Dvě strany jedné mince – Kapitola 3

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

Na místě už byli, včetně hrdiny Backdrafta. Vytáhl jsem svůj sešítek a začal jsem si psát poznámky. No co i když nejsem hrdina, svého koníčku se nevzdám! Pozoroval jsem, co se děje, pak mi ale Backdraft řekl, že se tu pletu, ať jdu pryč.

Zklamaně jsem si vzal svoje věci a šel do postranní uličky, odkud jsem sice neměl tak dobrý výhled, ale lepší něco než nic.

Uslyšel jsem nářek z jednoho z dolních bytů s vysklenými okny. Okamžitě jsem nakouknul a viděl na zemi ležet chlapce. Nevím kolik mu bylo, ale určitě nebyl o moc mladší než já. Ležel tam na zemi a byl ošklivě poraněn.

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Otevřel oči. Celé tělo ho bolelo a byl ošklivě popálený. Zaskuhral. Nemohl dýchat. Rozkašlal se. Zamžoural a uviděl nad sebou obzvlášť nechutnou zeleninu.

Fuj brokolice…

„Brokolicový peklo…“ rozkašlal se znovu.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Vlezl jsem bez hlavě dovnitř. Sklonil jsem se k němu a uslyšel něco o brokolicovém pekle. Pak se ten kluk hrozně rozkašlal. Chudák je už mimo… Nevypadal vůbec dobře.

„Neboj, dostanu tě odsud,“ snažil jsem se ho uklidnit podobně jako All Might. Podepřel jsem ho a pomalu se s ním vydal k oknu. Tam jsem si ho vzal do náruče a pomohl mu přehodit nohy přes parapet. Opřel jsem ho o futro, vyskočil z toho kouřem zamořeného zčernalého pokoje a dostal ho ven bez dalších zranění. Dotáhl jsem ho až k čekající sanitce, kde už si ho převzali záchranáři. Ptali se, jestli mi nic není a já je ujistil, že jsem v pořádku. Ještě jsem zaslechl jméno toho kluka. Osamu Hikaru. Řidič se domlouval s všeobecnou nemocnicí, že ho přivezou. Když vyjeli, ani nevím proč, rychle jsem se tam vydal také. Něco se mi na něm nezdálo. Chtěl jsem s ním mluvit, ale nepustili mě k němu. Dali ho na jednotku intenzivní péče, a tam že mě za ním pustit nemůžou. Nevzpíral jsem se a vyrazil raději zpátky. Řekli, že můžu přijít zítra a to mi stačilo.

Opět jsem procházel okolo místa tragédie. Vyhnul jsem se davu a šel tou boční ulicí. Pořád jsem přemýšlel, co přesně mi na tom klukovy vadilo. Nebo na té scéně, kterou jsem uvnitř spatřil. Nedalo mi to a znovu jsem nahlédl do toho bytu. Byl celý zčernalý, očouzený, všechno uvnitř vypadalo úplně rozbité. A mě tak napadlo, že tohle asi bude místo vzniku toho požáru.

Co tady ten kluk dělal?

 

HASIČI

 

Když Midoriya nahlédl oknem, už tam byli hasiči. Toho, čeho on, si všimli i oni.

A taky si všimli jeho.

„Hej kluku! Stůj!“ zavelel jeden z hasičů a vyběhl za ním z domu.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Když jsem dorazil, hasiči už měli dohašeno a jen hledali přeživší a příčinu požáru. Nahlédl jsem do bytu a všimli si mě hasiči. Jeden z nich na mě zakřičel a vyrazil mým směrem. Instinktivně jsem se rozběhl pryč.

 

HASIČI

 

Než to příslušník záchranných složek oběhl, byl už Midoriya pryč. Zeptal se nejbližšího policisty, jestli neviděl, kam běžel ten zelenovlasý kluk, ale dostalo se mu záporné odpovědi. Povzdechl si a vrátil se tedy ke své práci. Koneckonců šlo přeci nejspíš jen o nějakého zvědavce…

 

INKO MIDORIYA

 

Byla už doma. Měla zapnutou televizi, ale nedíval se. Poslouchala zprávy a právě začínala chystat večeři, když zarachotil klíč v zámku.

„Vítej doma, Izuku, jak bylo ve škole?“

Ve zprávách právě reportérka hlásila: „Požár v centru města už byl uhašen. Tragédie si vyžádala jeden lidský život. Patnáct dalších bylo s různě vážnými zraněními buď ošetřeno na místě, nebo převezeno do nemocnice. Příčina požáru je zatím neznáma…“

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Přišel jsem domů. Mamka mě klasicky pozdravila a optala se jak bylo ve škole. Pozdrav jsem jí opětoval a její otázku jsem celkem odbyl odpovědí: „Byla stejná jako vždy. Vždyť víš… Učení, úkoly, nic extra zajímavého. Ale… děkuji za optání.“

Začal jsem si sundávat boty a poslouchal zprávy. Nad poslední větou reportérky jsem se ale pozastavil. Také mě zajímala příčina toho požáru. Nedal jsem na sobě nic znát a raději pomalu přešel do pokoje. Musel jsem se převléknout, přeci jen jsem se při tom „zachraňování“ trochu umazal a načichnul kouřem. Rovnou jsem si udělal i úkoly. Pokud chci zítra do nemocnice, bude lepší mít vše do školy už hotové…

Následovala každodenní společná večeře. Samozřejmě, že jsem ji nic neřekl. I když nepochybuji, že něco tuší. Po večeři jsem si šel raději ihned lehnout.

 

INKO MIDORIYA

 

Cítila tlak na prsou. Měla pocit, že je něco špatně, ale netušila co. Usoudila, že Izuku se možná ještě vnitřně nesmířil s cestou, kterou si vybral a že tedy nejspíš potřebuje čas. A pokud ano, dá mu ho tolik, kolik jen bude potřebovat.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Ráno jsem vstal brzy. Mamce jsem řekl, že jdu trénovat a moje kroky, nebo spíš běh, zamířily do nemocnice.

Dorazil jsem tam a ptal se na toho chlapce. Řekl jsem už včera, že jsem jeho ehm… „bratr“ takže nebyl takový problém s tím, aby mě pustily dovnitř. Představil jsem se jako Osamu Izuku a nikdo nic nenamítal proti tomu, abych ho viděl.

Došel jsem za ním do pokoje. Už byl vzhůru. Věnoval mi tázavý pohled já jemu pozdrav: „Ahoj.“

Sedl jsem si na židličku vedle postele a chvíli jsem přemýšlel. Vždyť já nevím, co mu vlastně chci! uvědomil jsem si. Až ze mě nakonec vypadla jediná otázka: „Co jsi tam včera dělal?“

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Všechno měl v mlze. Ještě si matně vnímal, jak mu někdo pomohl na nohy. Podepřen pekelnou zeleninou byl následně vyproštěn z toho bytu, který ani nebyl jeho a odnesen k záchranářům. Někdy tehdy omdlel a probudil se až v nemocnici.

Bylo ráno. Sestřička mu to řekla. Byl obvázaný na hrudi, rukou a trochu v obličeji.

Vzpomínal na události před požárem a cítil se příšerně. Pořád ho to bolelo. Na útěk neměl ani pomyšlení. Tedy pomyšlení by měl, ale pohyblivost byla o něčem docela jiném…

A pak, někdy mezi snídani a obědem, brzy po vizitě, do pokoje vešel nějaký rozčepýřený zelenovlasý kluk s pihatým obličejem.

Kdo ty sakra jsi?

Uslyšel jeho hlas a přišel mu povědomý.

„Ahoj,“ oplatil mu nejistě pozdrav. Obličej měl strhaný a vypadal a cítil se unaveně.

Když se ten týpek posadil, hruď se Hikarovi sevřela úzkostí. Cítil se hrozně.

Kdybych řekl, že jsem byl na návštěvě, asi mi to nesežere, co? povzdechl si v duchu.

„Co tím myslíš? Co bych asi měl dělat v bytě? Co ty děláš, když nejsi ve škole?“ rozhodl se pro verbální útok.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Um… Asi jsem nepoložil svou otázku správně. Možná jsem se měl spíše zeptat, co se tam včera stalo? Na druhou stranu, proč by na mě takhle vyjel, kdyby se jen stal svědkem vzniku požáru…? Něco mi na tom nesedělo. Určitě ví alespoň něco málo o tom, co se tam stalo!

„Ty si asi myslíš, že jsem tupec, že? V tom bytě si nebyl náhodou a to víme oba. Taky určitě víš, že právě v tomhle bytě, odkud jsem tě vytáhnul, vzniknul požár, takžeeee… Ještě jednou, cos tam včera dělal?“

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

„Tss,“ odfrkl si a uhnul pohledem. Založil by si ruce, ale jen při intuitivním pohybu sykl bolestí a zase je spustil podél těla.

„Třeba tam bydlím, to tě nenapadlo?“ Sice se zeptal, ale nevěřil, že mu to projde.

„Kdo si sakra myslíš, že jsi nějakej fízl, nebo co?“ vyjel na něho a znovu se mu zadíval do tváře.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„Kdybys tam bydlel, tak by ses mě takhle neptal,“ ohradil jsem se. Pak mě dopálil otázkou jestli jsem nějaký „fízl“!  No… zatím ne ale jednou možná budu. Ale stejně! Přesto jsem se snažil zachovat chladnou hlavu.

„Jsem někdo, kdo ti zachránil život. A nejsem fízl, jen jsem šel okolo a zaslechl tě. Vím, že ten požár začal tam a zajímá mě, co se stalo.“ Chápu, že mi to nechce říct. Ať už se tam stalo cokoliv… Ale na tohle se ho opravdový policisté ptát nebudou…

„Poslouchej, předal jsem tě záchranářům. Určitě nebude trvat dlouho a přijde policie. I když neřekneš pravdu mě, oni jí z tebe dostanou…“

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Jo jasně, pomyslel si a protočil očima.

Zachránil život… pohlédl na své ruce. Kdyby nepřišel, stejně by mě zachránili, říkal si. Prostě by mě tam našli a stejně bych skončil tady… Tvářil se čím dál zachmuřeněji a smutněji.

Když ten kluk zmínil policii, úplně se při těch slovech vylekal. Ano, kdyby mě od tama nevytáhnul, mluvil bych nejspíš teď s nimi. A nebyl by to ani trochu příjemný rozhovor. Ne, že by tenhle byl…

„Když ti to řeknu, co s tím uděláš?“ vypravil ze sebe, zrak upřený do deky.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„Pomůžu ti,“ vyhrkl jsem tu nejrychlejší a nejpřesvědčivější odpověď za několik posledních dnů. Co že jsem to řekl?! Nicméně nemíním vzít svá slova zpátky…

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Oči se mu rozšířily překvapením. Ten kluk to řekl tak rychle, zřetelně, upřímně… Pomůže mi…?

„Proč bys to dělal?“ nechápal. „Nevíš, co se tam stalo, nevíš co… co jsem udělal…“ vydechl a svěsil ramena.

„Nemáš mi jak pomoct. Spíš by ses měl ztratit a zapomenout na mě.“ Jeho hlas zněl zmučeněji, než chtěl. Když do toho bytu šel, nepomýšlel na důsledky. Ne, protože by byl hloupý, ale protože už na to neměl sílu. Neměl sílu na nic jiného, než na to, co udělal. A teď… Je konec.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„Proč bych to dělal?“ zopakoval jsem. „Protože každý si zaslouží druhou šanci! A s tím souvisí i to, co jsi udělal, či neudělal,“ řekl jsem s mírným úsměvem na tváři. „Ztratit se a zapomenout? Děláš si ze mě legraci? To se nedělá! Vždycky existuje nějaká možnost a já klidně nějakou vymyslím, když bude třeba. Jediné co chci, je vědět pravdu. Bez ní…“ nedořekl jsem.

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Druhou šanci… Jak by s tím měl souhlasit, když nedostal nikdy ani tu první?

Povzdechl si.

„Takhle to nefunguje, víš? Ty… Ty to asi nechápeš, protože jsi na té ‚správné‘ straně, ale… je jedno kým nebo čím chceš být. Jde jenom o to, kým a s čím se narodíš…“ položil se na polštář. Už neměl sílu sedět. Zadíval se na strop.

„Můj quirk je silný,“ začal pomalu po delší odmlce, „jako že fakt hodně. Když chci, umím vypouštět z těla jedovatý plyn a ovládat ho. Jedovatý chápeš? Lidi se tím otráví. A když jsou mu vystavení dlouho, může to trvale narušit jejich nervovou soustavu. To není zrovna hrdinské, co?“ uchechtl se hořce.

„Všichni se na mě dívají jako na budoucího padoucha. Zlé dítě, hrozivé, k ničemu… Ostuda…“ Hikaru to nechtěl, ale slzy mu vhrkly do očí.

Nadechl se, aby překonal tu úzkost, která se ho pokoušela zevnitř rozervat.

„Ve škole mě šikanovali. Zvlášť jeden kluk. Muramachi Jiro. Pořád mě trápil, posmíval se mi, okrádal mě… Všichni ho poslouchali a drželi s ním. Neměl jsem žádné kamarády. I kdyby nedrželi basu s ním, mě se všichni báli…,“ polkl.

„Už to nešlo vydržet. Další rok s ním pod jednou střechou… Myslel jsem, že se radši zabiju, ale nedokázal jsem to. Proč bych to měl být já, když agresorem je on?! A tak jsem šel k němu domů. Zazvonil jsem, a když mi otevřela jeho máma, vetřel jsem se k němu do bytu. Zavolala ho. Přišel s tím svým samolibým úšklebkem. Znovu mě urážel. Nevydržel jsem to a vypustil svůj plyn…“ Mluvil už tak rychle, že se zajíkl a musel se vydýchat.

„Jenže… Jiro uměl celý vzplanout. Když chtěl, stalo se z něj ohnivé monstrum a já… nedošlo mi, že při kontaktu s ohněm můj plyn vybouchne…,“ povzdechl si. V té chvíli už plakal naplno. Slzy mu stékaly po tvářích a nevypadalo to, že by měly v dohledné době přestat. Jak dlouho už jsem nebrečel? Ani si nevzpomínal, kdy tomu bylo naposledy. Ještě na základní škole si uvědomil, že se při pláči dusí a přísahal si, že už plakat nebude. Kde, že ty loňské sněhy jsou…

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Osamu Hikaru mi popsal brutální svět, kde nezáleží kým/čím CHCEŠ být ale kým/čím se NARODÍŠ. Nikdy jsem nad tím úplně takhle nepřemýšlel, ale vlastně jsem s ním i tiše souhlasil. Když mi tak popisoval svůj život, tak jsem si chvilku myslel, že popisuje ten můj… Až na ten konec.

Rozhodl se to řešit celkem brutálně, proletěla mi hlavou myšlenka.

Najednou začal brečet víc než do teď. Co mu na to mám teď říct? Vždyť je chudák na dněAle já ho zachráním!

„Víš, já tě vlastně chápu… Dalo by se říct, že tvůj život se rovná můj život. Až na pár rozdílů samozřejmě… A víš co? Pomůžu ti! Počítej s semnou. Myslím, že ty si zasloužíš další šanci.“ Ne, nebylo to podle zákonů, předpisů, ani ničeho podobného. Ale ten kluk byl jako já. Jak málo chybělo, abych skončil stejně? Nemohl jsem se stát hrdinou, i All Might to říkal. Ale to neznamenalo, že nemůžu pomoct někomu, kdo pomoc potřebuje.

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Vážně? zatvářil se poměrně nevěřícně. Popotáhl.

„Ale jak…?“ prostě se musel zeptat. „Byl jsem tam. Jestli to Jiro přežil, tak… Přežil to?“ vlastně si až teď uvědomil, že asi někoho možná vážně zabil…

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„Řeknu, že jsem tě vytáhl z jiného bytu,“ plácnul jsem první věc, co mě napadla. I když to není až tak špatný nápad, řekl jsem si. A po té jeho druhé otázce jsem vykulil oči. Vím, že zemřel jeden člověk nejspíš to asi i byl on. Byl u něj nejblíž při tom výbuchu, zázrak, že to vůbec přežil Hikaru. Ale teoreticky mohla zemřít i Jirova matka. Říkal přece, že tam byla, když přišel. Ne co si to tu nalhávám, určitě to byl ON. Ale co mu na to mám říct…?

Tak jsem jen radši sklopil pohled k zemi.

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Rozšířil oči ještě víc než doposud.

Řekne, že mě našel jinde, a to jako bude stačit? Rozum mu říkal, že je to nesmysl. Přesto cítil dojetí a snad i… radost. Už to, že se našel někdo, kdokoliv, komu není ukradený… To pro Hikara znamenalo strašně moc.

Přikývl.

„Tak jo,“ vypravil ze sebe pomalu.

Na svou druhou otázku by proto málem zapomněl. Jen výraz ve tváři pihovatého kluka ho přiměl zůstat při zemi.

„Chápu,“ vydechl sklesle.

Měl by mít radost, nebo být minimálně spokojený. Doufal, že bude! Ale i když se jedné jeho části se minimálně ulevilo, při pohledu na zelenovlasého, ho chmury neopouštěly.

Jsem vrah… A ty mi i přesto, chceš pomoct?

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„A-ale s tím už nikdo nic neudělá,“ řekl jsem tónem, skoro jako bych říkal, že je to správné. Povzdechl jsem si. Asi bych měl spíše přemýšlet nad pořádným plánem…

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Hikaru nikdy neplánoval. Ono ani to, co udělal u Muramachiho, nebylo úplně plánované… Kdyby teď seděl na okraji postele, asi by začal bezcílně, nervózně kopat nohama.

„Kde řekneš, že jsi mě našel?“ zeptal se, když vynaložil veškeré své sebeovládání a rozum.

Logicky, musí jít o nějaký byt v přízemí. S přístupem z té konkrétní boční uličky. A takové byty tam byly už jen dva. Byt se jménem Ito a druhý se jménem Watanabe.

Watanabe, byla spolužačka z vyššího ročníku na nižší střední, kam Hikaru chodil. Mohl bych říct, že jsem šel k ní…

„V bytě na konci chodby? Šlo by to?“ zeptal se pro ujištěnou.

Byl bledý. Prsty na rukou vykukující zpod obvazů se mu třásly a byly studené, jakoby veškeré teplo a energii jeho tělo spotřebovávalo na stres, kterým si právě procházel.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„Hmm…,“ zamyslel jsem se nad právě položenou otázkou a zavzpomínal nad tím, jak dům z venku vypadal. Než jsem ale stihl cokoliv dalšího říct, tak se mě zeptal, zda by šlo, abych řekl, že jsem ho vytáhl z bytu na konci chodby.

Zapřemýšlel jsem nad tím a kývnul hlavou na souhlas.

„Samozřejmě,“ řekl jsem opět s mírným úsměvem. Ono tam stejně nebylo moc jiných možností…

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Koutky mu stouply výš. Vzápětí však opět klesly.

„Řeknu, že jsem šel navštívit spolužačku z vyššího ročníku. Nebyli jsme domluvený. Chtěl jsem jí překvapit a požádat, jestli by mi nemohla doučovat. Ozval se výbuch, který otřásl celým domem a mě srazil k zemi. Ztratil jsem vědomí a nabyl ho až, když ses objevil ty. Všude byl kouř a já nemohl dýchat. Nic z té spouště kolem jsem neviděl. Nechal jsem tě, abys mi pomohl, a v sanitce jsme se rozloučili,“ vymyslel narychlo příběh, který mu zněl relativně použitelně.

„Jak… jak se vlastně jmenuješ?“ Uvědomil si, že ani nezná jméno svého zachránce. Teď už možná doopravdového.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„Jo, to by šlo.“ Ty jo, vymyslel to skvěle. Ale upřímně mě trochu mrzelo, že jsem to nevymyslel já.

A pak úplně odskočil od tématu, svojí náhlou otázkou, která mě opravdu zaskočila.

„J-jak se jm-jmenuji?“ zakoktal jsem nazpět. Ale pak jsem už s klidem odpověděl: „Midoriya Izuku.“ Pravou ruku jsem si dal za krk, pootočil jsem hlavu a usmál se od ucha k uchu.

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Úsměv mu opětoval. Když se na vás váš zachránce, nebo spasitel, nebo hrdina, usmívá tímhle způsobem, ani to jinak nejde.

„Osamu Hikaru,“ představil se oplátkou. Byli tedy domluveni. A on měl naději…

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Po chvíli jsem se rozloučil Osamem a odešel z nemocnice. Rovnou jsem zamířil na nejbližší policejní stanici, kde jsem se přihlásil jako svědek a podal výpověď. Přibližně tak, jak jsme se domluvili. Hlavně, aby souhlasila s tím, co policistům chce říct Osamu. Poděkovali mi a po sepsání všeho řečeného mě pustili domů.

Vážně se to povedlo? zeptal jsem se sám sebe v duchu. Nějak jsem stále nemohl uvěřit, že to vyšlo. Ne, že bych do toho mohl nějak víc zasáhnout.

Plný protichůdných pocitů jsem zamířil domů.

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *