Bumovy cesty – Kapitola 5

Volání dálek

Grud odložil brk a vstal od stolu. Věděl že dnes je ten správný čas k odchodu. Že má vlastně poslední příležitost. Pokud neodejde nyní neodejde už nikdy. Alespoň tak si to sám pro sebe říkal. Pergamen s napsaným vzkazem ležel na stole zatížený odloženým brkem a trpaslík skryl svůj batoh pod postel. Hodlal vyrazit až večer.

***

Bum pokračoval horami a prasátko cupitalo vesele za ním. Šli už docela dlouho a beze změny. Holé skalní stěny z nichž občas čnělo nějaké křovisko. Náhle se prasátko rozeběhlo kupředu a Bum se ohlédl za sebe.

Nic…

„Co je ty prase jedno pitomý?!“ zařval směrem, kterým prasátko uteklo, ale pak to pochopil. Ve chvíli kdy se ohlédl znovu a uviděl zpoza jedné hory vycházet cosi obrovitého. Veliké masité a svalnaté tělo velkého dvounohého tvora s tupým výrazem a smradem jež ho obklopoval tak velikým, že málem Gruda srazil k zemi už samotný ten smrad. Něco tak velikého mladý trpaslík viděl poprvé. Strach se mu rozlil po celém těle. Málem zapomněl dýchat.

„Jéé!!!“ vykřikl a klopýtl. Zlomená noha zabolela a on upadl. Obr, který přišel upřel své tupé oči na Gruda ležícího na zemi. Trpaslík nebyl schopen žádné reakce. Pak se to stvoření vydalo jeho směrem. Několik velikých kroků a už stál obr u něho a chystal se jednou ze svých mohutných tlap uchopit trpaslíka.

„Pomóc!“ zaječel Bum obrátivši se na břicho a pokusil se odplazit pryč, ale to už jej obr svíral ve své veliké ruce a neobratné prsty ho svíraly tak, že sotva mohl dýchat. Obr jej zdvihl do výše a zahleděl se na něj.

Náhle se ozvala rána. Soutěskou kde hledal cestu domů se jejich směrem kutálel veliký kámen. Obr zůstal tupě stát a hledět na kámen valící se k nim. Za tím kamenem o kousek dál vykoukl Frei…

Bum stačil jen vyvalit oči, když kámen narazil obrovi do nohou a ten se zapotácel až Buma upustil. Trpaslík spadl na kámen který se zastavil o obra nyní ustupujícího a tupě zírajícího na ten balvan. Konečně mohl dýchat ale dopad to nebyl příjemný. Mohl být rád že si nepolámal žebra, ale vlastně na nic neměl čas. Ani na to uvědomit si že se mu nic tak vážného nestalo. Sotva se posadil a přiběhl ke kameni chroptící Frei, obr naštvaně nakopl kámen i s Bumem nahoře.

„To ne…“ stihl jen říct než se mu zem pod nohama rozhýbala a on se musel postavit aby jej to nepřeválcovalo. Se zlomenou nohou utíkal nahoře na valícím se kameni a prasátko běželo za ním neustále něco chrochtající.

S každým došlápnutím prolétlo Bumovou nohou tisíce drobných jehel ale on se nemohl zastavit i kdyby chtěl. Kámen byl příliš veliký na to aby seskočil.

Obr zůstal poskakovat na místě a koukat jejich směrem zatímco se vzdalovali soutěskou, která se tudy mírně svažovala a kámen nabíral rychlost. Trpaslík poznal že už to dlouho v běhu nevydrží. Obr se za nimi rozběhl a prasátko cupitalo za trpaslíkem na valícím se kameni.
Obr je dohnal několika rychlými kroky a pokusil se trpaslíka uchopit. Frei měl co dělat aby stihl dávat pozor na to aby jej obr nezašlápl.   Bum poznal že takhle to dál nepůjde a seskočil. Bál se ale nic jiného mu nezbývalo. Odrazil se zdravou nohou. Ostatně o té druhé pochyboval že ji ještě kdy bude moci používat tak jako dříve.

Seskočil, ale místo kotoulu, který původně zamýšlel byl rád že podal na plocho.

Písk..! vypískl Frei, kterého skákající trpaslík právě zalehl.
Obr hmátl do prázdna. Ještě za běhu se podíval na svou mohutnou tlapu a nechápavě se pak ohléd zpět za sebe přičemž stále nebyl sto zastavit svůj běh, až se ohlédl zpět dopředu a zjistil že nezatočil tak jako valící se kámen a narazil do skalního masívu v plném rozběhu přičemž se silně praštil a pak s duněním padl omráčené na kamennou zem všude kolem.

Bum si oddychl a skoulel se bolestně a udýchaně z Freie, který byl nyní zraněn stejně jako trpaslík sám.

***

Nyní když na to vzpomínal se musel pousmát. Tato první výprava bude mít navždy v jeho srdci své místo. To věděl už nyní.
Vyšel ze svého pokoje a zašel si k matce pro něco k jídlu. Mohutná trpaslice mu podala něco k jídlu a vesele se ho zeptala: „Tak jak se daří, Grude? Otec říkal že tě zase načapal venku… Co tě to napadá, mladý muži? To že jsi před rokem skolil šťastnou náhodou obra neznamená že se ti příště nemůže stát něco horšího než je zlomená noha.“

Její hlas zněl přísně ale Grud jen sotva vnímal její slova. Znovu už se toulal ve svých myšlenkách.

***

Posadil se a zkontroloval Freie.

„Jsi v pořádku, starý brachu?“ kouknul na prasátko vedle sebe a to jen bolestně zachroptělo. Bumovi poskočilo srdce v hrudi. Bylo mu líto že je jeho přítel zraněný a ještě více že je zraněný kvůli němu. Neznali se nějak dlouho, ale přesto už Bumovi na životě toho tvora záleželo.

„To bude dobré, ano? Uvidíš…“ pokusil Bum o chlácholení ale pak uslyšel z dáli kroky a hlasy. Trpasličí hlasy.

Rychle vstal a vzal malé prasátko do náruče. Odbelhal se s ním k nedalekému křoví a tam jej uschoval. To už uviděl trpaslíky z jejich klanu jak se k němu blíží.

„Jsem Grud Jisrkal, syn Velkého kladiva,“ oslovil je. Neuměl popsat radost, kterou pocítil, když je uviděl, ale zároveň i ten strach, který cítil když si uvědomil jaký osud by čekal Freie kdyby ho uviděli.

„Treok Bušník, syn Daokanův,“ odpověděl mu velitel těch válečníků. Grud ho znal a tak se vlastně ani představovat nemuseli, ale byl to zvyk, který trpaslíci uplatňovali již dlouhá léta.

„Zdravím tě Bušníku, synu Draokanův, odpustivši mi příkrost mého chování však zranění jsem neušel když napaden jsem byl obrem velikým…“ ukázal za sebe na omráčeného obra. Trpaslíci zatajili dech. Podívali se na obra a pak zpět na Gruda. Gruda trochu tížilo svědomí, ale když si svou řeč sám pro sebe v duchu zopakoval vlastně nelhal.   Byl obrem napaden a přišel u toho ke zranění. To že už ta noha již před tím byla zraněná jim vykládat nemusel a že obra skolila skála a jeho vlastní tupost také vysvětlovat nemusel. Alespoň zatím…

„To je tvoje práce?“ zeptal se Treok. Bum se zamyslel. Netušil co na to má odpovědět, aby se neschodil a zároveň nezalhal.

„Bum…“ řekl jen a udeřil svou pěstí o druhou dlaň. Když viděl jejich překvapené pohledy tak se začal smát a oni se přidali. Jakmile se i ostatní válečníci začali smát Bum věděl že už se nebudou více ptát.
Než odešli ještě naposledy se podíval smutně ke křoví, kde zanechal  Freie a pak už odcházel se svými druhy zpět do jejich jeskyní.

***

Grud vzpomínal že hned druhého dne šel na to místo a po cestě že Freie nalezl. Toho večera zjišťoval jak pomoci zraněnému a jak obvázat nohy a tak… Všechno to zkusil na Freiovi aplikovat a ten se nechal ošetřovat. Pak ho Grud ukryl v údolí nedaleko jejich jeskyně ovšem musel jít přes jeskyni. Nechápal jak to že prasátko ani nezachrochtalo když venku to dělalo pořád. Pak už byli v údolí a on tam prasátko ukryl v dalším křoví.

V tom údolí Frei přebýval až do dneška. Grud tam za ním chodil a kontroloval jak se hojí jeho rány a pak si sním prostě tak chodil hrát. Dnešní noc ale oba musí opustit jeskyně.

Jak ho tam odsud dostanu? A co potom? To nezvládneme…

Grud cítil více než kdy jindy volání dálek. Potřeboval odejít. Říkal si že to dělá jen pro to aby získal zpět svou čepici, ale to byla vlastně jen záminka k tomu co se jinak chystal udělat už dlouho.

Doporučené z našeho blogu:

  • Bumovy cesty – Kapitola 2Bumovy cesty – Kapitola 2 Grud se chystá utéct z domova, trpasličího města pod horami. Že by ale věděl kam, to se říct rozhodně nedá. A co na to jeho prasátko? Posted in Bumovy cesty
  • Bumovy cesty – Kapitola 8Bumovy cesty – Kapitola 8 Bum se ještě dlouho bál opustit svůj úkryt a učinil tak až v podvečer. Vysoukal se malou průrvou ven z malé jeskyňky a počkal až i Frei vyleze ven. Posted in Bumovy cesty
  • Bumovy cesty – Kapitola 7Bumovy cesty – Kapitola 7 Brána do trpasličího města klanu Velkého kladiva, Horinandel, se otevřela a na deset trpasličích válečníků vyběhlo ven. Grud se přikrčil za kamenem a malé pruhované prasátko tiskl k sobě […] Posted in Bumovy cesty
  • Bumovy cesty – Kapitola 9Bumovy cesty – Kapitola 9 Bum ještě chvíli hleděl na elfa a pak se zatvrdil a s přísným pohledem odpověděl: „Hledám tu svou čepici.“ Chro…chro…, přitakal Frei. Posted in Bumovy cesty
Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *