Bumovy cesty – Kapitola 2

Prasátko

Bum zalezl do svého pokoje, když se svým otcem konečně přišel až domů. Posadil se na kůžemi vyloženou kamennou postel a zahleděl se na krb, kde plápolal oheň jež vyhříval celý jeho pokoj.

Na stole měl usmolený kousek pergamenu a přes něj leželo připravené brko. Takto to tam leželo už několik dní ale Grud – Bum, stále nevěděl co by měl napsat. Vždy když si k tomu sedl se jen bezcílně díval na prázdný pergamen. Ani dnes se necítil na to že by něco napsal.

***

Křach… Křup…

Žuchnul trpaslík do jámy až mu křuplo v kotníku.

„Au!“ vykřikl. Slzy bolesti mu vytryskly z očí, když se chytil za zraněnou nohu.

„No to snad ne! To už není normální! Ztratil jsem se, nedokázal rozdělat oheň, spadl do jámy…!“ zkuhral sám pro sebe v díře.

Chro… chro…

Ohlédl se bolestným pohledem nahoru a uviděl malý čumáček, dvě divoká očka a pruhované tělíčko mláděte divokého kance. Naštvaně uchopil do ruky jeden z kamenů v jámě a mrštil jej po nezvaném příchozím.

Minul…

Chro… chro…

Zachrochtalo malé prasátko jako by se mu vysmívalo.

„Táhni mrcho!“ zakřičel na něj a dál se držel za bolavý kotník. Sklonil hlavu aby se nemusel déle dívat do jiskrných očiček toho zvířátka a pokusil se sebrat všechnu svou rozvahu.

Teď není čas na slzy. Je třeba se odsud co nejdřív dostat.    „Nenávidím les,“ utrousil uštěpačnou poznámku sám pro sebe pod tři vousy, které mu do tohoto dne vyrašili na bradě.

Pokusil se postavit. Jako správný trpaslík přemohl bolest ve své noze a i když se opíral jen o tu zdravou dokázal vstát. Na vrchol díry mu zbývalo ještě něco přes metr. Byl příliš malý na to aby se odsud dokázal sám dostat.

„U všech bohů!“ znovu zaklel.

Chro… chro…

Grud se podíval nahoru. Malé pruhované prasátko mu dolů právě šťouchlo dlouhou větev. Grud – Bum si musel zakrýt hlavu rukama a jak se snažil uskočit bokem špatně došlápl na zraněnou nohu a sesunul se k zemi.

Chro… chro…

„Hej! Co si myslíš že děláš!“ okřikl malé prasátko. Vůbec to nechápal. Ač nechtěl musel uznat že mu to prasátko může být i k užitku, že se mu snaží pomoci.

„Ty… Ty mi pomáháš?“ zeptal se ho nejistě.

Chro… chro…

„No já si tu povídám s prasetem, to jsem to teda někam dotáhl,“ opětovně si postěžoval.
Chro… chro…

Znělo to naléhavě. Prasátko se ohlédlo kamsi za sebe a pak zpět do jámy na trpaslíka. Grud zaslechl nějaké hlasy. Nerozuměl jim. Přesto že byl zvědavý cítil i strach ze zpěvavého hlasu, kterým byla pronášena slova i smích, kterýmžto nerozuměl.

„C-co co se děje?“ ptal se jediného tvora, který byl poblíž a to prasátka, které znovu jen naléhavě zachroptělo. Trpaslík nemohl uvěřit svým očím a uším. Připadalo mu to jako sen. Cítil takové vzrušení jako ještě nikdy. Znovu vstal a opřel větev o okraj jámy. Pokusil se vylézt nahoru…

***

Odvrátil pohled od stolu a podíval se na skříň s oblečením. Měl bych se podívat co na sebe. Pokud chci odejít, musím být připravený. Už se nikdy nenechám tak zaskočit jako poprvé. Rozhodl se.

Vstal a malými krůčky došel až ke skříni. Rychle se podíval po nějakém teplém kabátu, pohodlných kalhotách a nějaké volné haleně. Ne že by si potrpěl na nějakém přebírání šatstva, ale nyní chtěl být skutečně dobře připraven.

Našel všechno co by mohl potřebovat. Vyndal malý kožený vak, který měl schovaný pro případ že by si vyšli do hor s otcem, což se ovšem už dlouho nestálo. Dal do něj takové věci jako křesadlo, několik pergamenů, které si šetřil a uhlík. Vlastně ani neměl co víc by tam mohl dát. Vzal si malou obyčejnou sekyrku a položil ji k vaku na postel. Nyní se zastavil a zavzpomínal co ještě by si měl vzít.

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *