Archiv rubriky: Hrdost a čest

Falwik olejem opečoval svůj meč a odložil jej na stůl právě ve chvíli, kdy rytíř Restalon vešel dveřmi jejich domu.

Vstal aby ho přivítal: „Buď zdráv, tati.“ Ale vzápětí si všiml otcovi zadumané tváře.

„I ty, buď zdráv, Falwiku,“ oplatil mu jeho otec a počal se svlékat ze své zbroje. Syn hned zvědavě přispěchal, aby mu pomohl.

Když Rujána vešla do svého pokoje, sáhla po ovoci z mísy na stole. Byla za ten šťavnatý plod ráda. Po posledních dnech jí to připadalo jako pohlazení. Něco malého k jídlu jí přinesla služebná téměř vzápětí a teď nezbývalo než čekat.

Spěšné kroky zněly nocí možná až příliš hlasitě a to měla boty s měkkou podrážkou. Připadalo jí, že kroužková košile je moc těžká a zní jako klubko hadů. Meč neustále držela pod sukní a překážel jí při běhu

Zavřela oči, sesunula se podél dveří až kroužková košile zarachotila a sedla si na práh. Tak nějak tušila že na otázku, proč, odpověď jen tak nedostane. A přitom byla vlastně jednoduchá.

Té noci Rujána stěží zamhouřila oka. Nechtěla doopravdy spát. Svět se kolem ní začal stahovat a i když si říkala, že je přeci hrdá princezna a stejně tak tedy ponese rozhodnutí svého otce a osud, který jí byl přichystán.

Týden…

Celých sedm dní byla Rujána na všechno sama. Jistě, její úloha vládkyně v období míru nebyla těžká a mír stále oficielně panoval, to jen v jejím nitru byla předzvěst války skutečnou hrozbou, ale i tak by mnohem raději byla někde jinde.

První úder vykryla Rujána mečem. Dlouhé bílé vlasy jí zavlály kolem obličeje. Před druhým uhnula otočkou a sama sekla rytíři Sedranovi po břiše.

Kdysi dávno elfové nežili ve společné říši a obývali jak hluboké hvozdy, tak širá luka a daleké stepy. V těch dobách, žili ve společenství mnoha klanů a každý z nich měl svého vládce…