Animefest 2018

Animefest 2018

Já vím. Není to tak dlouho, kdy jsem zveřejňovala článek o své první návštěvě AF, kterou jsem absolvovala minulý rok, a už jsem zde s letošními zážitky 🙂 . Proč jsem ale loňský článek zveřejňovala až nyní, jsem doufám vysvětlila v jeho anotaci, takže kdo četl pozoroně, ten moc dobře ví 😀 .

Po zkušenostech z loňského roku jsem k přípravám přistoupila zodpovědněji. S Danny jsem se na přespání domluvila už někdy koncem léta, kdy jsme obě řekly, že tam půjdeme. Ona, že půjde za alfonse z FMA (Full metal alchemists) a jestli prý taky nepůjdu za nějakou postavu z toho anime. Zkusila jsem si ho zkouknout a neoslovilo mě. Takže jsem to odmítla. Ragana sice tvrdila, že s Šumi půjdou za některé charaktery z toho anime, ale na domluvu nakonec nedošlo. A popravdě u Rag s Šumi sešlo i z těch kostýmů 😀 .

Já měla svůj kostým na Evana Rosiera z HP pořád ještě schovaný, takže jsem si říkala, žádný problém, nemusím nic vymýšlet. Jen kdyby mě něco opravdu trklo. Uvažovala jsem o Mikotovi z K-Projektu. Jenže jsem moc „velký“ prcek 😀 . Rag říkala, že by mi Munakatu dělat nemohla, ale kdybych prý šla za Misakiho, tak by si ušila uniformu na Fujimiho. No jo… Jenže Misaki jezdí na skateboardu. Já když na prkno o vánocích stoupla, že bych si ho kdyžtak od dcery půjčila na AF, narazila jsem si nohu a kulhala pak ještě měsíc. A tak sešlo i z K-Projektu 😀 …

Danny se ozvala po nějakém čase, že viděla nádherné anime, jménem Čarodějova nevěsta. Byla z toho unešená a básnila o tom hrozně dlouho. Pustila jsem si ho a zjistila, že ano, není to špatné, ale řekněme, že mne to neuchvátilo. Rozhodně ne dost na to, abych jí (která šla za Eliase) a Widličce (která byla za Lindela) dělala Chise. Tedy výšku bych na to jistě měla, oproti nim, ale zkrátka to nebylo to, co bych chtěla.

V té době už jsem totiž byla rozhodnutá, stylizovat se do steampunku. Danny mi jako dárek k narozeninám poslala nádherné steampunkové hodinky a já se do nich zamilovala tak moc, že jsem si usmyslela, že půjdu za svou postavu z jednoho Roleplay dobrodružství, které jsme spolu s Rag a Šumi, Tiarou, Lady a dalšími dřív hrály. Řekla jsem to jenom Danny, pro ostatní to mělo být překvapení. Nechala jsem se na Mattyho i ostříhat! 😀 (Což jsem chtěla udělat stejně dávno a kvůli čemuž si ze mě manžel do teď dělá legraci.)

Za všechny uvede jeden z jeho žertíků: Asi měsíc před AF jsem si vyklízela šatník a zbavovala se starého šatstva. Manžel to nechal na mě a následně byl velmi překvapen, že jsem si nechala své krásné, černé pončo. Tvrdil, jak je to příšerný hadr a ať se toho zbavím, že v tom vypadám jak almara. Nakonec jsem se ho tedy s těžkým srdcem opravdu zbavila. Když jsem se pak nechala ostříhat, vypadal opravdu šokovaně. Prý: „Jak se někdo může dobrovolně nechat zohavit?“ Že prý vypadám, jako čarodějnice. Ale budiž. Nerozvedl se se mnou a přežil i ten šok. Následně, pár dní před festivalem, mi povídá: „Nechceš si na sebe vzít na ten animefestival to pončo?“
Já na to: „A proč?“
„Jen tak, až by se tě ptali: ‚Za co jdeš?‘ mohla bys říct: ‚Lev, Čarodějnice a skříň‘.“ 😀 😀 😀
(Pravda je, že Aslana taky ostříhali, takže bych bývala mohla být tři v jednom) 😀

Sehnala jsem si téměř vše (mimo nářadí), co jsem ke kostýmu potřebovala. Pravda vesta mi byla malá, boty jsem měla dámské a nebýt toho, že mi Danny koupila klobouk, bych neměla ani ty krásné steampunkové brýle, co jsem měla. Ale i tak se mi to moc líbilo.

Čistě náhodou jsem potom natrefila na jedno anime, které jsem do té doby neznala, ale strašně moc se mi líbilo: Oushitsu Kyoushi Haine. Obvykle komediální anime nesleduji (japonci mají docela jiný styl humoru než já) ale tohle se mi líbilo. Příběh má sice jednoduchý, ale charatery jsou skvělé. Sice mají některé vlastnosti vyvedené do absurdna, ale i tak mě zaujali. Každý něčím jiným. Pustila jsem si první řadu několikrát (druhá ještě není) dokola a usoudila jsem, že to by se dalo cosplayovat velice dobře. Vybrala jsem si charaker, koupila paruku, ale vlastně jsem vůbec nečekala, že dorazí. A když nakonec dorazila, dokonce ani uniformu sehnat nebylo tak těžké…

A tak jsem měla připravené teoreticky tři cosplaye (na každý den jeden, jako Filípek Monte). Ačkoliv v pátek bylo zřejmé, že se zdržím na výstavišti jen krátce, protože jsem měla objednaný odjezd autobusem v jedenáct hodin. Potřebovala jsem být doma ještě před úplným večerem, protože bylo potřeba ještě nakoupit pro rodinu na další týden. Ale původní plán také počítal s tím, že minimálně přes jednu noc budu na Animefestu vzhůru…

Abych tedy přiblížila svůj ideal plan, vypadal cca. takto:

PÁTEK – Vstanu ráno ve 4:00. Pak bude následovat ranní hygiena, snídaně, dobalení zavazadel, napsání lístku na nákup, vypravení dětí do školy a manžela do práce. Následně odjezd z naší vesnice autobusem v 6:53. V 7:25 jsem měla být v Plzni na CAN. Autobus mi měl odjíždět v 7:55. Pak cesta do Prahy až na Florenc, kde jsem měla mít 50 min. na přestup na druhý spoj, který mě měl odvést až do Brna. Předpokládaný příjezd ve 12:55. Tam mě měla vyzvednout Danny s Widličkou, Renarou a Nanami. V plánu bylo navštívit výstavu mučících nástrojů a pak si jít vystát frontu na lístky. Tedy já, ony už měly všechny mít vstupní pásky na rukou, protože si je vyzvedly předčasně. Následně na výstivišti jsem plánovala navštívit cosplay zázemí a převléknout do svého steampunk charakteru, uložit věci do šatny a chodit s holkama, fotit a rozdávat reklamní letáčky na Aldormu. Následně kdo ví v kolik hodin, věci z šatny vyzvednout a odjet s Danny a holkama k ní domů, kde se půjde spát. (No nezní to idylicky?)

SOBOTA – Ráno jsem plánovala vstát, obléknout se do svého Harry Potter kostýmu, nasadit kontaktní čočky, sníst něco málo k snídani, vzít si opět věci na AF a uložit do šatny. Trhnout se od holek, protože Danny musela do Olomouce s dcerou na přijímačky na vysokou, a ty ostatní jsem znala jen málo, potkat se s Šumi a Raganou a strávit den s nimi až cca. do tří, kdy jsem plánovala autorské čtení do čtyř hodiny, kdy se měla Danny vrátit. Převlékla bych se za Leonharda von Glanzreich a pak bych byla zase s Danny, Widličkou, Renarou a Nanami. Večer by se šlo na Dračí doupě, které letos pořádal někdo jiný, až do rána.

NEDĚLE – Ze začátku asi s Dany a spol. volná zábava dle jejich programu a koupení nějakých dárků pro dcery, následně chvilku s Rag a Šumi. V deset odchod z výstaviště. V jedenáct nástup na autobus v Praze přestup na Regiojet a hurá domů! (Věřím že už teď je vám všem jasné, že se můj plán katastrofálně zhroutil, už někdy během soboty…)

A teď k čemu vlastně došlo:

Že jsem si v pátek ráno zapoměla dát snídani, to bylo ještě takové nic. Že jsem si pro samé hledání autobusů nestihla nic k jídlu koupit ani v Plzni na CANu ani v Praze na Florenci, to už bylo trochu horší, ale nic, co bych nedokázala přežít. Že má zavazadla byla těžší, než jsem doufala, bych taky dokázala přežít. Na nádraží mě přece měla vyzvednout Danny s holkama, hodily  by se do auta, dovezly na výstaviště a při stání ve frontě mi můžou ležet u nohou, načež je hodím do šatny. No jo, ale já vystoupila v Brně u Grand hotelu a nikde nikdo. Tak volám Danny a ona, že mi jdou z výstaviště s holkama naproti. Všichni jsou v kostýmech a jestli prej mám taky kostým. No tak samozřejmě jsem ho neměla, protože nebylo kdy a kde se převlíct. (Měla jsem zakázáno dělat ostudu a jet v kostýmu už z naší vesnice.)

V pohodě. Domluvily jsme se kde mám počkat a já čekala. Jen tam bylo děsné horko a ten žebrák co přišel žádat o drobné mi to čekání také příliš nevylepšil. Raději jsem se posunula na roh ke KFC, což měla být, podle místních dobrých lidí, křižovatka, ke které kdo jde z výstaviště přes Náměstí Svobody, musí dojít. Bylo mi opravdu horko. Brýle mi klouzaly z nosu a i když jsem si bundu převázala kolem pasu, příliš to nepomohlo… Nevím jak dlouho jsem čekala, ale připadalo mi to jako věčnost. (Neměla jsem ani nic k pití…)

Byla jsem už tak zoufalá, že jsem chtěla vytáhnout papír z tašky s laptopem a napsat na něj velkým písmem: J.D. is here; a vykročit směrem k tomu náměstí a jít jim naproti 😀 .

To naštěstí ale nebylo vůbec nutné. Když už jsem si opravdu začínala zoufal a někam vykročila (ukázalo se že opravdu úplně špatným směrem), zavolala Danny a domluvily jsme se jak se najdeme.

Když tedy byla první krize zažehnána, pomohla mi s taškou a vyrazily jsme najít holky, kterým bylo takové vedro a byly tak unavené, že zůstaly čekat na tom náměstíčku. Následovalo jídlo, protože se ukázalo, že nejsem jediná hladová. Už když jsme se vměstnaly do podniku, který Danny dobře znala a doporučila (nepamatuji si, jak se to tam jmenovalo, ale měli tam moc prima atmosféru i jídlo), bylo jasné, že z návštěvy výstavy mučících nástrojů nebude nic. Jednoduše proto, že se to nestíhá. Dannyina dcera dělala praktickou maturitu, museli jsme se stavit ještě za ní a teprve pak mohly pokračovat k výstavišti.

Pojí se s tím báječná historka, kterak jsme při čekání na místní „šalinu“ potkali kluka oblečeného za skřeta, který nám dal přednášku o tom, jak jej iritují lidé, kteří si sice obléknou kostým, ale nedrží se roleplaye postavy, za kterou jdou. Nepozdávalo se mu totiž, že Renara se sice oblékla za elfí krasavici, ale nereaguje na přítomnost skřeta dostatečně elfsky 😀 .

Zbývalo už si jen vystát frontu. Což se nám podařilo úplně báječně vychytat. Byla sice dlouhá, ale ve výsledku ne ještě TAK dlouhá. A to jsme se do ní postavily relativně pozdě, až v půl druhé. (Pouštět měli začít od 14:00.) Říkala jsem holkám ať jdou napřed, že já si to vystojím sama. Z nějakého důvodu (asi o mě měli starost) se ale rozhodly že počkají se mnou.

Tedy, počkají… Danny chudák stála 5 minut na místě a už si jí odchytla Sayu, že by si ráda vyzvedla ten meč, co jí Danny vyráběla. No a tak spolu odešly k jejímu autu, aby předala meč. Sotva se vrátila, objevil se Will, aby si vyzvedl kostým co mu Danny měla půjčit. A tak  šli zase k autu… 😀

Nakonec jsme se ale přes vstupní proceduru dostaly a já chvíli študovala mapu, abych našla cosplay zázemí. Potřebovala jsem se převléct a byla domluvená s Danny, že mi pomůže zapnout můj upínací pár na prsa. Chudák Will se mi vláčel s tou těžkou tažkou… (Děkuji, prohřešek z loňska odčiněn 😉 .

Prej: „Co v tom máš? Cihly?“

A já na to: „Ne, tři cosplaye.“ 😀

Když se nám po dlouhém hledání podařilo najít oddělení A2, zaplula jsem do první volné kabinky i s tou velkou brašnou s kostýmy. Že se mnou Danny nešla a není ani venku už, jsem zjistila až po vysvlečení a tak jsem se do toho raději zkusmo nasoukala sama.

Když mě v kostýmu viděl (skrze fotografii) můj bratr, měl krásnou reakci. Zeptal se: „To je nějakej steampunkovej tučňák?“

Takže mi dovolte, abych  se představil: „Jsem třetí princ Velkocísařství Alemania, Matteus Willhelm von Wallenstein, steampunkový tučňák!“ 😀

Samozřejmě jsem se s celou partou holek po odložení zavazadel v šatně zase bez problémů našla. Jak by řekl Matteus: „Hlavně díky telekomunikačním prostředkům zvaným „mobilní telefon“. Úžasný vynález, až se vrátím do svého světa, rozhodně ho také vymyslím!“

Chvíli jsme chodily, bavily se, fotily… Danny si našla pár lidí, kteří šli za postavy z FMA a domluvila si s nimi focení. Kostým na Alfonse ale měla v autě. Proto jsme se pro něj posléze vracely, aby se z Eliase převlékla do Alfonse a mohla se fotit. Její kostým měl opravdový úspěch. Lidé se zastavovali, aby se s ní mohly vyfotit… Byl to nádherný zážitek!

Nejlepší hláška byla, když kdosi se chtěl vyfotit s Alfonsem a Danny bylo oznámeno: „Nasaď si hlavu.“ 😀

Každopádně se Danny pak šla znovu odstrojit a nějak se stalo, že jsme se opět coby skupina rozdělily. Kontaktovala jsem se s Rag a Šumi. Chtěly jsme se vidět. U mého kostýmu nehrozilo, že by mě někdo poznal. Ale říkala jsem si, že holky by možná mohly. Přeci jen to RP hrály se mnou. Navíc znaly obrázek, který byl Matteusovi předlohou… Na druhé straně kostým nebyl ani zdaleka dokonalý a já prostě nevypadám jak Matteus. Přinejhorším to mohl být random steampunk charakter…

A proto mě moc potěšilo, že když jsme se setkaly, tak první co po pozdravu Ragana pronesla byla otázka: „Ty seš někdo konkrétní, nebo jsi Matteus?“

A já na to: „Já jsem konkrétně Matteus.“ 😀

Šly jsme vystát frontu na přednášku. Ale nakonec na ní šly holky z obou skupin samy. Danny totiž musela řešit velké dilema. Její dcera byla po maturitě unavená a tak chtěla brzy domů. Renara, Widlička a Nanami, chtěly jít na tu přednášku a že prý potom pojedou vlakem do Vyškova, kde by je Danny vyzvedla. Já i když chtěla zůstat, jsem nakonec zvolila cestu menšího zla a jela s Danny rovnou. Protože představa, že by se mohlo něco pokazit a ten vlak mohl ujet, nebo že by se mi holky někde ztratily, pro mě byla děsivá… Navíc jsem předpokládala, že se vrátíme na AF hned ráno a sobotu tam strávím celou až hluboko do noci…

Dojely jsme a Danny měla doma spoustu práce. Vždycky si tam připadám jako hrozně špatný host. Čekaly jsme až bude čas, aby dojela pro ostatní a povídaly jsme si. Zatímco jela do Vyškova na nádraží, pustila jsem si na notebooku jeden díl anime Kakumeiky Valvrave. Následně jsme dostaly strašně dobrou večeři a rozložily se ke spánku. Já i Widlička, se kterou jsem sdílela gauč, jsme byly zvyklé vstávat brzy. Už v pět ráno jsme byly na nohou…

A pak se věci začaly komplikovat. Danny nás nemohla odvést až na výstaviště. Že prý nás vysadí ve Vyškově a pak už si dojedeme vlakem atd. Inu jistě, musela s Eliškou na ty přijímačky (kéž jí dobře dopadly), ale to znamenalo, že opravdu nebude dobrý nápad vláčet s sebou všechna zavazadla. Takže jsem se rozhodla, že už od sobotního rána dát přednost kostýmu na Leonharda a zavazadla nechat u Danny. Bylo tím tedy jasné, že do rána na výstavišti nebudu moci zůstat, protože jak by mi pak asi vezla věci, ale to nevadilo. Beztak jsem vzdala možnost, že bych se tam v pátek ukázala. Což pokud si obléknu Leonhardův outfit ani nebude nutně zapotřebí. A tak jsem se našponovala do unoforma čtvrtého prince Glanzreichského království, nasadila paruku, nastříkala spoustou laku a došlo na anabázi s kontaktními čočkami.

Ono totiž tento princ má, bohužel, modré oči. Ale já je mám od přírody tmavě hnědé. Inu budiž. Koupila jsem si barevné kontaktní čočky, aby mi barvu očí změnily, ale já jsem na oči zrovna velmi citlivá a neměla jsem s jejich nasazováním žádnou zkušenost. Danny s Widličkou mi tedy daly odbornou instruktáž, jak se nasazují. (Děkuji moc, děvčata, hrozně moc pro mě vaše opora znamenala!) Po asi půl hodinové anabázi s čočkami se mi nakonec podařilo si jednu z nich umístit do oka. Pálilo to jako čert! Hrozně to bolelo, bylo to nepříjemné a já se bála i pokusit se ji vyndat zase ven, protože jsem nevěděla jak. Naštěstí to nakonec přestalo. Ovšem představa toho, že bych si měla nandavat i tu druhou se jevila nepřijatelnou. Tak koukám do zrcadla jak to vypadá, jestli mi to za ty nervy a bolest stojí a co vidím? ONO TO NEBYLO VŮBEC POZNAT! Moje oko mělo sice jakési modré žilky, ale ještě tavější kontury než obvykle a… Modré nebylo vůbec.

Vzdala jsem to.

Ani jsem se nepokoušela si ji hned vyndat. Měla jsem strach. Chtěla jsem to nechat až na večer, až se vrátíme zpět k Danny. Nebylo už příliš času. Musely jsme vyrazit.

Pravda, na Vyškovském nádraží jsme byly za atrakci. Ne, že by to byl špatný pocit. Když jsme dojely do Brna, tak se Widlička s Renarou a Nanami zastavily na tržnici v podchodu. Ono už od samého začátku bylo počítáno s tím, že v sobotu s nimi chodit nebudu. Že se dám ráno dohromady s Raganou a Šumi a strávím den s nimi. Proto jsem nebrala za špatnou strategii se od holek trhnout a pokračovat směr výstaviště sama. (Nerada totiž nakupuji a taky už jsem chtěla být zpátky na akci… Takže nic proti vám holky, prostě jsem byla jen neskutečně netrpělivá. A pokud jsem vám tím způsobila nějaké komplikace tak se za to moc omlouvám.)

Dojela jsem si tramvají, vystoupila a zjistila, že Ragana s Šumi tam ještě nejsou. Alespoň jsem si tedy zašla k animefestímu stánku, kde jsem měla objednané dárkové předměty. S nakupováním dárků pro dcery jsem nespěchala. Nepodařilo se mi totiž vybrat z bankomatu (na žádný jsem nenatrefila) a můj rozpočet činil přesně tisíc korun. Chtěla jsem nakupovat až ve chvíli kdy bude jasné, že nebudu mít žádné další výdaje. A tak jsem se jen procházela.

S tím se pojí další vtipný zážitek. Hledala jsem koho si vyfotím a najedou slyším od skupinky černě oděných anime týpků: „Musíme najít někoho, kdo si nás vyfotí.“

Tak se jim nabídnu: „Já vás klidně vyfotím,“ vytáhla jsem mobil a oni: „Ale my mysleli, na náš…“ A podávali mi jejich digitální fotoaparát.

Bylo to neskutečně trapný… 😀

Došla jsem si do automatu pro kafe.

Vyjdu z 1.budovy a co nevidím! Opodál stojí Doctor Strange. Tak za ním jdu a chci si ho vyfotit. On souhlasí, tak tahám mobil a ouha. Cosplay a taška s věcmi záhy polité…! (Toliko k mé šikovnosti.) 😀

Byla jsem na výstavišti cca. od čtvrt na deset. Ragana s Šumi dorazily někdy před polednem. (Takže vůbec nebyl můj netrpělivý spěch zbytečný :D) Holt každý nevstává v pět ráno 😉 .

Čekání se však vyplatilo, protože jsem se s holkama báječně bavila. (Nevím jestli i ony se mnou, ale pokud ne, radši to ani nechci vědět.)

Prožily jsme nádherné odpoledne. Odehrály scénky z většiny našich rozehraných RP, co máme, povyprávěla jsem jim o anime a postavě, kteoru cosplayuji. Smály jsme se… Šumi si odskočila do bojového stanu a já s Raganou koukala na cosplay soutěž na streamu. Všechno jsem si to moc užila. Ta vystoupení byla prostě dokonalá. Na mě nejvíc zapůsobila tato: Maska z filmu Maska v podání Radovana Samotnýho. Měl to velmi vtipné. Na třetím pomyslném místě v mém osobním žebříčku bylo vystoupení Bellony, Hadea a Skadi Dragonskin. Nádherné kostýmy a působivé pojetí v podání Katrin, Ali a Germina/y. Po velmi dlouhém váhání pro mě na druhém místě skončily Asylum Alice a Hysteria Alice z anime/filmu Alice: Madness Returns v podání Mary Odinson a Lucy Mess. Jsem ujetá na všechno, co je psycho, nebo kde je kvalitně ztvárněno šílenství a těmhle holkám byste to doopravdy veřili! Ale i přes to jsem musela své osobní prvenství dát zpracování Jessie a Woodyho z Toy story 2 v podání Arisu a Topha. Nejen že své charaktery zahrály báječně. Měly opravdu propracované kostýmy včetně nápisu Andy na botách, ale hlavně. Když na konci svého čísla zůstali sedět v pozici nehybných hraček i když na jeviště vstoupil moderátor a mluvil k nim ani nehlesli… Naprosto úžasné!

Každopádně oficiální výsledky byly jiné než mé osobní preference. Pro ty, kteří se chtějí podívat, je zde odkaz na animefestí stránky s vyhlášením.

Znovu jsme se potkaly s Šumi a vydaly se hledat tzv. „jezírko“. Ragana se ho pokouší najít už nějaký ten rok a ještě nikdy ho nenašla. Ani letos jsme ho nenašly…

Ale opět jsme se skvěle pobavily, když jsme se vracely na tu hlavní spojnici mezi rotundou a „tou budouvou která si nepamatuji, jak se jmenuje“, tak vidíme stan, který se posouval kousek dál. Nic víc, jen ten stan. Tak říkám Šumi: „Hele, támhle je chodí stan.“ A ona tak vážně protáhne: „Hm… Taky dobrej cosplay.“ 😀

Zato mi vyčesávaly mouchy z paruky za neustálých stížnotí, jaký to jsem mizerný zavšivený princ 😀 . Z nějakého důvodu si snad všechen hmyz usmyslel, že se přilepí na mou hlavu. Vážně, mucholapka hadr! Přišel čas, kdy jsme se opět rozdělily. Já a Rag jsme šly na přednášku: „Jak jsem zničil anime komunitu.“ A Šumi už nevím kam… (že by zas bojový stan?)

Přednáška byla zábavná a zajímavá. Konečně jsem pochopila co je Crunchyoll. A  jak se to má kolem aféry s titulkami k anime. Připomínám že to ostré modré světlo které mi svítilo přímo do očí v sále mělo „velmi pozitivní vliv na mé citlivé oči“. Ale přežila jsem to 😉 .

A pak šly Šumi s Raganou na večeři s nějakou skupinou svých známých někam mimo výstaviště. Rozloučily jsme se. To jsem ještě pořád věřila tomu, že až se vrátí budeme s Danny a spol. stále ještě na výstavišti. Našla jsem Danny, Renaru, Widličku i s Nanami. Tehdy vznikla nádherná skupinová fotka od fotogrofa s cedulkou Will Phootograph for food, Renara jej uplatila croissantem:

Ten úplně vpravo, vedle Lindela(Widličky), to jsem já 😀 .

Ptám se, jaký je plán, a ony že už by šly domů. V osm hodin?!!! To bylo tak úplně mimo všechny původní plány. Nechápala jsem. Jakože bránit jim člověk nemůže, ale já byla odkázaná na jejich doprovod. Sama bych se dopravit nedokázala (minimálně jsem o tom byla přesvědčená.) Měla jsem u Dannynavíc všechny věci, potřebovala jsem pomoct vyndat tu jednu „úžasnou“ kontaktní čočku… Ale zároveň jsem se s Rag chtěla ještě alespoň vidět… Zdrcená vlastní nerozhodností jsem psala sms, že holky chtějí odjet a už se asi nepotkáme. Následně jsem si uvědomila, že přece ještě musím koupit věci dětem. Ony v pátek chtěly ještě na nějakou vietnamskou tržnici, která šla úplně mimo mě. Nebylo pravděpodobné že se ještě na výstaviště podívám… Takže jsem je ukecala. Prý do desíti. Píšu to Raganě. Jdu nakoupit dárečky. Netrvá to zase tak dlouho. Ony že jdou ještě něco sníst. Čím déle jsem čekala, než se zase potkáme, tím menší byl můj přehled o čase. Neuvědomila jsem si, že je teprve po deváté. Ony už chtěly jít a já viděla nereálně že by holky ještě přišly. Podle Raganiných slov seděli s partou v restauraci. Nepředpokládala jsem, že by mělo doopravdy smysl čekat, když všcihni chtěli jet, jaké mám právo je zdržovat? (Ano, mám možná pokřivené myšlení, zvlášť ve stresu, ale opravdu je to tak nepochopitelné pro někoho kdo se pořád pere se svou fobií z cestování?)

Odjely jsme. Ragana se chudák hnala na výstaviště aby mě stihla. Jenže já už seděla v autě na cestě z Brna. Omluvila jsem se, ale i tak jsem se cítila mizerně. Připadala jsem si příšerně. Jak mi celý víkend do té doby připadal skvělý, tohle mi ho zničilo. Okamžitě jsem věděla, že to musím napravit, že se s Rag musím ještě vidět. Přemýšlela jsem jak se od Danny dostat do Brna abych neobtěžovala holky (tedy až po půl hodinové anabázi s vyndáváním kontaktní čočky). Jenže od tama byly tak hrozné spoje se spoustou přestupů… Styděla jsem se říct Danny, že bych chtěla ráno brzy odjet. Nevěděla jsem jak na to. Ráno zas všichni kromě mě a Widličky dlouho spali. Netušila jsem co mám dělat. Nešlo odejít bez rozloučení, ale v době kdy bych potřebovala jít na autobus Danny ještě spala. Ano, mohla jsem jí poprosit, jestli by mě nevazala na nádraží ve Vyškově, že bych si dojela vlakem, ale ony tvrdily že pojedou na devátou do té tržnice. Tržnice je v Brně. To znamená mám být na devátou v Brně vlakem, nebo s nimi? Usoudila jsem že tedy mohu jet až s nimi. Jenže jsem neměla ani tušení, že ta tržnice je od výstaviště tak daleko…

Holky byly strašně moc hodné, vysadily mě na zastávce autobusu, daly lístek a já už se pak opravdu dostala kam jsem potřebovala. Nemohla jsem ale vědět, že jely kvůli mě dřív než původně chtěly a pak se pekly v kostýmech na sluníčku než otevřou tržnici… (Hrozně se moc se všem omlouvám. Vím, že jsem hrozný zmatkář a neumím se rychle a efektivně vyrovnat s nečekanými změnami. Teď to tedy víte i vy. Mrzí mě to…)

Co nevěděl do teď zase nikdo jiný kromě mě, je, že tramvaj č 1 v Brně měla na své klíčové zastávce u Grand hotelu výluku. Prostě tam jako na potvoru v neděli začali opravovat koleje. Takže já se sice dostala na tramvaj, ale nemohla jsem s ní odjet. Náhradní zastávku jsem kvůli svému orientačnímu smyslu našla až asi po dalších deseti nebo víc minutách hledání ověšená všemi svými zavazadly. Když se mi to podařilo dojela jsem na výstaviště něco po deváté. Uložila jsem to nejtěžší zavazadlo do šatny v 1. budově a čekala na holky, které teprve měly dorazit. Ve výsledku jsme měli na pokec, mé vysvětlení a omluvu, cca. půl hodiny. Ale lepší než nic. Vystála jsem s nimi čás fronty na přednášku v deset a to byl čas, kdy jsem musela výstaviště opět opustit, abych stihla autobus. Což se nakonec překvapivě podařilo! 😉

Byla to skvělá akce, náramně jsem se bavila, získala jsem spoustu zkušeností do příštího roku, domluvila si cosplay plán s Raganou. A i když jsem způsobila nemálo problémů všem okolo, i tak považuji letošní rok za úspěšnější než ten minulý. Pravda nezahrála jsem si Dračí doupě, neodnosila všechny tři kostýmy, neudělala autorské čtení, nerozdala reklamní letáčky k Aldormě, nevyfotila si skupinově všechny Avengery, naštvala členky obou skupin, které se uvolily dělat mi společnost… Ale i tak se mi na Animefestu moc líbilo. Doufám, že všichni, kterých se to týká přijímají moji omluvu. Slibuji že se příští rok budu snažit ještě méně všem překážet a komplikovat život.

Přidávám ještě galerii fotografií, které jsem vyfotila já. Doufám, že jste se u čtení mých zážitků pobavili a těším se na příští rok.

Jackie Decker

Doporučené z našeho blogu:

Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *