Bumovy cesty – Kapitola 8

Pastýř lesa

Bum se ještě dlouho bál opustit svůj úkryt a učinil tak až v podvečer. Vysoukal se malou průrvou ven z malé jeskyňky a počkal až i Frei vyleze ven. Prasátko zavrtělo malým ocáskem, který byl sám o sobě zakroucený a pak vyrazili dál ve snaze obejít horu.

Prasátko občas zachrochtalo a očuchávalo cestu před nimi i několik kamenů podél jejich cesty. Bum se usmíval a i když se nemohl zbavit výčitek svědomí ohledně svého útěku doufal, že jeho otec ho pochopí. Bál se že se už nebude moci vrátit, protože by se mu ostatní trpaslíci smáli, kvůli Freiovi a celkově kvůli tomu proč vlastně odešel.

„Co když se mi to nepovede, Frei? Co když toho kouzelníka nenajdeme? Já ti vlastně ještě nepovídal proč jsem se rozhodl odejít, viď? Jasně že pro to abychom byli spolu, ale taky pro to že mi ten čáryfuk ukradl čepici. Mojí čepici. Čepici mého klanu. Proč to udělal, Frei? Proč? Nic  se mu neudělal. Ale to se změní, neboj. Jen co ho potkám! Uříznu mu uši, zlámu mu hnáty!“ rozohnil se trpaslík ve výčtu toho co by s mladým elfem udělal kdyby se mu dostal pod ruku. Frei ho pozoroval a cupital vedle něj.

Chro…chro… chro…chro… začalo prasátko s nějakými výtkami a přerušilo tak trpaslíkův dlouhý monolog.

Bum se na něj podíval překvapeně a sledoval jiskrná očka svého přítele překvapeně. Chvíli si jen hleděli do očí. Prasátko se tvářilo vyčítavě, pokud mohl Bum soudit. Náhle se trpaslík rozesmál. Výraz malého prasátka mu přišel směšný a nakonec se zasmálo i prase.

Pokračovali vesele a uvolněně. Hory jako by jim nechtěli být překážkou. Trpaslík v jednu chvíli chtěl nakopnout malý kamínek. Prostě jen tak aby se nenudil tak že ho nakopne a bude si s ním chvíli kopat. Bývalo by to i šlo, ale jak se rozběhl aby ten kamínek nakopl neodhadl vzdálenost a jeho noha vystřelila příliš vysoko až mladý trpaslík upadl na zadek.

Chro…chro…, zasmál se Frei.

„No jo, no, to se stává, ne? Copak se musíš hned smát? Chtěl bych vidět tebe,“ řekl nabručeně Bum když vstával. Musel se ale rozesmát když pak uviděl svého prasečího přítele, jak nakopl jednou z předních nožiček ten malý kamínek a pak zadní a zase přední a tahle do něj dokázal kopat několik metrů než se zastavil a ohlédl po trpaslíkovi.

Bum v první chvíli zíral překvapeně, když Frei skončil tak si zahudral pod vousy:

„No jo, to bych uměl taky, kdybych běhal po čtyřech.“

Chro…

„No jo, já vím. Jseš prostě lepší, to chceš slyšet?“ zeptal se dotčeně a smutně že se mu nepovedlo ani nakopnout malý kámen.

Chro…chro… chro…

Frei nechtěl vidět svého přítele smutného a tak začal konejšivě chrochtat a otřel se mu o nohu. To přimělo Buma aby se usmál a nakonec spolu začali kopat do malého kamínku, na který po cestě narazili.

Pokračovali dál a horu obešli až dlouho setmění. Trpaslík si však nedal pokoj, dokud se nedostali zpět k soutěsce.

„Tady přespíme…“ řekl unaveně Freiovi.

Chro…chro…, přitakalo malé prasátko.

Uložili se ke spánku opět bez ohně ve skrytu mohutných balvanů. Hory skýtali mnohá nebezpečí a Bum to věděl, ale tady skřety neočekával, draka ještě nikdy žádného neviděl a v době Dračích rytířů se vlastně nemusel bát. Alespoň si to myslel. Obra už přece jednou skolil, takže si připadal vlastně v bezpečí.

Noc byla chladná. Ne tak jak by mohla být, ale byla. Naštěstí bylo období léta. V horách sice bylo chladno pořád, ale ne tak velké. Trpaslík spal druhou noc venku. Tulil se k malému prasátku aby se hřáli navzájem. Nebylo to pohodlné ležet na zemi i když si sebou Bum sbalil přikrývku.

Ráno se probudili a vyrazili na cestu na sever kde Bum tušil Hvozd elfů.

„Elfí království se jmenuje Itenden,“ začal Bum vyprávět svému příteli co vyslechl když se učil.

„Les tvoří jen jednu jeho část. Konkrétně jakési Hiluvanské knížectví. Je to nesmysl. Nemyslíš? Proč se to nejmenuje Lesní knížectví? Ale ono je to jedno. Elfové maj hroznej jazyk a víš co je nejhorší? Že se ho budu muset učit, protože elfové neumí mluvit po našem. Bude to děs ale já se nebojím. Zvládneme to že ano, Frei?“

Chro…chro…, přitakalo malé prasátko.

A tak pokračovali. Trpaslík a divočák vedle sebe. Inu divočák. Ačkoliv již uplynul rok od doby, kdy se setkali, zdálo se že Frei je stále ještě jen mládětem.

Nepotkali žádné trpasličí hlídky ani nic takového. Bylo jasné že čím dříve opustí hory tím lépe. Dokonce se mohlo stát že by za ním otec poslal nějaké válečníky i do Itendenu, ale Bum se nebál toho že by ho tam našli. Jediné co hrozilo bylo, že by ho snad elfové mohli taky jít hledat a pak ho vydali jeho otci. To se mu samozřejmě nelíbilo, jako možnost, ale doufal že se tak nestane. S tím by si asi neporadil.

Celý den procházeli soutěskou. Prošli i kolem místa, kde minulý rok narazil obr na skálu, když se snažil utíkat po mohutném balvanu, který mu Frei poslal.

Cesta byla únavná, ale nakonec je v předvečer přivedla na úpatí hor. Bumovi se stejně jako před rokem otevřel pohled na nádherné zelené dálavy elfího lesa, zakrývající celý obzor, kam se jen ze svého místa podíval.

„Tak jsme tady Frei. Víš co asi nikdy nepochopím? Proč jsi tehdy šel za mnou, co?“ podíval se trpaslík do očí svému pruhovanému příteli.

Chro…?

„No proč jsi si vybral mě? To mi nejde do hlavy. Žil jsi v elfím lese a měl jsi tu určitě rodiče, ne? Proč tedy tohle? Jsem rád že jsi šel se mnou. Jsi můj jediný přítel, víš, ale… Nerozumím tomu. A ty mi asi taky nerozumíš, co? Stejně jsem se asi zbláznil. Copak divoký prasata mohou dělat to co ty? Nejsi takhle náhodou jen výplod mojí mysli?“ ptal se teď trpaslík zamyšleně. To s čím si až do teď sotva lámal hlavu mu nyní připadala navýsost zajímavé, záhadné a důležité. Připadalo mu že Frei nemůže být obyčejné divoké prase, ale pokud nebyl, tak kdo to tedy, byl?

Chro…chro…?

Zachrochtal Frei a kývnul hlavou směrem k lesu. Bum se nakonec usmál, podíval se k lesu a pak zase ke svému příteli a řekl:

„Kdo tam bude poslední je padavka.“ S tím se trpaslík i jeho malý pruhovaný kamarád rozběhli a pospíchali po úpatí hor dolů k lesu. Byla to strastiplná cesta, kdy oba museli přeskakovat za běhu malé i velké kameny a po tom co se rozběhli zjistili že už se nezastaví. Tedy rozhodně ne dřív než budou dole. Frei, byl zvyklý zdolávat různé překážky a tak brzy trpaslíka předběhl, ale Bum měl štěstí v neštěstí řeklo by se. Když ho Frei předběhl pokusil se rozběhnout více, což mu nešlo a místo toho upadlo a začal válet sudy. Ne že by snad chtěl. Kutálel se z kopce a narážel na ostré úlomky skal, malé i velké kameny.

Pokoušel se odrážet ale byl to takřka zbytečné. Jediné čeho docílil bylo to, že mu křuplo v pravém zápěstí tak moc, že si ho vykloubil. Křičel. Nic jiného ani dělat pořádně nemohlo. Brzy se kutálením dostal před Freie, který pak už jen bezmocně utíkal za ním. Šílený pád skončil až dole u paty lesa, kde se Bum zastavil a Frei který to neubrzdil přes něj upadl.

„Au…“ vypravil ze sebe trpaslík.

Chro…chro…, zakňučel nešťastně Frei.

„To je mi ale zvláštní setkání,“ podotkl čísi hlas. Hlas který neznali ani Bum ani Frei. Hlas elfího muže, který promluvil trpasličí řečí a stále necelých deset metrů od nich. Bum se postavil na nohy až nečekanou rychlostí a Frei mu stanul po boku. Elfí muž se rozesmál.

„Trpaslík a divočák, tak to vidím poprvé a že už jsem za svůj život prošel lecjakých míst a viděl to z čeho by ti vypadly oči z důlků, mistře trpaslíku. Jsi snad hraničář, že sebou vodíš divoké prase?“ ptal se ten muž vesele.

„Jsem Bum Křach, a tohle je můj přítel Frei,“ představil se trpaslík hrdě. Postavil se rovně i když ho bolel každičký pohyb a vzepjal se do celé své výše, takže dosahoval tomu elfímu muži zhruba k pasu. Muž se neubránil dalšímu výbuchu smíchu. Frei dotčeně Zachrochtal.

„No dobrá, dobrá, co vás přivádí, pane Bume?“ zeptal se muž a pak ještě dodal, „Mé jméno je Riulhane Núhran a jsem jedním z pastýřů tohoto lesa.“ Ukázal do široka rozpřaženýma rukama na stromy okolo z jejichž stínu vystoupil. Bum se cítil dotčeně. V první chvíli když se mu ten muž vysmíval si vzpomněl na mladého elfího kouzelníka, který se mu předtím také smál a chtěl toho muže nakopnout, ale nakonec to neučinil. Když se mu ten muž představil uvědomil si že by to k ničemu nevedlo. Proti pastýři lesa, neměl sebemenší šanci, obzvlášť v lese ne.

Doporučené z našeho blogu:

  • Bumovy cesty – Kapitola 7Bumovy cesty – Kapitola 7 Brána do trpasličího města klanu Velkého kladiva, Horinandel, se otevřela a na deset trpasličích válečníků vyběhlo ven. Grud se přikrčil za kamenem a malé pruhované prasátko tiskl k sobě […] Posted in Bumovy cesty
  • Bumovy cesty – Kapitola 9Bumovy cesty – Kapitola 9 Bum ještě chvíli hleděl na elfa a pak se zatvrdil a s přísným pohledem odpověděl: „Hledám tu svou čepici.“ Chro…chro…, přitakal Frei. Posted in Bumovy cesty
  • Bumovy cesty – Kapitola 6Bumovy cesty – Kapitola 6 Nastal večer. Grud Jiskral seděl u večeře zcela potichu a rozhovor svých rodičů pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nakonec vstal od prázdného talíře a zeširoka se na ně […] Posted in Bumovy cesty
  • Bumovy cesty – Kapitola 5Bumovy cesty – Kapitola 5 Grud napsal dopis svému otci odhodlán opustit domov. Jak to bylo s jeho tehdejší příhodou je již jasné. Nyní začíná příhoda nová... Posted in Bumovy cesty
Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *