Bumovy cesty – Kapitola 1

Jáma

Bum… křach…

Menší postava s vousy až na zem sebou trhla a zůstala stát jako přikovaná, s očima upřenýma na nedaleké křoví. Trpaslík pozvedl svou sekyru připraven na náhlý útok a oddychl si, až když z křoví vystrčil hlavu jeho syn, kterému proslulý trpasličí plnovous teprve začínal růst. Usmál se. Byl rád, že to v křoví byl opravdu jen ztracený potomek, kterého se vydal hledat.

„Pojď Grude, je čas jít domů,“ řekl mu.

Grud přikývl. Jeho otec byl jeden z mála trpaslíků, kteří mu vždy říkali jménem. Nikdo jiný mu totiž neřekl jinak než Bum, protože měl pokaždé nějakou nehodu. Všichni se mu smáli, že je nešikovný a že nikdy nebude opravdový trpaslík.

„Už jdu, tati,“ odvětil se smutným úsměvem. Ještě naposledy se podíval kamsi do křoví, zadíval se do očí svému jedinému opravdovému pruhovanému příteli, dal si prst před ústa a pak už jen vyběhl za svým otcem.

Grudův otec, Gradon Jiskral, přezdívaný Velké kladivo, byl náčelníkem jednoho z trpasličích klanů a tudíž i velmi váženým mužem mezi ostatními trpaslíky. Těžce nesl posměšky věnované jeho jedinému synovi, ale tak nějak doufal, že jeho nešikovnost a pověstná smůla se s přibývajícím věkem vytratí.
Zatím se tak ale nestalo.

Oba vešli zpět do spletitých jeskyní. Grud se naposledy ohlédl otvorem ven, než se zatarasil mohutným balvanem.

„Nemůžeš se pokaždé někam vytratit, Grude,“ káral ho otec, ale Grud jej vlastně neposlouchal. Už dlouho cítil volání dálek. To proslulé mámení, které jakmile uchvátilo nějakého trpaslíka, musel odejít. Málo z těch, kteří takto odešli, se vrátili zpět do města pod horami, a i ti kteří ano, už nikdy nebyli jako dříve. Od doby, kdy jej Grud pocítil poprvé, se toho nedokázal zbavit. Zatím se k odchodu neodhodlal, ale věděl, že k tomu brzy dojde.

***

„Bum, Bum, Bum, udělal žbluňk. Do žumpy žbluňk…“ říkanku následoval smích ostatních dětí. Už toho měl dost. Nenáviděl ty jejich posměšky. Rychle vyběhl ven. Nezáleželo mu na tom, kam utíká, hlavně, že běžel. A běžel dlouho. Dostal se tak daleko, že už zapomněl, kde vlastně je.

Zastavil se. Potřeboval popadnout dech. Náhle si uvědomil, že je sám. Sám uprostřed hor a jejich vysokých šedých štítů tyčících se do nebe. Nikde nikoho neviděl, nikde nikoho neslyšel…

Děti měli zakázáno chodit ven bez doprovodu dospělých. Hory byly nebezpečné. Potulovali se zde skřeti, temní elfové a někdy se dali údajně zahlédnout i draci.

„Haló?!“ zavolal nejistě. – Haló… aló… aló… óó…

„Je tu někdo?!“ kříčel dál. – Někdo… kdo… ooo…

Kruci… co jsem to zase udělal? Teď už se nikdy nevrátím domů. Já vím, že jsem je nikdy už nechtěl vidět ale… být sám… Grud se trochu oklepal. Vzpomínka na domov ho zabolela. Na matku, otce, a své dvě sestřičky. Jenže pak si vzpomněl na ty posměvačné tváře ostatních kluků a zatvrdil se, Tak to ne. Já nejsem žádný zbabělec! Dokážu jim, že jsem trpaslík jako ostatní. Že můžu být stejně odvážný a dobrý jako oni. Půjdu, skolím někde nějakého skřeta a až se vrátím s jeho hlavou tak mi konečně dají pokoj a uznají, že budu dobrý válečník!

Vstal a odhodlaně pokračoval dál po kamenné cestě, která vlastně ani cestou nebyla. Žádné opravdové cesty totiž horami nevedli.

Překračoval malé díry v zemi a vyhýbal se velkým balvanům, které místy zatarasovali cestu. Byl nešikovný, ale při této cestě měl i docela štěstí. Štěstí, které mu jinak vždy chybělo.

Nastal večer a Grud se po dlouhém pochodu vyčerpaně zastavil. Byl patřičně hrdý a odhodlaný. Zůstal stát rovně, když se snažil vydýchat a odpočinout si. Neviděl západ slunce. Byl příliš nízko v horách mezi jednotlivými hřebeny.

Zavládlo šero. Cítil strach, ale pokoušel se sám sobě namluvit, že tomu tak není. Mluvil tiše, jen pro sebe, ale mluvil. Ta slova a zvuk jeho vlastního hlasu mu dodávala alespoň trochu rozvahy. Utrhl z nějakého křoviska několik větví a dvěma kameny se pokusil vykřesat jiskru.

„Au!“ zraněný palec si strčil do pusy. Sakra. To snad není možný! Zaklel ve svých myšlenkách a vztekle zahodil jeden z kamenů kamsi do tmy, která mezi tím pohltila celé hory.

„Tati, kde jsi…?“ posteskl si. Měl toho dost. Stýskalo se mu po pořádné posteli a jídle, zkrátka všem co měl doma. Jeho postel byla sice kamenná, ale měl tam kožešiny do kterých se vždy zabalil, aby mu nebyla zima a to mu zde chybělo. Schoulil se do klubíčka u jednoho kamene a plakal. Snažil se neplakat, ale smutek jej přemohl.
Trvalo dlouho než usnul, ale nakonec se mu to podařilo. Byl to neklidný a přerušovaný spánek, ale alespoň něco.

Krá…

Probudil jej ráno krkavec sedící na větvi křoví, z něhož včerejšího večera ulámal několik větviček, které neposkvrněné ohněm zůstali ležet vedle něj. Všude kolem byla mírná mlha. Opravdu jen řídká, ale i tak dokázala způsobit to, že byl Grud mokrý a že mu bylo chladno po celém těle.

Pokusil se zahřát ranní rozcvičkou na které jeho otec vždy trval. Moc to nepomohlo, když byl celý ve vlhkém oblečení, ale pořád lepší než nic. Znovu se pokusil rozdělat oheň, ale nešlo mu to.

Musím pryč… pomyslel si. Chtěl by se vrátit domů, ale neměl jak. Ztratil se a neznal cestu. Sám sobě tvrdil že má přeci nějakou hrdost, ale pravda byla taková že nevěděl kudy by měl jít. Nevěděl kam se vrtnout a rozhodl se proto následovat směr, kterým šel celý minulý den.

„Každá cesta někam vede…“ říkal si. Procházel se a když opadla mlha a on uviděl slunce usmál se na nový den. Přeci jen nebude tak zle. Mohlo to být horší.

Šel několik hodin. Měl hlad a byl unavený ze včerejšího pochodu, ale šel stále dál. Náhle se mu otevřel nádherný výhled. Výhled na rozlehlý les, táhnoucí se jako zelené moře pod jeho nohama. Byl to kus po úpatí hor dolů k lesu, ale přes to že trpaslíci se běžně lesu vyhýbají pro něj to byl úchvatný pohled. Probudila se v něm dobrodružná povaha. Byl zvědavý a chtěl vědět a vidět co nejvíce.

Rychle seběhl dolů a neuvědomoval si nebezpečí, které mu hrozilo. Cítil ono pověstně vzrušení a volání dálek, které když trpaslík jednou ucítí už mu to nikdy nedá spát.

Brzy stanul na okraji hvozdu a hleděl pod mohutné stromy do tmy, kterou ukrývali. Bylo zde vlhko, ale jiné než v horách. Vzduch tu byl prosycen jakýmsi starobylým pachem tlejících zbytků rostlin, který ale Gruda děsil. Co bych to byl za trpaslíka, kdybych se bál?, řekl si. Udělal několik nejistých kroků. Cítil strach. Srdce mu bilo o překot, ale přesto pokračoval v cestě. Bál se toho místa. Lesa, který viděl poprvé v životě, ale přesto byl ochoten vejít. Alespoň se o to pokusit. Byl si jist že až o tomhle bude jednou vyprávět ostatním kamarádům tak že puknou závistí.

Nešel dlouho ve stínu stromů. Několikrát pod jeho nohama rupla větvička. Několikrát uklouzl na vlhkém, mechem porostlém kameni až pak při posledním kroku, mu země náhle zmizela pod nohama a on s výkřikem padal do jámy.

***

„…Už jednou jsme tě museli hledat… Musíš dbát na naši pověst, synu, je ti to jasné?!“ dořekl otec své kárání. Grud jej po celou dobu vlastně neposlouchal, ale tohle slyšel. Připadalo mu že to otec neříká kvůli němu ale kvůli sobě.

Uteču! Brzy odejdu a dokážu všem, že se ve mně mýlili! Rozhodl se konečně. Nevěděl přesně kdy, ale rozhodl se, že už to nebude dlouho odkládat. Jeho nejlepší pruhovaný přítel už na to také čekal příliš dlouho…

Doporučené z našeho blogu:

  • Bumovy cesty – Kapitola 2Bumovy cesty – Kapitola 2 Grud se chystá utéct z domova, trpasličího města pod horami. Že by ale věděl kam, to se říct rozhodně nedá. A co na to jeho prasátko? Posted in Bumovy cesty
  • Bumovy cesty – Kapitola 8Bumovy cesty – Kapitola 8 Bum se ještě dlouho bál opustit svůj úkryt a učinil tak až v podvečer. Vysoukal se malou průrvou ven z malé jeskyňky a počkal až i Frei vyleze ven. Posted in Bumovy cesty
  • Bumovy cesty – Kapitola 3Bumovy cesty – Kapitola 3 Grud ještě musí před odchodem udělat jednu důležitou věc. Zanechat otci dopis. A jákáže vzpomínka mu dodá potřebná slova? Posted in Bumovy cesty
  • Bumovy cesty – Kapitola 6Bumovy cesty – Kapitola 6 Nastal večer. Grud Jiskral seděl u večeře zcela potichu a rozhovor svých rodičů pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nakonec vstal od prázdného talíře a zeširoka se na ně […] Posted in Bumovy cesty
Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *