Dvě strany jedné mince – Kapitola 20

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Všechny souboje byly zajímavé. Z každého jsem si něco poznamenal. Nakonec to vyhrál Kacchan. Jak jinak, že? Ale to mi bylo jasné už od začátku.

Při předávání cen měl na sobě policejní pouta pro záporáky. Takže to vypadalo vcelku ironicky. Zvlášť, když jim sám ALL MIGHT přišel předat ceny. Nevěděl jsem, jak strašně mi za těch pár týdnů dokáže jeho jméno zhořknout na jazyku.

FUJ! Byl jsem znechucen, když některé z nich objímal, tak moc, že jsem naštvaně vstal a odnesl svůj sešit. Šel jsem zpátky za Kurogirim, abych mu mohl dál pomáhat, jak bylo domluveno, ale myšlenkami jsem se od toho výjevu nedokázal odpoutat.

 

KUROGIRI

 

Neuniklo mu, že se Deku vrátil s náladou hluboko pod bodem mrazu.

„To tedy ty souboje musely stát opravdu za starou bačkoru, když se tváříš takhle,“ lehce se uchechtl a šel za Dekuem do kuchyně.

„Nemáš chuť na horkou čokoládu?“ zeptal se a začal ji rovnou chystat. Třeba by si ji mohl dát i Yperit. Na nervy je to koneckonců velmi dobrá věc.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„Jo proč ne.“ Trochu jsem se na něj pousmál. Můj úsměv však netrval moc dlouho.

„Dojdu pro Osama,“ otočil jsem se a odešel do haly, kde jsme spaly, a kde zrovna Hikaru hrál hry.

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Seděl na spacáku a hrál si na mobilu. Nebyl jako Midoriya, aby potřeboval koukat na sportovní festival, přes Shigarakiho záda.

Pak se ale objevil Deku.

„Jasně,“ přitakal na jeho otázku a zvedl se. Horkou čokoládu si rozhodně nenechá ujít! Vypnul hru a vyrazil se svým kamarádem do kuchyně.

 

KUROGIRI

 

„Dobře,“ stačil jen říct, než Deku odešel. Počkal si, než se chlapci novu objeví. To už pro ně měl oba horké nápoje připravené a předal jim ještě kouřící hrnky.

Přemýšlel, jestli se má Dekua ptát, co mu tak zkazilo náladu, když o tom zatím sám nezačal, ale usoudil, že možná potřebuje taky kousek svého vlastního soukromí…

„Dneska už nebudu potřebovat tvou pomoc. Co bys řekl na zbytek dne volna?“ zeptal se s úsměvem, který ale nemohl nikdo vidět.

Samotného ho čekala práce. Musel najít a kontaktovat jednu osobu…

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„Jo to bude fajn,“ usmál jsem se. Potřebuju se odreagovat. Třeba mi tréning nebo chvíle s Osamem prospěje. Rychle jsem vypil svůj šálek čokolády a hned jsem ho také umyl. Vrátil jsem ho do skříňky, kam patří. Pak jsem umyl i Osamovo hrneček a učinil s ním taktéž. Z lednice jsem vyňal limonádu a z jiné skříňky ještě vzal pocky. Pak jsem popadl Osama za ruku a táhl ho pryč z baru. Pustil jsem ho až za dveřmi.

„Omlouvám se, že jsem tě sem tak odtáhl,“ podrbal jsem se na zátylku, „ale chci se zeptat, pomůžeš mi s tréningem?“

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Pousmál se.

„Jasně, že jo, ty mi taky pomáháš. Co chceš naučit? Střílet? Nebo potřebuješ boxovací pytel?“ Přesto, co říkal, jeho oči zářily nadšením. Jakoby byl odhodlaný pro svého jediného kamaráda udělat cokoliv…

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„Ne, jen to ne, ale…! Ty bys mě naučil střílet?“ rozzářily se mi oči a šťastně jsem se na něj podíval. Moje nálada se rychle změnila. Teď jsem byl nadšený, že bych se mohl naučit něco nového, co by se mi mohlo hodit. I když jsem si nebyl jistý, jestli chci někoho tímhle způsobem zranit. Vlastně chci, já vůbec někoho zranit? Trochu jsem zatřepal hlavou, abych se těch myšlenek zbavil a však věděl jsem, že nad tím jednou budu muset přemýšlet. Ale ne teď!

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

„Jasně,“ přitakal zcela samozřejmě. „Dole ve sklepě mají střelnici! Můžeš jít se mnou, zbraň i náboje mám, jen si pro to zaběhnu.“ Tentokrát to byl Hikaru, kdo chytil Izuka za ruku a odtáhl ho ke svým věcem, kde si vzal pistoli i krabičku s náboji. S těmi pak vedl Dekua tam, odkud vedly schody do sklepa. Otevřel kódem dveře a dal se chodbou vedoucí ke střelnici. Nebylo těžké ji najít. Byly tam kabinky s okýnky a terče ve vzdálenosti 50 metrů. Mohly se ale posunout i na pětadvacet.

Hikaru začal tím, že Dekuovi ukázal zbraň, vysvětlil každou její část, rozebral ji, vyčistil, naolejoval, opět složil a ukázal jak zandat zásobník. Nechal ho ať si to zandání sám zkusí a pak mu vysvětlil, jak se správně postavit, jak zbraň držet, co je zpětný ráz a jak ztlumit jeho působení postavením rukou. Přitáhl terč blíž, na těch 25 metrů, aby to neměl ze začátku tak těžké a podal mu sluchátka, protože výstřel se tady dole dost rozléhal, aby ještě neohluchl. Taky je používal při cvičné střelbě a teď si také jedny nasadil. Ještě trochu poupravil Dekuovo postoj a mohli začít se střelbou…

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Osamu mi vysvětlil, jak funguje pistole, jak se mám postavit, jak se nabíjí a nechal mě si to vyzkoušet. Řekl mi, že se mám připravit na zpětný ráz a pak mi přiblížil terč. Mohl jsem začít střílet a tak jsme chvíli stříleli. Po prvním zásobníku jsme se střídali.

Když jsme skončili, šli jsme do haly, kde ještě před tím než se šlo spát, jsme snědli pocky a vypilo pití, které už teď nebylo tak studené, ale pít se dalo. Poté jsme šli, jako každý jiný den, spát.

***

TODOROKI SHOTO

 

Den po sportovním festivalu jsem se odhodlal navštívit matku. Sestra z toho byla doslova u vytržení. Prý jestli nevadí, že o tom otec neví.

„Ne.“ A jestli to vadí jemu, mě je to fuk.

Prý, proč prý chci tak najednou matku vidět. Jak bych to měl Fuyumi asi vysvětlit?

„Vrátím se,“ bylo vše, co jsem jí k tomu řekl a odešel jsem.

Vzpomínal jsem na ni celou cestu až k nemocnici, kde ji drželi. Celá ta léta jsem se bál, že by má přítomnost mohla matce ublížit. Koneckonců říkala, že to kvůli mně šílí… Nikdy jsem ji nenavštívil. Jenže teď se věci změnily. Musím ji vidět. Určitě bude dál kvůli mně a otci spoutaná… To proto, abych se mohl stát hrdinou, s tímhle tělem a vším co mám…

Povzdechl jsem si. Jenom vzít za kliku od jejího pokoje, bylo těžší než čelit jakkoliv silnému protivníkovi.

„Můžeš se stát, kýmkoliv budeš chtít…“

A já bych chtěl být ideálním typem hrdiny. Musím ji vidět. Musím s ní mluvit…

Otevřel jsem a vešel.

Seděla v pokoji, tváří obrácená k oknu.

„Mami,“ oslovil jsem ji.

Ohlédla se. Nevypadala šťastně. Vlastně nevypadala nijak…

Zachráním ji odtud, i kdyby to nechtěla.

„Omlouvám se,“ splynulo z mých rtů. Přišel jsem až k ní a klekl jí k nohám. „Za všechno… se omlouvám…“ hlesl jsem a složil hlavu na dlaně, které jsem jí položil na kolena.

Mluvil jsem a mluvil… Řekl jsem jí všechno, co se stalo, kým jsem byl, kým jsem teď, a kým chci být…

Plakala, omluvila se a překvapivě rychle mi odpustila. Bylo to pro ni těžké období. Pro nás všechny…

„To že ses pohnul vpřed, aniž by tě něco tížilo, mě činí šťastnou, Shoto,“ řekla mi. „Bude to mé vysvobození…“

Nebylo to tak, že by mě nic z minulosti netížilo. Ale Chihiro měl pravdu. Nakonec… jsem to přeci jen uznal. Neodpustil jsem svému otci. A asi to ani nemám v úmyslu. Ale nechci, aby mě on nebo jeho touhy po zbytek života ovládaly…

 

CHIHIRO (JOKIE) EIKICHI

 

Po závěru sportovního festivalu jsem se vydal domů. No „domů“…  On to není jen můj dům. Je to dům tak nějak všech dětí, kteří žádný domov nemají… Ať už se zrovna nachází v mém či mladším nebo starším věku.

Nicméně jsem přišel, (říkejme tomu teda prozatím domov), domů a sotva jsem vstoupil do hlavní místnosti, shlukla se se okolo mě skupina mých vrstevníků. Nejdřív jsem nevěděl proč, ale jakmile mi řekli: „viděli jsme oba tvé souboje, závod i zápas na koních,“ bylo mi vše jasné.

„Ehm, dobře…“ Hodil jsem po nich nervózním pohledem.

„Viděli jsme, jak ses snažil,“ prohlásil jeden kluk z hloučku a já na něj začal koukal, jak na boží zjevení. „Seš fakt hustej!“

Nevěděl jsem, co mám dělat. Nikdo se se mnou nikdy moc nebavil a najednou po jednom zápase… Zbláznili se oni? Nebo já? Co je špatně? Chtějí si ze mě dělat srandu? To jim neprojde! Zatvrdil jsem se.

Ušklíbnul jsem se.

„Jestli si ze mě chcete utahovat, tak to se vám nepovede,“ s těmi slovy jsem se už-už chystal k odchodu, když někdo z té skupinky řekl, že mi přišli jen pogratulovat a že jsou ohromení mými chvaty. Jestli bych je prý nechtěl něco naučit…

Tak určitě… Mou kontrolu nad schopností, třeba?! Zhořkla mi i pouhá myšlenka. Když už bych jim chtěl něco odseknout, rozpustil hlouček mých spoluchovanců můj „nejoblíbenější“ vychovatel, Cho Dai.

Chytl mě za rameno tak silně, že se mi jeho dlouhé prsty zaryly do kůže, a vlekl mě k sobě do „kanceláře“. Tam si mě bral při každém problému, takže jsem tam byl pečenej vařenej.

Jako obvykle na mě začal řvát, ale já už byl za ty roky zvyklý. Litoval jsem jen toho, že jsem si s sebou nevzal ty špunty do uší, co mám v pokoji. Snažil jsem se ho alespoň ignorovat, ale když jsem zaslechl to, proč na mě zas řve, tak jsem nevěděl jestli se mu vysmát do toho jeho hnusnýho ksichtu, nebo ho prostě jen dál ignorovat. Nakonec jsem se rozhodl pro variantu číslo 2. Fakt nemá cenu na něj nijak mluvit… Obdařil jsem ho svým typickým úšklebkem alá: „jsem nad věcí.“. Vážně po festivalu a prožitém zmatku bylo poslední, co jsem chtěl řešit, jak někdo někomu zničil zubní kartáček, roztrhl mangu, pomaloval tričko, rozstřihal či rozřezal boty nebo upustil talíř.

Bylo mi to vlastně úplně ukradený!

Ale to co se ode mě čekalo, bylo, že se zvednu a půjdu udělat přesně to, co mi udělí za trest.

„Tak co mi dáte za úkol tentokrát?“ zeptal jsem se znuděně. Odmítal jsem s ním zůstat déle jak 5 minut sám v jedné místnosti.

Naštěstí po mě chtěl „jen“ uklidit pokoje všech chovanců. Tak jsem se sebral, rozrazil dveře a prásknul jsem s nima za s sebou.

Uff… Už že jsem od něj pryč byla to slušná úleva. Chtěl jsem se už vrhnout na práci, abych měl co nejdřív hotovo, když za mnou přišel jeden kluk. Shodou okolností i můj spolubydlící. Řekl že mi pomůže. Myslím, že jsem se na něj musel podívat fakt hloupě, porotože mi se mi začal omlouvat a nervózně vysvětlovat, že to za co mě potrestali, udělal on.

„Tak dobře,“ vypravil jsem ze sebe zmatený novým přístupem všech kolem mě. Raději jsem se v tom však dál nepitval.

Jenže to by po chvíli práce nesměl přerušit panující ticho: „Líbilo se mi, jak ses snažil. Tvůj quirk je úplně super!“ A úplně to dodělal svým úsměvem. Já mu na to jen odevzdaně přitakal a dál se věnoval práci.

Když bylo vše hotové a čistě uklizené, tak mě napadlo, že kdybych měl službu, asi bych vařil. Ale tento týden vaří někdo jiný. Škoda, povzdechl jsem si, protože vaření je jediná věc v mém životě, co dává smysl. No nic, řekl jsem si a šel do svého pokoje, kde jsem si lehl na postel, zapnul mobil a hrál nesmyslné hry. Následovala večeře, hygiena a večerka. Snad se to zítra všechno zase nějak uklidní…

 

CHIHIRO EMI

 

Sportovní festiva U. A. Událost, kterou sleduje většina Japonských občanů, včetně mládeže. Ne každý však může říct, že se jeho bratr umístil v top osmičce!

Nevěděla to. Pořádně nevěděla ani, že má bratra. Ale zaznělo jméno Chihiro, začala se ptát. Její strýc a teta, kteří jí vychovávali a celá léta tvrdili, že její rodina je po smrti, neochotně přiznali, že Eikichi je skutečně jejím bratrem. Říkali něco tak nehorázného, jako že to on zabil jejich rodiče! A že to všechno byla vina její matky, protože to po ní musel zdědit tu hloupou schopnost.

„Není jako ty, Emi, ty máš krásnou schopnost po tatínkovi…,“ povídala teta.

Prý, že když to slyšeli, nemohli si ho vzít k sobě. Měli příliš velký strach. Ale jak ona brášku viděla, byl strááášně COOL!

Řekli jí jen, že je v dětském domově. Během dopoledne po festivalu je ve škole o přestávkách obvolala snad všechny. Nakonec našla ten, kde je její o tři roky straší bráška chovancem a hned se za ním vypravila.

Jela MHDčkem, šla kus pěšky. Došla k areálu domova. Prošla branou a hlavními dveřmi. Na vrátnici se představila a řekla, že jde navštívit bratra. Zřízenec se podíval do karty a zjistil, že Chihiro Eikichi má skutečně mladší sestru Emi. Souhlasili tedy, že ho smí navštívit a řekli jí číslo pokoje, které mu přináleží.

Emi se tedy vydala dle instrukcí za bráškou, natěšená jako blázen!

 

CHIHIRO (JOKIE) EIKICHI

 

Zrovna když jsem hrál pokémon go a lovil pokémona, ke mně, nebo respektive k nám do pokoje, ale teď jsem tu byl stejně sám, vešla taková mladší holčička. Hnědovláska, která na mě upřela bezelstné hnědé oči.

 

CHIHIRO EMI

 

„Ahoj, velkej brácho,“ pozdravila ho. Seděl na spodní posteli a překvapeně na ni zíral. „Jé! Ty taky hraješ Pokemon go!“ Přiskočila k němu, sedla si vedle něj a už-už na svém zařízení zapínala stejnou aplikaci.

„Asi už si mě taky nepamatuješ. Jsem Emi! Emi Chihiro, tvoje mladší sestra. Teta se strýcem mi o tobě nechtěli říct, musela jsem to z nich páčit, když jsem tě viděla na sportovním festivalu. Páni! Můj velkej brácha chodí na slavnou U. A.! A pak, že máš špatnou schopnost, teta vůbec neví co je dobrý!“ rozpovídala se.

To už se jí ale aplikace zapnula a ona otevřela svůj seznam pokémonů.

„Jakej je tvůj nejvzácnější kousek? Chodíš raidy? Jé! Vy tu máte pokestopku! A zrovna jí obsadili rakeťáci…“ rozplývala se a pustila se rovnou do dobívání.

 

CHIHIRO (JOKIE) EIKICHI

 

Mluvila tak rychle, že jsem nestihl postřehnout polovinu slov, která… dá se tomu ještě říkat mluvení?

„Počkej, počkej, Flashi, něco mi uniká! Hezky od znova a pomaleji. Nádech a výdech,“ asi už vím, proč mě mistr pořád napomínal a říkal, ať se uklidním.

 

CHIHIRO EMI

 

Nechápavě k němu vzhlédla, takže si asi nevyzvedla odměnu z právě vyhraného souboje.

„Flashi?“ Řekněme, že sledovat staré komiksovky nebyla její oblíbená zábava, když žila ve společnosti superhrdinů.

„Já mluvím pomalu,“ ohradila se a zvedla bradu výš. „Říkám, ‚Ahoj, velkej brácho‘,“ zopakovala. „Jsem Emi. Tvoje sestra.“ Podala mu drobnější ručku.

„Chci tě poznat a až budeš hrdina, budu s tebou bydlet!“ upírala na něho svá velká hnědá očka ve své dětské nevinnosti a naivitě.

 

CHIHIRO (JOKIE) EIKICHI

 

Na její větu, že mluví pomalu, moje odpověď zněla: „Jo jasně a já jsem asi čínský bůh srandy.“

Urazila se? napadlo mě, když zvedla hlavu a zadívala se jinam. Pak se na mě ale znovu otočila a začala mluvit, jak na mimozemšťana. Poslouchal jsem pečlivě, co říká ale, když řekla „ahoj, velkej brácho“ tak by se ve mně krve nedořezal. A to další „jsem Emi tvoje sestra“ tak to už jsem myslel, že jsem dostal infarkt. Ještě mi podala tu svojí drobnou ručičku, tak jsem jí naoplátku podal svojí, i když to muselo vypadat velice komicky. Nakonec tomu nasadila korunu prohlášením, že se mnou bude bydlet. V tu chvíli už jsem ji na to musel něco říct!

„Hele, zpomal zas. Bydlet? To není dobrý nápad. Sestra? Vždyť já žádnou nemám!“ ohradil jsem se.

 

CHIHIRO EMI

 

Což o to, zpomalit, to ještě šlo. Ostatně, na zpomalení byl prostor vždycky, jen nechápala proč. Jen jí jeho slova mrzela. Na druhé straně, se to asi dalo čekat.

„Nemám s sebou rodný list, abys mi věřil,“ pronesla s povzdechem a uhnula pohledem. Na mobil a pokémony už si ani nevzpomněla.

„Ale moji rodiče byli Misaki a Kana Chihiro. Co tvoji?“ šla na to logicky. Ano, i ona něco takového umí.

 

CHIHIRO (JOKIE) EIKICHI

 

Tak v tu chvíli jsem ten infarkt už asi fakt dostal.

„Jmenovali se úplně stejně…“ potvrdil jsem. Nevěděl jsem, co dělat. Byl jsem zmatený. Ale byl jsem i rád, že mi někdo z rodiny zůstal. Objal jsem ji.

„Vždycky mi říkali, že jsou všichni mrtvý.“ Po mé tváři sjelo pár slz. Nebyly to slzy jen smutku ale i štěstí. Ihned jsem další zastavil. Nemůžu přece brečet, jak malý. Pak jsem ji od sebe mírně odtáhl a podíval se na ni.

„Co všechno o mě víš?“ odmlčel jsem se. „Co víš o našich rodičích?“ zeptal jsem se.

 

CHIHIRO EMI

 

Objetí opětovala. Překvapeně, ale srdečně.

„Brácho,“ špitla a také jí uniklo několik slz.

„Taky mi to říkali,“ vysvětlila.

Odtáhla se. Nemusel ji odstrkovat. Co všechno o něm ví?

„Nic moc,“ potvrdila. „Vychovali mě strýc s tetou. Masumi a Tami Chihiro. Říkali…,“ podívala se do země a posmutněla. Špičkami bot třela o sebe. „Že moje rodina zemřela při autonehodě. Celá. Že jsem přežila jako jediná… Dozvěděla jsem se o tobě až včera. Teta… teta říkala, že maminku s tatínkem jsi zabil ty. Ale že je to maminčina vina, protože jsi zdědil její schopnost… Myslím, že maminku neměli rádi. Mě si vzali k sobě, ale tebe ne. Prý se tě báli. Ale… Ale já myslím, že jsi strašně cool, brácha!“ Otočila se na něj a opravdu moc se snažila o povzbudivý pohled. I přes slzy, které se draly na povrch.

 

CHIHIRO (JOKIE) EIKICHI

 

To co řekla, mi připomnělo ten den, a co jsem udělal. I když už jsem myslel, že jsem se přes to přenesl, několik dalších slz si tu cestu prostě najít muselo. A když řekla, že jsem cool, tak jsem byl ten nejšťastnější kluk na světě. To mi ještě nikdo neřekl. Krom těch lidí ze včera, ale ti pro mě neznamenaly tolik, jako teď moje sestra. Její pohled jsem opětoval s vlhkýma očima.

„Děkuji,“ nedokázal jsem ze sebe vypustit nic jiného.

 

CHIHIRO EMI

 

Bylo jí líto, že brácha pláče. I když to i pro ní byla těžká a dojemná chvilka zároveň, nechtěla aby byl smutný.

„Co jít na chvíli ven? Dneska je tam krásně. Můžete… chodit ven, ne?“ navrhla a vzala ho za ruku. Měla tetu strýce ráda, ale zároveň se na ně zlobila za to, že neměli rádi jejího brášku. Prostě ho chtěla za každou cenu poznat a být s ním jedna rodina. A to i bez ohledu na to, jestli to on taky chce. Protože jako by se mohl rozhodnout, když o ní do teď nevěděl?

 

CHIHIRO (JOKIE) EIKICHI

 

„To zní dobře. A ano můžeme chodit i ven. Není to vězení…“ I když já si tu tak občas připadám. Chovala se velmi mile a já byl rád, že jsem našel svou sestřičku.

 

CHIHIRO EMI

 

Vyrazili ven. Na vrátnici se musel Chihiro nahlásit. Vycházky platily jen do 19:00 hodiny. Byly ale teprve čtyři, takže spooousta času!

Přešli dvorek a prošli brankou na chodník.

„Tak, hm… kam chceš jít?“ zeptala se.

 

TODOROKI SHOTO

 

V nemocnici jsem s mámou strávil pár hodin. Celý den jsem tam ale zůstat nemohl. Slíbil jsem, že jí od teď budu navštěvovat častěji.

Zdálo se, že je za to ráda.

Mohl bych si cestu zkrátit, kdybych jel jednokolejkou, ale já šel pěšky. Chtěl jsem nějaký čas jen pro sebe a své myšlenky.

Nikdy by mě nenapadlo, že na toho bělovlasýho kluka narazím jen tak ve městě…

Prostě se najednou s nějakou mladší brunetkou vyřídil z brány na dvorek dětského doma.

„Chihiro?“

 

CHIHIRO (JOKIE) EIKICHI

 

„No… Já vlastně nevím.“ Podrbal jsem se na zátylku. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že zrovna, když vylezu, tu potkám cibulku. Naneštěstí si mě taky všiml a dokonce i oslovil. Super…

„Cibulko?“ oslovil jsem ho stejně jako na festivalu.

 

TODOROKI SHOTO

 

Cibulko…? Nebylo to tak, že bych na přezdívku, kterou mi dal, zapomněl, ale myslel jsem, že už jí v jeho očích nebudu hoden. I když je to řekněme… Divné…?

Proč bych vůbec měl stát o divnou přezdívku?

Dětský domov… Žije tady? Je sirotek? Jak bych se měl zachovat? Měl bych mu říct, že můžeme předstírat, že jsme se nepotkali? Nevěděl jsem, co je správné.

Kývnul jsem na pozdrav a sklonil hlavu.

„Nikomu o tom neřeknu.“ I když těžko říct, jestli pochopí, o čem mluvím.

Vykročil jsem dál, abych je minul. Slíbil jsem, že mu jednou taky pomůžu, ale… Jak bych mu mohl pomoci z dětského domova? Zvlášť, když má i sestru?

 

CHIHIRO EMI

 

Oči dvanáctileté Emi se rozzářily skoro stejně, jako když našla bráchu v jeho pokoji.

„Eiki! To je ten kluk, se kterým jsi včera bojoval! Todoroki, že? Já jsem Emi,“ představila se a natáhla ruku i k druhé celebritě ze včerejška.

„Nevěděla jsem, že jste kamarádi.“

 

CHIHIRO (JOKIE) EIKICHI

 

Nejdříve jsem se trochu lekl, ale nedal jsem na sobě nic znát. Pak když řekl, že o našem setkání pomlčí, byl jsem rád.

„Díky,“ řekl jsem a věnoval mu vděčný pohled. Jenže moje sestřička si všimla toho, že je to ten samý, jako včera v souboji. Pak mu podala ruku a on jí kupodivu opětoval stisk. Dokud neřekla tu blbost!

„Eh… Neříkal bych tomu kamarádství…“ Byl jsem z toho trochu rozhozený a i cibulka vypadal rozhozeně.

 

TODOROKI SHOTO

 

Poděkoval mi a já věděl, že tedy pochopil. Chtěl jsem prostě odejít, ani pro jednoho z nás to evidentně nebylo dobré setkání. Jenže jeho sestřička mě prostě musela poznat. Do cesty mi navíc nastavila svou ruku. Zaraženě jsem na ni pohlédl a přijal ono seznamovací gesto. Moje jméno už znala, tak jsem jen přikývl a věnoval tázavý pohled Chihirovi. Ten to vlastně svými slovy docela vystihl. Opět jsem přikývl.

„Jsme spíše důstojnými soupeři,“ zkusil jsem to nějak pojmenovat.

„Už musím jít,“ vypravil jsem ze sebe přiškrceně. Nikdy jsem neměl kamarády, vím o přátelství asi tolik, co o fungující milující rodině – nic!

„Dobře se bavte,“ popřál jsem jim odtažitě.

 

CHIHIRO (JOKIE) EIKICHI

 

„My už by sme taky měli jít,“ řekl jsem a nervózně se usmál. Oplatil jsem mu přání dobré zábavy a vykročil opačným směrem než cibulka. I když jsem ještě nevěděl, kam chci vlastně jít…

 

TODOROKI SHOTO

 

Míjeli jsme se. Oba zjevně nervózní. Uvědomil jsem si, že přeci jen je něco, co bych pro něj mohl udělat, když už jsme se tu takhle setkali…

„Bakugo nás v té chodbě slyšel.“ Doufám, že jsem zas neřekl něco divného…

„Říkal jsem si, že bys to měl vědět,“ dodal jsem ještě a raději pokračoval v chůzi.

 

CHIHIRO EMI

 

Byla moc ráda, že jí ruku stiskl. Připadalo jí to od něj jako velmi nejisté gesto, ale učinilo jí to šťastnou. Dneska poznala dva skoro šampiony! (Samozřejmě nepochybovala o tom, že kdyby se tihle dva utkali až později, mohl být její bráška na třetím místě společně s tím temným ptákem Tokoyamim, nebo jak se jmenoval!)

Slova o tom, že vlastně nejsou přátelé, ignorovala. Myslela si svoje. Ale když Todoroki začal mluvit už na odchodu o Bakugovi, což byl vítěz turnaje, vůbec to nechápala.

„Co jste dělali v chodbě?“ upřela své oči na brášku.

 

CHIHIRO (JOKIE) EIKICHI

 

Pokývl jsem na něj hlavou na projev toho, že chápu, abych nemusel nic říkat. Teda nemusel jsem pronést ani slovo do té doby než se moje sestřička zeptala, co jsme dělali v chodbě. To jsem se na ni pak překvapeně kouknul a hlavou mi prolétlo, proč se mě všichni ptají takovýma dvojsmyslnýma otázkama?

„Nic, povídali jsme si.“ Usmál jsem se. Myslím, že ten úsměv nebyl dobrý nápad…

 

CHIHIRO EMI

 

„Dobře,“ přitakala. Beztak se nemohla zbavit dojmu, že jí brácha něco tají. Ale je pravda, že se dneska znají první hodinu?

„Takže, kam tedy jdeme?“ zeptala se. „Touhle cestou je park. Mají tam stánek se zmrzlinou!“ popisovala, co viděla, když šla k domovu od stanice autobusu. Koneckonců nemusejí dělat nic významného, chtěla s ním prostě jen strávit nějaký hezký čas…

 

CHIHIRO (JOKIE) EIKICHI

 

„Jo, můžeme jít do parku. Ale na zmrzlinu asi ne. Teda já nemám peníze. Leda, že bych si pro ně došel, do pokoje…“ Připadal jsem si hloupě. Měl bych být jako „velkej brácha“ být schopný koupit sestřičce zmrzlinu? Připadalo mi, že asi jo.

 

CHIHIRO EMI

 

„Nevadí, já peníze mám!“ rozzářily se jí zase očička a rozhodně nemínila nechat bráchu teď odejít. Ještě by ho pak v tom domově zadrželi a měli by po hezkém dni.

A tak ho držela za ruku a dovedla ho ke stánku, kde si koupili zmrzlinu. Sedli si, aby jim neupadla a pak se pořád držela jako klíště, dokud se nemusel vrátit, protože jim končily vycházky.

 

CHIHIRO (JOKIE) EIKICHI

 

Prošli jsme se v parku. Bylo to příjemné rozptýlení po tom všem… Ale pak už bylo na čase, abych se vrátil zpátky. Rozloučili jsme se a já se vydal „domů“. Vrátil jsem se akorát včas. Nahlásil jsem se na vrátnici, že už jsem přišel a vydal jsem se do pokoje. Večeře byla až v 20:00, takže jsem měl hodinu času, který jsem strávil hraním pokémonů. Pak jsem se na večeřel a šel spát. Dneska jsem neměl žádný trest, prolétlo mi hlavou, než jsem usnul.

Doporučené z našeho blogu:

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *