Bumovy cesty – Kapitola 4

Frei

***

Bum se znovu pokusil šplhat nahoru. Přemáhal každé bolestivé škubnutí ve zraněné noze a ignoroval otok na kotníku, který se co chvíli zvětšoval. Naštěstí měl Grud pevné boty takže to s tím otékáním nebylo až tak zlé.

Prasátko nahoře na něj upíralo svá malá jiskrná očka a Bum by býval přísahal že se na něj dívá soucitně, i když si to odmítal přiznat. Je to jen prase…

Konečně se mu podařilo vydrápat se až nahoru bez dalšího pádu do jámy. Podíval se na to malé prasátko a ušklíbl se.

„Tak a teď najít toho čáryfuka. To bude koukat, ještě bude prosit aby mi mohl vrátit mou čepici,” brblal si zatímco si bral ze země jeden klacek aby se měl o co opřít. Rozhlédl se kolem, ale nic neviděl. Jen prázdný les. Mohutné stromy se tyčily do výše a jejich zelené koruny přikrývaly i výhled na nebe. Trpaslík se pojednou cítil stísněněji než v jámě a než v úzké štole jeskyně.

Podíval se na to prasátko a pak znovu do lesa.

„No dobře. Teď bych ho stejně nedohnal, ale… Jen počkej elfe! Já si tě najdu a pak uvidíš!” zahulákal do lesa přičemž se otočil a odcházel z lesa pryč.

Už si nevšímal malého prasátka. Jako by pro něj přestalo existovat. Tedy až do chvíle, kdy na okraji lesa uklouzl. Šlápl totiž do výkalů nějakého zvířete a podjela mu noha. Nyní v tom seděl celý.

„Oh! Elfí uši na smetaně, tohle se může stát jenom mě!”

Prasátko přiběhlo a starostlivě zachrochtalo. Trpaslík jej nabručeně odstrčil a opřen o klacek se znovu postavil.

„To se ti to směje co?!” obořil se na malé prasátko. „Běž si po svých jo?!” okřikl ho a sám se vydal co nejrychleji zpět do hor. Šlo se mu špatně. Kulhal opírajíc se o klacek. Kameny mu byli příjemnější než vlhká hlína v lese, ale stále si připadal zostuzený a uražený.

„Jen počkej, elfí ucho. Ty budeš ještě litovat že sis kdy něco začal s Grudem Jiskralem. To uvidíš!” brblal si po cestě. Malé prasátko pospíchalo za ním a drželo se tak na deset kroků od něj.

Grud se ani neohlédl. Alespoň ne do chvíle, kdy se vyšplhal zpět po úpatí na cestu, kterou přišel. Nyní když uviděl malé pruhované prasátko jak jej následuje zastavil se.

„Co tu chceš, no?!” křikl. „Chceš jít se mnou?” zeptal se již klidněji.

Chro… chro…

„To je jako, jo?” ptal se dál prasátka. Zase to byl ten kluk, který před posměšky utekl z jeskyně.

Chro… chro…

„A jak je,ne?”

Chro…

„To prase mi snad vážně rozumí…” řekl nahlas a zamyslel se. Pohlédl k západu. Ne to není možný. Něco se mi zdá.

„Vrať se, ano?” pokusil se na prasátko promluvit.

Chro…

„Já se tě neptal, to byl rozkaz!”

Chro…

„To seš nějakej kanec?! Koukej poslouchat!” rozčilil se na prasátko trpaslík.

Chro…

Nakonec to vzdal. Vešel do hor zpátky a ponořil se do stínů a šera v nich vládnoucích. Chladný kámen všude kolem mu dodal trochu klidu i když sám nevěděl kam se dát. Občas se ohlédl a vždy tam uviděl to malé prasátko jak těmi svými malými nožičkami pospíchá za ním.

Vzal do ruky kámen. “Řek sem táhni!” rozkřikl se a mrštil kamenem po nebohém zvířátku.

Minul…

Pokračoval dál a přemáhal bolest v noze a svou vlastní zlost. Proč za mnou pořád leze? Tady v horách ho nic nečeká. Akorát ho někdo zabije a sní. Hm… sní… Pečené kančí maso…, pomyslel si a zálibně si prasátko prohlédl. To jako by vědělo na co trpaslík myslí se zarazilo kus od něj a mírně se roztřáslo. Ne… Nechytil bych ho. Ostatně neumím vykřesat jiskru a založit tak oheň. Syrové maso? To ne… Nejsem žádný barbar! uvažoval Grud a otočil se k další cestě. Už byl opravdu unavený. Na zadku měl velkou skvrnu od zvířecích výkalů do kterých si nedopatřením sedl a to samé utkvělo i na jeho botě.

K večeru se posadil na jeden z menších balvanů aby ulevil svým nohám. Prasátko stálo opodál a s větší obezřetností než předtím na něj upíralo svá jiskrná očka.

„Proč to děláš?” zeptal se Grud smutně. „Neměl bys tu být! Ostatní trpaslíci nejsou jako já, víš? Zabijí tě a snědí. Copak to nechápeš?”

Chro… chro…

„Chápeš? Tak proč jdeš pořád se mnou? Mělo bys odejít. Vrať se do lesa k těm špicouchej.”

Chro…

„Proč?” to už byl Grud takřka zoufalý. Vůbec ničemu nerozuměl. Celý svět stál vzhůru nohama. Měl hlad a žízeň, zlomenou nohu a u sebe neodbytné divoké prase.

Prasátko zachrochtalo tentokrát více a trpaslík nad tím jen mávl rukou.

„Víš co? Dobrou noc!” řekl, slezl z kamene a uložil se poblíž něj. Ulehl vědom si toho že druhého dne jeho noha bude bolet ještě více a že ji bude muset rozchodit. Chvíli z večera plakal, ale snažil se jen o tiché vzlyky. Nechtěl ukázat slabost ani před tím prasátkem, které mu pomohlo dostat se z jámy v lese.

***

Oči mladého trpaslíka se zalily slzami. Grud se poškrábal na zarostlé bradě. Dávno už neměl jen tři ubohé vousy, ale docela solidně vyhlížející strniště. Vzpomínka na noc v horách a na prasátko, byla pro něj stále mírně smutná. Nechoval se k němu přátelsky.

***

Když se to ráno probudil bylo mu chladno. Bylo mu chladno už z večera, ale za noc prochladl ještě více. Ovšem cítil i něco hřejivého. Otevřel oči a uviděl že se k němu to malé prasátko schoulilo a zahřívalo jej celou noc.

Grud se usmál. Normálně by vstal a začal na něj křičet, ale toho rána to neudělal. Začal poznávat že to malé prasátko má docela rád. Zůstal ležet a užíval si tepla, které jim jejich společné objetí přinášelo.

Prasátko se zavrtělo a otevřelo svá malá očka. Chvíli se jen dívali jeden na druhého. V té chvíli trpaslík poznal že našel přítele. Opravdového přítele v tomto malém prasátku.

„Dobré ráno…” řekl nezvykle tiše a opatrně. Jako by po vyřčení těch slov se mělo ono malé prasátko rozplynout a on že by se měl probudit ve svém pokoji před tím než vůbec utekl do hor.

Nestalo se tak.

Prasátko tam dál leželo, jen si neslyšně zívlo. I trpaslík si zívl. Tentokrát nahlas.

„Musíme jít dál,” řekl pak.

Chro… chro…

Posadil se. Zraněná noha ho zabolela a on zaskuhral.

„Nesnáším ušatce a jejich lesy,” podotkl nabručeně. Prasátko souhlasně zachrochtalo.

„Víš… Jestli od teď máme chodit spolu tak… Musím ti nějak říkat. Potřebuješ jméno,” zamyslel se Grud a pohlédl na svého pruhovaného přítele.

„Co třeba… Drung? To znamená břink. Když už mě říkají Bum…” zasmál se vlastnímu vtipu. Prasátko ale udělalo jen.

Chro…

„No tak dobře…” znovu se zamyslel, „tak co…” vzpomněl si na vyprávění o statečném Dračím jezdci. O Rytíři dračího řádu, který zachránil život jeho otci.

„Co třeba Frei?” zeptal se. Prasátko chvilku jako by přemýšlelo. To není možný. Prasata neumí myslet…

Chro… chro…

Grud se usmál a pohladil ho po hřbetě.

„Dal bych ti něco k jídlu, ale sám nemám, víš?” ptal se. Tentokrát nečekal na žádné chroptivé přitakání a rozhodl se pokračovat v cestě horami a pokusit se najít cestu do jeskyně svého klanu.

***

Vzal do ruky brk. Chvíli přemýšlel nad první větou, kterou by do dopisu pro otce připsal a kde by v několika dalších větách vyslovil vše o prasátku, ale pak připojil k dopisu už jen svůj podpis:

Tvůj syn

Grud Jiskral

Doporučené z našeho blogu:

  • Bumovy cesty – Kapitola 2Bumovy cesty – Kapitola 2 Grud se chystá utéct z domova, trpasličího města pod horami. Že by ale věděl kam, to se říct rozhodně nedá. A co na to jeho prasátko? Posted in Bumovy cesty
  • Bumovy cesty – Kapitola 3Bumovy cesty – Kapitola 3 Grud ještě musí před odchodem udělat jednu důležitou věc. Zanechat otci dopis. A jákáže vzpomínka mu dodá potřebná slova? Posted in Bumovy cesty
  • Bumovy cesty – Kapitola 1Bumovy cesty – Kapitola 1 Grud má jeden "malý" problém. Je jím jeho vlastní existence, coby syna vůdce jednoho z trpasličích klanů. Má takový problém vůbec řešení? Posted in Bumovy cesty
  • Bumovy cesty – Kapitola 8Bumovy cesty – Kapitola 8 Bum se ještě dlouho bál opustit svůj úkryt a učinil tak až v podvečer. Vysoukal se malou průrvou ven z malé jeskyňky a počkal až i Frei vyleze ven. Posted in Bumovy cesty
Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *