Dvě strany jedné mince – Kapitola 8

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Nevím, jak dlouho jsem běžel. Zastavil jsem se až v šedé špinavé uličce mezi domy, kde mi došel dech. Toho fialového kouře jsem si všiml až těsně před tím, než se rozplynul.

Zahlédl jsem Osama. Vlastně jsem na něj zíral jako tele na nová vrata.

Pozdravil mě a přišel blíž. Na znamení odpovědi jsem pokýval hlavou. Nemohl jsem mluvit. Těžko říct, jestli to bylo tou úzkostí, nebo plynem. Prostě to nešlo. Navíc jsem pořád měl v hlavě tu otázku, co s semnou teď bude?

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Poplácal ho po rameni. Kouř už se rozplynul. Mělo by se mu dýchat zase lépe. Objal Midoriyu  kolem pasu a dovedl k budově, kde se dalo sednout na jeden shod přede dveřmi, na kterém měl položenou mikinu.

„Lepší?“ zeptal se, starostlivě. Usedl vedle něj.

„Kde se tu bereš? Myslel jsem, že sem nikdo nechodí…“

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„Ano, děkuji,“ vydechl jsem, pořád zmatený ze situace v jaké jsem se ocitl.

„Proč by sem nikdo nechodil? Počkat…,“ rozhlédl jsem se kolem a zapřemýšlel. Já se ztratil! Tady to neznám

„Kde to jsem?“ optal jsem se informativně, alespoň se mi na chvíli povedlo zamluvit otázku, na kterou jsem byl tázán. Nechtěl jsem o tom mluvit, mohlo by se ho to dotknout, ale já mu to za vinu nedávám.

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

No proč asi… prolétlo mu hlavou. Neřekl však nic. Měl strach, jestli ho neotrávil. Protože jemu ublížit fakt nechtěl.

„Odlehlá čtvrť. Většinou jsou tu převážně sklady,“ odpověděl midoriyovi. Pak mu to ale stejně nedalo.

„Když nevíš, kde jsi? Tak jak ses sem dostal? Někdo tě unes? Omámil? Nenadýchal ses toho plynu moc? Doufal jsem, že se mi ho povedlo rozptýlit od tebe co nejdál…“ Už ho nedržel, jen na něho starostlivě zahlížel…

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„Aha,“ vydechl jsem, „o tom jsem nikdy neslyšel. Ani jsem tu nikdy nebyl.“

Myslel jsem si, že se mi podařilo jeho otázku zamluvit, ale Hikaru se zeptal po druhé. Z jeho hlasu čišela starost.  Sklopil jsem hlavu. Co mu mám říct?

„Šel jsem a…. trochu víc se zamyslel,“ pousmál jsem se. Nejsem ale dvakrát dobrý lhář… Sklopil jsem tvář k zemi. Určitě mě prokoukl…

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

„A-ha…,“ vypravil ze sebe a připadal si jako idiot.

„Chceš odsud vyvést? Znám… Znám cestu,“ navrhl.

Nechtěl, aby hned zase odešel, ale připadalo mu, že mu tu možnost dluží.

Midoriya se na rozdíl ode mě ještě má kam vrátit. Rozhodně si ale na něj vezmu číslo! Nebo nějaký jiný kontakt… Jednou, mu jeho pomoc určitě oplatím! Tomu jedinému člověku, který nad ním nezlomil hůl.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„N-ne… ne,“ vyhrkl jsem a na chvíli jsem se odmlčel. Je hodný, pomyslel jsem si. Je sám, na útěku, v takové ošklivé čtvrti… A přesto se strachuje o mě. O zbytečnou nicku…

Určitě se tu někde ukrývá, napadlo mě. Pokud může on, mohl bych taky? Říkal, že mě vyvede ven, jestli chci, ale… domů nemůžu, takže kam bych měl jít?

„Nemohl bych tu s tebou zůstat?“ zeptal jsem se po chvíli. „Chci tu s tebou zůstat, prosím,“ podíval jsem se na něj a v očích jako by mi zažhnula poslední naděje.

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Zarazil se. Midoriyovo reakce ho překvapila.

„V-víš to jistě?“ váhal. „J-já se vrátit nemůžu, a-ale ty…“ nedořekl. Vlastně byl rád, že se zeptal. A pokud už se ptal s tak strhaným obličejem. Taky utíká?

„Jasně. Jasně, že můžeš. A-ale… no… ono to nezáleží jen na mě, totiž… Já sám bych se taky těžko ukryl a… pomohla mi takové parta zločinců. Můžu tě k nim vzít, když se ujali mě, tebe jistě neodmítnou!“ Najednou se mu šedohnědé oči rozzářily také novou nadějí. Kdyby tu s ním Izuku zůstal, měl by alespoň kamaráda.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

V mysli jsem se zarazil. Parta zločinců? Je teď s nimi? Jsou tady někde? Hned jsem se poměrně vystrašeně začal rozhlížet všude okolo.

Naštěstí jsem ale nikoho nezahlédl. Mírně jsem se otřásl. No co, představa, že mě někdo kuchne zezadu, mě úplně nelákala.

Ani tak jsem ale neměl v úmyslu, brát svá slova zpět. Zločinci nebo ne, je mi to jedno. Všechno je mi jedno. I kdyby mě vzali jen proto, aby jim měl kdo vytírat podlahu, protože… K čemu jinému by jim asi byl někdo bez quirku jako já…? Do očí mi vhrkly slzy.

Po mém výstupu si o mě asi chudák Osamu dělal starosti. Protože na mě jen velice překvapeně koukal. Divil jsem se, že se ještě nezeptal znovu na můj zdravotní stav. I když asi ani od toho nebyl daleko.

Pak jsem už radši promluvil: „Jestli to půjde, byl bych rád, kdybys mě za nimi vzal, ale…“

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Sledoval Midoriyovo počínání a v duchu se bavil. Nebylo to tak dlouho, kdy si sám neuměl představit, že patřil k takovým lidem. K jeho překvapení se však Midoriya nepohoršoval nad tím, kam to Hikaru dopracoval. Jen řekl, že i tak to zkusí.

„Tak jo. Stejně už jsem tu asi dotrénoval…“ Zvedl se a naznačil, jestli by nemohl vstát z mé mikiny, že se rád oblékl.

„Díky.“

Stačilo by vejít vchodem, před kterým teď stáli, ale Hikaru měl pocit, že se přeci jen musí znovu zeptat.

„Taky tě chtějí zatknout?“ Myšleno za to jak mu před tím pomohl…

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Pochopil jsem jeho náznak, že by si rád vzal zpět svou mikinu. Zvedl jsem se. On mi poděkoval.

„Nemáš za co. Je to tvoje mikina. Navíc to spíš já bych měl poděkovat tobě,“ řekl jsem mu. V myšlenkách jsem se ale zarazil nad tím, že se ani nepozastavil, nad mým „ale“. Radši jsem na to však neupozorňoval. Asi je lepší, že se neptá… A pak jsem musel reagovat na jeho otázku: „Ne to ne ale…“ Co mu mám říct? Nechci mu lhát, když on je ke mně upřímný…

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

„Ale?“ Tentokrát už to Hikarovi nedalo. Prve měl radost, že přijal, tentokrát to už bylo ovšem fakt divné.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„A-ale… víš ty alespoň quirk máš. Můžeš pomoct, i když ne na té ‚dobré‘ straně. Ale já… já ne…,“ popotáhl jsem. Už mi z toho všeho pláče teklo z nosu.

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

„Ty nemáš quirk?“ překvapilo ho to. O nikom takovém nikdy ani neslyšel.

„To je úžasný!“ rozzářil se. Jasně, že teď to Izukovi ztěžuje situaci. Vlastně jim oběma. Ale pro Hikara to bylo něco jako kuriozita. Myslel si, že v dnešní době je normální mít quirk. Záhy však posmutněl a uhnul pohledem.

„Závidím ti…“ vydechl s pohledem upřeným kamsi za všechnu šeď okolních budov a ulic.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Tvářil se překvapeně. To se ale dalo čekat. Spíš mě mile překvapilo, že se mi nevysmál jako ostatní a ještě řekl, že je to úžasný. Necápal jsem jeho reakci. Připadala mi jako z říše snů. Asi to na mě bylo i vidět.

Po jeho dalších slovech ovšem jsem strnul a obdařil ho překvapeným a zároveň nechápavým pohledem. Já bych chtěl quirk a on by byl raději bez něj? Asi se není moc co divit, po tom co mi už vyprávěl. Odmalička mu cpali do hlavy, že je zlý, že už se narodil jako zločinec… To samo o sobě je hrůza. Měl to těžké. Doma, ve škole… Když to tak vezmu, jsme si dost podobní…

„Já bych zas quirk chtěl,“ vyslovil jsem pomalu, jednu ze svých myšlenek. „Ať už jakýkoliv…“ Zadíval jsem se do nikam, stejně jako Osamu.

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Nastalo ticho. Ani Hikaru, ani Midoriya se neměli k tomu, aby vykročili. Midoriya nevěděl kam a Hikaru… Měl zkrátka naráz chmurnou náladu.

„Moc se o tom nemluví…,“ vypravil ze sebe asi po minutě. „Ale když jsou dětem čtyři roky a jejich quirk se poprvé projeví, je to většinou v návalu nějakých emocí. Zlost, strach, bolest, radost… A je jen na dospělých, jak si s tím poradí a jak dětem vysvětlí, co že se to právě s jejich těly děje.“ Nepodíval se na Izuka, stále koukal někam do betonu.

„Jenže pokud je tvou schopností otrávený plyn a dospělí upadnou do bezvědomí, než něco stihnou, kdo ti má co vysvětlit?“ Cítil, že nemá daleko k slzám. Nevzpomínal si přesně na ten den, ale pamatoval si, jak mu o něm vyprávěli jiní.

„Byl jsem naštvaný. Z nějakého dětského rozmaru. Byly mi čtyři…,“ řekl na svou obhajobu. „Najednou máma i táta leželi na zemi a než jsem se uklidnil, moji měsíc starou sestřičku plyn nenávratně poškodil mozek. Je v ústavu… Nikdy nebude víc, než slintající kus masa,“ Tvář se mu zkřivila do odporné grimasy. Cítil odpor. Odpor k ní, sám k sobě, k rodičům…

„Rodiče se nerozvedli. To by byla ostuda. Ale nežijí spolu. Máma mi to nikdy neodpustila. Ona, že to prý uměla ovládat hned. No tak nejsem tak dobrý, jako ona…“ povzdechl si posmutněle.

„Kdybych neměl nic, jako ty, nikdy bych sestře neublížil…“ vypověděl chmurně.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Chviličku trvalo, než si jeho slova proklestila cestičku k mému vědomí. Bylo mi ho jen víc líto. Přistoupil jsem blíž a objal jsem ho na uklidněnou. Ale dlouho jsem ho nedržel. Měl to těžké a stále má… Ale jak změníš to kým a s čím narodíš? Nejde to! Musíš se s tím vyrovnatNeříkali mi to také tak? Vzpomněl jsem si, jak mě máma s pláčem objala. Mačkala mě a omlouvala se. To byla její odpověď na to, jestli mohu být hrdina. Bolelo to. Strašně moc. A ještě víc, od All Mighta. A přesně proto, jsem po něm nemohl chtít to samé, jako oni po mně.

Nyní nezáleželo na mých problémech a trápení. Odsunul jsem své starosti a soustředil se pouze na svoji jedinou větu, kterou jsem vypustil z úst:

„Kdybych měl quirk, tak bych tě asi nepoznal. A proto jsem teď rád, že ho nemám.“ Usmál jsem se na něj stejně, jako když jsme se poprvé střetly v nemocnici.

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Objetí bylo příjemné a uklidňující. Polykal vzlyky, ale slzám téct nezabránil.

A když pak Midoriya vyřkl svá slova, věděl, že v něm našel jediného přítele. Toho jediného, kterého na světě měl.

„Díky,“ hlesl upřímně.

„Tak… takže půjdeme dovnitř? Udělám, co půjde, aby tě přijali…“ vypravil ze sebe přidušeně, ale nad očekávání odhodlaně. Teď jsme v tom spolu!

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

To je celou tu dobu tady? Překvapilo mě to.

„Ano a děkuji moc za všechno,“ vyhrkl jsem poměrně nedočkavě. Přeci jen představa spaní na ulici v takové čtvrti nebyla nic moc. Byl jsem rád za to, co řekl. Oba jsme ztracené existence… Musíme držet spolu.

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Pousmál se a naklonil se k němu blíž.

„To je zadní vchod. Maskují se za skladiště,“ pošeptal mu.

Oblékl si mikinu a naťukal přístupový kód na panel u dveří. Stejně je celou dobu snímala bezpečnostní kamera.

 

SHIGARAKI TOMURA

 

Nevěděl o příchozích jen proto, že byl zábrany do taktické pořady s „mistrem“.

Chtěl už vyrazit. Čekal je útok na USJ! Takže když do baru vstoupil Yperit, neměl zrovna dvakrát vstřícnou náladu.

„Co tu chceš?“ vyjel na hnědovlasého kluka ostře. Všechny ruce, včetně té na obličeji, už měl nasazené.

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

„To je ten kluk, co mi pomohl utéct,“ šel rovnou k věci. Pokud Hikaru něco uměl, bylo to poznat, když jsou lidé naštvaní.

„Midoriya Izuku. Nemá kam jít, může tu zůstat se mnou?“

 

SHIGARAKI TOMURA

 

Pozvedl obočí, které pod prsty otcovy ruky stejně nebylo vidět.

„Ha?“ Děláš si srandu?

„Myslíš, že jsme nejakej útulek, nebo co?“ nervózně se podrbal na krku.

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

„Mě jste to taky dovolili,“ použil rovnou svůj nejlepší argument. Nemohl se zbavit dojmu, že je zde víc napjatá atmosféra než obvykle.

 

KUROGIRI

 

„To je pravda,“ vstoupil do toho rozhovoru.

 

SHIGARAKI TOMURA

 

„Tss,“ odfrkl si. Prohlédl si toho kluka, co Yperit přivedl. Nelíbil se mu. Proč by měl přijímat někoho, kdo se mu nelíbí?

„Co umíš?“ zeptal se toho Midoriyi.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Polkl jsem. Bar, kam mě Hikaru přivedl, působil sice relativně útulně, ale napětí tam bylo tak husté, že by se dalo krájet. Měl bych si pořídit nůž…

Když jsem byl tázán, tápal jsem, co říct. Ale vzhledem k okolnostem jsem radši odpověděl rychle: „Nic.“

Přiznávám, že mi to v tu chvíli moc nemyslelo…

 

SHIGARAKI TOMURA

 

Koukal na něj, jakoby to nedokázal pochopit. Měl nutkání se začít smát, ale nestihl to.

 

KUROGIRI

 

„To nic neznamená,“ mínil.

 

SHIGARAKI TOMURA

 

„A k čemu mi bude?“ vyjel na nehmotně vypadající postavu za barem ostře.

 

KUROGIRI

 

„Může mi pomáhat s úklidem. Beztak se těžko shání pracovní síla, když nemůžeš nikoho zaměstnat.“

Otočil se oba kluky.

„Vyhovuje?“ zeptal se Midoriyi přímo.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„S-samozřejmě!“ odpověděl jsem možná až moc rychle.

 

SHIGARAKI TOMURA

 

„Dobrě, jak chceš.“ Nechal to na Kurogirim.

„Je čas.“ S těmi slovy se zvedl.

 

KUROGIRI

 

„Máme teď něco na práci, Yperite, dohlídni na něj a ukaž mu to tu.“

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

„Jasně,“ přitakal. A pak už jen sledoval, jak oba přední členové Ligy padouchů právě zmizeli v Kurogiriho černém warpu…

Doporučené z našeho blogu:

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *