Co vlastně čtenáři sci-fi chtějí číst?

Dobrý den,

jak už jsem se na svém blogu několikrát „chlubila“, vydala jsem knihu. Psychologickou fantasy povelu Nepoznané proroctví, založenou na vzpomínkách na přátelství, lásky a dobrodružství, ale hlavně na střetu dvou naprosto rozdílných kultur a stylů myšlení.

Jakmile byla kniha vydána, rozhodla jsem se představit nakladatelství svůj další projekt, sci-fi novelu Piková Dáma. Uvědomovala jsem si však, že minimálně její první část, potřebuje přepracovat. Přišla jsem tedy konzultovat svou zápletku se svým poradcem č. 1 Evilbringerem a ten mi oznámil, že mám jen dvě možnosti. Buď to nechat tak jak to je, s tím že se bude jednat o příběh pro tzv. jednoduší čtenáře, nebo to kompletně překopat, protože takhle tam moc věcí nedává smysl.

Usoudila jsem, že to opravdu potřebuje změnu a začala přemýšlet, jakým způsobem svoji novelu předělat, abych ji mohla nakladatelství nabídnout. Protože, když už bych měla něco vydat, chci, aby to bylo co možná nejlepší. A jelikož hovoříme o žánru science fiction, kterému položili základy takoví velikáni jako Jules Verne, Karel Čapek, Isaac Asimov, Ray Bradbury, H. G. Wells, Arthur C. Clarke, Stanislaw Lem, Frank Herbert, Philip K. Dick, Robert A. Heinlein, Ludvík Souček, Arkadij a Boris Strugačtí, Ondřej Neff a David Brin, tak přeci nelze už v samotném počátku úvah o vydání díla, předpokládat, že bude určeno pro jednoduší čtenáře, kteří nad příběh nebudou chtít přemýšlet!

Dozvěděla jsem se, že v téže době jako já Nepoznané proroctví, vydala jiná česká autorka, svoji prvotinu, postapokalyptickou sci-fi novelu Devět dní. Dotyčná přednášela už řadu let na různých conech o základech tvůrčího psaní a já sama měla tu čest jednu její přednášku navštívit. Zdálo se, že opravdu ví, o čem hovoří a dle naší komunikace mi připadalo, že se jedná o autorku na slovo vzatou, jejíž dílo bude jistě dokonalosti nejblíže, jak je možné!

Konec konců, zatímco já vydávala u Skleněného můstku pouze e-knihu, jejíž korektury jsem si musela dělat sama pouze za pomoci přátel, ona u Fantomprintu dostala plnou důvěru i k tištěné verzi v pěkné vazbě a profesionální pomoc editorů a korektorů. Její kniha měla samé pozitivní ohlasy od betačtenářů a recenze na různých webech. Elektronická verze Devíti dní stála skoro třikrát tolik co ta má… To přeci MUSÍ o něčem svědčit!

Koupila jsem si knihu plna očekávání. Dle anotace: „Věřit a nepochybovat. Lee Parker věří, Sera Trantorová věří – pouze každý něčemu jinému. Vleklé války nejen že měly fatální dopad na tvář přírody, ale rozdělily lidstvo na dva nesmiřitelné tábory. Životním krédem kněžích je askeze. Hlavními hodnotami jsou čistota, zbožnost a také absence citu. Proti této nesmyslné víře stojí Povstalci, kteří bojují za návrat původního světa. A jejich přesvědčení je neméně houževnaté, jak brzy na vlastní kůži pocítí Parker, nejlepší voják z elitní jednotky Jestřábů a vykonavatel kněžské vůle, který má jasný úkol: přivést do Citadely Povstalkyni Seru živou. Ovšem ani Seřiny pevně vštěpované morální zásady nezůstanou ušetřeny tvrdé zkoušky. Brzy však oba shledají, že uprostřed nezmapované divočiny budou muset čelit novému nebezpečí – záhadnému atmosférickému jevu známému jako Růžová bouře, z jejíchž purpurových blesků dosud nevyšel nikdo živý. Budou Sera s Leem první a budou to ještě vůbec oni? Otočil se snad svět naruby, nebo byl takový i předtím? Dva úhly pohledu, dvě přesvědčení. A pravda ukrytá někde úplně jinde.“; to vypadalo na poutavý psychologický příběh sci-fi příběh střetu dvou ideologií. Čekala jsem dokonale propracované charaktery, poutavé dialogy a prokreslení společnosti naší budoucnosti. Dočkala jsem se však něčeho úplně jiného!

Charaktery nebyly ani z poloviny tak dobře propracované, a pokud byly, jejich prokreslení v knize značně pokulhávalo (spíš se doslova plazilo). O tamní společnosti jsem se dozvěděla pouze kusé informace a o prostředí zrovna tak. Namísto stísňujícího psychologického střetu dvou ideologií nám autorka naservírovala spoustu akce, proloženou nudně zpracovanými předvídatelnými rádoby romantickými pasážemi. Děj místy sám sobě odporoval, spousta vět se vyznačovala svojí krkolomností nebo dokonce nelogičností. Avšak! Kniha nadále sklízí jeden pochvalný komentář za druhým. Mé totální zklamání se nedalo zapřít, ale z reakcí ostatních čtenářů mi připadalo, že jsem téměř jediná, kdo nedokonalosti díla vidí. Lidé knihu nadále kupují, čtou, komentují a hodnotí. Kniha má Úspěch!

A to mne nutí k zamyšlení nad otázkou:

„Co vlastně čtenáři sci-fi chtějí číst?“

Protože pokud to jediné, co je lidé chtějí, jsou potoky krve, nerealistické postavy a nepropracovaně působící universum, nemusím na své novele prakticky nic upravovat. Pokud čtenáři nechtějí nad sci-fi příběhy přemýšlet, proč bych se měla snažit o to, aby dávaly smysl? Nemá být smyslem tohoto žánru právě uvěřitelnost toho, že kdyby bylo možné to a to mohly by věci vypadat právě takto? Pokud tomu nedokážu uvěřit už po přečtení prvních několika stran a dále se tento pocit pouze stupňuje, neznamená to, že je někde něco špatně?

Kniha, která je podle mne ukázkou díla určeného pro jednodušší čtenáře, sklízí ovace za svou „dokonalost“. Znamená to tedy, že pokud se přestanu snažit psát pro náročné čtenáře, budou i mé knihy žádané, chtěné, čtené a vydávané velkými nakladateli? Stačí k úspěchu množství akce okořeněné potoky krve, veliká prsa hysterických ženských hrdinek a předvídatelná zápletka?

Pokud ano, proč to nutně zasazovat do sci-fi prostředí? Nepotřebuji přeci růžovou bouři, stačí mi tropická bouře na opuštěném ostrově. Náboženských fanatiků máme dost i v dnešním světě, stejně jako neschopných rádoby povstaleckých skupin…

Jistěže sci-fi a fantasy je teď v módě. Postapokalypsu má přeci každý rád! Ale když vedle sebe postavím knihy Světová válka Z, od Maxe Brookse a Devět dní od Zuzany Strachotové, tak nevím jak vy, ale já mám jasného vítěze.

Dobrá, to bylo přeci jen možná příliš kruté srovnávání. Tak tedy vedle Devíti dní, postavím třeba Den trifidů. Ale popravdě i tam je dílo J. Wyndhama o mnoho příček na žebříčku výše.

Já si samozřejmě uvědomuji, že se jedná pouze o můj subjektivní názor, avšak cítím potřebu se o něj podělit, neboť nedokážu pochopit, co vlastně čtenáři od sci-fi očekávají a co v ní hledají, že se může můj názor až tak značně lišit od většiny ostatních. Také vím, že soudit na základě jednoho mého osobního zklamání není úplně korektní, přesto bych si přála znát odpovědi. Mé dilema ohledně toho, kterým směrem Pikovou Dámu směřovat, či nesměřovat, zůstává totiž nadále nezodpovězeno, neboť mi chybí dostatek informací.

Jackie Decker.

Doporučené z našeho blogu:

  • O Stříbřitělesklý halmochronO Stříbřitělesklý halmochron Druhou letošní literární soutěží, do které jsem přihlásila svou práci, byl 28. ročník soutěže O Stříbřitělesklý halmochron. Soutěž sci-fi povídek, kam jsem posílala svou povídku Ve tři […] Posted in Novinky
  • Pravidla 29. ročníku literární soutěže O Stříbřitělesklý halmochronPravidla 29. ročníku literární soutěže O Stříbřitělesklý halmochron Díky účasti v letošním 28. ročníku soutěže, mi pořadatelé zaslali pravidla pro následující, tedy 29. ročník. Co z toho vyplívá? Posted in Novinky
  • Slevová akce se blíží ke konciSlevová akce se blíží ke konci Ještě čtyři dny zbývají do konce slevové akce na palmknihy.cz, kdy je Nepoznané proroctví zlevněné o 31%. Ta samá sleva probíhá i na O2Active, a na Knihy ABZ je kniha dokonce ještě o 3 […] Posted in Novinky
  • Knihy dorazily!Knihy dorazily! Dvacet poctivých výtisků doputovalo na můj stůl, abych je podepsala, napsala věnování, zabalila a připravila k odeslání. K tomu dojde zítra. Na stole mi zůstává jen pět zásilek. Posted in Novinky

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

8 reakcí na Co vlastně čtenáři sci-fi chtějí číst?

  1. Vasek říká:

    Ahoj, článek mě trochu rozesmutnil.

    Za prvé, pokud máš potřebu se ptát, kam má příběh směřovat, nastává problém, který vyřeší jen čas a zkušensoti, zážitky, poznání nových lidí atd… Někteří autoři začínají v pozdějším věku a díky bohu za to. Vznikají pak skvělé díla. Není to myšleno nějak ve zlém.

    Za druhé, nepiš to co se lidem líbí. Od toho má například Netflix (i když jde o TV) gigantické marketingové oddělení, kde zkoumají trendy. Pokud to nemáš, piš co se líbí tobě a nekoukej kolem.

    Za třetí, neukazuj prstem. Někoho to může urážet (nakladatel, autor, čtenář, neznalý) a nebudou tě uznávat. Doporučuji si pustit: youtube: HD – Rocky Balboa (2006) – inspirational speech

    • Jackie Decker říká:

      To nebylo míněno špatně ani vůči tě autorce ani vůči její knize, uvědomují si že to že se něco nelíbí mě neznamená to, že je to špatné, svědčí ó tom i fakt, že se to prostě lidem líbí. Stejně si to nakonec napíšu jak to budu cítit a buď to bude ok a nebo ne.

      PS: já už mám pozdní věk 😉 zkušenosti sbírám kde se dá. Čtením a psaním převážně. Také čím jiným 😀 k tomu třetímu se vyjadřovat nebudu, každopádně děkuji za komentář. Ono by to bez zmínění konkrétního díla asi vyznělo dost prázdně ale chápu. Přeji krásný den.

  2. RaganaRagana říká:

    Autor sám si určuje svoji cílovou skupinu. Jinak vystavíš příběh, o kterém si myslíš, že je primárně určen puberťákům, jinak příběh pro dospělé… (A úplně jinak pro děti.)

    Čtenáři jsou stejně individuální jako autoři. Každopádně si myslím, že to, zda knihy přečtou a zanechá v nich dojem, závisí hlavně na čtivosti, plynulosti, charakterech a dějovosti. Když tě děj chytne, odpustíš sem tam nějakou nelogičnost nebo nedomyšlenost, i když jsi sebevětší rejpal. Když tě nechytne, rýpeš i do toho, co bys jindy přešel. Hm…

    Jestli má kniha filozofický přesah? Výborně.
    Jestli v ní jsou potoky krve? Taky dobře.

    Když se ovšem bavíme o jednoduchých a náročných čtenářích… Vycházejme z toho, že i jednodušší čtenář si užije promyšlené dílo, kdežto ten náročnější dílo plné nedomyšlených věcí nejspíš nedočte. (Ale i náročnější čtenář si přečte dobré jednoduché dílo, pokud hledá nějakou odpočinkovou literaturu…)

    Dále bych to viděla nějak takto. Nakladatelství chce vydělat. Proto chce vydávat knihy, které se budou prodávat. Cílová skupina je tedy velmi důležitá, protože kupujícími jsou většinou průměrní čtenáři. (Samozřejmě vždy záleží na konkrétní situaci a dílu, mluvím obecně…)
    Z tohoto pohledu je tedy pro prodej vhodné, když autor píše pro mainstream.

    Asi jsem ti nepomohla… 😀

    • Jackie Decker říká:

      Ale náhodou, myslím že vím, co jsi tím chtěla říct a děkuji ti za tvůj názor. Máš pravdu, o tom žádná. Je možné, že jsem prostě od knihy jen čekala něco úplně jinéh ona byla zatím určena jiné cílové skupině. Je možné že mě jen nechytla a já mám potřebu do ní rýpat 😀 Zdá se že u nakladatelství tedy jasná volba 😀 Díky za komentář 😉

      • RaganaRagana říká:

        Díky za odpověď. To víš, pragmatismus… 😀
        Jasné je, že záleží především na tvém rozhodnutí. : )

        • Jackie Decker říká:

          Já ještě nevím, mám jistý nápad ale nejsem si úplně jistá jak ho pojmout, aby mi plně vyhovoval. Protože jak znám své charaktery, mají obvykle ve zvyku se jakýmkoliv způsobem vymikat tomu, co já chci 😀

  3. Dana říká:

    Je těžké vyhovět všem čtenářům. Každý v knihách hledá něco jiného. Někdo přeskočí stránky s akcí a nedočkavě listuje, kdy už tam zase bude nějaká romantika. Vůbec mu nevadí, že se mezi tím semlelo spoustu věcí, princezna vlastně není princeznou, ale jen obyčejnou služkou a ta kočka, co ji doprovází, je jiná verze „žabáka“. Druhý se rochní ve střílečce, brble nad tím, že borec vystřílel celý zásobník a všechny zabil, přičemž třeba zrovna autora vůbec nezajímá, že revolver je jen na 6 nábojů a protivníků bylo dvacet. Znechuceně přelistuje situaci dvou milujících se bytostí a na konci se diví, že je hrdinka v jináči a že na to někde uprostřed knihy skočila s knihovníkem. Záleží pouze jen na autorovi, jak chce psát. Protože někomu k žánru sci-fi stačí, že se vesmírná loď jmenuje Bludička a tím pro něj zájem o sci-fi končí. Někoho právě toto hned na začátku donutí knihu bez dalšího zajmu zaklapnout. Já nejsem moc schopná zabývat se logikou a v příbězích hledat hlubší smysl. Určitě mi spoustu blbostí při čtení unikne. Možná, že jsem už zlenivěla, protože všechny ty autory, co jsi vyjmenovala jsem četla a neměla jsem s nimi problémy. Kniha musí prostě hned od začátku chytit. Jestliže nechytí, je úplně jedno, jakou skvělou jazykovou technikou je kniha napsána, jak bravurní a neočekávanou má zápletku, já se to nedozvím. Protože si ji prostě nepřečtu. Moc dobře obě víme, jací čtenáři jsou. Většina čtenářů jsou i autory. Hodně často mi přišlo, že lichotící komentář pod knihou je jen od autora, který si oddychl, že tohle není tak dokonalé, jak si myslel a nad jeho psaní to nemá. Kdyby ho to mělo ohrozit, určitě by si neodpustil pár poznámek, které se mu nelíbily. Přesně jak řekl tvůj Evilbringer, můžeš si vybrat. Nejsem si jista, zda čtenář, který hledá Ray Bradburyho po tobě sáhne. Myslím jako po neznámém autorovi. Můžeš zkusit. Sama vím, jak překopání může dopadnout. Spousta lidí mi řekla, že se jim třeba původní verze líbila víc, měla svoje kouzlo a to přepracování je prostě… „vyumělkované“? Právě kvůli tomu, že příběh má spád a čtenář se do něj zažere, přehlíží chyby, nedostatky a pár nesmyslů. Prostě je unešen. Když se v něm začne rejpat, asi se začal nudit 😀 ale asi ti neporadím. Jinak za mě: já jsem jednodušší čtenář.

    • Jackie Decker říká:

      Děkuji za obsáhlý komentář. Tvé shrnutí má myšlenku a myslím že jsi to vlastně vyjádřila dobře. Jestli čtenář hledající kvality Raye Bradburyho sáhne po mé knize? Nejspíše ne. Ale asi jsem staromódní, když vycházím z přesvědčení že záleží na tom, jaký dojem kniha ve čtenáři zanechá po svém přečtení.

      O jakých knihách se mluví? O těch tak špatných, že zanechaly buď hluboké zklamání, nebo o těch tak dobrých, že zanechaly tak hluboký dojem, že ještě měsíc po jejím přečtení čtenář tápe a přemýšlí nad tím, co přečetl. Nedokáže se od příběhu odpoutat a rád se k němu jednoho dne opět vrátí.

      Samozřejmě, že každý čtenář je jiný a co se líbí jednomu to se druhému může vzpříčit v mysli tak moc, že knihu odloží. Vlastně úplně nejhorší možností je napsat dílo, které je průměrné, protože po takovém za pár let neštěkne ani pes.

      Co tím chci říct? Vezmi si, že čtenář od neznámého autora nic moc nečeká. Sáhne po jeho knize a pak je překvapen, unešen a pohlcen tím co přečetl tak moc, že na to nemůže přestat myslet. Asi to je dojem, který bych ráda vyvolala. A to není vůbec jednoduchý a malý cíl…

      Každopádně máš pravdu v tom, že úpravy mohou někdy i uškodit, neboj mám své vlastní zkušenosti v tomto směru. Ovšem úpravy nelogičností by možná měly být spíš samozřejmostí. Doufám že spád zůstane zachován. Ačkoliv, kdo si opravdu pamatuje původní verzi příběhu? 😀 😀 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *