Dvě strany jedné mince – Kapitola 4

VYŠETŘOVÁNÍ

 

Výpověď Midoriyi Izuka byla založena do spisu k ostatním.

Osamu Hikaru by vyslechnut v nemocnici následující pondělí.

Dalších 10 dní trvalo, než hasiči důkladně prošetřili místo neštěstí. Když hasičtí vyšetřovatelé předali svou závěrečnou zprávu policistům, ujal se vyšetřování jeden z detektivů.

A jaký že byl jejich závěr?

Výbuch plynu – NEHODA VYLOUČENA

To způsobilo že Inouemu Daisukemu vyvstalo na čele několik vrásek. Měl seznam obětí, jejich výpovědi. Výpovědi svědků. Přesné místo, kde došlo k vzplanutí a explozi. Oběť z epicentra výbuchu, která to nepřežila. Matku oběti, která vypověděla, že za jejím synem přišel nějaký spolužák těsně před tím výbuchem. Spolužák, který se ale v jejich bytě nenašel…

Zato se našel chlapec v jiném bytě. U spolužačky, která si jeho návštěvu ale vůbec nepamatuje, stejně jako její matka, která taktéž byla doma. Měl ošklivá zranění. Ne tak silná, aby byla jako jeho mrtvý vrstevník, zato vážnější než členky rodiny, kterou údajně navštívil.

Chlapec, kterého ani nezachránili členové hasičského sboru, nýbrž cizí chlapec. Midoriya Izuku. Údajně procházel kolem, byl poslán pryč, ale zaslechl sténání z vyskleného bytu.

Inoue měl fotografie z místa činu. Byt rodiny Watanabe byl v druhém rohu domu. Jeho okna nebyla zcela vysklená.

Daisuke nemusel být Sherlock Holmes, aby mu došlo, že ve výpovědích těch dvou kluků něco setsakra smrdí.

Navíc se stačilo podívat do záznamů a bylo vše jasné. Osamu Hikaru – schopnost: Jedovatý nervový plyn. Muramachi Jiro (oběť výbuchu) – schopnost: Ohnivý elementál. Pokud mezi těmi dvěma došlo k nějaké potyčce, exploze je objasněna.

Jediný otazník byl Midoriya Izuku. Že by lhal, Osamu bylo logické. Ale on a Midoriya se podle všeho neznali. Nenašel žádnou spojitost mezi nimi. Rozdílné školy, vzdálená bydliště…

A pokud se neznali, proč by lhal ve prospěch neznámého rošťáka zodpovědného za, takovou tragédii?

No zodpovědného… To se dalo těžko určit, když není jak zjistit, který z nich začal.

Každopádně je musí oba nutně vyslechnout.

Spolu s jedním z kolegů se vydal do nemocnice navštívit Osamu. Bylo jim však sděleno, že pacient opustil prostory nemocnice před třemi dny. Sám, bez propuštění, bez doprovodu…

Další zastávkou byl byt rodiny Osamu. Ukázalo se, že pán je na služební cestě a paní se právě vrátila z ranní směny. Byla překvapená, když jí to o synovi řekli. Věděla, že je v nemocnici protože se připletl k tomu požáru, navštěvovala ho v nemocnici, ale poslední dny neměla příliš času za ním chodit. Chtěla jej jít navštívit to odpoledne, ale zpráva o synově zmizení ji zastihla z úst policistů.

Úplně se jim tam rozplakala.

Inoue Daisukemu nezbylo, než vyhlásit po zmizelém Osamu Hikarovi pátrání.

Další zastávkou a to následující odpoledne, tedy 14 dní od požáru, byl Midoriya Izuku. S kolegou se zastavili před dveřmi bytu a zazvonili. Inko Midoriya jim otevřela značně překvapená. V zástěře, dokonce přišla i se lžící v ruce.

„Přejete si?“ ptala se překvapeně, v obličeji celá bledá. První, co ji napadlo, bylo, že se snad něco stalo jejímu manželovi.

„Dobrý den, paní Midoriya, je doma váš syn?“ zeptal se Inoue.

„Izuku? No… ano? Stalo se něco?“

„Potřebovali bychom s ním mluvit prosím. Pustíte nás dál?“

Neochotně přikývla. Uvedla nezvané hosty do jídelny a chtěla jít pro syna. Vyšetřovatel ji však zarazil.

„To je v pořádku, jen nám řekněte, kde má pokoj, ano?“

Ještě neochotněji jim popsala cestu.

O pár vteřin později zaklepal Daisuke mladému Midoriyovi na dveře.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Ležel jsem na posteli a odpočíval po náročném dni ve škole, když mi někdo zaklepal na dveře. Mamka to určitě není. Ta na mě neklepe, jen volá, zamračil jsem se. Překvapeně jsem řekl: „dále?“

A do mého pokoje vešli dva policisté. Jeden v uniformě, jeden neformálně oblečený v saku s kravatou a košilí. Sedl jsem si na postel a vyděšeně se na ně koukal. Zadřeně jsem polkl a jediné, co ze mě vyšlo, bylo: „Co potřebujete“ za což jsem se taky v duchu okřikl!

Policista v uniformě zůstal stát u dveří a druhý se posadil na židli naproti mně. Teď už jsem jen očekával jeho otázky…

 

INOUE DAISUKE

 

„Ahoj,“ začal vlídně a pousmál se. Chlapec vypadal vyděšeně, nechtěl ho zbytečně děsit. Potřeboval jen vědět, o co tady jde.

„Jsem poručík Inoue,“ představil se mu. „Vyšetřuji okolnosti požáru před šestnácti dny. Přihlásil ses jako svědek, vzpomínáš si na to?“ zeptal se nejprve.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„N-no ano vzpomínám si,“ budu mu nejspíš muset říct pravdu ale… Můžu? Vždyť já mu to nesmím říct, když mu to řeknu, zatknou ho a já ho chci ochránit. Slíbil jsem mu to…

 

INOUE DAISUKE

 

„Vypověděl jsi tehdy, že jsi zachránil Osama Hikara z bytu paní a pana Watanabe. Na druhé straně domu od hlavní ulice. Řekl jsi, že jsi prolezl vyskleným oknem a vytáhl ho ven. Trváš na své výpovědi?“ zeptal se opatrně.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„Ano, trvám.“ Snažil jsem se, aby moje odpověď zněla co nejpřesvědčivěji. Jenže tohle už je zkušený detektiv. Oklamat ho jistě nebude tak jednoduché.

 

INOUE DAISUKE

 

Hned viděl, jak se mladík zatvrdil. Jeho hlas zněl odhodlaně a přesvědčeně. Ne nutně se však muselo jednat o přesvědčení způsobené vědomím, že skutečně říká pravdu. Pro Daisukeho to ale byl signál, že musí změnit strategii.

„Dobrá,“ odtušil klidně. „Nemusíš se bát, jsme tu jen, abychom si ujasnili několik nesrovnalostí.“ Obdařil vyslýchaného dalším vlídným úsměvem.

„Řekni, odkud se ty a mladý Osamu znáte?“

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Nevím proč, ale jeho hlas mě uklidnil.

„Seznámil jsem se s ním až v nemocnici.“ Ani nevím, proč jsem mu to takhle z ničeho nic řekl. Vyjelo to ze mě nějak samo…

 

INOUE DAISUKE

 

Pokýval hlavou.

„Takže předpokládám, že onen neexistující bratr, který jej v nemocnici jedenkrát navštívil, jsi ty, správně?“ otázal se. Byla to ale jen řečnická otázka nevyžadující odpověď.

„Zachránil jsi ho, šel za ním do nemocnice, dokonce ses i vydával se za jeho bratra, aby tě k němu vpustili… a víckrát jej nenavštívil,“ konstatoval, skoro jakoby mluvil o počasí.

„Prý chodíš do policejního kurzu na vyšší střední Masayoshi. Jistě si tedy uvědomuješ, jak tvé chování působí podivně. Máš pro něj nějaké věrohodné vysvětlení?“

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„Ano,“ přikývl jsem a sklopil hlavu po jeho první otázce. Pak jsem chvíli mlčel, než došlo na otázku, která vyžadovala mou odpověď více než ta před tím.

„Chtěl jsem ho chránit. On za nic nemůže,“ vyhrkl jsem až jsem si myslel, že se udusím vlastními slovy. Dál jsem nic neříkal a čekal další reakci detektiva. Vím, že se určitě bude ptát na něco jako: „Proč si myslíš, že je nevinný?“ nebo „Proč chráníš zločince?“

 

INOUE DAISUKE

 

V duchu si povzdechl. Tak nějak si to i myslel.

„Nechceš mi říct víc?“ nadnesl. „Protože takhle to vypadá, že tvůj ‚kamarád‘ napochodoval do bytu svého spolužáka, oba použili svoje quirky a to způsobilo explozi, která zranila 15 lidí a jednoho zabila. Jak to zrovna mladý Osamu přežil, je mi záhadou, ale jeho spolužák byl bohužel rozerván na kusy,“ krátce se odmlčel, aby mohl Midoriya jeho slova vstřebat.

„Nejen, že způsobil tragédii a je zodpovědný za jeden lidský život, ale také utekl z nemocnice a doma se rovněž nezdržuje. Což pouze potvrzuje naši domněnku, že to celé byla jeho vina. Pokud víš něco, co my ne, možná bys nám to měl povědět…,“ nadnesl a umlkl. Díval se Midoriyovi přímo do očí. Upřeně. Jakoby mu mohl nahlédnout až do žaludku.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Už utekl? To je dobře. Tak už asi nebude vadit, když jim to řeknu, proletělo mi hlavou.

Odmlčel jsem se, nadechl se a pak mu vypověděl všechno, co jsem věděl. S rezervou samozřejmě.

 

INOUE DAISUKE

 

Vyslechl si ho. Každé slovo. To důležité si poznamenal do notýsku. Když Midoriya skončil, Daisuke si nahlas povzdechl. Podíval se na toho kluka a bylo mu ho líto.

„Proč jsi to udělal?“ zeptal se. „Chápeš, že ses dopustil maření vyšetřování, že? Nechceš snad být policistou?“

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Začal jednoduchou otázkou, na kterou jsem mohl odpovědět pouze: „Bylo mi ho líto. Vlastně prožíval skoro to samé co já…“

Sotva jsem to dořekl, on se zeptal znovu.

„Ano chci!“ vyhrkl jsem okamžitě. „A ano, vím, co jsem způsobil. A-ale j-já… opravdu jsem mu chtěl pomoct…“ Což se mi povedlo

Byl jsem na sebe hrdý, ale zároveň jsem cítil zklamání. Co teď s semnou bude? Nahrnuly se mi do očí slzy. I když jsem to nechtěl, detektiva už jsem skoro nevnímal a po chvíli jsem se rozbrečel na plno.

 

INOUE DAISUKE

 

Pevně semkl rty. No jo, líto…

„Je mi to líto, ale musím uvést změnu tvé výpovědi ve spisu,“ vydechl. „Nemusíš se bát, za tohle tě nezavřeme,“ pokusil se mu ulehčit trápení, které teď Midoriya viditelně prožíval.

„Ale příště by sis měl své jednání více rozmyslet. Víš, pokud je to jak říkáš, ani Osamu by neskončil v Tartaru. Je mu dvanáct let. Nejspíš by ho umístili do internátního ústavu pro mladistvé. A po absolvování by nastoupil na další studia, nebo do zaměstnání,“ vysvětlil mu.

„Takhle je vrah na útěku. Kam myslíš, že může jít? Jakou má budoucnost? Nad tím uvažuj.“ Přiměl se k velmi slabému pousmání.

„No nic, nechám tě teď přemýšlet. Děkuji ti za spolupráci, Midoriya Izuku.“ Vstal a podal chlapci ruku. Následně jeho pokoj opustil i s druhým policistou. Rozloučili se i s paní Inko a opustili jejich byt.

 

INKO MIDORIYA

 

Jakmile policisté odešli, nevydržela už tlak na prsou a vřítila se do synova pokoje, jako vichřice.

„Izuku. Co se děje, Izuku?“

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Trochu se mi ulevilo. Po jeho prvních pár slovech jsem dokonce přestal plakat.

Sice mě pokáral, ale vnuknul mi i otázku, nad kterou jsem se ještě nepozastavil.

Následně mi podal ruku, já mu na oplátku podal svou, a dál už jsem vnímal jen bouchnutí dveří.

Neměl jsem už sílu sedět. Svalil jsem se na postel, a i když jsem měl radost, že jsem ho zachránil, schoulil jsem se do klubíčka a rozbrečel se. Ani jsem nijak moc nevnímal mamku, která přišla, spíš vrazila, do mého pokoje…

 

INKO MIDORIYA

 

Přiskočila k synovi celá zsinalá v obličeji.

„Izuku,“ špitla, přisedla k němu na postel, sklonila se nad něj a přivinula si jeho hlavu do náruče. Pevně ho objala. Hladila ve vlasech…

Nemluvila. Jen se ho pokoušela utěšit, vší silou své mateřské lásky, jako když byl malý…

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Mamčina náruč a hlazení byli příjemné. Netrvalo dlouho a proplakal jsem se do spánku.

 

Doporučené z našeho blogu:

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *