Dvě strany jedné mince – Kapitola 14

INKO MYDORIYA

 

Pan Toshinori odešel a nechal vše na ní. Učinila, jak jí řekl. S novými poznatky prakticky okamžitě zavolala policii. V oddělení pro pohřešované jí řekli, že se po chlapci podívají, ať jim o něm řekne co nejvíc ideálně, aby jim nadiktovala nějaké údaje o svém synovi. A tak jim řekla plačtivým hlasem všechno, na co si vzpomněla.

Hned jak hovor skončil, vyrazila do ulice o dům dál, kde bydlel Izukův kamarád z dětství Katsuki Bakugo.

Zazvonila na zvonek a čekala

 

MISUKI BAKUGO

 

„Katuski! Koukej jít sakra otevřít!“

„HA? Děláš si prdel?“

„Neřvi ne mě a koukej otevřít ty podělaný dveře!“

„Drž už hubu, mami!“

 

BAKUKO KATSUKI

 

Nasraně jsem práskl dveřmi od koupelny a ještě s kartáčkem v ruce došel otevřít.
„Ha?“ zůstal jsem na zelenovlasou ženu překvapeně zírat.

 

MISUKI BAKUGO

 

„Tak kdo je to?!“ křičela z kuchyně.

„Zlato, nemůžeš se trochu ztišit, prosím?“ požádal ji její manžel Masaru.

Práskla nožem o linku a nasupeně vyšla do chodby.

„Inko,“ vydechla. Její výbušná nálada zmizela jako mávnutím kouzelným proutkem. „Pojď dál, co se stalo?“ Přeci jen, díky přátelství svých synů se znaly už docela dlouho.

 

INKO MIDORIYA

 

Jak dlouho už jsem tu nebyla? Zaváhala však jen na vteřinku.  Teď nezáleželo na tom, jestli jsou s Misuki ještě přítelkyně, či nikoliv. Teď musela nutně najít svého syna!

„A-ahoj,“ pozdravila blonďatého chlapce, který jí otevřel.

„Děkuji,“ odvětila na pozvání. Tady se nic nezměnilo… slzy jí znovu vhrkly do očí.

 

MISUKI BAKUGO

 

Pozvala skoro sousedku do kuchyně, usadila ji ke stolu a nabídla čaj. Inko přijímala jen neochotně, ale to mohlo být i tím, jak bojovala s pláčem.

„Co se stalo?“ zeptala se znovu.

 

INKO MIDORIYA

 

„Omlouvám se, že vás tak přepadám,“ začala plačtivě, „ale neviděli jste Izuka?“ potřebovala se zeptat, i když už tušila odpověď. „Nestavil se tady náhodou dneska? Nepřišel za Katsukim?“ Pro jistotu se podívala i na hocha v synově věku, jestli netuší, kde by Izuku mohl být…

 

BAKUGO KATSUKI

 

Od chvíle, kdy jsem paní Midoriyu viděl ve dveřích, jsem atypicky mlčel. Ještě když se mi podívala do očí, zíral jsem na ni, jako na zjevení boha v nějaké zapadlé staré nepoužívané svatyni.

Intuitivně jsem zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu.

 

INKO MIDORIYA

 

Odvrátila se od chlapce a začala znovu, tentokrát hlasitě a usedavě štkát. Vnímala, když si k ní Misuki přisedla a dala jí ruku kolem ramen. Ale ani tento konejšivý dotek, nedokázal zmírnit její bolest.

 

Ještě nějaký čas tam seděla. Dokonce v sobě našla tolik sil (nebo zoufalství), že se svěřila s tím, co se stalo, že její Izuku nepřišel ze školy, že ho vyhodili a proč. Že se určitě bál přijít domů a že je špatná matka…

Bylo asi devět hodin, když jí Misuki dokonce doprovodila domů. Seděli spolu v jejich kuchyni asi do desíti večer a pak se jí omluvila, že musí zítra do práce a že už půjde.

Inko jí pouze kývla. Nebyla schopná dalších slov, ani slz. Nakonec skončila s hlavou položenou na složených rukou na stole… Třeba se Izuku ještě vrátí…

A kdyby snad ano, nechtěla propást jeho příchod.

 

BAKUGO KATSUKI

 

Incident v USJ, jak média nazvala, co se stalo ve škole a zmizení Izuka Midoriyi. Obojí v jeden den. Ohledně toho prvního, si stojím za vším, co jsem řekl, nebo udělal. Bez ohledu na to, že jsem neposlechl přímý rozkaz učitele. Ohledně toho druhého… Netušil jsem jak se k tomu postavit. Nevěděl jsem ani, co má cítit. Jak se mám cítit? Proč???

Ještě když moje máma s Dekuovou mámou odešly, ležel jsem dlouho ve své posteli zíraje do stropu.

Když přišlo ráno, probudil jsem se, aniž bych věděl, kdy přesně jsem usnul. Pořád ještě jsem se cítil podivně prázdný a otupělý.

Teprve když jsem si zapnul televizi a viděl v ní reportáž o chlapci, který nepřišel domů, se ve mě něco změnilo. Zrovna tam rozebírali incident v USJ, ale když konečně ukázali záběr na naší třídu, rychle ho dali pryč s tím, že: „Naléhavá zpráva.“

„Ve včerejších ranních hodinách patnáctiletý hoch Midoriya Izuku spěšně opustil prostory stření školy Masayoshi a od té doby ho nikdo nespatřil…“

Zasranej Deku! Je tak zbytečnej, že se ani nedostane do kurzu pro hrdiny, ale uteče z domu a hned je slavnější než já?!

Do teď mi vše vycházelo. Byl jsem jediný ze své školy, kdo se dostal na U. A. Nejlepší v běžných přijímacích zkouškách. Ve třídě, jeden z nejlepší trojice? Však mě taky Todoroki a Chihiro náležitě srali! Ale byl jsem odhodlaný ukázat jim, kde je jejich místo, jakmile dostanu příležitost.

A teď? Když jsem mohl zazářit, tak se stane co? Podělanej nerd! Nesnáším ho!

Protože se na několik dní škola zavřela, měl jsem volno. A protože jsem neměl co dělat a byl naštvaný, rozhodl jsem se jít do ulic, toho zelenovlasýho šmejda hledat.

Zabiju ho!

Procházel se ulicemi města, trousil nadávky a hledal ten jeho pihovatý ksicht, kde se dalo. Znal ho lépe než by chtěl, věděl naprosto přesně, kam by v takový situaci mohl jít. Jenže tam nebyl. Na žádném z těch míst. Nebyl ani na žádném jiném nepravděpodobném místě. Ani na těch, která byla opakem jeho oblíbených míst.

Nebyl nikde. A čím déle Katsukiho hledání trvalo, tím naštvanější byl. I tak ale byla zloba lepší, než necítit nic!

 

Doporučené z našeho blogu:

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *