Dvě strany jedné mince – Kapitola 2

KATSUKI BAKUGO

 

Když jsem se dozvěděl, že Deku se chystá jít na U. A. přestože nemá Quirk, myslel jsem, že toho šmejda odbouchnu až to stratosféry! Podal jsem si ho hned po škole i s klukama, co za mnou dolejzali celý ty roky, stejně jako Deku. Narozdíl od něj, ale nebyli úplně zbytečný! Ačkoliv, tak dobrý jako já taky ne, ale to není nikdo!

Další den jsem pro toho bastarda měl jen výkvět ze svých nejnebezpečnějších a nejvražednějších pohledů. To aby věděl, kde je jeho místo.

Když jsem se ale v následujících dnech dozvěděl, že si to rozmyslel, spokojeně jsem se ušklíbnul. S kamarádama jsme ho pořádně zdrbali. Samozřejmě tak, aby to ten odpad slyšel. Co jinýho taky.

Ale po pár dnech mě to přestalo bavit. Měl jsem volnou cestu na slavnou U. A. a tak to mělo být. Co bude dál s Dekuem jsem se nezajímal…

 

SHOTO TODOROKI

 

Zatímco někteří moji spolužáci měli dilema, kam na vyšší střední, u mě byla po otcově tréninku, jediná přípustná přihláška na U. A. I on tam chodil. A jako syn toho TOHO ČLOVĚKA nesmím pošramotit své jméno a musím tedy absolvovat stejnou školu. Ideálně jako nejlepší z ročníku.

A když už tam musím, tak to udělám! Ne proto, co chce Endeavor, ale proto, že mu chci dokázat, že bych to dokázal i bez špetky jeho krve v sobě. Stačila by mi matčina schopnost, jen její krev… Tím ho odmítnu! A pak se mu podívám do očí a řeknu: „Vidíš? Jsi pro mě nikdo! Nepotřebuji tě! Už nejsi můj otec!“

Otec mne doporučil, třídní učitel mě doporučil a stejně tak ředitel školy. Dostal jsem zvací dopis na přijímací zkoušky pro doporučené studenty, které se konají asi 14 dní před oficiálními zkouškami pro veřejnost.

Sestra chtěla jít se mnou, ale já odmítl. Ani TEN ČLOVĚK se neobtěžoval přijít. Prý: „Ty zkoušky musíš udělat, jsi mé vrcholné dílo!“ Ta slova stačila, aby sám sebe přesvědčil, že jeho doprovod nepotřebuji a vše bude, jak on chce! Jak já ho nenávidím!

A tak jsem dorazil na pozemky U. A. spolu s dalšími uchazeči. Nezajímali mě. Prostě ty zkoušky musím udělat. Nepřišel jsem se přátelit. Proto jsem tomu holohlavému vyššímu klukovi kdovíodkud řekl, ať mi nepřekáží, když se se mnou pokoušel mluvit. Vlastně jsem ho ani pořádně neviděl. Viděl jsem jen otce a vlastní potřebu mu vytřít zrak.

Písemná zkouška, nebyla problém. Znal jsem vše potřebné.

Následovala praktická zkouška. Během ní jsem ve své soukromé válce dosáhl vítězství pokaždé, když jsem nějakou překážku překonal pouze pomocí ledu. Nezáleželo na tom, jak moc jsem byl promrzlý. Prostě jsem se hnal vpřed.

A pak mě ten kluk ovládající vítr překonal o kolik? O desetinu vteřiny? Dělá si srandu?!

Vydýchával jsem se. Něco mi říkal. Co že to bylo? Že jsem úžasný? To myslí vážně? Možná… Ale jen možná… Kdyby se nezeptal, jestli náhodou nejsem Endeavorův syn… Jenže on se zeptal. A já mu řekl, ať sklapne. Že tu zkoušku prostě musím udělat, nic víc. Nezávodil jsem s ním!

Dál jsem si ho nevšímal. Nezajímal mě. Tak jsem syn toho šmejda a no? JÁ SI TO NEVYBRAL!

Pohovor jsme absolvovali každý zvlášť a pak nás pustili domů. Výsledky obdržíme do týdne. Pak pokud neuspějeme, se buď můžeme zúčastnit normálního výběrového řízení, nebo se této možnosti vzdát, případně zkusit jiný obor, který škola nabízí.

Jakoby pro mě snad existovala jiná cesta…

Když přišel můj dopis, sestra mi s ním nadšeně mávala před obličejem. Dokonce chvíli hrála, jakože mi ho nechce dát. Ale já se s ní odmítl přetahovat. Řekl jsem jí, ať si s ním dělá, co chce. Nepomohlo jí ani, když prohlásila, že ho tedy dá nejdřív otci.

„Jak mu ho chceš dát dřív než mě, když se tu ukáže jednou za uherský rok?“ zajímal jsem se. Tak mi to psaní hodila jako psovi kost a já jí odtažitě poděkoval.

„Víš Shoto, někdy by ses mohl trochu uvolnit,“ řekla s povzdechem a nechala mě v pokoji samotného.

Otevřel jsem dopis a dozvěděl se, že jsem přijat. Jak jinak… Ani jsem z toho neměl radost. Vlastně už si ani nepamatuji, kdy jsem radost naposledy měl…

Pokořil jsem milník, na své cestě k odmítnutí své levé poloviny. To bylo celé.

 

KATSUKI BAKUGO

 

Přijímací zkoušky. Obrovský areál U. A. Nudná zahajovací ceremonie v podání Present Mica… A pak přišel boj. Roboti byli snadná kořist. Ani nepočítám, kolik jsem jich sejmul. Čím víc tím líp, no ne? Z naší skupiny jsem byl tutově nejlepší! A vůbec bych se nedivil, kdyby i ze všech ostatních skupin!

Když se pak objevil ten velký robot, vzpomněl jsem si, jak Present Mic říkal, ať s ním nebojujeme, že máme utéct, že je za nulu bodů.

Ale utíkat?! Já? Dělá si srandu? Když ho sejmu budu vypadat mnohem líp, ne? Takže žádný utíkání se rozhodně nekonalo. Prostě jsem toho plechovýho parchanta skolil sérií jednoduchých výbuchů přesně do těch jeho čidel, který měl místo očí. A robot bez čidel, nemůže útočit, že?

Se spokojeným úšklebkem na rtech jsem triumfálně zařval a udělal mu do těch plechů pár pořádných děr. Seskočil jsem z něj tak akorát včas, abych se vyhnul jeho vlastní explozi.

Zkouška skončila a já byl vyčerpaný, ale nezraněný.

Jasně že jsem uspěl! Ani jsem o tom nepochyboval a svůj dopis rychle otevřel. Musel jsem to mámě hned omlátit o hlavu, protože na mě zase řvala. A já pak řval na ní… Taková denní rutina.

Otravný rodiče!

Zbytek školního roku už pak byl… No taky rutina. Komu by na tom záleželo. Přijali mě, a s mým prospěchem, propadnutí nehrozilo, takže…

 

ALL MIGHT

 

Sice přišel na půdu U. A., jak se domluvil s ředitelem, ale učit měl začít až od začátku následujícího ročníku.

Učit… Netušil jestli na to má. Vzpomínka na to, co řekl tomu zelenovlasému chlapci na střeše, ho tížila.

„Nemůžu ti říct, že se staneš hrdinou, když nemáš  Quirk.“ tak mu to pověděl. Jenže on sám na tom byl kdysi zrovna tak. Kdyby nebylo jeho učitelky, tak by dnes nebyl Symbolem míru, jaký všichni obdivují. Jaké měl právo mu vlastně něco takového říct?

Jenže, co měl dělat jiného?

Dochází mi čas, povzdechl si. Night Eye i ředitel… Doporučili mu chlapce jménem Mirio Togata. Nahlédl do jeho výsledků a je vskutku ukázkový. All Might na vlastní oči viděl jeho entuziasmus a slyšel jeho smích. Rozhodně nemohl snižovat jeho charisma. Ale, že by to stačilo…?

Chtěl zkrátka počkat. Počkat až ho uvidí přímo při výuce. Až si s ním bude moct promluvit jako učitel se žákem a pochopit jeho motivace. Na to být symbol míru nestačí jen chtít být hrdinou…

 

SHOTO TODOROKI

 

Začal duben a spolu s ním i nový školní rok. Přišel jsem do své nové školy a hledal 1-A, kam mě přiřadili. Nebyl to problém. Stačilo jen následovat instrukce.

Když jsem vešel do třídy, byla tam jen černovláska, kterou jsem viděl na přijímačkách pro studenty na doporučení.

„Zdravím,“ ošila se nervózně, „ty jsi Todoroki, že?“

„Ahoj,“ odvětil jsem a stroze přikývl.

„Já jsem Yaoyorozu,“ představila se s ruměncem ve tvářích.

„Já vím,“ odtušil jsem poměrně překvapen už tím, že se se mnou pokouší mluvit. Stejně jako ona mě i já si ji pamatoval. Letmo, přesto mi to jméno ulpělo v paměti. Podvědomě jsem čekal nějaký útok. (Zmínku o Endeavorovi.) To ale nepřišlo.

„Víš, jistě že víš…“ nervózně si pohrávala s límcem u košile. „Hodně štěstí,“ popřála mi ještě a usedla do zadní lavice. Já si sedl do té vedle ní. Nevadila mi. Jako jeden z mála lidí. Nebyla hlučná, ani otravná. Zdála se inteligentní…

Jenže pak se začali trousit další a další spolužáci.

Čím plnější třída, tím více hluku. Většina by se toho dala ignorovat, kdyby se ve chvíli, kdy už jsme byli téměř všichni, nezačal vysoký černovlasý kluk pohoršovat nad tím, jak má jeden nevychovaný blonďák nohy na stole.

 

„Nedávej si nohy na stůl!“

„Ha?“

„Nemyslíš, že je to drzé na studenta U. A. a vůči lidem, kteří ho vyrobili?“

„Nemyslím!“ prohlásil rozcuchaný blonďák s červenýma očima tak nahlas, že jejich potyčku nemohl přeslechnout ani ten, kdo se rozhodl ignorovat, už tak dost hlasitá, slova toho prvního.

„Na jakou školu si chodil, ty slouho?“

„Chodil jsem na soukromou akademii Somei,“ odvětil černovlasý uhlazený kluk, jakoby na to byl nejhrdější na celém světě. „Jmenuji se Iida Tenya.“

„Somei?“ protáhl blonďák posměšně. „To si velká elita, co? Bude sranda tě zničit!“

„Ničit? To je kruté! Vážně chceš být hrdina?“

„Pche.“

 

Svět je krutý, Iido Tenyo, pomyslel jsem si a vzpomněl na otce.

V tu chvíli akorát přišel další kluk.

„Ále, ale, to vypadá, že jsem tu správně,“ ušklíbnul se. „Bude fight?“ zeptal se potměšile.

Byl o něco málo nižší než já a měl čistě bílé vlasy s červenýma očima. Tedy pokud měl obě oči stejné, protože to ne vždy musí platit (o tom něco vím), a já viděl jen to jedno oko, druhé mu totiž skrývala ofina, kterou měl hozenou do jedné strany. Konkrétně levé strany a to je něco co já nepřehlédl. Ne, že by mě nějak jinak zajímal.

Blonďák se od všech ve třídě odvrátil a vyhlédl z okna, u kterého seděl.

Iida se stáhnul a šel k nově příchozímu.

„Dobré ráno. Jsem z akademie Somei.“

„Nejsem hluchej,“ prohlásil suverénně nováček. „Iida Tenya, že? Já jsem Eikichi Chihiro. Z… z místa, který ti určitě nic neřekne,“ zasmál se svému vtipu, který asi chápal jen on a rozhlédl se po třídě.

V tom přišla poslední dívka, na kterou se čekalo. A protože Eikichi stál pořád ještě ve dveřích, ani nemohla pořádně vejít. A pak se dostavil, jak se ukázalo, náš třídní učitel.

Vzhledem k mé rodině, mi připlazení se na výuku ve spacáku, přijde od profesionálního hrdiny jako ještě docela přijatelný přístup. Už proto, že my tu nejsme od toho, abychom hodnotili kantory, nýbrž abychom se toho od nich naučili co nejvíc…

Vyklubal (a to skoro doslova) se z něj náš třídní učitel. Aizawa Shouta. Hrdinskou přezdívkou Eraser Head. A vzal nás hned první hodinu ven.

 

Převlékli jsme se a přišli na tréninkový plac za školou, kde nám oznámil, že bude testovat hodnotu našich schopností.

Téměř všichni skoro jako jeden muž (či žena) zopakovali, co řekl s otazníkem na konci. Mě to divné nepřišlo. Vlastně jsem se na něco takového připravoval, jen mě nenapadlo, že to přijde tak brzy.

Jistá hnědovláska se dokonce zeptala na uvítání, představení se a podobně, co se dělá na normálních školách. Jenže tohle je U. A. Nic tu není a nemá být, jako na jiných školách. Proto je přeci ta nejlepší. A náš učitel to v podstatě potvrdil, i když jinými slovy.

A tady jsem se dozvěděl jméno blondýna, který byl tak agresivní ve třídě.

„Bakugo, byl jsi nejlepší při vstupní zkoušce, že?“ ptal se ho Aizawa, než došlo na ukázku toho, co se po nás zde bude chtít. A také, než nám náš třídní učitel naznačil, že kdo bude poslední, dostane okamžitý jednosměrný lístek domů. Určitě ho naštvali, když se překřikovali v tom, jaká je to zábava, moct používat quirky.

 

Ale nepřicházelo v úvahu, abych byl vyřazen. Ne, já! Už vůbec ne, první den!

Když se házelo míčkem, přidal jsem mu setrvačnost svým ledem.

Při běhu na padesát metrů, jsem se nechal ledem nést a zvládl ho stejně jako ten delší při přijímačkách.

Při síle stlačení jsem si pomohl ledovým pístem. Což nebylo moc efektivní, trochu jsem to přehnal a zmrazil si vlastní ruku, kterou jsem si pak musel i sám rozmrazit. Ale nešlo o žádný velký defekt a síla byla slušná.

Při skoku z místa jsem se ledem odpálil do dálky.

U bočního cvalu to bylo těžší. Musel bych použít obě své strany a to já odmítl. Proto v této disciplíně nebyly mé výsledky nic moc. Pan Aizawa to ale naštěstí nekomentoval.

Ani u sklapovaček jsem nemohl svůj quirk použít, abych si pomohl. Mám ale něco natrénováno, dělám je denně asi od pěti let.

A strečink dělám taky, i když jsem si nemohl pomoci schopností, jelikož není fyzického charakteru.

Při dlouhém běhu už jsem ale byl opět ve svém živlu. V tom jednom, který jsem byl ochotný použít.

 

Ostatní ze třídy jsem sledoval jen tolik, abych si zapamatoval jejich jména a schopnosti. Protože jeden neví, kdy se mu to může hodit.

Kupříkladu Bakugoovo výbuchy by mi někdy v budoucnu mohly způsobit problémy. A Eikichi Chihiro dokázal z prstů na rukou uvolnit a následně ovládat plasmový bič. To mu sice při testech fyzické zdatnosti nebylo příliš platné, což ukázal, když první míček namísto odpalu přepůlil, ale jinak to rozhodně stálo za zapamatování…

 

Nakonec nikoho z nás nevyloučili, což všechny překvapilo. Mě ale ani ne. Tušil jsem od začátku, že Aizawa svá slova nemyslí zcela vážně.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Po 10 měsících, které jsem musel ještě přežít s Kacchanem a jeho urážkami v jedné třídě, konečně nastal můj den přestupu na mou novou školu.

Spolužáci byli poměrně milí, chytří a dost šikovní. Ale taky co jiného čekat od vyšší střední s policejním zaměřením. Celý týden probíhal v celku klidně. Pak byl pátek. Vracel jsem se domů ze školy a nešel nijak rychle. Většinu cesty jsem se koukal do země nebo přemýšlel, jak se má asi Kacchan? Jaká asi je ta U. A? Myslel All Might vážně, to co mi řekl? Bylo tohle to správné rozhodnutí? Pak jsem zavrtěl hlavou a vrátil se zpět na zem, kde jsem teď zrovna procházel okolo hořící bytovky…

Doporučené z našeho blogu:

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *