Bumovy cesty – Kapitola 3

Čáryfuk a čapka

Grud – Bum si sáhl na hlavu a prohrábl si své husté hnědé vlasy. Konečně pochopil co mu ještě chybí. Pohlédl zpět do skříně, ale brzy zjistil že tam se dívá zbytečně.

***

Drápal se nahoru. Snažil se se zapírat zdravou i zlomenou nohou o malé drobné větvičky na té, kterou mu sem to prasátko shodilo, ale moc mu to nešlo. Spadl dolů a natloukl si zadek.

„Bohové!“ zaklel trpaslík a podíval se nahoru. Prasátko bylo pryč, nad sebou uviděl jen hlavu nějakého elfa. Dlouhé bílé vlasy tomu mladíkovi lemovali obličej. Bledá pohledná tvář na něj shlížela a na jeho tenkých rtech vykvetl drobný úsměv.

„Sora, ebrithila milandórin?“ ptal se Gruda onen elf s úsměvem na tváři. Nebo snad výsměchem? Pokud si měl hrdý Grud vybrat jednu z těchto možností vybral si výsměch. Nic jiného by od elfa nečekal.
Zvedl se opět s přemáhanou bolestí v kotníku. Ze země zvedl svou kožešinovou čapku se znakem kladiva, kterou při pádu ztratil a málem by na ni zapomněl, kdyby mu nyní její nasazení na hlavu nepřidalo na hrdosti.

„Co to žvaníš?! Táhni elfíku!“ zařval na něj. Elfí chlapec se rozesmál a ohlédl se kamsi dozadu.

„Za son tí oromarvux, ebrithila milandórin. Tutrivial,“ dořekl elf a rukama udělal několik rychlých pohybů, při čemž se zavřenýma očima vyřkl jakousi magickou formuli, které trpaslík dole rozuměl ještě méně než elfšitně před tím.

Co to provádí? On kouzlí? No to snad ne… Nejen že sem v díře jak nějaká krysa ale ještě musím ze všech nechutných elfů potkat zrovna kouzelníka! postěžoval si sám sobě v duchu.

„Kde je to prase když ho trpaslík potřebuje?!“ řekl tentokrát své myšlenky nahlas, ne však tolik aby tomu elf nahoře mohl rozumět.

„Buď zdráv, mistře trpaslíku. Omlouvám se za počáteční nedorozumění, ale chvíli mi trvalo než…“ uchechtl se, „Než jsem seslal kouzlo, které nám umožní si rozumět. Jsi zraněný? Mohu ti pomoci,“ nabídl se až příliš lehce ten mladý elfí kouzelník.

Bum jej vyslechl. Byl nabručený. Nerad se dostával do podobných trapných situací. Už se mi smějí i elfové! říkal si hořce. Smáli se mu ostatní trpaslíci. To nesl velice těžce, ale když se mu začal posmívat i ten elf, to už jej namíchlo.

„Nic od tebe nechci. Odejdi ty jedno špičatý ucho!“ zakřičel na elfa nahoře.

„Tak to o trpasličí hrdosti je pravda, že?“ znovu se zasmál elf, „Opravdu mám odejít? jsi si jistý?“ ptal se jej téměř laškovně, ale to Gruda dole jen popudilo.

„Táhni!“ pokusil se po něm hodit nějaký kámen ale elfí mládenec uhnul včas.

„Jak žádáš, mistře trpaslíku,“ vstal elf a uklonil se mu, „jen si od tebe něco vypůjčím,“ zasmál se a znovu začal sesílat jakési kouzlo. Než stihl Grud zareagovat už stál mladý elf u něj v jámě a strhl mu z hlavy čapku.

„Dej to sem!“ zaječel na smějícího se elfa. Pokusil se po něm ohnat ale sotva došlápl na zraněnou nohu zkřivil obličej bolestí a rychle se opřel o zdravou.

„Hi,hi,hi…“ smál se ten elf, „Pokud jí chceš zpátky, budeš mě muset chytit,“ zasmál se elf a obratně vyběhl po větvi opřené v jámě až na nahoru, kde si Bumovu čapku nasadil na hlavu.

„Vrať mi to! Je to odznak mého klanu, nemůžeš mi to vzít!“ volal za elfem, ale ten se jen usmál.

„Pokud to chceš budeš muset nahoru,“ vysvětlil mu mladík nahoře. Chvíli vypadal že se dobře baví a že skutečně počká až Bum vyleze nahoru, ale pak k nim dolehl k jámě nějaký pevnější a vyrovnanější zpěvavý elfí hlas: „Oul lael utrael, mí etioh?“ Elf se ohlédl kamsi za sebe a rychle sundal z hlavy čapku.

„Qu, mí ebrithila.“

Dále už Grud – Bum dole v jámě jejich slovům nerozuměl.   Vzdalovali se a on už nestačil nic pochytit.

„Čáryfuk prokletej,“ zanadával si pod své tři vousy, které si v ten okamžik měl sto chutí vytrhat. Jen poslední zbytky hrdosti mu v tom zabránili.

Chro… chro…

Ozvalo se shora. Poprvé v životě měl Bum radost z toho že viděl prase. Tedy živé prase. Na talíři viděl prasata rád vždy.

„No konečně. Kde ses toulal, no?!“ promluvil na něj jako by snad čekal odpověď. „Sám si někam zmizí a trpaslíka nechá v díře. To ti nikdo neřekl že trpaslíci ze země nevyskakujou?“ ptal se dál, ale už ne tak tvrdým hlasem. Mluvil k tomu prasátku a to mu pomáhalo. Pořád nevěděl jak se hodlá ze své pasti dostat, ale byl odhodlán se osvobodit a potom ukázat onomu mladému elfovi, že si dovolil příliš, když mu zcizil odznak jeho rodného klanu.

***

Začala mu vřít krev. Vzpomínka na to jak si nechal sebrat svou čapku jím znatelně otřásla. Konečně věděl co hodlá napsat na pergamen. Sám se divil že jej ta slova nenapadla dříve.

Drahý otče,

v době kdy čteš tento dopis jsem již pravděpodobně mimo své rodiště a mimo hory, které byli mým domovem stejně jako jsou tvým. Ptáš se proč? Má to mnoho důvodů. Prvním z nich je hrdost. Naše rodinná čest a má hrdost, které mi nedovolují zůstat. Neodcházím pro to že bych byl zbabělec, ale pro to, že jsem se rozhodl dokázat tobě i celému našemu klanu, že jsem opravdový trpaslík.
Před rokem se stala jistá příhoda. Utekl jsem a pak se ztratil v horách. Stalo se ale ještě něco o čem jsem ti neřekl. Došel jsem k okraji hor a spatřil zemi elfů. Nejen že jsem tu zemi spatřil, ale ucítil jsem také to o čem jsi mi vždycky vyprávěl. Zvědavost, touhu po dobrodružství a volání dálek. To je druhý důvod.
Třetím důvodem je, že mi byla zcizena na této mé první výpravě rodová čapka našeho klanu a že jsem tedy byl oním elfem, kterýžto tak učinil oloupen a zostuzen. Odcházím abych si vydobyl svou čest nazpět.

Bum odložil brk. Přemýšlel zda a o čem by měl psát dále. Věděl že pokud nějaké důvody na jeho otce zapůsobí budou to tyto. Vzpomněl si na svého nejlepšího přítele ukrývajícího se v křoví nedaleko vstupu do jejich jeskyní a uvažoval zda by se měl v dopise zmínit i o něm. O malém pruhovaném prasátku, které se mu stalo nejvěrnějším přítelem, jakého kdy měl nebo snad mohl mít.

 

Doporučené z našeho blogu:

  • Bumovy cesty – Kapitola 2Bumovy cesty – Kapitola 2 Grud se chystá utéct z domova, trpasličího města pod horami. Že by ale věděl kam, to se říct rozhodně nedá. A co na to jeho prasátko? Posted in Bumovy cesty
  • Bumovy cesty – Kapitola 4Bumovy cesty – Kapitola 4 Prasátko má pro Gruda zvláštní význam. Jak velký, se dozvíte v této kapitole. Posted in Bumovy cesty
  • Bumovy cesty – Kapitola 9Bumovy cesty – Kapitola 9 Bum ještě chvíli hleděl na elfa a pak se zatvrdil a s přísným pohledem odpověděl: „Hledám tu svou čepici.“ Chro…chro…, přitakal Frei. Posted in Bumovy cesty
  • Bumovy cesty – Kapitola 6Bumovy cesty – Kapitola 6 Nastal večer. Grud Jiskral seděl u večeře zcela potichu a rozhovor svých rodičů pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nakonec vstal od prázdného talíře a zeširoka se na ně […] Posted in Bumovy cesty
Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *