Alchymista – Kapitola 8

SirkiLarisa

  1. KAPITOLA

1

  1. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, jedenáct hodin dopoledne.

Bledému stvoření za zády doktora Ioannida vyklouzl z tenkých ne úplně hmotných prstů rukáv jeho lehkého kabátce kaštanové barvy. Se rty napůl otevřenými sledovala, jak si ho ten hrabě odvádí údajně na sklenku vína. Avšak už letmý pohled do očí Louka Stephanidia jí prozradil, že je to ten samý muž, který způsobil stav Daniilova pacienta v Rakké.

Existovalo duchovní pouto mezi mágem a jeho obětí. A protože Sirki, byla ze své podstaty démon, to tenounké vlákno myšlenek viděla. Od okamžiku vniknutí do mysli je bude spojovat až do chvíle smrti jednoho z nich. A protože byla s lesem bytostně spjatá, cítila každé magické cílení na Rakké, jako by cílili na ni samotnou. Věděla tedy ihned, že je i tím samým mužem, který se před chvílí pokoušel na dálku v Rakkefelu něco nalézt. Něco…, nebo spíš někoho?

Dveře, které nyní stály mezi ní a jejím „doktorem“ pro ni neznamenaly překážku. Jenže Daniil by ji teď beztak nevyslechl. A ukázat se před tím mladým černovlasým hrabětem se jí prozatím nechtělo.

Tápala jen chviličku. Daniil je vázán všemi těmi pravidly chování ve světě smrtelníků a svými závazky. Nemůže odmítnout hraběte a nejspíš ani sám nechce. Ale Sirki tu na něho nemusí čekat. Může se vrátit do lesa a chránit jeho pacienta. Ví, že se tam Daniil vrátí, jakmile bude moci. Poví mu o činech Louka Stephanidia až budou zase jen sami dva…

S těmi myšlenkami a hlubokým odhodláním se vznesla a rozletěla se nazpět do Rakké.

2

Pracovna hraběte Stephanidia byla vcelku prostorná čtvercová místnost se světlými policemi z olšového dřeva podél zdí. To celé pod stropní umělecky vyvedenou malbou mapy celého Aeginského císařství, kam namísto názvů měst, vepsal malíř jména všech chrámů zasvěcených jednotlivým kruhům.

Loukas přešel k pracovnímu stolu ze stejného světlého dřeva jako police a usedl na vyřezávanou židli zády k oknu.

„Posaďte se,“ vyzval rodinného lékaře i pohybem ruky.

Daniil se s díky usadil.

„Co mohu pro vaši milost, udělat?“ zajímal se.

„Pozval jsem vás na sklenku vína,“ odtušil hrabě a zazvonil na služebnictvo.

„Pravda.“ Daniil věnoval synovi svého přítele vlídný úsměv a ponořil se do mlčenlivého čekání. Rozhlížel se po pracovně. Nepoznával příliš změn od doby, kdy zde působil Antonios, což mu připadalo zvláštní. Ale hlavně, hlavně jej znervózňovalo, že jej Sirki do místnosti zjevně nenásledovala.

Chvíli trvalo, než sluha dorazil. Hostitel doktora Ioannida mlčky pozoroval a ani se to neobtěžoval zakrýt nějakou zdánlivou činností.

Když dorazil devětadvacetiletý brunet světlehnědých očí s příměsí zeleni, hrabě Karola požádal o láhev Samacharského vína, ročník 752. Sluha se pak uklonil a mlčky opět odkráčel.

„Dobrá volba,“ kývl uznale hlavou dvaačtyřicetiletý lékař prošedivělých vlasů.

„Já vím,“ odtušil Loukas a zatvářil se naoko spokojeně.

„Doufám, že až se i v Aegině bude psát rok sedm set padesát dva, bude pro naše víno stejně tak dobrý.“

„To už nás ovšem nebude muset trápit, drahý příteli,“ ušklíbl se Loukas.

„To je pravda, vaše milosti,“ odtušil Daniil a ve tváři o něco zvážněl.

Loukas se ve své židli napřímil. Tímto oslovením dal jeho protějšek najevo, že by rád, přešel k hlavnímu tématu tohoto střetnutí. Mínil mu to tedy dopřát.

„Povězte, jak vážný je skutečně Theodorův stav?“

Lékař svraštěl obočí.

„Prosím?“ otázal se. „Již na chodbě jsem vás informoval o stavu vašeho bratra, pane hrabě. Nemyslím, že se za dobu mé nepřítomnosti jakkoliv změnil k horšímu ni k lepšímu.“

„Jistě,“ odbil Loukas jeho slova i mávnutím ruky. „Alergie na magii, že?“

„Vždyť to víte…“ Daniil se podmračil.

„Povězte mi něco víc, jak je něco takového vůbec možné?“

Daniilovi se ta otázka vůbec nelíbila a ve tváři černovlasého aristokrata nedokázal nic vyčíst, proto namísto odpovědi, podotkl: „Myslím, že nerozumím, kam svou otázkou směřujete.“

Loukas sepjal ruce nad stolem.

„Onehdy jsem se vypravil do chrámu Tinisel v Argosu. Pobýval jste tam, že? Jistý čas… Ptal jsem se Mocných, na bratrovu nemoc, ale zvláštní je, že o ničem takovém nikdy neslyšeli,“ odmlčel se a tázavě pozvedl obočí.

„Mistr Zaimis se po dlouhé čistě hypotetické debatě vyjádřil v tom smyslu, že by něco takového mohlo být teoreticky možné. Kdysi údajně existovaly určité případy. Zakázané experimenty s krví, ve snaze docílit spojení přímého i nepřímého talentu pro využívání magie v jediné osobě, ovšem… Kromě toho, že to nedopadlo moc dobře, si nebyl vědom, že by se případy alergie objevily i přirozeně. Údajně při mnohogeneračním křížení v jediném rodě mezi Alchymisty a mágy by se něco takového mohlo opravdu udát, ale je to vše pouze spekulace.“ Loukas lékaře stále probodával pohledem.

„Přestal jsem se tedy ptát na alergii a pátral po příznacích. Jel jsem až do Ánoixi, abych si prohlédl tehdejší záznamy z experimentů. A víte, co jsem zjistil?“

Daniil si povzdechl. Pokud zašel mladý hrabě až takhle daleko, bylo zcela jasné, co odhalil.

„Že se Theodorovy stavy neshodují s případy z doby před více než dvě stě padesáti lety,“ vydechl unaveně.

Loukas přikývl. Vlastně si tehdy nemyslel, že někdy doktora Ioannida přímo konfrontuje se svými zjištěními, ale teď když se Theodoros vrátil, se hodně věcí změnilo.

„Antonios se po tom nikdy nepídil…,“ vydechl Daniil s náznakem únavy všech těch let, kdy si pravdu nechával pouze pro sebe a Sirki.

„Můj otec, vám věřil. Proč by se měl pídit?“

„A proč vy?“

Loukas se ušklíbnul akorát ve chvíli, kdy sluha opět zaklepal a donesl víno, jež si pánové objednali. Oběma nalil do sklenek a vytratil se.

„Chci vědět, proč můj bratr nemůže žít normální život.“

Daniil pokýval hlavou a znaleckým okem hodnotil barvu rudé tekutiny uvnitř sklenky ve svých prstech.

„Ale co když je pravda příliš nebezpečná? Pro vás…, i pro něj…?“

Loukas se své sklenky prozatím ani nedotkl. Mlčel.

Daniil si znovu povzdechl, přičichl k vínu a pak jej i okusil.

„Řekl jsem Antoniovi, co bylo třeba, aby věděl…“

„Já ale potřebuji vědět víc.“

„Proč?“

„Protože bratr je teď zpět.“ I hrabě se ujal degustace vína. „A já ho musím ochránit.“

Napili se ve vzájemné shodě. Na krátkou chvíli se pracovna ponořila do ticha a oba muži do svých myšlenek.

„I když možná není tím, za koho ho máte?“ zajímal se starší z nich vážně.

„Za koho ho mám?“

Daniil přikývl.

Hrabě odložil svou sklenku jemně a precizně, že o dřevo sotva ťukla.

„Theodoros je adoptivním synem Antonia Stephanidia a Efthalie Vrettos Stephanidy. Pravým synem současné hraběnky z Argosu, Timothey Konstantopoulos Ioannidy, ženy vašeho staršího bratra, a nedávno zesnulého Alchymisty Zacharia Flora. Je vyučeným a v současnosti zadluženým „alchymistou“ ze Sáralandë. A z nějakého důvodu nemocným devatenáctiletým mužem.“ Loukas se krátce odmlčel, smočil rty ve víně a teprve poté pokračoval.

„Vzhledem k jeho původu existují pouze dvě základní a tři teoretické možnosti. Narodil se buď s talentem pro nepřímé využití magie a je tedy předurčen k Alchymii. Nebo se narodil s talentem pro přímé využití magie a je mágem. Případně se narodil bez talentu a je obyčejným člověkem. Žádná z těchto možností v sobě nic, jako alergii na magii nezahrnuje, shrnul to a ušklíbl se.

„Vzhledem k tomu že se vymlouváte na bezpečnost, předpokládám, že první možnost je správná.“

Daniil si unaveně promnul čelo protkané nespočtem vrásek, jež mu jako letokruhy připomínaly, že už není žádný mladík. Jednu věc musel hraběti uznat. Byl chytrý. A co hůř, byl i informovaný…

„Máte pravdu. Váš bratr se narodil jako Alchymista,“ potvrdil mu.

„Poslouchám,“ pobídl ho Loukas k dalšímu výkladu.

Lékař chvíli otálel. Nechtělo se mu o tom doopravdy začínat. Ani nevěděl, jak by měl. Jenže hrabě očekával odpovědi, a když už toho ví tolik… Navíc oba chlapce znal od narození, věděl, že Loukovi na mladším bratrovi vždycky záleželo. Neudělal by přeci nic, co by mu ublížilo…, přesvědčoval se.

„Kolik toho doopravdy víte o noci, kdy váš bratr přišel do tohoto domu?“ zeptal se namísto odpovědi.

„Tolik kolik mi řekl otec,“ naznačil černovlasý hrabě a nadechl se k dalšímu monologu. „Timothea Konstantopoulos odjela porodit do Thermoského chrámu Henuiah, kde strávila řadu měsíců, než její dítě přišlo na svět. Z nějakého důvodu odmítla nechat svou ratolest v chrámu. Paní z Achaie jí údajně doporučila kontaktovat mého otce, protože vzhledem k tomu, že se sám oženil s nemanželskou dcerou knížete Vretta a byl znám pro svou „ušlechtilost“ a kontroverzní názory nemělo by mu být zatěžko vychovávat její dítě jako vlastní. Takže jakmile mohla po porodu vstát, vzala novorozeně a přinesla jej do tohoto domu.“ Zapřel se bradou o prsty pravé ruky.

„Můj otec jí přijal, vyslechl si příběh o naivní mladé komtese, která se zamilovala do krásného ohněstrůjce, s nímž toužila uprchnout a žít obyčejný život, ale on namísto toho utekl a nechal jí i s outěžkem na pospas osudu. Můj otec svolil, že její syn bude jeho synem a ona se následně vrátila do Henuiahu, kde ještě nějaký čas žila, než pro ni poslala její rodina a provdala ji za vašeho bratra.“

Daniil se dlouze nadechl a vydechl, aby si trochu ulevil od napětí.

„Dobrá zdá se, že mi nedáváte na výběr,“ povzdechl si. Ještě jednou upil vína, snad že ve víně je pravda, nebo aby si dodal odvahy, a poté se na svůj protějšek dlouze a upřeně zahleděl.

„Jak víte, základní rozdíl mezi mágy a pravými Alchymisty, je v jejich vnímání této prastaré energie. My mágové, jsme obklopeni aurou naší duše, která na sebe magii váže. Získává ji z magických proudů uvnitř našich těl. Což nám umožňuje využívat tuto sílu k nejrůznějším kouzlům. Oproti tomu Alchymisté mají auru, které říkáme hladová. Jejich těly prochází jediný magický proud, který jim umožňuje přijímat magii. Jejich aura žádnou nevyzařuje, magii přijímá zvenčí a na první pohled se zdá být stejná jako u neobdařených. Proto Alchymisté magii vidí a vnímají mnohem silněji než my a mohou s ní pracovat jinak než my. Což je také důvod, proč je tak obtížné je odhalit.“

Daniilovi se o tom nemluvilo snadno. Jen velmi obtížně hledal náležitá slova. Svěřit se s pravdou po tolika letech… V duchu proklínal Sirki, že se o tom musela zmínit. Na druhé straně, když to teď řekne Loukovi, rozhodnutí zda to povědět i pacientovi, už nebude jen na něm. A ti dva jsou přeci rodina, no ne?

„Když se u Theodora objevil záchvat poprvé, stalo se tak v jeho třech letech. Měl a dodnes má auru magií neobdařeného člověka, žádný hlad po magii se tehdy ani později neprojevil. Neviděl jsem žádný magický proud v jeho těle. Nic co by naznačovalo jeho dar. Při jeho třetím záchvatu, mě i Antoniovi přestalo stačit, že neznáme příčinu. Zkoumal jsem tedy důkladněji jeho krev a po řadě testů vyšlo najevo, že skutečně má talent pro nepřímé využití magie, avšak z nějakého důvodu není jako každý jiný Alchymista.“

„Proč?“ zajímal se Loukas.

„Říkám tomu pečeť,“ vydechl lékař. „Existuje spousta druhů magických pečetí. Pomocí symbolů, obrazů, rituálů, mentální magie… Ale tohle je jiné. Zapečetili jeho magii. I schopnost ji vycítit. Nemůže s ní pracovat, ani ji za běžných okolností nevidí. Ovšem pokud se ocitne v epicentru nějakých kouzel, nebo u magického zdroje, jeho tělo se pokouší osvobodit a… nasytit se? Tak nějak…,“ odmlčel se.

„Prozkoumal jsem celé jeho tělo a nenašel žádné známky klasické mágy vytvořené magické pečeti jako takové. Ani v jeho mysli nejsou stopy po nějakém zásahu z venčí. Ten kdo jeho magii zapečetil, tedy nemohl být mág.“

„Říkáte, že mu nějaký Alchymista zabránil být tím, kým je?“ Loukas přimhouřil oči.

„Ano, myslím si to. Netuším jak, ale po prostudování řady materiálů v Ánoixi se domnívám, že někdo z Alchymistů vymyslel látku, kterou mu vpravili do těla a která jeho magický proud i auru uzamyká.“

Loukas se už dočista mračil.

„Dokážete ho toho zbavit?“

Doktor nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Je mi líto. Vzhledem k povaze pečeti se obávám, že existují jediné dva způsoby, jak může dojít k jejímu odstranění. První z nich je, vystavit Theodora tak silnému magickému zdroji, že to jeho tělo dokáže samo. Pak ovšem hrozí, že ho to rozerve na kusy. Nebo ji odstraní jiný Alchymista podáním protijedu, či… jak bychom to měli nazývat.“

Loukas semknul rty a dlouze se zamyslel. I Daniil se ponořil do vlastních myšlenek za vydatného upíjení lahodného moku.

„Agapios Dimitriadis… je Alchymista,“ vydechl Loukas po chvíli. Musel se zarazit, málem totiž řekl „byl“ namísto „je“. „I jeho otec,“ dodal, uchopil sklenku a zavířil po dně tekutinou rudou jako krev. Zdálo se, že pozoruje víno, ale on hleděl kamsi do nedohledna. „Nedávno jsem je odhalil. A vzhledem k tomu, že Hermes měl k bratrovi prakticky neomezený přístup. Je možné, že byl tím, kdo Thea zmrzačil?“ přemýšlel nahlas.

Daniil si zkousl ret. Tohle nebyly vůbec dobré úvahy. Bylo nebezpečné na něco takového jen pomyslet, natož to vyslovit. Nehledě na to, že pokud se Loukas nedávno dověděl, jak řekl, o Agapiově příslušnosti k Alchymistům, činí to z něho podezřelého z pokusu o vraždu…

„Myslíte, že kdyby se podařilo bratra dostat do jejich společenství, zbaví ho pečeti?“ tázal se ho Loukas.

„Možná je spousta věcí, Luku,“ oslovil ho tentokrát neformálně. Koneckonců byl starší a ani postavení dané rodem je přímo nerozdělovalo. „Ale je to opravdu to správné řešení? Pokud to Hermes udělal, činil tak, aby tvého bratra ochránil před ním samotným.“

„Obhajujete ho?“ Do Loukova pohledu vstoupilo něco nevěřícného.

„Ne…“ vydechl lékař. „Jen žádám, abys to zvážil. Theodorovy záchvaty nejsou skutečně životu nebezpečné, pokud nebude magii vystaven dlouhodobě. A pokud ho Alchymisté přijmou mezi sebe, ty ho ztratíš,“ upozornil na další nebezpečí.

Loukův výraz se stal odtažitým.

„Poslouchej mě. Pokud máš pravdu a Hermes mu magii zapečetil, měl celá léta, aby pečeť zrušil a neudělal to. Proč?“

„Abychom jeho talent neodhalili?“

„Nejspíš…,“ odtušil Daniil s přikývnutím hlavy, „I pro mě bylo důležité, aby to Antonios neodhalil. Kdyby zjistil, že je Theodoros Alchymista, stál by před volbou, buď popravit dítě, které měl rád jako vlastní a bylo v podstatě nevinné, nebo ho chránit a tím ohrozit sebe i celou rodinu. Vzhledem k jeho pověsti a komplikovaných vztazích s císařskou rodinou, co myslíš, že by musel učinit?“

Loukas neodpověděl.

„Také je ale možné, že ho Alchymisté mezi sebou jednoduše nechtějí, uvažoval jsi o tom? Mohli ho unést jako dítě, kdyby chtěli. Vychovat ho podle svého. Rozhodli se ale Theodora ponechat zde…“ povzdechl si.

Loukas vstal. Otočil se zády ke svému hostu a vyhlédl z okna.

„Pokud zůstane takto, dříve nebo později ho ta pečeť zabije,“ konstatoval odměřeně.

„To nelze říct,“ pokoušel se Daniil oponovat.

„Odhalil jsem Alchymistické spiknutí. Vím jak ho dostat do jejich řad, aby ho museli přijmout. A pokud se bude mít stát jedním z nich, budou ho toho muset zbavit,“ oznámil mu hrabě.

„Ale co potom?“ naléhal lékař.

„Potom budeme mít svého muže v jejich řadách.“

„Což se s Theodorovou ochranou slučuje přesně v jakém ohledu?!“ zvýšil doktor hlas.

Loukas se ohlédl a propálil ho temným pohledem.

„Vyléčí ho.“

„Ale ty ho tím postavíš na hranu!“

„Pak doufejme, že umí dobře balancovat.“

Daniil ještě chvíli odolával Loukovu odměřenému chladnému pohledu. Ale pak pochopil, že tímto považuje Thermoský hrabě téma Theodoros za uzavřené…

 

„Mohu vás požádat, abyste na mého bratra dnes odpoledne dohlédl?“ požádal hrabě lékaře na odchodu.

Daniil přikývl. Vyšel z hraběcí pracovny jako v mátohách a zavřel za sebou ty těžké dveře. Nebyly však těžší než kámen, který cítil na své hrudi. Vzpomněl si s hořkostí na slabé zatahání Sirki za jeho rukáv. Kam jsi jen mohla jít…?

3

Bledá dívenka seděla se zkříženýma nohama na prahu před zavřenými dveřmi jako němý strážce. Hlídala srub.

Čekala dlouho. Čas pro ni však nic neznamenal. Kdo se objeví první? Daniil nebo hrabě?, přemítala se zavřenýma očima vědomí rozprostřené po celém lese jako neviditelnou lezavou mlhu.

Když se posléze objevil jezdec na grošovaném hřebci uhánějící nejkratší trasou přímo k ní, otevřela oči, zviditelnila se, vstala a otočila se směrem, z něhož přijížděl. To celé plynule, jakoby šlo o jediný táhlý pohyb.

Černovlasý mladík se vřítil na paseku. K lesu jel tryskem a mezi stromy cválal skloněný k šíji svého oře. Nyní se v sedle narovnal a zaměřil svůj zrak v barvách hnědi na bledé stvoření zářící magií mezi ním a obyčejným roubeným srubem.

Agapia neviděl. Mohl se jen domnívat, že je uvnitř. Zastavil, sesedl a vykročil kýženým směrem.

„Ustup!“ přikázal přízračné holčičce, když se k ní přiblížil na deset kroků.

„Odejdi,“ opáčila ona měkce. Přesto její hlas zazněl v Loukových uších s ozvěnou zvonů.

„Ať jsi duch, přízrak či démon, přikazuji ti, ustup!“ Vztáhl k ní ruku, prsty v gestu ovládacího kouzla, k němuž se upřel svou vůlí.

Dívce zacukalo v koutku.

„Nemůžeš mě ovládnout, mladý hrabě,“ pravila skoro vlídně. Rozpřáhla ruce, vznesla do vzduchu, rozzářila a stromy kolem paseky zaševelili jako chrámový sbor. Zvedl se vítr…

Loukas ve tváři nedal znát své překvapení. Dokonce ani, když stromy začaly ze země vytrhávat své kořeny, aby se pokusily vstát, se v jeho tváři nepohnul jediný sval a nezakolísal pohledem.

Sirki však v jeho očích spatřila záblesk pochopení. Poznal, že teď a tady ji nedokáže přemoci a to jí stačilo. Otočila ruce dlaněmi k zemi a klesla mezi stébla trávy. Stromy se vrátily do země a utišily rozbouřené moře svých pestrobarevných korun. I vítr se přestal hněvat. Zůstala jen přízračná dívenka tváří v tvář hraběti.

„Nedovolím ti dokončit tvé dílo,“ obeznámila jej. „Ten muž je nyní pod mou ochranou. A pamatuj, využiješ-li vlákna myšlenek, které jsi mezi vámi vytvořil svým prvním útokem, abys dokončil, cos začal, tvůj duch zde bude stejně bezbranný, jako nyní ty.“

Loukas neodpověděl. Okamžik ještě hodnotil pohledem své možnosti, než poznal, že tentokrát opravdu prohrál…

Doporučené z našeho blogu:

  • Alchymista – Kapitola 1Alchymista – Kapitola 1 Dobrý pozdní večer, podařilo se mi dnes (snad) dokončit první kapitolu Alchymisty. Ráda bych poděkovala Eillen za konzultaci některých reálií a typů, jak to udělat, aby díl fungoval. […] Posted in Novinky, Rozepsané série, Alchymista
  • Alchymista – Kapitola 5Alchymista – Kapitola 5 Hrabě Loukas Stephanidis se pokusil zabít svého milence a rádce Agapia Dimitriada. Ráno dalšího dne se vypravil na projížďku aby vyzvedl jeho tělo. To však nebylo tam, kde být mělo. Co se […] Posted in Novinky, Alchymista
  • Alchymista – Kapitola 9Alchymista – Kapitola 9 Na panství Stephanidiů se během dvou dnů stala řada věcí. Nyní ovšem nastal čas přesunout se na panství dalšího rodu. Tentokrát se podíváme k baronu Ralliovi, abychom poznali další […] Posted in Novinky, Alchymista
  • Alchymista – Kapitola 10Alchymista – Kapitola 10 Většina hostí, pozvaných na oslavu Kyriakiných sedmnáctých narozenin, už na panství barona Rallia dorazila. Z pozvaných chybí už pouze dva. Jen jeden z nich ovšem ještě stihne dorazit, aby […] Posted in Novinky, Alchymista
Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *