Donnelské hlasy – Kapitola 5

Mlýn

5. KAPITOLA

Noc z 23. dne na 24. den měsíce Páleň 468. roku Království Tristenolského – Resvykův Mlýn.

Když mlynářův vůz zastavil ve dvoře severně od mostu přes řeku Unu a Královské cesty, paní domu okamžitě přispěchala na zápraží s lucernou.

„To mi děláš naschvál, Tormode! Jak si to vůbec představuješ?!“ Ta podsaditá žena byla v obličeji celá brunátná, ale z jejího hlasu zaznívala spíš starost, než zloba.

Statný muž se pod plachtou opile usmál na své dva hosty a začal se pomalu soukat na kozlík, aby mohl sestoupit z vozu.

„Nech toho, ženo! Copak nemůžeš mít jednou prostě radost, že jsem doma?“

„A proč bych měla? Stejně seš duchem víc v hospodě, než tady,“ stěžovala si, zatímco pospíchala k manželovi s kabátem.

„To není pravda!“ odporoval naoko uraženě.

Kornel se pod plachtou musel pousmát. Minimálně u Resvyků se evidentně opravdu nic nezměnilo.

Mlynářka cosi nesrozumitelně zadrmolila a snažila se muže dotáhnout do domu.

„Počkej, Beko! Máme hosty,“ ozval se mlynář.

Kornel kývnul na Freda, že už by měli taky vylézt. Ten potřásl hlavou, oplatil příteli úšklebek a začal se soukat ven.

Jak seskočili z vozu, bláto se jim od bot rozstříklo do všech stran. Déšť už trochu zeslábl, ale bouře stále vládla noci.

„Kdo je to?!“ tázala se žena v nočním čepci a plátěné košili vyčuhující zpod kabátce. Na oba mladíky se zadívala tuze nevlídně.

Mlynář se uchechtl.

„Tohle? Tohle, ženo, je Kornel. Kornel Surrey.“ Představil hnědovlasého mládence s šedo modro hnědýma očima.

Rebeka Resvyková si jinocha podezřívavě prohlédla ve snaze najít v jeho tváři, alespoň nějaký náznak podoby mezi ním a nedávno zesnulým zemanem Karlem. Bylo to však marné. Kornel nebyl nijak zvlášť urostlé postavy, jako jeho otec. Oči měl světlejší a vlasy pečlivě sestřihané. Nezdědil ani veliké odstáté uši, kterými se Karel pyšnil, ani pihu na levé tváři, po své matce Hedvice. I v lepším světle než poskytoval malý plamínek lucerny, by se Rebece Resvykové nezdařilo rodinnou podobu u Mládence potvrdit.

„A ten druhý?“

„To je…,“ začal Kornel a ohlédl se na svého přítele ze studií.  Chtěl ho představit, ale uvědomil si, že se ještě nedohodli, jak vlastně chce být druhý syn Ullumanského vévody představován…

„Frederik,“ dořekl kamarád za něj, „k vašim službám, madam.“ Přikročil k dámě, vzal její tlustou dlaň do své a naznačil polibek.

Mlynářce zrůžověly tváře. Koukla na manžela a ten pokrčil rameny.

„Tak teda pojďte,“ rezignovala a zavedla hosty do světnice, kde bylo konečně zase příjemné teplo, které teď všichni tři potřebovali jako sůl.

„Pošlu čeledína, ať se postará o koně a odpřáhne vůz. Můžete bydlet v pokoji po našich dcerách, ustelu vám a přinesu osušky. Teď se najezte.“ Paní domu se s vervou ujala hostitelských povinností.

Mlynář na snaživost své ženy nic neřekl. Spokojeně zasedl k připravené večeři a nechal mládence, ať se zařídí sami.

Kornel s Frederikem jídlo slušně odmítli. Oba večeřeli ještě v hostinci a na další krmi neměli ani pomyšlení. Místo toho se nechali odvést rovnou do nabízeného pokoje, kam jim Rebeka přinesla čerstvé slamníky a slíbila dát nanosit i jejich zavazadla.

 

Na první pohled bylo zřejmé, že zde nikdo nebydlí už delší dobu. Z místnosti byly vystěhovány všechny věci, kromě základního nábytku. Uvítaly je tak pouze čtyři holé zdi, dva kavalce, bytelná, ale už značně ošuntělá, dubová skříň a stůl se dvěma dřevěnými židlemi.

Kornel se zachmuřil. Tohle místo si pamatoval. Hlavně dívky, které zde bydlely.

„Drzá Teresa a uplakaná Tina. Kde je jim teď asi konec?“ přemítal. Měl trochu problém připustit si, že ty mladší holky, které dříve proháněl po polích, jsou už nejspíš provdané. „Vážně jsem byl pryč tak dlouho?“ ptal se sám sebe v duchu.

Frederika nic takového netížilo. Sotva se za nimi zabouchly dveře, zul si pevné boty šité na míru, odložil kabát a pokračoval rozepínáním koženého opasku, aby si mohl přes hlavu přetáhnout svou bílou lněnou halenu.

„Jestli zůstaneš v mokrém oblečení, budeš zítra u barona úplně k ničemu,“ upozornil Kornela a spiklenecky se na něho uculil.

Kornel s sebou trhl, jakoby právě procitl z transu a podíval se na Freda nevěřícím pohledem. Chtěl něco říct, ale namísto toho zrudl a odvrátil se od něho.

„Opat měl pravdu, jsi vážně děsný číslo,“ utrousil zády ke svému spolunocležníkovi a sám se začal odstrojovat.

„Nemám snad pravdu?“ uchechtl se blonďák zbavující se kalhot.

Kornel mlčel. Tyhle Fredovy narážky ho stále dokázaly spolehlivě vyvést z rovnováhy. A to, i když zrovna čirou náhodou o nic nešlo.

Oproti tomu blonďák se Kornelovými rozpaky dobře bavil.

„Chceš pomoct?“ nabídl se.

„Trhni si,“ vyhrkl Kornel podrážděně a mrsknul po Fredovi promočenou vestou.

Frederik ji zachytil, uchechtl se, mokré svršky naházel ke dveřím a rozvalil se na čerstvě naplněném slamníku připraveném na kavalci. Ten pod jeho vahou povážlivě zavrzal.

Kornel se po příteli ohlédl a oba se zasmáli. Bylo to, jakoby byli zase zpátky v klášteře…

„To tedy bude noc,“ ulevil si Fred.

„Pokud tvá milost, toužila po vévodském loži, měla se vrátit domů,“ neodpustil si Kornel rýpnutí.

„Moje milost, je spokojená právě tady,“ ubezpečil ho blonďatý šlechtic, spokojeně zavřel oči a zavrněl jako kočka.

Kornel se pro sebe pousmál, a zavrtěl hlavou. Měl pocit, že ho tenhle člověk nikdy nepřestane udivovat.

Jenže pak se ozvalo klepání na dveře a hezká chvilka plná nostalgie byla rázem pryč.

Mlynářka Rebeka podala mládencům osušky pootevřenými dveřmi a oni jí na oplátku svěřili své mokré prádlo, které jim slíbila rozvěsit, aby se usušilo.

Když byla na odchodu, přišel „viditelně nadšený“ čeledín a přinesl jejich zavazadla. Přesněji Kornelův kufr a Frederikova zavazadla – kufry, truhlu, brašny… A tak se hosté mohli konečně obléknout do suchého a čistého oblečení. Ve Fredově případě rovnou i do nočního, protože se mínil co nejdříve uložit ke spánku.

„Kam jdeš?“ zeptal se Kornela, který se oblékl normálně a zamířil ke dveřím.

„Musím mluvit s mlynářem.“

Fredovi vystřelilo obočí o poznání výš.

„Viděl jsi ho. Měl právě tolik duchapřítomnosti, aby nás pozval do svého domu, ale nic víc. Chápu, že chceš vysvětlení, ale nadarmo se neříká: ‚ráno moudřejší večera‘. Teď tě pošle tak akorát do postele.“

Kornel si povzdechl. Zaváhal. Tušil, že má jeho přítel pravdu, ale prostě potřeboval vědět víc. Víc o sebevraždě svého otce, o údajné sestře, kterou ani nevěděl, že má…

Oženil se snad otec za dobu jeho nepřítomnosti? A pokud ano, kdo a kde je jeho žena? Proč mu baron posílal dopis, pokud tu byl někdo jiný, kdo by zařídil pohřeb? Jak a z čeho to má vlastně udělat, pokud se jeho otec zadlužil tak moc, jak Tormod Resvyk naznačoval?

Mlynář je sem vzal, protože tu měli mít klid a čas na vysvětlení. Mlčeli celou cestu do mlýna, neviděl důvod v tom pokračovat. Nehledě na to, že by nyní neusnul, ani kdyby ho stokrát posílali spát!

„Musím s ním mluvit.“ S těmi slovy vzal za kliku a vyšel z pokoje.

 

Už když se za ním zavřely dveře, si v duchu říkal, že to možná nebyl dobrý nápad. Byl to víc pocit než myšlenka, ukrytý kdesi vzadu v hlavě. Přesto se Kornel o pár kroků později cítil na prahu světnice značně nesvůj.

Manželé Resvykovi seděli u stolu a rozprávěli spolu tak tiše, že jim nerozuměl jediného slova. Nevšimli si ho. Mohl se tedy pokusit zklidnit a rozmyslet si jak začít. Měl by počkat, až si ho všimnou, nebo je přerušit? Paní Rebeka se jim dneska už tolik věnovala, i když byli nezvaní a nevítaní hosté… jistě si potřebuje odpočinout. A pan Tormod má své ženě také nejspíš co vysvětlovat…

 

Za oknem se zalesklo. Musel přivřít oči na štěrbinu. Následoval mohutný hrom a domovní dveře se rozlétly dokořán.

Další blesk jasně ozářil siluetu chatrně stojícího siláka na zápraží ramenem zapřeného o trám.

Kornel zamrzl na místě.

Mlynářka vykřikla úlekem.

Mlynář vstal tak prudce, až převrátil židli.

„Kdo jste?!“ zhoukl na cizince.

Jeho žena ustoupila k peci. Roztřesenou dlaní nahmatala zavěšený pohrabáč, oči vytřeštěně upřené na neznámého.

Ten člověk přelétl místnost kalným pohledem. Už na první pohled ji měl jako z praku. To jediné, co ho zajímalo, byl Kornel stojící ve dveřích na druhém konci světnice.

„Ty…!“ zavrčel, jako vzteklý pes, říhl si a potácivě k němu vykročil. Oči se mu zlověstně leskly.

Kornela udeřil nosu zápach, jako z celého pivního sudu. Sledoval, jak se k němu ten člověk blíží a nedokázal pochopit, co mu chce.

Dotyčný se zastavil na délku paže od něho a rozpřáhl se k úderu.

Kornel ucukl právě včas. Útočník jen promáchl pěstí.

Kornel couvl do chodby. Tlukot srdce jej pro ten moment zcela ohlušil.

Muž se ho jal následovat. Opíral se o stěny a nesrozumitelně chroptěl. Znovu se rozmáchl. Namísto rány se ale svalil na zem. Rozplácl se jak široký tak dlouhý a upadl do bezvědomí.

Kornel nic nechápal. Po těle se celý třásl. Stál nad bezvládným tělem neznámého útočníka, ve kterém matně poznával chlápka s lesnickým kloboukem z hospody U Kohouta z dnešního večera. Ani si neuvědomil, že se při svém ústupu dostal zpátky ke dveřím pokoje, který jim zde byl zapůjčen. Ke dveřím, které právě v té chvíli otevřel Frederik.

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

2 reakce na Donnelské hlasy – Kapitola 5

  1. Dana říká:

    Po takové době a ty nejenomže napíšeš jen pár řádků, ale i to takhle utneš!!! A dokonce jsi jim nedopřála ni horkou sprchu, ani vzájemnou masáž a dokonce ani mazlící náruč pro zahřátí… Styď se!

    • Jackie Decker říká:

      Stydím, stydím, ale sem, by se to nehodilo 😀
      Ona ta kapitola měla být původně delší, jenže když jsem se dopsala do tohohle bodu, věděla jsem že je to nejideálnější místo, kde to utnout. Snad mi nebude další díl trvat tak dlouho… 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *