Aquillský kodex – Kapitola 5

Ve jménu přátelství 

5.KAPITOLA

 

Patřilo mezi všeobecné povědomí, že vysoko v Kallských Avarellách leží za jezerem Kallios vstup do sídla mágů. Říkalo se, že je nedobytné, celé vytesané ve skalách a vyprávěla se o něm řada pověstí a legend, jedna neuvěřitelnější než druhá.

Faktem však zůstávalo, že k němu vedly pouze tři oficiální cesty. Severní, spojující Aquillos s městem Resmil v Ileardě na severovýchodním pobřeží. Západní, vedoucí do Egalu v Egomii, království na východní části severního pobřeží Aldanského moře. A Jižní, která ústila v Artavě, severnějším ze dvou milferiských říčních přístavů.

Existovaly samozřejmě i neoficiální skalní stezky nacházející se v různém stádiu schůdnosti, ale o těch už vědělo mnohem méně lidí. A ještě méně jich tušilo o existenci komplexu tunelů, které spojovaly Aquillos s nejrůznějšími částmi Avarellského pohoří, v nichž se dokázali orientovat pouze samotní mágové…

 

Fabrisius Augustinus byl mágem od letošního Jarního obřadu. Tedy celého půl roku! Však taky na to byl patřičně hrdý, ať už se mu spolužáci smáli pro jeho malý Krystálek, jak chtěli. On byl se svým Celestinem spokojený. No, a protože je teď mág, měl by se umět v tunelech vyznat, to dá přece rozum.

Byl přesvědčený, že dvě hodiny studia map a značení tunelů, které tomu mohl po výuce věnovat po dobu čtyř dní, které jej dělily od odjezdu Marcella s Timareou do Dornosu, bude stačit na to, aby své dva kamarády dokázal sledovat.

Těšil se, jak budou překvapení, až se jim ukáže. Určitě ho nechtěli vzít s sebou, protože věděli, že by jim to místní mistři nedovolili, ale ve skutečnosti by jim určitě chyběl. Minimálně o tom byli Fabrisius i Celestinus přesvědčení.

Nakonec, den po Podzimním obřadu, nastal den D. Marcell s Timou vyjeli už před polednem. On musel počkat do odpoledne, aby si mohl „oficiálně“ vyjet na projížďku. Tornu s věcmi si pochopitelně schoval v tunelech už večer před tím. Teď se pro ni pouze zastavil. S pochodní v jedné ruce a uzdou v druhé pak pokračoval do bludiště povětšinou přírodních jeskyní.

Označení bludiště, nebylo vůbec od věci. Labyrint byl opravdu komplikovaný a jeho značení vymyšlené tak, aby skutečně dávalo smysl pouze mágům. Přírodní tunely měly svá čísla, ale značeny byly iniciály jmen Prvních z Moudrých, jak šli za sebou. Na každé další křižovatce se ovšem začínalo počítat znovu od začátku. A uměle vytvořené tunely, zase označovaly iniciály toho mága, který je vyhloubil a pořadové číslo, v kterém byly vytvořeny.

Když na to Fabrisius koukal poprvé, měl pocit, že je absolutně v loji. Vážně, jak máte najít správnou cestu, když je každá druhá (pardon, každá třetí) cesta označena jako A.B.C? Velmi brzy se naučil Antonia Barnabada Certilla z hloubi mysli nenávidět a to ani netušil, čím byl historicky významný, (mimo toho, že byl třetím Prvním z Moudrých v historii Řádu).

Ale ještě lepší byl vyhloubený tunel T.T.T. – 12. Tedy dvanáctý tunel Tiberia Teresia Talanta – nejznámějšího tuneláře všech dob, jak tvrdí učebnice, a také jeho poslední dokončený. Při hloubení 13. tunelu totiž onen mág zemřel…

Fabrisius s Celestinem nakonec došli k závěru, že nejsnazší pro ně bude, naučit se trasu k nejpravděpodobnějšímu bodu výstupu Marcella s Timareou nazpaměť.

Tedy: A.B.C. – A.B.C. – A.B.C. – A.B.C. – T.T.T. 12 – A.B.S. – A.B.C. – U.V.I. 2 – A.B.C.!

Úžasný nápad…

Opakoval si je tak usilovně až mu jednotlivé iniciály splývaly. Taky aby ne, když máte hned za sebou A.B.C. a A.B.S… Nebo několikrát po sobě A.B.C. To už po třetí nevíte, jestli jste napočítali do tří, nebo do čtyř. Přesto do toho riskantního podniku Fabrisius šel, přesvědčený, že ho přátelé potřebují.

 

První problém nastal už v začátku, kdy se přepočítal, a za boha nemohl najít odbočku tří Téček, jak ji pro sebe pojmenoval. Pak si uvědomil, že možná je ještě brzy a šel ještě o jednu A.B.C. chodbu dál, kde se konečně trefil!

Podle mapy, se měl v další přírodní jeskynní aule vracet kousek jakoby zpátky, aby mohl pokračovat. Akorát už si ale nemohl vzpomenout, jestli má pokračovat chodbou třetího Prvního z Moudrých A.B.C. nebo pátého Prvního z Moudrých A.B.S. Navíc to byla veliká křižovatka s desíti různými východy. Mezi nimiž se objevilo i jméno osmé První z Moudrých U.V.I., které se v té jeho naučené mapě, také vyskytovalo…

Bylo to ošemetné. Ursula Vita Ignea, byla totiž nejen První z Moudrých, ale také tunelářka, která měla na svém kontě tři uměle vytvořené spojnice. Fabri si najednou nebyl vůbec jistý, jestli potřebuje jen U.V.I. nebo i nějaké číslo k tomu.

Hlavně, že našel chodbu E.S.O.! – Ephesia Sibyrtia Orbina desátého Prvního z Moudrých. Když se na tu zkratku tak díval, zalitoval, že tu nemohlo být ještě o odbočku víc. Kdyby si totiž mohl vybrat, tak by šel nejraději chodbou jediného dorňana v historii Řádu, který se kdy stal Prvním z Moudrých, Prudentia Amadea Nevilla Dubňana.

Fabrisius totiž pocházel z Oluteu, země ležící v jihozápadním cípu Solorského poloostrova, která už léta obchodovala právě s Dornosem. Od malička obdivoval všechno Dornské a kdyby mohl, přál by si tam žít a být také dorňanem…

„Právě nám jeden dorňan, navíc přítel, utíká tunely a my se mu vzdalujeme,“ upozornil ho Celestinus.

„To znamená jen to, že musíme pokračovat!“

Dilema však zůstávalo stejné. A.B.C. nebo A.B.S.?

„A.B.C.“

„A.B.C.“ shodli se.

Fabri kývnul v plápolavém světle pochodně sám sobě na souhlas a spokojeně vykročil třetím tunelem z této velké křižovatky.

 

Na další křižovatce bylo pět různých cest. Takže mohl s klidem pokračovat A.B.S., jak si myslel, že je teď správně. Samotného ho překvapilo, když zjistil, že na konci toho tunelu je světlo.

Oba se s Celestinem zarazili. Zírali na ten výjev jako tele na nová vrata, protože teď by přeci měli jít U.V.I. něco, asi… ne přímo ven!

Napadlo je, že by se možná měli vrátit a zkusit zjistit, kde udělali chybu, ale pak si řekli, že by se možná mohli podívat venku, kde vlastně jsou. Třeba to koneckonců neminuli zase o tolik. Navíc čerstvý vzduch…

 

Když došli na konec jeskyně, Fabrisius se spokojeně nadechl a pousmál se. Venku bylo krásně. I když foukal chladný podzimní vítr. Zima ho však netrápila. Brzy po svém příjezdu do Aquillosu poznal, jak důležité je ve zdejším podnebí teplé oblečení.

Pořádně se rozhlédl. Rozprostíralo se pod ním úzké, leč dlouhé údolí zarostlé jehličnany a orámované horami, táhnoucí se kus severně, ale ještě větší kus jižně.

S Celestinem se zamysleli. Tunel, kterým měli vylézt, ústil asi dva kilometry jižně od Západní cesty. Evidentně uhnuli dříve. Takže mohou dedukovat, že jsou stále jižně od Západní cesty. A pokud tedy chtějí své přátele dohonit, musí na sever.

Teď když se mu o tváře otíraly teplé sluneční paprsky a vítr mu čechral jeho nedbale sestřihané hnědé vlasy, se Fabrisiovi  zpět do temných tunelů už vůbec nechtělo. Zhasil pochodeň magií a odložil ji u stěny jeskyně.

Tak hurá, vydechl si a odhodlaně započal svůj sestup do údolí.

***

Skupina mladých lupičů se zastavila až u potoka, kde měli uvázané koně. Orion nemusel nikomu nic říkat, každý začal neomylně nakládat zavazadla na toho svého. Akorát, když se Ares pokusil přehodit přes sedlo i své lidské zavazadlo, tak se ukázalo, že jejich zajatec již není v bezvědomí.

„Ne!“ vykřikl Lucius.

Ares se v první chvíli lekl, přestal ho přidržovat a šestnáctiletý kluk sjel ze sedla na zem do stoje.

Princi se okamžitě zamotala hlava a roztřásla kolena. Musel se zapřít o sedlo svázanýma rukama, aby se vůbec udržel na nohou.

Ares vzhlédl směrem k Thesovi, který už seděl v sedle. Hnědovlasý muž popojel blíž a na prince shlédl velmi přísným kritickým pohledem.

„O nic se nepokoušej. Nemáš šanci utéct.“

Lucius dýchal přerývaně. Opětoval muži s jizvou, co nejpevnější pohled dokázal, ale i tak se mu ve skoro černých očích zrcadlil strach.

„Udržíš se v sedle?“ tázal se Theseus.

Lucius přikývl. To byl koneckonců důvod, proč prozradil svou bdělost. Měl pocit, že už se jako pytel nacestoval dost. Navíc v sedle by to bylo ještě méně příjemné a potlučený už si taky připadal dostatečně.

„Vysaď ho a jedem,“ Přikázal Theseus Aresovi. Ten kluka popadl, usadil ho do sedla a sám se vyhoupl za něho. Orion následně vydal pokyn k výjezdu celé skupině a všichni pospolu vyjeli cvalem na sever…

***

Orestes seděl u ohniště. Ruce měl zapřené o kolena svých roztažených nohou a hlavu svěšenou v odevzdané póze člověka, stále ještě se pokoušejícího vstřebat prožitý šok.

I když se k němu otočili zády, pořád čekal, že se nakonec vrátí. Sedl si k ohni, ale oni se nevraceli. Zaslechl vzdalující se dusot kopyt a pak už ani to ne.

Zůstal sám.

Jak se to mohlo stát…?, ptal se sám sebe, neboť jeho Krystal mu stále neodpovídal. Byl si svou pozicí tak jistý…! Vždyť mě Orion měl rád, říkal si. Dal na mě! I Cisse jsem se líbil… Sehnal jsem jim takovou bezva zakázku. Snadnou, bez velkého rizika, za hodně peněz… V hlavě si přehrával celou situaci po návratu k nim znovu a znovu, až se ho Magnimu zželelo a přestal trucovat.

Orestes ucítil, že dotyk Magnificova vědomí opět zesílil a přeci jen se uklidnil alespoň natolik, aby povolil třesoucí se dlaně do teď pevně sevřené v pěsti.

„Prosímtě! Cissa celou dobu čuměla do země rudá jako rak. Ta sotva měla na jejich rozhodnutí nějakej vliv. A Orion? Jo, dal na tebe, ale zeptej se spíš, kdo mu našeptával před tebou?“ pokoušel se Magni nasměřovat Orestovy myšlenky tím správnějším směrem.

A Orestes se nad tím opravdu zamyslel.

„Theseus je proti mně musel poštvat!“ Sebelítost nahradila zlost. „Měl jsem ho zabít hned!“

„Příště už takovou chybu určitě neuděláme.“

„Ne, Magni, příště z něj stáhneme kůži zaživa!“

Krystal spokojeně zapředl.

Orestovy se myšlenky konečně trochu projasnily a tak se mohl začít zabývat i důležitějšími věcmi. Jako třeba otázkou, co teď?

„Vraždu krále nám překazil Sertias. Bez jeho mrtvoly, nebo alespoň hlavy, se k Hedee nemůžu vrátit. Prince odvezl Theseus se zbytkem mojí bandy. A dlouhodobě takhle blízko k Aquillosu taky setrvat nemůžeme…“

„To je pravda. Sertias se jen tak nevzdá a kdykoliv se může objevit nějaký další mág… I když, viděls co Sertias udělal. Musí bejt vyčerpanej. Slíbili jsme si jeho rozčtvrcení, kdybychom tu na něj počkali…“ Magni ponechal svou myšlenku neukončenou.

„Zabít Sertia říkáš?“ Ta myšlenka Orestovi v mysli zapustila kořínek do úrodné hlíny jeho frustrace.

Proč by koneckonců nemohl? Sám jenom strhl kousek skály, má sil ještě víc než dost. A Sertias už opravdu musí být vyčerpaný. Takové hubené nedomrlé cosi, ho přece ani ve Vyděděném stavu, nemůže porazit…

Než ale stihla ta myšlenky nějak doopravdy vzklíčit, ozval se v jeho mysli Magnificus znovu: „Blíží se mág. Sto padesát metrů jihovýchodně. Teda, jestli už mi zase věříš,“ neodpustil si sarkasmus.

„Jistě, že ti důvěřuji,“ ujistil ho Orestes.

Vstal, pohled stočil směrem, odkud čekal svou kořist, připravený Sertia srazit k zemi, hned jak ho uvidí.

Jenže to by namísto bratra Druhého z Moudrých nesměl zpoza stromů vyjet ten nanejvýš patnáctiletý klučík s rozcuchaným vrabčím hnízdem namísto hnědých vlasů.

„A to je jako kdo?“ Orestes zamrkal, jakoby nevěřil vlastním očím.

„Nevím, neznáme ho,“ odpověděl mu Magni.

Orestovi vlály rudé vlasy díky severnímu větru do obličeje. I tak ale bylo znát, že na přijíždějícího mága nepokrytě zírá.

A dotyčný si ho též měřil tázavě odměřeným pohledem. Zastavil se, ale z koně nesesedl. Ticho mezi nimi rušilo pouze ševelení větru v korunách jehličnatých stromů a praskání ohně nyní za Orestovými zády.

Dotyčný se z šoku vzpamatoval jako první.

„Hej, ty! Vyděděnče! Neprojeli tudy náhodou mág s mágyní?“

Orestovy poskočilo obočí ještě o poznání výš. „Dělá si srandu?“

„Určitě. Tohle přece nemůže myslet vážně… Taková drzost!“ přisvědčil mu Krystal.

Mladý učeň magie se ale nedal zastrašit ani zviklat jejich pohledy a mlčením.

„Ona je zrzka, on má vlasy černé jako uhel a je vysoký… No možná o malinko nižší než ty. Tmavší pleť … Nic…?“ zkoušel to dál.

Orestes stále ještě v šoku zakroutil hlavou.

„Tak nic,“ povzdechl si jezdec. Zkousl si ret a pak ukázal rukou dále za Oresta. „K Západní cestě je to tudy?“

To už se Vyděděnec konečně vzpamatoval.

„To vypadá, že ses ztratil své výpravě v tunelech, co?“ Na rtech mu vykvetl drobný sebestředný úšklebek. „To seš v prdeli, víš to?“

Navzdory Orestově očekávání se hnědovlasý mág uchechtl.

„Tys zase ztratil spojení s Matkou, tak kdo je na tom hůř?“ kontroval mu otázku.

„Já možná ztratil spojení s Matkou, ale pořád si mě vybral ten nejlepší Krystal!“ Orestes si založil ruce. Magniho vědomí se uvnitř něj zatetelilo blahem.

A hnědovlásek se rozesmál, až málem spadl z koně.

„Myslíš, Magni, že mu přeskočilo?“

„No úplně v pořádku nebude, minimálně postrádá pud sebezáchovy, když se s tebou baví a ještě NÁS uráží.“ Protože tento klukův výbuch smíchu si Magnificus bral dost osobně.

Myšlenka na to, že by třeba mohli rozčtvrtit tohohle, namísto Sertia, je ale doopravdy nenapadla ani jednoho.

„Třeba bysme ho mohli využít…,“ napadlo Oresta. „Mohl by se k nám třeba připojit. Ve dvou mázích se bude vraždit mnohem snáz!“

„Tak podřízení se vždycky hodí, ale vážně s sebou chceš tahat zrovna jeho?“ Magni se pořád cítil dotčený.

Orestes chtěl svůj nápad rozvinout, ale chlapec konečně přemohl svůj záchvat smíchu. Ještě stále měl ústa roztažená do širokého úsměvu, když sesedl z koně a vykročil k nim trochu blíž.

„Ty vůbec ‚nejsi‘ egoista, co? Nepocházíš náhodou z Egomie?“ zeptal se drze. „Kterej Vyděděnec ty vlastně jsi? Já jsem Fabrisius Augustinus. Nejlepší kamarád Marcella Claudia Remaria Bělopírka z Dornosu,“ představil se správně „Velkolepě“. Alespoň tedy dle svého osobního mínění, které Orestes s Magnificem ale vůbec nesdíleli.

Teď to byl rudovlasý urostlý Vyděděnec, kdo vyprskl smíchy.

„A to Bělopírkovi ještě nehráblo?“

Fabrisius se opět zatvářil odměřeně, jako když rudovlasého poprvé uviděl.

„A proč by jako mělo?“

„No jsou dvě možnosti. Buď z těch dvou šutrů, co se o něj pořád hádaj, nebo z tebe.“

„Marcellovy Krystaly se nehádají!“ oponoval naprosto přesvědčeně.

„A jak to víš?“ Orestes se sebevědomě uculoval, když tak shlížel na toho o 30 čísel nižšího kluka s ještě horkým Krystalem.

„Hádej, třeba proto, že by mi to řekl?“ nadhodil hnědovlasý.

„To určitě…,“ prohodil Orestes k Magnimu, který s ním mohl jen souhlasit.

„Pořád nevím, kdo seš,“ konstatoval čerstvý mág.

„Jsem ten nejlepší z Vyděděnců!“ Prohlásil Orestes a jeho rty ozdobil další z řady samolibých úšklebků.

Fabrisius nedůvěřivě nakrčil čelo.

„Dareas Tenebras?“

Orestovi ztvrdl úsměv na rtech.

„Vážně řekl TOHLE jméno?“

„To jen dokazuje, že je stejný ubožák, jako ten, kterýho zmiňuje. Vůbec si ho nevšímej, Oreste.“

„Pche,“ odfrkl si Vyděděnec, „ta nula? Nechtěj mě rozesmát.“ Do opravdového smíchu měl však Orestes na kilometry daleko.

Fabrisius doopravdy nečekal, že to bude on, pouze to jméno patřilo jedinému Vyděděnci, o kterém slyšel, protože Marcell s Timou se dřív přátelili s Dareovým bratrem Christianem, než se ztratil…

Každopádně usoudili s Celestinem, že z tohoto pramene voda nepoteče a jen tu ztrácí čas.

„Tak si to nech. Ztrácím tu čas. Měj se.“ Mávl rudovlasému rukou na znamení loučení, a otočil se ke svému hřebci, aby na něj nasedl.

„Co?“ Oresta se dotklo, že chce odjet, aniž by projevil vážnější zájem o jeho osobu.

„Kam si jako myslíš, že jdeš?“

Fabri se vyhoupl do sedla.

„Že by na sever?“ nadhodil.

„A nechceš se na snahu dohonit svý kámoše, který už budou beztak mít náskok jako kráva, vykašlat a připojit se spíš ke mně?“ navrhl mu Orestes. Několika kroky překonal vzdálenost k mágovu koni a zachytil jeho ohlávku do svých štíhlých prstů.

Fabrisiovi mimoděk zatrnulo. Po zádech mu přejel mráz, ale navenek se pouze ušklíbl.

„A proč bych jako měl?“

„Protože jsem lepší společník než ti dva! Ve světě se vyznám, do Dornosu taky trefím…“ Orestes mohl jen odhadovat, že jedním z těch, které Fabrisius hledá, je Bělopírko.

Chlapec se zamyslel.

„Takže když půjdu s tebou, vezmeš mě do Dornosu?“ zajímal se vážně.

Teď to byl Orestes, kdo se nad tím zamyslel důsledněji. Proč by vlastně nemohl? Beztak teď neví kam se vrtnout. A Dornos je bohatá země. Tam jistě sežene spoustu dobře placených zakázek. Pravda cesta není nejkratší, ale na tom teď sotva záleží. Hlavní bude dostat se z Hedeina dosahu dřív, než zjistí, že její bratr stále žije. S čímž Magnificus také souhlasil.

„To si piš. Dornos je skoro jako můj druhej domov.“ Ukázal prstem kamsi do lesa. „Koně mam támhle.“ Neriskoval však, že by mu mohl jeho nový úlovek utéct. Vedl ho hezky s sebou až k potoku.

Fabrisius si o Vyděděncově prohlášení o Dornosu myslel svoje, ale usoudil, že se jim možná ve dvou bude cestovat snáze a rychleji. V jedné věci měl totiž ten muž pravdu. Marcell s Timou mají veliký náskok. O to větší, že se teď on sám ztratil. Pokud ho Vyděděnec dokáže dostat až do Dornosu, může je přece najít tam!

***

Cassia po jezdcových slovech polil studený pot. Důvěrný vzkaz z Aquillosu? Zamračil se na muže v sedle. To už to o Luciovi ví? Pokud ano, co s ním mají v plánu? Nakonec bylo asi vážně naivní doufat, že pouhé skrytí Krystalu látkou zabrání mágům zjistit pravdu. Jenže co mohl udělat víc?

„Jedete pozdě,“ obeznámil mladíka odměřeně. „Prince Lucia unesli.“ Nepřestával světlovlasého probodávat pohledem. Doufal, že když dotyčný zjistí, že je Lucius ztracen, když už se to tak tedy seběhlo, tak se opět otočí a odjede.

K tomu se ovšem Livius opravdu nechystal. Namísto toho oplácel černovlasému sluhovi tvrdým nesmlouvavým pohledem.

Dareovi neuniklo, jak je zachráněný sluha najednou napjatý. A Liviova slova…! Nedávalo přeci smysl, aby někdo z Aquillosu posílal jakýkoliv důvěrný vzkaz milferiskému princi. Tak krátce po jejich odjezdu ze sídla mágů, by nedávalo smysl, ani kdyby posílali vzkaz králi! Navíc pokud si správně pamatoval, byl Livius Fatima jedním z Christianových spoluaspirantů až do osudného Jarního obřadu, kdy si ho na, na rozdíl od Dareova mladšího bratra, nezvolil žádný Krystal. Kdo a proč, by tedy z Aquillosu s jakoukoliv důvěrou zprávou posílal nemága? A proč na sebe s princovým sluhou koukají, jakoby se mínili zabít pohledem?

„O co tady jde?“ zeptal se jich přímo.

Livius si ho přeměřil odtažitým pohledem.

„Jak jsem řekl, je to důvěrný vzkaz,“ odtušil a otočil se zpět ke Cassiovi. „Kdo ho unesl? A Kam?“

„Kdybychom to věděli, už bychom ho dávno šli zachránit,“ odfrkl si Cassius.

„Máš pravdu v tom, že tu něco smrdí, Dari, ale tady vážně nemůžeme zůstat,“ připomněl Petyras svému mágovi naléhavě ve stejnou chvíli, kdy se na rudovlasého otočil i Cassius.

„Dokážeš ho najít?“

„Možná,“ mínil Dareas se zamyšleně. „Ale měli bychom jít, pokud se nechceš ke svému králi vrátit bez něj.“

Cassius přikývl.

„Jdeme tedy,“ vyzval ho a vykročil ke koním. Pochopitelně si vzal svého a po krátké úvaze usoudil, že Vyděděnci půjčí Luciova hřebce. Až se sem král Priapus dostane, bude si myslet, že jsou s princem někde spolu. Možná dokonce, že útoku utekli a vrátí se do Milferisu sami. Mohlo by jim to poskytnout trochu času.

Livius je pozoroval. Váhal však jen krátce. Měl svůj první důležitý úkol, který mínil svědomitě splnit a žádní únosci, sluha, ani vyhoštěný mág mu v tom rozhodně nemohou nezabránit.

„Připojím se k vám,“ obeznámil je.

„V žádném případě!“ Cassius takovou alternativu rezolutně odmítal.

Livia ovšem jeho reakce nedokázala vyvést z míry. Naopak sebejistě se ušklíbl.

„Mám tady tedy zůstat a počkat až se objeví zbytek královské družiny?“ otázal se jakoby mimochodem a pozvedl obočí. Jak to tak viděl, byli tu dva mrtví vojáci a unesený princ. Mocný Sertias měl sice pověst extrémně naivního idealisty, který navíc teprve čerstvě zakončil studium diplomacie, ale vybral si ho jeden z těch větších a mocnějších Krystalů. Určitě zvládl situaci alespoň natolik, aby ať už se stalo cokoliv, ochránil přinejmenším krále. A protože Liviovi bylo jasné, že tenhle sluha ví moc dobře, proč prince hledá, předpokládal, že nebude chtít, aby se jisté tajemství doneslo ke královým uším.

Cassius si zkousl ret. Nelíbilo se mu to. Ani trochu se mu to nelíbilo! Byl přesvědčený, že ho ten zmetek vydírá. Nemohl ale dovolit, aby se o Luciově nehodě s Krystalem dozvěděl jeho král. Alespoň zatím ještě určitě ne…

„Dobrá tedy, jak chceš,“ souhlasil nakonec neochotně. Koneckonců až najdou prince a Livius mu předá svůj vzkaz, budou dva na to, aby mu případně zabránili si ho někam odvést.

Dareas vysedl na koně, kterého mu Cassius přivedl a vyrazil na sever od Jižní cesty hlouběji do lesa následován oběma dalšími hledači.

Popravdě Dareas neměl žádné skutečné vodítko, kde začít hledat. Zkoušet najít stopy bylo s jeho zkušenostmi navíc ve zdejším terénu prakticky zbytečné a Petyras Orestův Krystal v blízkosti také necítil. Jediné co mohl, bylo postupovat dle indicií. Věděl, že je vede Orestes a Orestes je mág, který zná systém tunelů a ví o velkém množství zdejších jeskyní. Existovala možnost, že se mohl se svými kumpány usídlit v některé z nich. Nebyla to zrovna velká pravděpodobnost, ale něčím začít museli.

A protože všichni již mlčeli, ponořil se do úvah o nastalé situaci.

„Co mohl princ v Aquillosu provést…?“

„Třeba jim tam jen něco rozbil, tak mu chtějí vyčinit… S mírou ztrouchnivělosti těch postelí by se tomu nedalo ani divit…,“ navrhl Petyras.

„Krále by snad neubytovali v těch rozpadlých pokojích…,“ odbyl mág domněnku svého Krystalu.

„Dari! Ach jo…, to byl vtip.“ Petyras si povzdechl. Dlouho však mlčet nevydržel. „S tím, jak se tváří, že je to vážné, se muselo stát něco hrozného… Možná se do prince někdo zamiloval.“

„Petyre…“ Dareas se opravdu snažil přemýšlet.

„Možná dokonce sám Livius…“ rozvíjel Petyras svou úvahu.

„Jo… a ten sluha žárlí…, to určitě.“ Dareas měl co dělat, aby neprotočil očima.

„Vidíš, že jsme na to přišli!“ konstatoval Krystal pobaveně.

Dareas se ale v myšlenkách odmlčel.

„Dari! Dari! Možná odhalili, že princ je členem tajného spiknutí a chtějí ho s tím zkonfrontovat. Ten sluha samozřejmě vše ví, možná je dokonce hlavním iniciátorem té zlovolné akce…“

„Tebe to vymýšlení konspirací nějak chytlo…“ Vážně, kam na tohle Petyras chodí?

„No…,“ protáhl Petyras v myšlenkách, „prostě si jen myslím, že tajný vzkaz, který přináší Livius, bude nějaká totální sračka,“ odmlčel se krátce, „Livius sice není kokot s velkým O jako Orestes, ale pořád je to trotl.“

Na to Dareas neměl co říct.

„Dari, mám pocit, že jsme záchranný tým užitečný jak banda mrzáků po zástavě srdce.“ Zhodnotil Krystal jejich situaci vážně.

„Vidím to stejně, Petyre, ale já opravdu potřebuju s někým mluvit! Ten princ je moje propustka k Sertiovi. Navíc, ho pořád má v drápech právě Orestes. Jen si představ co mu může provést…“ Protože byl Dareas jedním z těch, kteří pomohli Oresta odhalit a usvědčit, věděli oba moc dobře, čeho je ten člověk schopný. I že je dost hloupý na to, aby skutečně mohl chtít zkoušet na své pokusy použít následníka milferiského trůnu. Jako léčitele Darea silně iritovala představa ponechat kohokoliv, aby zakusil Orestovy metody. Petyras se ho jen pokoušel rozptýlit, aby přišel na jiné myšlenky, což se mu ovšem podařilo jen z části.

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *