Dvě strany jedné mince – Kapitola 7

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Ležel v nemocnici. S odchodem Midoriyi Izuka se dostavily obavy. Co když mě prozradí? Neznal ho. Proč jsem mu to vůbec říkal? Co když mi vůbec nechtěl pomoct a teď to prostě řekne poldům?

Byl tak sevřený úzkostí, že nemohl ani jíst, ani spát. Když pak v pondělí přišli policisté, úplně v něm hrklo. Čekal, že mu rovnou nasadí pouta. To se však nestalo.

Přišli si jen pro jeho výpověď. A Hikaru, i když už měl o tom klukovi a jeho záměrech pochyby, stejně použil to, na čem se domluvili. Prostě vše odříkal s pohledem do prázdna.

Oni si to zapsali, řekli „Dobře,“ a odešli.

Nemohl tomu uvěřit.

 

Chtěl se zvednout a odejít, ale nešlo to. I když mu bylo jasné, že dlouho ta historka neobstojí, a chtěl utéct, jeho tělo mu to nedovolovalo.

Doufal, že alespoň Izuku ještě přijde. Chtěl mu poděkovat a domluvit se, co bude dál. Vždyť… V tom jedeme spolu, ne?

Ale on už nepřišel. Celý týden, ne víc, vůbec nic. Jen mamka za ním přišla. A ta… Nebyla moc při smyslech. Vynadala mu, že je zlé dítě, jen zlobí a pořád působí bolest a problémy!

A tak to bylo pokaždé. Vlastně byl rád za každý den, kdy se neukázala…

 

Po nějaké době, měl pocit, že musí pryč. Ve zprávách nic neříkali, ale on tušil, že po něm půjdou. A když Izuku nepřišel, nezbývalo mu, než utéct sám.

Udělal to. Utekl z nemocnice. Stejně ho chtěli na víkend už pustit domů…

Nešel tam hned. Počkal si, až jeho máma usne a vplížil se tam uprostřed noci. Jen pro věci a nějaké peníze. S tím se vydal do ulic. Potřeboval najít nějaké útočiště…

Měl štěstí. Ve čtvrti, kde se schovával, si vlezl do baráku, co vypadal jako nepoužívané skladiště a našel tam bar.

Ukrytý bar „padouchů“. Pravda první reakce toho týpka s rukou na ksichtě byla, že ho zabije. Ale Hikaru měl občas i štěstí.

Ten druhý podivín, černý stín se žhnoucíma očima, řekl tomu prvnímu, že zbavovat se možných členů Ligy ještě před tím, než ukáží, co jsou zač, by mohla být škoda.

Hikaru ještě ani nevěděl, co je to Liga, ale oni už věděli, kdo je on. Ten den po něm totiž bylo vyhlášeno pátrání.

Řekl jim popravdě, že nesnáší hrdiny a to jak svět funguje. A to stačilo, aby mu poskytli útočiště.

Od té chvíle se skrýval…

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Měl jsem trochu obavy z dalších dní. Co se mnou bude dál?

Přišel jsem v pondělní do školy a myslel si, že učitel se mě bude ptát, nebo že si mě zavolají do ředitelny. Prostě cokoliv, co by naznačovalo, že se rozhovor s policí skutečně odehrál, jak si pamatuji.

Jenže se nic nedělo. Strávil jsem normální den ve škole. Další den to samé… Vlastně po celý týden!

Nakonec jsem nad tím přestal přemýšlet a nechal se ukolébat falešným pocitem bezpečí. Koneckonců poručík Inoue říkal, že za tohle mě přeci nezavřou, ne? Vlastně jsem celkově přemýšlel spíš nad tím, co mi řekl. Vážně by to probíhalo tak hladce, i kdybych se do toho nevložil? Přece jen, jak sám řekl, Hikaru zavinil smrt člověka a zranění dalších několika lidí…

„Takhle je vrah na útěku. Kam myslíš, že může jít? Jakou má budoucnost? Nad tím uvažuj,“ říkal mi.

Budoucnost… Vždyť já ani nevím, jakou ji mám já?

 

VYŠETŘOVÁNÍ A JEHO DOPAD

 

Inoue Daisuke vyhlásil pátrání po Osamu Hikarovi.

Další den už běželo oznámení ve večerních zprávách.

O Midoriyovi neříkali nic. Naštěstí, to by paní Inko asi trefil šlak.

Policie pochopitelně neměla důvod informace o svědkovi zveřejňovat. Vše proběhlo v zákulisí…

Podepsat novou výpověď přišel na stanici, po škole. Poručík Inoue mu kvůli tomu zavolal následující den po tom, co se setkali u Midoriyových doma.

Po tom jak ho policisté navštívili, musel mámě říct alespoň něco. Tak přiznal alespoň tolik, že se k tomu požáru připletl a musí na policii podepsat nějaké papíry. Chtěla jít s ním, ale on je přeci velký kluk a tohle zvládne sám ne?

Zatímco tedy Midoriyovy dny běžely dál, jak byl zvyklý, vyšetřování a pátrání dále probíhalo. Jelikož, byl pachatel na útěku, nemohl být celý případ předán k soudu. A státní zástupce neměl přímo důvod vznést obvinění proti mladému Midoriyovi, kvůli jeho počínání.

Úřední protokol však vyžadoval, aby bylo toto porušení pravidel zaneseno do jeho papírů. Daisuke se tomu chtěl vyhnout. Nechtěl tomu klukovi zničit život. Ale jeho parťák, Mori Riku, byl ctižádostivý a posedlý předpisy. Než se Inoue nadál, stanul v kanceláři svého šéfa a byl tázán, proč se o tom dovídá až teď. Vypověděl mu pravdu o svém náhledu na situaci, ale už bylo pozdě.

Jakmile se totiž informace objevila v záznamech toho kluka, doneslo se to pochopitelně i škole, kterou navštěvoval.

V pondělí, 28. den od začátku školního roku, vyzvedla Midoriyu sekretářka ve třídě během první vyučovací hodiny s tím, že se má dostavit do ředitelny.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Ráno jsem přišel do školy a v půlce první hodiny mě odvedla sekretářka k řediteli.

Hned jsem věděl, že je něco špatně.

„Ano?“ otázal jsem přiškrceně, když jsme dorazily a já by vpuštěn do ředitelovy pracovny.

V hlavě mi to šrotovalo. Vzpomněl jsem si!

Pomáhal jsem „zločinci“! Určitě mě vyhodí…! Co s semnou teď bude? Nebo mě jen pokárají? Moje hlava byla najednou zaplněná otázkami, které už jsem doufal, že jsou překonané a já nevěděl, co bude dál.

 

HIROSHI AI – ŘEDITEL VYŠŠÍ STŘEDNÍ MASAYOSHI

 

Tento nepříliš vysoký černovlasý uhlazený japonec seděl v křesle za svým stolem. Jakmile sekretářka Midoriyu uvedla, řekl jí, že může jít.

„Víš proč jsi tady?“ zeptal se hlasem bez intonace, aniž by mu pokynul, aby se posadil.

Ai věřil v přísnost, pravidla a řád. A to, co se dozvěděl o tomto studentovi, v něm opravdu neevokovalo žádnou snahu se mu snažit zalíbit. Ruce měl sepjaté v úrovni brady a pouze vyčkával na hochovu reakci.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„Nejsem si jist, pane,“ odpověděl jsem s mírnou nervozitou v hlase. Sevřel jsem ruku v pěst a upřel svůj zrak k zemi. Vážně jsem přemýšlel nad tím vším. Proč jsem vlastně tomu klukovi pomohl? Evidentně, kdybych to neudělal, vyšlo by to na stejno… Ale pak mi došlo, že jsem asi jen chtěl ukázat mu, že existují i hodní, milý a ochotní lidé. Ovšem muselo to být zrovna tímhle způsobem? Na tu otázku jsem neznal odpověď. Pravda byla, že nic jiného mě v danou chvíli nenapadlo…

 

HIROSHI AI – ŘEDITEL VYŠŠÍ STŘEDNÍ MASAYOSHI

 

Ředitelovy rty se spojily do tenké linky. Vážně na nervózního chlapce před sebou zahlížel.

„Dle policie ses dopustil křivého svědectví, a tak dopomohl k útěku podezřelému z vraždy.“ Nechal svá slova viset ve vzduchu, aby mohla řádně zapůsobit.

„Víš, co teď bude následovat?“ optal se nicneříkajícně.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Při jeho první větě, jsem jen víc strnul a slzám jsem tak-tak zabránil vylít zpoza víček. Ale po jeho druhé otázce už to nešlo vydržet.

„Ano vím! Ale prosím vás…! NEVYHAZUJTE MĚ!“ úpěnlivě jsem zaprosil a tak trochu zvýšil hlas. Jeho slova mě trhala zevnitř, cupovala mé nitro na malinké kousíčky. Nechci, aby mě připravili i jediný další sen, který mi zbyl.

 

HIROSHI AI – ŘEDITEL VYŠŠÍ STŘEDNÍ MASAYOSHI

 

V obličeji se mu nepohnul jediný sval. Slzy na něj nepůsobily.

„Je mi líto, ale student, který pomáhá zločincům, nemůže zůstat v policejním kurzu.“ Sice to řekl, ale z jeho hlasu žádná lítost nezazněla.

„Jediné, co ti může škola nabídnout, je přestup do všeobecného kurzu. Pokud se budeš chtít dát k policii, můžeš po ukončení studia nastoupit jako pochůzkář.“ Tázávě na něho pohlédl. Očekával, že se zachová zodpovědně.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Po jeho prvních slovech jsem se na něj vyděšeně podíval. Slzy už se nedaly zastavit. Klestily si cestičku po mých tvářích a nesnesitelně pálily. Líto? To sotva!

I ten detektiv z minula měl víc empatie, než tenhle kus ledu.

Už jsem neposlouchal co říkal dál. Prostě jsem se rozběhl pryč. Dveře za mnou třískly o zeď. Ani jsem se po nich neohlédl. Vyběhl jsem ze školy ven a pokračoval bezcílně kam mě nohy nesly.

Domů to ale nebylo. Vyloučili mě… Oni mě vyloučili… Máma by určitě plakala. Nemůžu jí způsobit další bolest. Už ne…

Život je nefér! postěžoval jsem si v duchu. Ale nechtěl jsem teď víc přemýšlet. Na ničím… Nakonec jsem jen bezhlavě běžel…

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Skrývání se před zákonem není úplně naplňující. Hikaru věděl, že musí i trénovat. Byl pro Shigarakiho jen děcko a chtěl to změnit. Došlo mu, že by jinak byl jen přítěž. A tak chodil do uličky mezi sklady, kam nikdo normálně nechodí a vypouštěl a učil se ovládat svůj plyn. Jenže pak mu do něj vstoupil nějaký člověk. Okamžitě plyn rozptýlil, akorát včas, než se Izuku stačil víc nadechnout. Překvapeně na něho pohlédl. Měl na sobě uniformu střední školy  Masayoshi a nápadné byli i jeho zarudlé oči a uslzená zmučená tvář. Vůbec nevypadal dobře!

Ten kluk co tak sebejistě prohlašoval, že Hikara zachrání, měl evidentně své vlastní problémy a to mladší z chlapců nemohl ignorovat.

„Ahoj,“ vypravil ze sebe a přistoupil k němu. „Dýchej pomalu. Za chvíli to přejde,“ instruoval ho pro případ, že by se přeci jen stihl plynu nadýchat.

Doporučené z našeho blogu:

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *