Bestie

Bestie

Prodíral se nočním lesem. V nozdrách ho pálil pach pronásledované kořisti. Směsice propocené srsti, strachu a krve. To ho skoro vzrušovalo.

Ve stavu, v jakém se Simon právě nacházel, byly jeho smysly a instinkty do značné míry pokroucené. Jakoby snad byl nějaký úchyl. Tak tomu ale nebylo. Simon Harper byl pro mnohé své známé a přátele dobrák, který pouze zažil tragédii, když jeho ženu a dvě děti roztrhalo divoké zvíře. Prošel si „peklem“ – doslova. Akorát nikdo z nich přesně nevěděl, jak velkým.

John a Melisa Harperovi, jeho staří rodiče z Portlandu, kteří po té „nehodě“ – ano tak to nazývali „NEHODA“ – chtěli, aby se k nim nastěhoval, neměli ani ponětí, čím si Simon procházel. Ani Greg Akerman, otec jeho ženy Sarah nic netušil, ačkoliv to si mohl Simon jen domýšlet, protože s ním Greg od té doby nepromluvil. A co teprve jejich sousedé! Stará Agnes McGragorová, milá dáma prošedivělých vlasů a staropanenského účesu s vždy chutnými sušenkami a lacinými řečmi, která se i po Sářině smrti držela stále stejně laciných gest, jako, když ještě žila. Glen Morris, válečný veterán a starý morous, který uměl jen nadávat na všechno okolo počínaje politikou a konče štěkajícím psem na Harperovic dvoře. Dokonce ani Phill a Jane Cockovi, se kterými se Sárou jezdili na tu starou chatu u jezera Castle lake, kde se věnovali rybaření a lovu, když začínala sezóna!

Tehdy to však byl jiný lov. Dnes už by to Simon lovem ani nenazval. Chodili do lesa s puškami a večer pili v hospodě U Starýho Kohouta, kde jim kulhavej Fred s protézou místo pravý nohy nalejval buď na oslavu kořisti, nebo na zapití neúspěchu. Ale dnes už mu to připadalo vzdálené jako scéna z nějakého minulého života, který mu už nepatřil. Jako když na pásce vybledne velmi starý film. Dnes už ho nečeká Phill, laciný pivo, ani ženské teplo v podobě manželky. Všechno to nechal kdesi za sebou už ve chvíli, kdy si před pěti lety našel nové přátele. Alexe Parkera a Chestera Glaziera. To oni mu ukázali, CO je opravdový lov!

A teď byl tady. Sám uprostřed divoké přírody pronásledující ještě divočejší Bestii. Adrenalin mu vyburcoval srdce a tep na maximum. Smysly měl zostřené. Hnal se za tou teplo vyzařující shrbenou postavou s jediným úmyslem. Zabořit své tesákům podobné zuby do hrdla té stvůry. Chtěl cítit, jak z ní bude vyprchávat život. Být co nejblíž, až jí srdce přestane pumpovat krev do žil, a ta už bude jen vytékat z četných ran, které „zvíře“ utrží ještě před finálním úderem.

Ano, ZVÍŘE! Simon jim všem říkal „zvířata“. V jeho očích jimi skutečně byli. Zvířaty, která je třeba VYHLADIT!

Hnal se lesním podrostem. V ústech sucho, jazyk vyplazený. Blížil se. Jeho kořisti už docházely síly. Utržené rány od stříbrných kulek si v těle bestie začínaly vybírat svou daň. A Simon nepolevoval. Střet byl nevyhnutelný. Zbývalo už jen počkat, až to dojde i pronásledovanému.

A přesně to se stalo na mýtině, kde se stvůra zastavila. Seznala, že už mu ve svém stavu neuteče. Musí tedy bojovat!

Zavětřila. Ani na vteřinu ji nenapadlo, že by to snad Simon vzdal. Ten se zastavil sto metrů od ní proti větru. Vyčkával. Sledoval, jak tělo zvířete objala křeč způsobená stříbrem. Vystartoval s úmyslem zasadit poslední ránu.

Lovený svého pronásledovatele uslyšel na poslední chvíli. Otočil se. Jediné co stačil, bylo nastavit své dlouhé drápy.

Simon vyskočil z křoví. Nevěděl, co je to zač, dokud mu trny maliníku nepoškrábaly srstnatou kůži. Dopadl na zvíře, jehož drápy se mu zaryly hluboko do masa na boku, a přišpendlil svou kořist k hlíně, jako sběratel motýlů nějaký svůj velmi vzácný exemplář (a on to skutečně byl „velmi vzácný exemplář“). Oba zavyli bolestí. Aniž by Simon vyňal drápy z ramene své oběti, ohnal se druhou rukou přímo po jejím hrdle. Ta jeho úder zastavila silnou paží. Přetahovali se. Výhrůžně na sebe vrčeli, váleli se v trávě, mechu a spadaném listí. Úplněk je ozařoval jasným stříbrným světlem, ve kterém se rudá krev vytékající z ran zdála černá jako bláto. Krvežíznivost v nich rostla.

Pokud se Simon nemýlil, šlo o téhož vlkodlaka, který způsobil smrt jeho rodině. Vlastně „způsobil smrt“ je ještě velmi mírně řečeno. On je rozerval a roztahal jejich chladnoucí těla po dvaceti metrech čtverečních! Zkrvavené údy, torza, vnitřnosti, kam se jen Simon podíval.

Od té události před pěti lety po něm bez ustání pátral. Proto se přidal k Alexovi a Chesterovi, lovcům lykantropů. Bylo to už tak dávno, že zapomněl, co je žít normální život. Ne že by to ve svém stavu potřeboval. Normálního života se totiž vzdal už tehdy. A před rokem se mu ty pomyslné dveře zavřely nadobro.

Zvíře vyrazilo proti Simonovi hlavou. Náraz dvou dutých lebek připomínal bubny dávných indiánských šamanů. A oběma ještě chvíli rezonoval v uších.

Bestie se vykroutila z lovcova sevření. Stálo ji to sice kus vytrženého bicepsu, ale pořád ještě dokázala stát na šlachovitých nohou, na které se vyhoupla. Chlupy měla slepené potem a krví. Po velkých ostrých křivých zažloutlých tesácích jí stékaly sliny jako nějakému prašivému psovi. Simonovi tak připadala ještě nechutnější.

Stáli teď proti sobě měříce jeden druhého zarudlýma očima. Oba byli zranění. Vyčkávali. Věděli, že kdo zaútočí první, ten bude v nevýhodě. Ale Simon na tom byl o dost lépe. Mohl si čekání na soupeřovu chybu dovolit. Proto ho ani jeho provokativní slova nedokázala vyvést z rovnováhy.

„Na víc se nezmůžeš?!“ vrčel na něho.

„A co ty?“ oplatil mu otázkou. Svůj hlas prakticky nepoznával. Nešel zrovna dohromady se zvířecími instinkty, které teď zcela vyplňovaly jeho lebku.

Ben Turner, jak se lovený jmenoval 353 dní v roce – tedy všechny mimo úplňkových nocí, se chytil za levý bok, jedno ze tří míst, kudy do jeho těla vnikla stříbrná kulka z Chesterovy pistole. Sykl bolestí. Přesto však Simona nespouštěl z očí.

„Lovit vlastní druh, seš ubožák!“ Ben měl jedinou naději, a to, že se mu Simona podaří vyprovokovat k útoku.

„Nejsem VŮBEC jako vy!“ zavrčel na něho Simon. Přitom si hlídal každý sebemenší pohyb svého nepřítele, aby poznal, až se bude chystat k útoku.

„Podívej se na sebe.“ Uchechtnutí z vlkodlačí tlamy zaznělo takovým hrdelním způsobem, jako smích záporáka z komiksových filmů, které tolik miloval Simonův starší syn Thomas. „Seš jeden z nás!“ Jakoby to snad Simon sám nevěděl až příliš dobře. Věděl to, ale ještě nepřišel čas na konečné vyrovnání se s touto skutečností. Teď byl LOVEC!

„Čeho dosáhneš tím, že mě zabiješ, co?“ Ben dýchal přerývaně.

„Pomsty,“ zazubil se Simon výhrůžně. V očích se mu zalesklo. Ano, pro to to dělal. Celé roky zabíjel jednoho lykantropa za druhým. Zabil a pomohl jich zabít už tolik, že by je už ani nespočítal. A teď je tady. Má viníka na dosah drápů. Až mu protrhne hrdlo a vyrve tepnu z těla, všechno skončí. Úplně všechno…

Čekal, že se ho bude Ben vyptávat, jak to myslí. Že bude zdržovat a pokoušet se omlouvat svoje zločiny. Co ale opravdu nečekal, bylo to, že propukne v hurónský smích tak mocný, že se bude za břicho popadat.

Překvapeně přimhouřil oči. Zdálo se mu takové jednání značně podezřelé. Nebo už snad „zvíře“ vinou ztráty krve ztrácí i rozum?

„Ty si myslíš, že sem to by já, kdo zabil tvou podělanou rodinu?!“ vyštěkl na něj ponenáhlu Ben. Znovu se rozesmál, jakoby nedokázal přestat. Chlupy měl zplihlé, oči vytřeštěné a podlité krví, po těle se celý třásl.

Simon sevřel obě zvířecí tlapy v pěsti. Krev se mu hrnula do hlavy. Pach zvířete ho štípal v nozdrách. Ten chlap – ne – to ZVÍŘE, se mu vysmívá! Vysmívá se jeho žalu, jeho bolesti, jeho ztrátě…!

Simon měl před očima rudou mlhu. Vláda nad tělem ho najednou opustila a stal se tak pouhým divákem neschopným se ovládat. To, co ho dělilo od těch, které tolik nenáviděl, se najednou vytratilo. Vyrazil vpřed.

Těla dvou bestií se do sebe zakousla, jako do sebe zapadnou ozubená kola důmyslně sestrojeného hodinového strojku. Vrčení, kousání, trhání a bolestné vytí protínalo vzduch v divokém zápase na život a na smrt. Chuchvalce srsti, cáry masa a kůže a krvavé cákance zdobily mýtinu jako nějaké pitoreskní moderní umění na kokainu závislého malíře.

Ben svou šanci propásl. Simonův útok přišel v chvíli, kdy se znovu dostavila křeč a s takovou razancí, že nestihl dostatečně v čas zareagovat s potřebnou přesností. Namísto krční tepny zasáhl jen hlavu. A i když po zpětné přeměně bude Simonu Harperovi nejspíš půlka obličeje dost chybět, teď to pro něj není dost velké zranění, aby ho zastavilo.

Kdyby byl Simon jen trochu při smyslech, vycítil by, jak jeho kořist slábne a Benovy pokusy o záchranu postupně ochabují. On byl ale smyslů zbavený, a dokud se TO hýbalo, tak v zápasu pokračoval s lítou zuřivostí šelmy, kterou se stal.

Potřeba ZABÍT mu byla vším.

A pak konečně zabořil tesáky hluboko do jeho hrdla. Krev mu vystříkla víc do krku než všude okolo. A on hltal a hltal, kousal a trhal, až z jeho kořisti nezůstalo víc, než těch pár stříbrem zamořených kusů masa a kostí, kterých se ani ve svém stavu nedotkl.

Svalil se do trávy a ztěžka oddechoval. Rány všude po těle ho začínaly pálit, jak zraněná místa přicházela k sobě. I když mají vlkodlaci do jisté míry schopnost regenerace, bolesti zbaveni nejsou. A tentokrát to bylo horší než jindy.

Ve svalech cítil škubání. Pokoušel se lízat si rány, na které dosáhl, ale tlama ho také bolela. Na jedno oko přes samou krev vůbec neviděl. Cítil, jak adrenalin nahromaděný v krvi začíná odplouvat do ztracena. A noc byla teprve v půli.

Přemítal, kde je asi Chester. Rozdělili se hned, jak se dal Ben Turner na útěk. Simon se soustředil jen na pronásledování, takže ani nevěděl, jestli se Chester vydal v jeho stopách nebo ne. Vítr vál stále severozápadní. I kdyby tomu tak bylo, necítil by ho…

 

Měl to být poslední lov. Pokud byly Chesterovy informace důvěryhodné, jakože je zatím nikdy nezklamaly, tak byl Ben Turner posledním žijícím lykantropem ve státě Maine. Tedy až na Simona samozřejmě.

Obvykle si nevybírali úplňkové noci pro svůj lov. Tedy alespoň ne před tím, než tohle prokletí postihlo Alexe Parkera. Stáli spolu v časném pondělním ránu v Otisfieldském kostele a Chester se právě chystal svého dlouholetého parťáka usmrtit stříbrnou kulkou do srdce.

Alex si kryl obličej dlaněmi od krve. Neměl žádné šaty a jeho chvějící se tělo se tisklo ke kamenné zdi vedle vchodu do zákristie. Z očí se mu koulely slzy velké jako hrachy a oči svatých soch a vitráží v oknech na něho nezúčastněně shlížely.

Simon se k němu pokusil přiblížit, ale Alex ho nenechal. Jen stále s křikem opakoval, že je zrůda! Nakonec se podíval na Chestera a vyzval ho, ať ho zastřelí. Chtěl to skončit. Nechtěl žít jako zvíře. Nikdo z nich si nepřál, aby to tak skončilo.

Ale Chester nakonec spoušť nestiskl. Chvíli si Alexe měřil zkoumavým přísným pohledem svých irsky modrých očí a pak vyndal zásobník. Simon nikdy nezapomněl na Alexův překvapený a zároveň zoufalý pohled.

„Proč?“ ptal se o oktávu vyšším hlasem, než bylo běžné. Chester mu neodpověděl. Sundal si kabát a mrskl ho po něm, aby se alespoň zahalil. Proti třasu to ale hubenému, normálně i brýlatému, blondýnovi nepomohlo.

Ukázalo se, že Chester má plán. Jednoduchý plán. Normálně nemohli lovit o úplňku, protože lykantropové byli právě tu noc nejsilnější. Svou oběť sledovali dlouhé týdny, a teprve když si ověřili, že je tím za koho ji mají, tak udělali, co museli. Párkrát se jim sice stalo, že se dostali přímo do střetu s bestií, když byli při svém sledování odhaleni. Ale doposud měli vždy štěstí, že se jim podařilo zvíře ustřílet dřív, než stačilo zakousnout je.

Díky tomu, že se Alex nakazil, ale mohli, až když se to neučil trochu kontrolovat, pronásledovat a rovnocenně lovit i o úplňku. Nová taktika jim docela vycházela. Alex měl sice trochu problém vyrovnat se s tím, kým teď byl, ale držel se. A držel se docela dlouhou dobu. Až jednoho dne před rokem, konkrétně 26. 10. 1996 se neudržel a zaútočil po úspěšném lovu i na Simona. To bylo naposledy, kdy Simon viděl Alexe živého. A také naposledy, kdy byl člověkem…

 

Od té doby převzal lovčí povinnosti v nyní již dvoučlenné skupině on. A dělal to dobře. Až do teď. Právě se mu stalo totéž, co Alexovi. Uviděl rudě. Přestal kontrolovat své zvířecí pudy. Stal se nebezpečným a Chester tedy může udělat jedinou věc. To samé, co nakonec musel udělat s Alexem, zastřelit ho!

Něco v něm ta vidina děsila. Věděl, že se Chester Glazier před ničím nezastaví. A pokud ho najde, tak nemá šanci, protože je příliš slabý.

Zároveň byl ale za tu slabost rád. Nemůže ho nakazit, protože k tomu nemá sílu. Pud sebezáchovy mu neumožní utéct, protože by to nestihl. Jediné, co může je ležet v záři měsíce na mýtině a čekat až k němu přijde smrt s přítelovou tváří. Pro něj. Pro posledního lykantropa ve státě Maine, který kdysi býval Simonem Harperem. Simonem Harperem, který zemře, aniž by poznal vraha své rodiny a pomstil je…

Doporučené z našeho blogu:

  • 21002100 Někteří z vás vědí, že jsem se letos chtěla zúčastnit i prestižní celostátní literární soutěže O Cenu Karla Čapka (CKČ). Avšak obě mé zvolené povídky byly ze soutěže odmítnuty, protože se […] Posted in Jednorázovky
  • DiamantDiamant Povídka volně navazuje na povídku Slib mi a já ti slíbím. Aneb o několik let později... Většina postav i svět patří Raganě. Posted in Novinky, Jednorázovky
  • Povídkový dárek od DannyPovídkový dárek od Danny Jsi to jediné co mám, je povídka, kterou mi Danny napsala jako dárek. Už nevím přesně k čemu. K Vánocům? K narozeninám? Jen tak? Netuším... Posted in Novinky
  • Na rozhranní světůNa rozhranní světů Fantasy filozofická depresivní temná povídka napsaná v časech mých nejhubších depresí. V roce 2018 se účastnila soutěže literární vysočina, kde se ale neumístila. Posted in Novinky, Jednorázovky
Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *