho bývalý milenec dopadl a kde mu jedna z větví proklála bok.

Ale kde je teď?!

Doporučené z našeho blogu:

  • Alchymista – prologAlchymista – prolog Jako vždy, když člověk opustí nějaké místo či známé, přátele, rodinu a rozhodne se za nimi spálit most, předpokládá, že už se tam (k nim) nikdy nevrátí. Totéž platilo pro […] Posted in Novinky, Alchymista
  • Alchymista – Kapitola 1Alchymista – Kapitola 1 Dobrý pozdní večer, podařilo se mi dnes (snad) dokončit první kapitolu Alchymisty. Ráda bych poděkovala Eillen za konzultaci některých reálií a typů, jak to udělat, aby díl fungoval. […] Posted in Novinky, Rozepsané série, Alchymista
  • Alchymista – Kapitola 2Alchymista – Kapitola 2 Tak jo, druhá kapitola Alchymisty je zde. Přiznávám, že původně jsem měla v plánu něco jiného, ale Loukas převzal otěže a prostě si pro sebe ukradl další celou kapitolu. Sami se můžete […] Posted in Novinky, Rozepsané série, Alchymista
  • Alchymista – Kapitola 3Alchymista – Kapitola 3 Přicházím s novým dílem této fantasy série. Theodoros se vrátil do sídla své adoptivní rodiny a byl donucen svůj návrat vysvětlit nevlastnímu bratrovi. Nyní je ovšem hluboká noc a on je […] Posted in Novinky, Alchymista
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *