Donnelské hlasy – Kapitola 1

Sestra

  1. KAPITOLA

Sekyra se líně povalovala na špalku, jakoby se jí práce vůbec netýkala.

„U všech draků, Svene! To nevíš, že jí musíš vždycky zaseknout, když skončíš?!“ rozzlobil se Stefan Maron. Vysoký svalnatý dřevorubec, došel ke špalku, a jediným prudkým pohybem sekyru zaťal tak hluboko, že ji jeho o sedm let mladší bratr bude příště páčit nejméně půl hodiny.

„Tak! A máš to,“ pomyslel si a naposledy se ještě rozhlédl po celém dvoře kolem stavení. Slepice volně pobíhaly v ohradě, na studni dlelo prázdné vědro, nářadí odpočívalo na svých místech, naskládané dřevo se opíralo o čelní štít roubeného domku, další čekalo na složení na dvoře a v kůlně…

Zdálo se, že může odejít.

„Snad to tu nezapálí, než se vrátim,“ povzdechl si v duchu.

Jak se otáčel, že konečně vyrazí, všiml si na zápraží své matky. Hnědé vlasy Karmen Maronové poutal zašedlý čepec, že je téměř nemohl vidět a lněné šaty podtrhovaly její pohublou siluetu, zatímco si potící se dlaně otírala do zástěry a slzy v očích se ani nepokoušela skrýt. Působila dojmem umírající, žádající své dítě, aby s ní posečkalo ty poslední chvíle, než bude nucena odejít mezi hvězdy.

„Je opravdu nutné, abys odešel?“ Hlas měla slabý a celá se třásla potlačovanými vzlyky.

„Do háje, mami…!“ zaklel Stefan otráveně a naklonil hlavu na stranu. „Už jsme vo tom mluvili.“

„Třeba se ještě ozve, možná… Možná si někoho našla a – “

„A nevobtěžovala se nám vo tom říct, jo?! Mami, Anika taková neni, jasný?! Řekla, že se na Dračí Noc vrátí a podivej…! Páleň v rozpuku a sestra nikde. To neni samo sebou, to řikam já.“

Karmen odlepila unavené rameno od trámů a vykročila k němu. Nemoc jí stěžovala každý krok, přesto nepřestala upírat své horečnaté oči na nejstaršího syna.

„Ale i kdyby… Jak jí chceš najít?“

„Neřikej mi, že je v Denicích tolik hospod, abych v nich nenašel jednu holku, co roznáší pití. Nehledam přece nějakou bájnou cizinku z pohádek, ale vlastní sestru.“

Matka unaveně přikývla.

„Dobře,“ vydechla chvějícími se rty. Přivinula syna v mateřskou náruč a opřela si churavou hlavu o jeho silné rameno.

„Kéž tě Mandor chrání a přivede zpět.“

„Modli se spíš k Laewitovi, aby ses uzdravila,“ odsekl jí Stefan hrubě, „Sven a Saly tě potřebujou!“

Karmen ho pustila a marně pátrala v jeho očích po jakýchkoliv známkách pohnutí. Nakonec snahu vzdala, otočila se a šouravým krokem zamířila do chalupy.

Stefan ji pozoroval zdánlivě netečně. Nemohl dát najevo nic ze své úzkosti, protože pak už by ho nikdy nepustila. Nerad matku opouštěl v takovém bezútěšném stavu. Měl o ni i bratry starost. Ale nedokázal se zbavit pocitu, že se Anice muselo něco stát.

Uplynuly dva roky, od chvíle kdy ztratili otce. Stefan byl nejstarší. Nyní příslušelo jemu, aby se o rodinu postaral. Anika odešla rok na to, aby bratrovi jeho úlohu živitele usnadnila tím, že se o sebe postará sama. Nesouhlasil s tím, ale nemohl jí bránit.

Trvalo skoro půl roku, než se znovu objevila na rodinném prahu. Nevypadala, že by zrovna tělesně strádala, ale její oči ho mátly. Přes vlídný úsměv se zdály smutné a bez jiskry. Tvář měla bledou a pod očima velké kruhy, které se sice pokoušela zakrýt dlouhým mytím tváře, ale Stefana oklamat nedokázala.

„Tak, si se vrátila, co?“ ptal se jí tehdy, na dvorku.

„Ne, to ne. Musim se zase vrátit do práce, víš? On na mě čeká a já…,“ odmlčela se.

„Kdo na tebe čeká?“ Spojil Stef podezřívavě obočí do jedné linky.

„Hostinský v Denicích.“

„Děláš v krčmě?“

„Jo.“

Stefan umlkl a dal se zase do práce. Nelíbilo se mu, kam se jeho sestra dala do služby. Uměl by si i v Hůrce představit hned několik dvorců, kde by jí viděl raději, než v nějaké krčmě.

„Poslyš já… Nemusíš se o mě bát jo?“

„Hm,“ zamručel, aniž by jí věnoval pohled.

„Zase se přijdu ukázat. Dračí noc, co ty na to? Můžu na svátek domů?“ Hlas děvče zradil a poskočil do plačtivého tónu.

„No jasný. Tady budeš dycky doma,“ odvětil jí, poplácal po ramenou a bratrsky objal celý její dívčí svět, aby alespoň trochu ukonejšil její bol, o kterém mu nemínila říct.

Anika šla dovnitř. Strávila s rodinou příjemné odpoledne, přespala a pak se opět vrátila, odkud přišla. Běžel den za dnem, až nadešel konec Sazně. Čas Dračí noci se nachýlil a Anika stále nepřicházela. Navečer již Stefan své naděje vzdal a doufal, že ji jen něco zdrželo. Jenže to by přišla druhý den, možná třetí, nebo čtvrtý… Ale po celý další Páleňový týden se jeho sestra stále neukazovala. Dokonce ani nikoho neposlala se vzkazem, i když z Denic do Hůrky tu a tam někdo jezdil…

Stefan se nedokázal zbavit pocitu, že je něco špatně. Sestra nepřicházela a on věděl, že nebude mít klid, dokud ji neuvidí živou a zdravou. Byl nejstarší. Měl se postarat o rodinu. O celou rodinu. Nyní se bál, že u Aniky jako bratr selhal a jediný způsob jak mohl zjistit pravdu, byl vypravit se za ní.

Nechtěl udělat stejnou chybu i u zbytku svých příbuzných. Nemohl zanechat matku a bratry zcela bez prostředků. Posledních čtrnáct dní pracoval v lese za dva, aby jim vydělal na živobytí, zatímco bude pryč. Bratru Svenovi vysvětlil, že se teď musí postarat o chod domácnosti, a malému Salymu kladl na srdce, aby matce pomáhal, jak to jen půjde. Dokonce požádal tetu Ivonu, aby dohlédla na Karmen, která mezi tím onemocněla.

Ještě věnoval poslední stinný pohled rodnému stavení, vyšel ze dvora, zavřel branku a po cestě táhnoucí se od zbytku Hůrky do nedalekého lesa vykročil na sever.

Donnelské lesy se rozprostíraly po obou stranách řeky Uny.  Prašná stezka se jimi vinula v mírných zákrutech až do Denic, kde se napojovala na Královskou cestu vedoucí od Dramonu na západě k hlavnímu městu říše Tristu na východě.

Stefan tak daleko nikdy nebyl. Jeho světem byl rodný dům, vesnice a tento les. Všechny duby, žaludy, břízy, lísky, ořechy, vrby, tisy, smrky, jedle, borovice, rubrie, túje a modříny, které zde rostly. Miloval vůni dřeva a smoly a nikdy nepodléhal dobrodružným touhám jako někteří jiní mladí muži. I proto jistá část jeho osobnosti nemohla uvěřit, že se odhodlal k tak radikálnímu kroku. Sám sobě namlouval, že jakmile se přesvědčí, že je Anika v pořádku, tak se přece vrátí domů. Ale v koutku duše cítil, že tak lehké, jako najít krčmu, obejmout sestru, popít a odejít, to nejspíš mít nebude.

To dopoledne nebylo vůbec příjemné počasí. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a nebe pomalu ale jistě temnělo.

„Draci mi nepřejou,“ prolétlo mu hlavou, když se o několik hodin později objevil na nebi potaženém černými mraky první blesk a v těsném závěsu zazněl hlas hromu. Stefan se nebál bouřky, ale věděl, že to není zrovna ideální čas na cestování. Sotva ho napadlo, že by měl možná vyhledat nějaký úkryt, spustil se déšť. Kapky bičovaly vzrostlé stromy a ty se ve větru komíhaly na protest. Stefan sešel z cesty, aby se pod korunami skryl před tím nejhorším lijákem. Existovala sice šance, že by mohl blesk udeřit do některého stromu, ale dokud zůstával stále v pohybu, přímé nebezpečí mu nehrozilo.

Nešlo se mu dobře. Les sice znal, díky čemuž našel krmelec ještě před tím, než stihl podlehnout promáčení. Ale i přesto klel a nadával na déšť, mraky, hromy i draky, kteří za to jistě nesou odpovědnost. Skryl se v seně pro zvěř, kde se rozhodl počkat, až bude z nejhoršího venku.

Bouřka se po čase opravdu uklidnila, ale to už bylo k večeru. Nepřicházelo v úvahu pokračovat v cestě, proto raději strávil noc v krmelci.

Ráno bylo stále zataženo a slabé mrholení v kombinaci s ranní rosou Stefanovi na náladě nepřidalo. Pojedl kus sýra s chlebem, který si zabalil na cestu a pokračoval ve zvoleném směru. Oděný do silného kabátce s pevnými botami do lesa nebyl nepřízní počasí sužován tolik, jak by mohl být. Pouze to nebyla žádná příjemná procházka.

Stefan se zastavoval pouze na jídlo a spánek. S přestávkami poprchávalo druhý i třetí den. Měl štěstí alespoň v tom, že les poskytoval částečnou ochranu proti chladnému větru.

„To je mi teda Páleň, vopravdu, že jo,“ postěžoval si pod krátké vousy. Prošel malou dědinou zvanou Bystřice a nedlouho poté potkal na rozbahněné cestě žebřiňák taženým oslem, jak se kodrcá jeho směrem. Povoz patřil staršímu muži z Denic, který Stefanovi nabídl svezení a vydržel celé hodiny mluvit o svatbě své neteře, ze které se právě vracel domů. Mladý dřevorubec byl rád, že si starý muž vystačí s monologem. Nebyl tak nucen vyprávět o důvodech své cesty. V duchu se zabýval svými starostmi a dědovi přitakával tak maximálně přikývnutím, souhlasným zamručením, nebo pokrčením ramen. Nikdy nepatřil k nejvýmluvnějším. Když ho něco trápilo, býval ještě uzavřenější než obvykle. Od smrti otce měl pořád nějaké starosti a tohle bylo vyvrcholením neustále se zhoršujících nároků na jeho osobu.

Jeli pomalu. Počasí se neumoudřovalo, vítr sílil a brzy se potemnělo. Když Stefan do vesnice konečně dorazil a mohl dědu Reknofa, jak se mu představil, nechat na pospas jeho zážitkům a vlastní rodině, o které za těch pár hodin společného cestování věděl snad první – poslední, zastavil se, aby se trochu zorientoval.

Věděl dobře, co hledá. Zamířil k návsi a nalezl obezděný dvůr, stáj a nad očekávání i panský kočár před hostincem U kohouta.

Zastavil se a chvíli pozoroval místního pacholka, který se jal odstrojovat koně. Na první pohled bylo jasné, že přijel někdo bohatý a asi i důležitý. Nemohlo to být až tak moc zvláštní, Denice, byla vesnička na Královské cestě, zdejší hostinec musel být často vyhledávanou noclehárnou pro ty, kteří cestovali na delší vzdálenost. Pokud nebyl až tak moc důležitý, aby mu bylo dovoleno přespat na Donnelu.

Hrad Donnel – Dominanta celého kraje. Tvrz postavená na kopci asi pět mil od vesnice. Stefan ji neviděl poprvé, jednou když byl kluk, ho sem otec vzal. Tento večer ovšem působila mnohem zpustleji a hrůzostrašněji než za slunného dne, jak si ji pamatoval.

Nakonec přeci jen vykročil k hostinci. Vidina teplého jídla a pití ho vábila skoro stejně jako naděje, že uvidí Aniku. S tichým zamručením pozdravu prošel kolem asi čtrnáctiletého chlapce v hnědé čepici a zastavil se přede dveřmi. Zevnitř k němu doléhalo množství nesourodých hlasů. Zdálo se, že je to jediný dům v Denicích, kde je veselo.

Zaváhal. Nechtěl kupovat zajíce v pytli. Nejprve nahlédl oknem. Hostů uvnitř posedávalo nepočítaně, lokál se zdál na první pohled téměř plný. Chvíli Stefovi trvalo, než zahlédl slečnu roznášející pití.

A pak byly jasné dvě věci.

  1. Bylo to opravdu krásné děvče – krev a mléko.
  2. Nebyla to jeho sestra…

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

2 reakce na Donnelské hlasy – Kapitola 1

  1. Dana říká:

    Začíná to jako pohádka a není to jak šel Honza do světa. Nedostal totiž od mámy buchty ani pecen chleba. Vždycky mě na tvých povídkách fascinuje, jak máš vymyšlený svět, každou vesnici, každý řád, mapu, kudy vede cesta a Donnelské lesy mi silně zavání lesy Buchlovskými, protože tam vždy pršelo nebo sněžilo a bylo to opravdu tajuplné, prostě jsi přejela pomyslné hranice a bylo to… Stefan je klasický buranský týpek, ale bere své „ochranářské pudy a povinnosti“ vážně. To mám ráda. Škoda, že si nevzal tu sekyru… sekyra je dobrá zbraň… a ten konec… no jistě… prsatá a ne jeho sestra… do pr***le to mi děláš naschvál?

    • Jackie Decker říká:

      Díky, snažila jsem se. Tu cestu jsem viděla před očima. Chvíli jsem si říkala, jestli to moc neprotahuji, ale nakonec po zpětném rozboru jsem usoudila, že po prologu a pro navození nové postavy, to je ideální vstup. Trochu seznámení se s prostředím, Stefanem, jeho „misí“… Takové ideální 🙂
      PS: Však by to za moc nestálo, kdyby ji tam hned našel no ne? Má to mít i trochu té kriminální zápletky. I když… Tady by si kriminál zasloužili všichni 😀 😀 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *