Bumovy cesty – Kapitola 9

Volba

Bum ještě chvíli hleděl na elfa a pak se zatvrdil a s přísným pohledem odpověděl: „Hledám tu svou čepici.“

Chro…chro…, přitakal Frei.

Riulhane se opět usmál, hlasitý smích si protentokrát ale odpustil. Pozvedl jedno obočí a tázavým hlasem podotkl: „Čepici?“

„Jo čepici! Jeden špicouchej kouzelník mi jí tu čmajznul a já jí chci zpátky!“ rozohnil se Bum a úplně zapomněl, že muž s kterým nyní mluví je také elf. Riulhane se ale neurazil. Znal trpaslíky moc dobře na to aby se urážel.

„Mistře, Bume, je mi ctí vás uvítat v elfím království Itenden, ale kdyby se v tomto lese nacházela nějaká ztracená čepice…“

„Říkám že mi jí čmajznul ten kouzelník. Je to asi rok…“ skočil mu do řeči Bum. Byl příliš horlivý a cítil se uražený tím jak se mu pastýř lesa vysmál. To už se ale Riulhane trochu zlobil.

„Bume Křachu! Nemyslíš, že je krajně neslušné, mluvit takto drzým způsobem s někým kdo po této zemi kráčí mnohem déle než ty?!“

Trpaslík vytřeštil oči a s otevřenou pusou hleděl na Riulhana, který v tu chvíli se nad ním tyčil jako hora. Vystrašený Frei se utíkal schovat za svého trpasličího kamaráda a třásl se.

Bum zavřel pusu. Uvědomil si, že s otevřenou pusou jistě vypadá ještě hlopupěji než doposud. Pomohlo to ale k tomu, že si uvědomil že skutečně nebyl nejslušnější. Sklopil hlavu.

„Omlouvám se,“ zašeptal.

„Ale no tak,“ začal Riulhane už o něco méně přísně, „prostě si jen musíš dávat větší pozor na pusu a neskákat nikomu do řeči nic víc, mladý muži. Jsi ještě mladý trpaslík. Vousy ti teprve raší… Co že někdo takový už opustil rodnou sluj? To skutečně pátráš jen po své čepici?“

„Je to čepice našeho klanu, pane. Jsem synem Velkého kladiva, našeho Guru. Ta čepice je něco jako náš znak,“ vysvětloval Bum už zaujatě. Ani vyděšeně ani drze. Spíše smutně.

„Rozumím ti,“ řekl elfí muž a přiklekl k trpaslíkovi, aby srovnal výškový rozdíl mezi nimi, „poslouchej ano? Nemusíš se stydět ani být smutný. Nepochybuji o pravdivosti tvých slov. Vy trpaslíci máte smysl pro pravdu a čest. Nejsi první tvého rodu, kterého znám. Rád poznávám syna Velkého kladiva. Víš… Občas až sem zavítají učedníci kouzelnické akademie ve městě Olawe. Hlavním městě tohoto knížectví. Pokud ti jeden z nich uzmul čepici rád ti pomohu abys uspěl ve svém pátrání, ale na tvou cestu se s tebou nevydám. Ta je jen tvá. V něčem ti ale pomohu, ano?“

Bum na něj upřel své hnědé oči a tázavě čekal co mu tento podivný muž ještě poví.

„Potřebuješ umět náš jazyk, abys mohl obstát, příteli Bume. A možná…“ nakoukl za malého trpaslíka, odkud nyní vykukoval Frei, „možná bych tě mohl vzít pod sebe a cvičit tě v hraničářském umění,“ navrhl ještě Riulhane.

V Bumovi hrklo… Já a hraničář? to snad… Hraničáři maj psi a já že bych měl… Prase? Divoké prase? Já přeci… Přeci chci být válečník… Ale jako… Jako hraničář bych mohl s Freiem i mluvit. doopravdy mluvit… Ti to prý umějí… Jenže…

Trpaslík posmutněl ještě více. Sehnul se a poplácal prasátko po pleci. Ale elfsky bych se naučit měl… To je pravda… Až toho čáryfuka najdu, tak abych mu mohl vynadat…, usmál se té představě.

„No já… Elsky bych asi potřeboval umět… Jak… Jak dlouho to trvá?“

„Myslíš učení? Ale no tak… Nějaký ten měsíc jistě. Když je někdo nechápavý, klidně i roky… Záleží jak moc dobře se to chceš naučit. Předpokládám však že ty chceš hodně,“ usmál se na něj pastýř lesa, vstal a ukázal hlouběji do lesa.

„Pojď se mnou, Bume. Vy oba,“ pohlédl na malé prasátko, „Nedaleko mám srub, tam se mnou nějaký čas strávíte učením… A ještě jsi se malý příteli, nevyjádřil k otázce hraničářského učení,“ připomněl trpaslíkovi. Ten kráčel za ním hluboce zamyšlený. Nevěděl jak by se měl rozhodnout.

„To má čas, pane,“ odpověděl. Frei se na svého přítele tázavě zadíval. Dalo by se říct že i tak trochu s nadějí…

Nakonec tedy Bum, Frei i jejich nový známý a Bumův učitel došli na malý remízek, kde pod stromy stále malí srub, který vypadal jako by byl součástí jednoho mohutného stromu. Bum na tento podivný přístřešek hleděl s nedůvěrou. Co nebylo z kamene to neměl rád. Les mu pravda nevadil a vlastně ho svým způsobem uchvacoval, ale že by tu musel zrovna žít…

No skvělý… budeme žít ve stromě. A příště si o mě budou myslet že jsem permoník…, stěžoval si Bum jen sám sobě. I kdybych se rozhodl nebýt hraničář tak tak bduu žít, to je prostě úžasný… Už teď se mi tu nelíbí…

Nemohl ale zapřít a popřít to, že se mu cestování zalíbilo a že pro splnění svého cíle udělá téměř cokoliv…

Doporučené z našeho blogu:

  • Bumovy cesty – Kapitola 8Bumovy cesty – Kapitola 8 Bum se ještě dlouho bál opustit svůj úkryt a učinil tak až v podvečer. Vysoukal se malou průrvou ven z malé jeskyňky a počkal až i Frei vyleze ven. Posted in Bumovy cesty
  • Bumovy cesty – Kapitola 7Bumovy cesty – Kapitola 7 Brána do trpasličího města klanu Velkého kladiva, Horinandel, se otevřela a na deset trpasličích válečníků vyběhlo ven. Grud se přikrčil za kamenem a malé pruhované prasátko tiskl k sobě […] Posted in Bumovy cesty
  • Bumovy cesty – Kapitola 3Bumovy cesty – Kapitola 3 Grud ještě musí před odchodem udělat jednu důležitou věc. Zanechat otci dopis. A jákáže vzpomínka mu dodá potřebná slova? Posted in Bumovy cesty
  • Bumovy cesty – Kapitola 5Bumovy cesty – Kapitola 5 Grud napsal dopis svému otci odhodlán opustit domov. Jak to bylo s jeho tehdejší příhodou je již jasné. Nyní začíná příhoda nová... Posted in Bumovy cesty
Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *