Den, kdy zemřela naděje

Den, kdy zemřela naděje

 

Kdyby měl Severus říct, proč přesně nerad chodil do domu č. 12 na Grimmauldově náměstí, zřejmě by nevěděl jak. Neměl proto totiž žádný vědomý, nebo logický důvod. Pan a paní domu ho přijímali zdvořile, jako jednoho z Voldemortových následovníků. Krátura, místní domácí skřítek, se na něj sice díval z patra, ale po Regulusově napomenutí už proti němu nikdy nic přímo nenamítl. A Regulus…

Severus si povzdechl, když použil klepadlo na dveře. V tomto pošmourném dni (ačkoliv toto léto byl takový skoro každý den), se mu sem chtělo ještě méně než jindy. Problém byl, že nemohl Reguluse sehnat, a toto bylo jediné místo, kde ještě nehledal. Tedy samozřejmě, že kvůli němu neprohledával sám celou Anglii, Skotsko, Irsko, Evropu… atd. Navštívil zkrátka jen několik Regulusových oblíbených míst, o kterých věděl a když ho nenašel, zbývala mu jediná další možnost, na kterou analytickým vyřazovacím způsobem přišel.

Další povzdech.

Dveře zůstávaly zavřené a ticho za nimi frustrující. Severus sáhl do kapsy a vyndal klíč, který od Reguluse dostal. Přestože ten dům neměl rád, býval jejich nejčastějším svědkem v intimních chvílích, kterých si dopřávali poskrovnu. Na to ale teď Sevi nechtěl myslet.

Otevřel si cestu do temné chodby a zavřel za sebou. Portrét paní domu si jej kriticky prohlédl, ale kývl mu na pozdrav, který Severus opětoval tímtéž pohybem hlavy. Pokračoval hlouběji do domu a už-už chtěl vyjít po schodech do patra, když ho vyrušila rána, jako když se sypou hrnce!

Severus měl v jedné vteřině v ruce hůlku a připraven se bránit stál ve dveřích do kuchyně. Tam byl ale všeho všudy jen Krátura, který se právě skutečně hrabal zpod několika spadlých pánviček.

Severus mávl hůlkou a pomocí neverbálního „vingárdium leviósa“ pomohl domácímu skřítkovi. Ten na něj však překvapivě upřel jen své jindy na štěrbinu přimhouřené, dnes do široka rozšířené uplakané vodové oči.

Severusovo srdce se rozběhlo jako o závod. Přiskočil k tvorečkovi a přiklekl k němu.

„Co se stalo, Kráturo? Mluv!“ vyzval ho příkře. V jeho jindy chladném a odtažitém hlase dnes zazněl upřímný strach zrcadlící se i v jeho černých hlubokých očních studnách.

„Můj pán… Můj ubohý mladý pán…“

„Regulus? Kde je, Kráturo? Kde je tvůj pán?! Co se stalo???“ Severus vynaložil veškeré své sebeovládání, aby skřítkem nezatřásl. Krátura vida odhodlání a obavy mladého čaroděje, vypověděl vše, co věděl o jeskyni s jezerem a tajemnou mísou s vodou, která Reguluse otrávila.

„On mi to nařídil, pane. Krátura vždy plní přání svého mladého pána, vždycičky…“

Severus nepochyboval, ale ani neměl sílu skřítka povzbuzovat nebo uklidňovat. Regulus ležel umírající v nějaké jeskyni a potřeboval pomoc!

Na nic nečekal, dle skřítkových instrukcí se přemístil na dohled ke skalnímu výběžku s jeskyní a dalším přemístěním přímo do ní. Krátura mu řekl o potřebě krevní oběti, aby se zeď otevřela. Skřítek ale neměl jediné škrábnutí. Pitomej Regulus! Určitě použil svou krev, radši než Kráturovu…! Miloval i nenáviděl tuhle Regulusovu stránku. V této chvíli ale zlost převládala, protože se o něho příliš bál.

Když se skála otevřela, zhojil si zranění na ruce a pokračoval do nitra jeskyně až k jezeru. To se nedalo přehlédnout. Loďka však byla na druhé straně. Kdo by se ale obtěžoval s loďkou, když se může přemisťovat, že?

Jakmile se ocitl na ostrůvku uprostřed, který pro něj stále dobře označovaly modré plamínky chladného světla, které si Regulus vyčaroval, když sem přišel, přispěchal ke zhroucenému uzlíčku u podstavce s mísou.

„Regulusi!“ vykřikl, vzal bledou tvář do dlaní a pořádně s ním zatřásl. Dýchal, ale jeho dech byl mělký. Otevřel oči, ale jeho zrak byl horečnatý. Po čele i tvářích mu stékaly krůpěje studeného potu.

„Je mi zima…“ hlesl a třásl se jako osika. Severusjej starostlivě hladil a otíral a polykal namísto dalších slov, která mu uvázla hluboko v mysli. Ty jeden idiote! Ty jeden zatracený idiote! Při Merlinovi cos to vyváděl?!

„Odpusť mi… já… musel… Pán zla… musí… zemřít…“

Severus ucítil na tvářích slzy. Mluvili spolu o tom. Ne o přesných detailech a už vůbec ne o tom, že pojedou každý na vlastní pěst, ale mluvili. Byli párem stmeleným neopětovanou láskou. Severus, který miloval Jamese Pottera a Regulus, který miloval svého bratra. Ani jeden nemohl být šťastný. Nakonec právě díky svému neštěstí našli jeden druhého. Rozhodli se ale svůj vztah tajit. Oba byli nadaní na nitrobranu a měli velký důvod a velké tajemství. Kdyby se je Pán zla dozvěděl, využil by jejich citů, které považoval za slabost, proti nim. A právě nakonec strach, aby neztratili, co získali, je vedl ke snaze Pána zla zradit. Přišli na teorii viteálů. Proč mu jen Regulus nemohl říct, že jeden objevil???

„Zabijeme ho spolu…“ Cožpak jsme si to tak neslíbili?!

Severus popotáhl a Regulusovy oči jej konečně doopravdy spatřily.

„Ne, Sevi, zabiješ ho ty…“

Regulusova drobná dlaň Severuse zastudila na tváři. Zakroutil hlavou. Ne… Ne, Regulusi, já… já ne… Ne, že by doopravdy nechtěl, nebo nevěřil tomu, že by to jednou mohl dokázat, ale pokud by ho měl teď ztratit, jak a proč by se vůbec měl dál snažit? Vše, čeho dosáhli, byla práce jich obou…

O tom, že by část Severuse umřela spolu s Regulusem nemluvě!

„Nesmíš odejít… je brzy, slyšíš?!“ sevřel drobnější tělo v náručí silněji. Jenže zbytečně. Vyhaslé oči a chladnoucí krev už nemohlo nic probudit…

 

Severus by přísahal, že nemohl truchlit dlouho. Pravdu o tom, kolik minut skutečně uplynulo, však neznal. Seděl, pohupoval se s milencovým mrtvým tělem dopředu a dozadu a slzy se ani nepokoušel zastavit. Zoufalé výkřiky „NE!“ po několikerém opakování utichly a čas se rozplynul do beztvaré temné šmouhy.

Probudily ho až plazivé mokré zvuky neživých, kteří se rozhodli, že si pro sebe narušitele usurpují a stáhnou je do hlubin temného mrtvého jezera.

Ačkoliv uvnitř Severus necítil nic, kromě bolesti, ztráty a prázdnoty, pud sebezáchovy ho nenechal se podvolit jejich snahám. Nemohl přeci zemřít tady, takhle… Nemohl jim ani nechat kluka, kterého miloval. Když už věci zašly tak daleko, nemůžou zde zůstat!

S vypětím všech sil se s Regulusem přemístil do Prasinek, kde jej uložil na práh hostince u Prasečí hlavy. Hruď měl sevřenou, když jej neochotně pouštěl. Rozostřeným zrakem sledoval, kterak se déšť snáší na černé kadeře a tělo bez jediné kapky prolité krve.

To musel změnit. Pán zle měl lidi všude, včetně ministerstva kouzel. Kdyby se dozvěděl, jakou smrtí Regulus zemřel, mohlo by jej to upozornit na místo, kde se tak stalo a věc, kterou zničil. Severuse ani nenapadlo, že by Regulus viteál nezničil. Neměl s takovou magií žádné zkušenosti, netušil jak je to náročné, ani zda to může poznamenat ničitele. Přesto přičítal Regulusovu smrt právě zničení viteálu víc než jedu, který popisoval Krátura. Oba byli nadaní alchymisté, Regulus by přeci nevypil něco, co by nedokázal neutralizovat, ne?

Zvedl se, ukročil a ztěžka se nadechl vlhkého vzduchu.

„Rictumsempra!“ mrštil kletbou na tělo, které v jediné vteřině posekala neviditelná magická šavle.

Odpusť mi to, Regu… Odpusť, že jsem nebyl s tebou…

***

Ten den Voldemort zabil Potterovi, ale sám zmizel… Severus Snape předpokládal, že Voldemort měl jen jeden viteál, který ale Regulus zničil, takže Pán zla musí být mrtvý. Severus přišel plakat k Brumbálovi pro Lily a ten díky jeho schopnostem nitrobrany uvěřil, že skutečně miloval ji. Jeho slzy však patřily Jamesovi, ale ještě víc Regulusovi. Nenávist, kterou choval k Siriusovi Blackovi nebyla pro zradu, které se na Potterových dopustil, ale proto, že opustil svého brášku, který by jinak mohl žít, kdyby ho Sirius vzal s sebou k Fénixovu řádu. Stará zášť, ani po letech nezmizela, i když se v nové válce na stranu Řádu přidal sám…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.