Dvě strany jedné mince – Kapitola 9

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Když zmizeli, uvolnil se a kouknul na Midoriyu.

„Jsou divní, ale kdo ne,“ uchechtl se. „Shigaraki, to je ten s těma rukama, to tu vede. Občas mluví a někým přes počítač v rohu,“ demonstrativně ukázal na monitor v rohu. „Ale netuším, o koho jde. Dneska mají v plánu něco velkýho, ale neřekli mi co. Taky mě ještě moc mezi sebe neberou, proto chodím trénovat, abych se jim vyrovnal,“ popsal v rychlosti.

„Tak pojď, ukážu ti to tu,“ vzal Izuka za ruku a vyrazil s ním na obhlídku skladu, kde touhle dobou byli jen oni dva…

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„Neboj, ty se jim určitě jednou vyrovnáš,“ řekl jsem s úsměvem a nechal se táhnout někam dozadu.

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Ve výsledku tam toho moc k vidění nebylo. Důležité bylo, aby se tam dokázal vyznat. A aby si našel místo na spaní. Ti, co neměli kam jít, spali v takové středně velké místnosti ve spacácích na karimatkách na podlaze.

„No, tak asi aby sis zabral svoje místo…,“ navrhl a pomohl mu ze zásob dovalit vše potřebné na spaní.

„Nemáš hlad?“ zajímal se pak.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„Asi ano,“ vybral jsem si místo poblíž něj a byl jsem hned tázán znovu. ,,No když se zeptáš takhle, jídlem nepohrdnu,“ věnoval jsem mu další úsměv. Koneckonců jsem měl naposledy snídani…

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

„Tak poď,“ vyzval ho. Ne, že by to byl zrovna sklad jídla, ale protože Shigaraki s Kurogirim a pár dalšíma tady v podstatě žili, vzadu za barem byla kuchyně. Samozřejmě se vším potřebným jako mrazáky, lednice, domácí spotřebiče… A protože Kurogiri řekl, že to tu má teď Hikaru na starost. Tak neváhal a Midoriyu tam zavedl.

„Neumím moc vařit, ale cokoliv instantního zvládnu.“ Máma mu moc nevyvařovala, takže jedl, co našel doma, už hezkou chvíli. Kuchařem by se ale rozhodně nenazval.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Nechal jsem se odvést zpátky do baru a pokoušel se zapamatovat si cestu. Ukázalo se, že míříme až za bar, kde byla kuchyně. Ne nějak extra velká, ale! Celou cestu jsme byli oba potichu a tak jsem byl rád, když na mě Hikaru zase promluvil. I když šlo pouze o informaci, že není dobrý kuchař.

Inu já taky ne. Párkrát jsem mamce v kuchyni pomohl, ale možná tak krájet maso, nebo zeleninu. Ovšem s instantními pokrmy si taky poradím.

„To jsme na tom stejně,“ pokusil jsem se ho uklidnit, že se před mnou skutečně nemusí stydět.

„Máte tu třeba ramen?“ zeptal jsem se.

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

„Jasně,“ odvětil. Taky, aby tu neměli instantní ramen, co by pak chudák jedl?

„A taky zmraženou pizzu, kdybys chtěl,“ dal Hikaru další návrh. I přesto, ale vytáhl ze skříňky dva rameny a dal vařit vodu.

„Můžeme si ji dát večer,“ navrhnul ještě. Připravil misky a hůlky, protože Izuku, ještě neví kde co je.

A pak bylo ticho rušené jen občasným pobubláváním vřící vody.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„Jo, můžeme, proč ne, klidně i večer…“ odpověděl jsem a podrbal se za krkem. Zase nastalo ticho. Bylo mi to nepříjemné. Měl jsem tak pocit, že i když stál Hikaru vedle mě, že jsem na světě sám…

„Jak se vlastně máš?“ Byla to hloupá otázka, ale nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. Nechtěl jsem se zas ztratit v myšlenkách, tak jsem se alespoň pokusil navázat konverzaci.

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Podíval se na něho, jakoby spadl z višně. Lépe neřešit, který z nich.

„No, já… dobře? Asi? Co ty?“ oplatil mu. Už proto, aby viděl, jak Izukovi dojde, že to nebyla úplně chytrá otázka. Na druhé straně je fakt, že o čem se asi tak mají bavit? Lépe než jindy se ukazovalo, že se vlastně doopravdy neznají.

„Máš nějaký… koníčky?“ zeptal se raději ještě na něco jiného.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Oplatil mi mou otázku. To se dalo čekat…

„Teď už se mám lépe,“ odpověděl jsem dle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

„M-moje koníčky?“ zakoktal jsem. Jak bych to…

Sundal jsem školní brašnu ze zad, položil jsem ji na zem, rozepnul, vyndal svůj sešit se zápisky, který onehdy ještě Bakugo poničil, a do kterého se mi podepsal sám All Might. I když mě mrzelo, co mi řekl, nedokázal jsem se jeho podpisu zbavit. Prostě jsem ho otevřel a ukázal ho Osamovi.

„Tohle je můj koníček!“ Na něco zkrátka slova nestačí…

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Tak nějak čekal, co z toho kluka vypadne. Ale nenapadlo ho, že se začne rochat ve školní brašně. Jestli je jeho koníčkem škola, tak to mohl říct…

Dokonce se i zatvářil pochybovačně. Když Izuku vytáhl sešit, Hikaru už tuplem netušil, co čekat. To si jako rád maluje?

Na představení ušmudlaného sešitu, coby koníčku jen pokrčil rameny a zamíchal ramen. Izuku sešit otevřel a tak se znovu podíval. Nevěděl, co přesně čeká, ale rozhodně nečekal, co tam viděl. Přes celou dvojstránku tam obrovským písmem stál All Mightův podpis.

Hikaru se zatvářil skepticky.

„Tvůj koníček je sbírat podpisy hrdinů?“ zeptal se poněkud zaskočeně. Nemohl však říct, že v tom dobrém slova smyslu.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

,,Co?“ vyhrkl jsem a otočil sešit k sobě. „Ou! Špatná strana!“ Nervózně jsem se usmál, zalistoval pár stránkami v sešitě a znovu ho rozevřel tak, aby na mé poznámky viděl.

„Můj koníček je zkoumání schopností hrdinů,“ zkusil jsem vypovědět ve zkratce. Byl jsem tak nervózní…!

„A co tvoje koníčky?“ otočil jsem tu otázku proti němu, abych zahnal vlastní rozpaky a nervozitu. „Jestli tedy nějaké máš…“

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Uchechtl se. Midoriya horlivě listující v sešitě, aby nalezl, co chtěl, působil komicky.

Když se pak Hikaru zadíval na záznam i s nákresem Mountain Lady už to nevypadalo tak hrozně.

„Když to řekneš, zní to mnohem líp,“ ušklíbnul se.

Na otázku ohledně svých koníčků se ale odvrátil, vypnul vařič a začal nandávat jídlo. Zalil oba rameny, které připravil do misek.

„Já rád střílím,“ vypověděl. „Chodil jsem na střelnici a vždycky si představoval Jirovo hlavu. Nebo vlastně hlavu kohokoliv, kdo mě zrovna hodně štval… Jsem ve střelbě docela dobrý,“ pochválil se. Ono když vás nikdo nepochválí, tak to občas musíte udělat sami.

„A než se zeptáš, mámě bylo jedno, že chodím do střeleckého klubu.“ Vzal obě misky do rukou.

„Jdem jíst?“

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Chvíli jsem horlivě poslouchal jeho vyprávění. Nevycházel jsem z úžasu. Ale taky jsem pocítil strach.

Hikaru vzal misky s jídlem, na které jsme oba čekali.

„Co je to za otázku? Jasně, že jdeme jíst!“ Nedočkavě jsem koukal na misku s mojí porcí ramenu vzhledem k tomu, že Osamu nesl obě ty misky tak jsem mu podržel dveře a pustil ho prvního. Samozřejmě jsem šel hned za ním, abych se náhodou neztratil. Naštěstí jsme ale přešli jen zpět k baru tak se nebylo čeho bát.

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

„Díky.“ Prošel do baru, kde pro ně zabral jeden ze stolů. Položil misky s hůlkami a popřál  Midoriyovi dobrou chuť.

Sám si sedl naproti němu a pustil se do jídla.

Těžko říct, kdy se Shigaraki s Kurogirim vrátí, takže mají nějaký ten čas. Otázkou však zůstávalo, jak si ho ukrátit.

„Chtěl bys mi pomoct s tréninkem?“ zeptal se, když už byla dobrá půlka nudlí pryč.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„Pomoc? No… můžu ti pomoct, ale jak?“ On chce pomoc ode mě??? Nejsem si jistý, že mu úplně v něčem takovém pomůžu…

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Pousmál se.

„Jednoduše,“ mínil. „Zrovna pracuju na kontrole. Když vypustím plyn, díky jeho proudění dokážu zjistit, když se někdo blíží, kolik je nepřátel, jak rychle se pohybují… Ale co když je mezi nimi někdo, koho potřebuju nezabít?“ nadnesl důležitou otázku. „Proto bych chtěl zlepšit své ovládání tak, abych dokázal s plynem uhýbat, pokud se někdo bude pohybovat v zamořené oblasti.“ Nebyla to otázka, přesto se na Midoriyu tázavě zadíval.

„Víš, jak jsem dokázal přežít ten výbuch?“ zeptal se ho. Na odpověď ale nečekal. „Přesně takhle. Když jsem zpozoroval, že plyn reaguje s ohněm, v tom zlomku vteřiny jsem okolo sebe utvořil prostor. Jako oko bouře, řekněme. Jenže jsem nebyl dost rychlý a tak mě ten velký výbuch stejně zasáhl… Chtěl bych se to naučit líp.“

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„Dobře,“ odsouhlasil jsem¨, i když jsem měl trochu strach. „Jen mi řekni, co mám dělat.“ Připadalo mi, že ve snaze někoho nezabít, bych mu opravdu pomoct měl. Myšlenku, že by se mi mohlo něco stát, jsem hned potlačil. Chtěl jsem mu věřit.

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

„Díky.“ S tím dojedl a odnesl misku. Počkal na Izuka a vydal se s ním dozadu do větší prostornější místnosti.

„Tak jo, počkej u dveří. Já rozprostřu plyn.“ Poodešel doprostřed místnosti, podíval se Midoriyovi na tu dálku přímo do očí, ušklíbnul se, vydýchal a pak už se kolem jeho těla začal tvořit fialový opar, který postupně začal plnit celý prostor skladu. Akorát kolem Izuka nechal asi 30 centimetrů prostoru, aby mohl volně dýchat.

„Tak jo, můžeš,“ vyzval ho. „Choď kamkoliv chceš, budu držet plyn dál od tebe.“

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Když mě vyzval k pohybu, začal jsem chodit po místnosti. Opravdu se snažil a šlo mu to. Je šikovný.

Doporučené z našeho blogu:

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *