Dvě strany kedné mince – Kapitola 13

ALL MIGHT

 

Vrátili se do školy. Zlobil se sám na sebe, že nebyl schopen studenty uchránit od takového zážitku. Kdyby býval nepracoval jako hrdina po cestě do školy, tak by byl na ranní hodině včas a Shigaraki by se svou bandou zdaleka nenapáchali takové škody.

Jenže co se stalo, se nedá odestát.

I když studenty z hrdinského kurzu 1-A pustili po obědě domů, on sám v U. A. zůstal ještě nějakou tu dobu. Zašel na ošetřovnu zkontrolovat zraněné kolegy. Dozvěděl se, že Aizawa by měl být už zítra v pořádku a Třináctka to nakonec také přežije.

Když se podíval zpátky na události v USJ musel uznat, že jsou všichni studenti opravdu úžasní, motivovaní, s velkým potenciálem. A někteří z nich už jsou uvnitř hrdiny už teď. Nejen Miria Togata…

Přesto, nebo možná právě proto, však stále váhal předat One for All. Nebylo to tak, že by ho Mirio nepřesvědčil o svých kvalitách. Odrazovalo ho jen to, že mu byl doporučen. Ředitel Nezu, Night Eye, mluvili jen o něm. Ale neměl by si stejně jako jeho učitelka Nana Shimura vybrat svého nástupce sám?

Navíc se mu do mysli stále vkrádala vzpomínka na Midoriyu Izuka. Nemohl by přeci jen zvážit jako možnost i jeho? Možná by ho mohl navštívit… Promluvit s ním a kdo ví? Dát mu alespoň stejnou šanci jako Miriovi, prokázat co v něm je?

Minimálně bych se mu měl omluvit, pomyslel si.

V současném rozpoložení mysli mu to připadalo jako dobrý nápad. Jenže jak zjistí, kde bydlí? Pamatoval si jen, kde ho poprvé potkal. Bylo to pod mostem, který vedl pod silnicí, kam pronásledoval bahnitého záporáka. Chlapec šel ze školy, All Might si pamatoval, že mě školní brašnu a školní uniformu nižší střední Ippan. Rozhodl se poptat tam. Věděl, že už Midoriya musí chodit na jinou školu, ale to nevadilo. Jistě tam budou mít záznamy o tom, kde hoch bydlí. A aby nebyl problém, aby mu informace podali, navštívil tu školu ve své svalnaté podobě. Nemohl už v ní zůstat moc dlouho, ale na tu chvilku věřil, že to bude stačit.

 

Z chvilky se stala skoro půl hodina. Ředitel mu vyšel se vším vstříc, ale všichni ti lidé a žáci, kteří se s ním chtěli vyfotit, nebo jeho podpis, zabrali spoustu času. Samozřejmě, že se pan ředitel ptal, proč All Mighta zajímá zrovna Mdioriya, který se před už skoro rokem rozhodl vzdát, že nebude pokračovat na U. A. Ale Pro tuto otázku měl Symbol míru připravenou odpověď.

„Tehdy jsem mladého Midoriyu zachránil před útokem padoucha. Chtěl jsem se za ním stavit, aby se podíval, že je v pořádku.“

To řediteli stačilo. Když tedy získal adresu, vyrazil All Might do bytovky, kde by měl Midoriya žít se svými rodiči, aby však nezpůsobil příliš velký poprask, tam už přišel ve své normální podobě. Však by v té osvalené beztak nevydržel už dost dlouho.

 

INKO MIDORIYA

 

Vracela se právě z práce. Měla těžký den a od rána se nedokázala zbavit pocitu, že je něco špatně. Nevěděla však co a proč.

Když přišla ke dveřím bytu, ten vychrtlý blondýn, kterého tu ještě nikdy neviděla, právě zvonil na zvonek.

„Přejete si?“ zajímala se.

 

ALL MIGHT

 

Neuniklo mu lehké podezření v hlase té zelenovlasé paní, která právě přistoupila k týmž dveřím. Nepochyboval však, že je jednou z osob, které hledá.

„Dobrý den. Paní Midoriya?“ zeptal se vážně.

„Jmenuji se Toshinori Jdu za vaším synem.“ Sotva to řekl, zatvářila se paní bytu ještě více nedůvěřivě. Došlo mu, že to asi nebyl nejlepší nápad. Jak asi vypadá, když za patnáctiletým chlapcem přijde pětačtyřicetilý muž? Obzvlášť když vypadá jako já?

„Omlouvám se.“ Ustoupil a zvedl ruce v gestu rezignace. „Před rokem jsme se já a Midoriyu Izuku potkali. Hovořili jsme o budoucnosti a jeho snu stát se hrdinou…“ zarazil se. Nevěděl ihned, jak by měl pokračovat.

 

INKO MIDORIYA

 

V očích se jí zaleskly slzy. Pravda vypadal divně. Vždyť byl starší než ona! Ale když zmínil, že s Izukem před rokem mluvil o jeho budoucnosti, vzpomínka na den, kdy se Izuku z ničeho nic vrátil ze školy s tím, že by si mohl dát přihlášku na jinou školu, se já vrátila. A spolu s ní i bolest z ní pramenící. Navíc to, jak se Izuku choval poslední dny…

„Pojďte dál,“ pozvala pana Toshinoriho dál.

Nechala jej v chodbě a sama přešla do kuchyně hned po přezutí.

„Dáte si čaj?“ zeptala se, stále zadržujíc slzy. „Izuku tu teď není, přichází ze školy až kolem šesté,“ vysvětila svému hostu.

 

ALL MIGHT

 

Umlkl a přikývnutím dal najevo souhlas.

„Nevadí,“ odtušil na vysvětlení ohledně očekávaného synova příchodu. Vyzul se a vešel za paní domu. Byl usazen ke stolu v obývacím pokoji a brzy na to už seděli proti sobě s šálky čaje a miskou mochi před sebou.

Viděl na ní, že bojuje s pohnutím, které ale netušil, čím vyvolal.

 

 INKO MIDORIYA

 

„Prozraďte mi prosím, jak přesně znáte mého syna? Co jste tehdy Izukovi řekl? A proč přicházíte až teď?“ Přemýšlela nad svými otázkami od chvíle, kdy toho muže pozvala dál. Teď když seděl naproti ní, všechny na něj hned vychrlila. Potřebovala vědět, čím je pan Toshinori pro jejího syna! Co se stalo v den, kdy se nepoučitelný Izuku rozhodl vzdát svého snu…

 

ALL MIGHT

 

Jak se známe? Vzpomněl si, jak zanechal podpis v chlapcově sešitě, když ležel zachráněný ale v bezvědomí na chodníku.

Co jsem mu řekl?„Nemůžu ti říct, že se staneš hrdinou, když nemáš quirk.“; „Jestli chceš pomáhat ostatním, můžeš se stát policistou. Často si z nich dělají srandu, ale je to fajn práce.“ Vlastní slova mu ve vzpomínce hořkla na jazyku.

Proč až teď? Jak by jí měl říct, že zkrátka váhal?
Že dnes přišel jen proto, aby se o jejím synovi dozvěděl víc? Aby se mohl s čistým svědomím rozhodnout?

Polkl a raději ochutnal čaj, aby získal čas. Tohle se k němu nehodilo. Takhle dlouho nikdy neváhá!

„Nevím, co vám váš syn řekl, nebo neřekl, paní Midoriya. Rád bych respektoval jeho soukromí. Řekněme zkrátka, že vypadal zoufale a já se mu rozhodl pomoci.“ To koneckonců nebyla doopravdy lež.

„Trochu jsem mu vyprávěl o svém životě a pak mu řekl, že jestli nemá quirk a přesto chce pomáhat… že by se mohl stát policistou. Velice práci policistů respektuji,“ dodal na vysvětlenou.

„Často jsem od toho dne na vašeho syna myslel. Mám tu poblíž práci, napadlo mě, že se zastavím poptat se, jak se má…“ ponechal svoji větu zdánlivě neukončenou.

 

INKO MIDORIYA

 

Neodpovídal! Každá vteřina, po kterou mlčel, ji mučila. A když konečně odpovídat začal, cítila, že je toho na ní moc.

Tak takhle to bylo… Samozřejmě by jí zajímalo mnohem víc! Ale líbil se jí přístup toho člověka. Respektoval jejího syna. A zároveň, i jí.

„Děkuji,“ vydechl a uhnula pohledem.

„Izuku… Izuku je hodný kluk. Dal na vaši radu, víte? Stáhl přihlášku z U. A. a zapsal se na vyšší střední školu Masayoshi do policejního kurzu. Dokonce… dokonce nedávno přímo pomáhal s vyšetřováním. Detektivové za ním přišli až domů…“ No dobře, to nebylo zcela přesné, ale vlastně jim jeho svědectví pomohlo, ne?

 

ALL MIGHT

 

Takže ty ses dokonce hlásil na U. A., mladý Midoriyo? Slova chlapcovy matky ho bolela hluboko v hrudi. Znovu upil z šálku.

„To mně těší,“ odtušil poté na její slova.

„Nebude vám vadit, pokud zde na něj počkám?“ zeptal se přeci jen. Pokud je to jak říká, o to víc s ním musí mluvit!

 

INKO MIDORIYA

 

„Jistě že nebude. Smíte na Izuka počkat, určitě vás rád uvidí.“ Říkala si, že vzhledem k tomu, jak se Izuku v posledních dnech tvářil, by mu setkání s člověkem, který ho navedl, na policejní dráhu mohlo pomoci ujasnit si své cíle.

Omluvila se návštěvě, že musí chystat večeři a pan Toshinori slušně odvětil, že to chápe.

Jenže pak už byla večeře hotová, na hodinách 18:10 a Izuku pořád nikde.

Seděli s panem Toshinorim naproti sobě u jídelního stolu a ticho už začínalo být poněkud tísnivé.

„Zavolám mu, kde se zdržel,“ navrhla nervózně, sáhla po mobilu a začala výtáčet Izukovo číslo…

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

Během konverzace a jezení sladkostí mi z ničeho nic začal vyzvánět mobil. Posadil jsem se, vyndal ho z tašky a vyděšeně hleděl na display. Volá mi máma…? No jasně, že volá, nepřišel jsem domů! Co budu dělat? Mám jí to vzít? NE! Nemůžu zazmatkovat…! Típl jí to. Vzápětí jsem mobil vypnul úplně a vrátil ho zpět do batohu.

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

Hikaru překvapeně zmlkl, když Midoriyovi začal vyzvánět mobil. Když to típl, měl ve tváři výraz štvance.

„Rodiče?“ zajímal se. „Musíš si vymazat elektronickou simku a pořídit si novou. Nebo ještě líp zahodit telefon, aby tě nevystopovali. Budeš potřebovat nový.“ Sám řešil podobný problém, ale Kurogiri mu už minulý týden slíbil, že mu nějaký seženou, protože potřebují být v kontaktu, kdyby něco.

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„Ano,“ odpověděl jsem a nervózně jsem se podrbal na zátylku.

„D-dobře,“ byl jsem rád, že se nepozastavoval nad tím, kdo mi volal. „A kam bych ho měl zahodit? Neměl bych to udělat hned?“

 

OSAMU (YPERIT) HIKARU

 

„Večer jdeš s Kurogirim k vám, ne? Nech ho doma,“ navrhl mu. Těžko mohl Izukovi třeba doporučit, aby ho hodil do řeky, protože to by musel opustit skrýš. Naštěstí díky warpu, mohli podobné věci řešit docela snadno. Jen mu bylo hloupé někoho takovým způsobem využívat. Takže pokud se to dalo spojit v jednu cestu, nebyl to zas tak špatný nápad, no ne?

 

MIDORIYA (DEKU) IZUKU

 

„Dobře,“ souhlasil jsem s ním. Pak mi ale hlavou projela myšlenka, jako kdyby mě někdo střelil do hlavy. Mamka se o mě musí bát… ani neví, že mě vyhodili ze školy. Vždyť jsem si řekl, že už jí nechci způsobovat bolest… Můj výraz posmutněl. Jsem tak špatný syn? I přesto, že jsem si slíbil, že už nebudu brečet, pár slz se na povrch přeci jen dostalo. Ale pak jsem je setřel a navázal na konverzaci tam, kde jsme skončily. Nechtěl jsem, aby si o mě Hikaru myslel něco špatného, nebo aby si o mě dělal starosti. Z nás dvou to byl on, kdo potřeboval pomoct.

 

INKO MIDORIYA

 

Nezvedal to. To zase někde koukáš na práci hrdinů? Co hůř brzy jí hovor dokonce típl! Co to znamená, Izuku? Ptala se v duchu zoufale. Okamžitě začala volat znovu, ale nic! Dozvěděla se jen, že je volané číslo nedostupné…

„Zavěsil a… asi si vypnul mobil, já… omlouvám se. T-tohle obvykle nedělá…“ Slzy, které tak pracně od příchodu domů zadržovala, si konečně proklestily cestičku zpoza víček a smáčely jí řasy i tvář.

 

ALL MIGHT

 

Sledoval tu ženu, jak bezmocně volá svému synovi, který ale její hovor odmítl tím nejkonečnějším způsobem.

Viděl ji jak pláče.

„Bude to v pořádku,“ řekl a zarazil se. Jakoby ta věta byla nějakým pouhým usmoleným zlozvykem. Tohle nebyla chvíle, kdy by se dokázal usmát a říct, že vše bude dobré, protože tu je. Sice zde sedí, ale tím situace Midoriyově matce neusnadní.

„Možná je jen někde s kamarády a nechce si volat s maminkou. Nebo se mu vybil mobilní telefon a už spěchá, aby byl doma co nejdříve…“ Jeho hlas zněl přidušeně. Co když se tomu klukovi něco stalo a  já tu sedím namísto toho, abych něco dělal?

„Chodí na Masayoshi, jste říkala, že? Víte co? Vydám se k té škole a třeba ho po cestě potkám, ano?“

Dokonce se k ní přes stůl naklonil, a položil jí ruku na rameno. Chlapcova matka se jen víc rozeštkala.

All Might, nebo spíš v téhle chvíli pouhý Toshinori Yagi, se zvedl, obul a v rychlosti opustil jejich byt.

 

Nezměnil se do své All Mightovské podoby. Běžel nejkratší cestou na autobusovou zastávku. Vyptával se lidí, co šli kolem. Namísto toho, aby se ke škole svezl, šel celou cestu pěšky. Rozhlížel se, hledal v davu tu rozčepýřenou zelenou hlavu, kterou si vybavoval z toho dne. Hledal vlastně kohokoliv v uniformě Masayoshi. Nakonec potkal skupinku tamních studentů. Ptal se na Mdoriyu, ale neznali ho. Byli už třeťáci a o mladší ročníky se nezajímali.

Nakonec se dostal až budově školy, kde naštěstí ředitele na poslední chvíli zastihl.

 

„Přejete si?“ optal se ten vážně vypadající muž.

„Dobrý den,“ vydýchal se. „Midoriya Izuku, je žákem vaší školy?“

Pan Hiroshi přimhouřil své už tak dost malé oči.

„A vy jste?“

„Rodinný přítel,“ vyhrkl rychle, „Toshinori,“ představil se. „Hoch dneska po vyučování nedorazil domů a jeho telefon je nedostupný,“ vypověděl.

Ředitel si ho prohlédl od hlavy až k patě a pak ho ještě na chvíli pozval do své kanceláře.

Usadili se.

„Nejsem oprávněn sdělovat komukoliv mimo policie a rodinných příslušníků informace o našich studentech. Ale mohu vás ujistit, že Midoriya Izuku opustil prostory školy v dopoledních hodinách.“

„Z jakého důvodu?“

„Byl pozván ke konzultaci do mé kanceláře, kterou když opouštěl, opustil spolu s ní i areál školy.“

„Co jste mu řekl?“

„Jak už jsem se zmínil, pane Toshinori, nejsem oprávněn sdělit nic bližšího. Prosím, abyste to respektoval.“ S těmi slovy se pan Hiroshi zvedl a naznačil tak All Mightovi, že by tak měl učinit rovněž.

Ten ale právě bojoval s pocitem bezmoci. Kdyby přišel jako hrdina, určitě by mu ten člověk nic netajil. Jenže tohle nebyla osoba ani vhodná chvíle, ukazovat kým je. Nakonec se opravdu mohl jen zvednout a nechat se vyprovodit.

Okamžitě se rozjel zpět k Midoriyově domu, kde mu paní Inko zprudka otevřela s chlapcovým jménem na rtech.

„O-mlouvám se,“ vydechl vzápětí. Oči i nos už měla od pláče celé rudé a tváře jí znachověly vzápětí.

„To je v pořádku, paní Midoriya. Rád bych… rád bych pro vás měl lepší zprávy, ale měla byste zavolat na policii.“

Vzhlédla k němu s prosebným pohledem.

„Váš syn zjevně opustil školu ještě během vyučování. Konkrétně někdy dopoledne, po konzultaci s ředitelem. Nic bližšího mi neřekli,“ vydechl omluvně.

Žena se však zlomila v pase pod náporem dalších vzlyků. Podepřel ji a odvedl ke stolu, kde jí pomohl do židle.

„Bude to v pořádku, zavolejte na policii, oni vašeho syna najdou,“ pravil k ní vlídně a  poplácal ji po ramenou. Tak rád by jí teď dokázal dát nějakou útěchu.

„Ještě se po něm zajdu podívat? Víte, jaká místa měl rád? Kam chodil?“ zajímal se. Žena ovšem znala jen málo míst. A ještě méně jeho přátel. Vlastně znala z jeho kamarádů jen Katsuki Bakugoa, který bydlel v jejich ulici. Jako děti si prý spolu často hráli venku. Říkala, že se k nim půjde zeptat…

Mladý Bakugo a mladý Midoriya se znají…? Něco takového ho vůbec nenapadlo. Teď ale neměl příliš času se tím zabývat. Ona se u nich poptá a on byl právě v tuto chvíli jen obyčejný občan, který pořádně ani nevěděl kde hledat.

Sotva se za ním však zavřely dveře bytu, zvedl telefon a zavolal svému známému u policie Tsukauchimu.

„Zdravím, omlouvám se, že ruším – “

„All Mighte, nerušíš. Co se děje?“

„Možná… to nic neznamená, jen… Zmizelo jedno dítě. Chlapec. Midoriya Izuku. Vím, že to není tvůj obvyklý případ ani nežádám, aby ses na to osobně podíval. Ale brzy nejspíš policii kontaktuje jeho matka. Byl v prvním ročníku střední školy Masayoshi. Navštěvoval policejní kurz. Než se ale rozhodl pro tuhle školu, tak se chtěl stát hrdinou. Je to trochu zamotané. Ale dneska si ho z nějakého důvodu zavolali do ředitelny a pan Hiroshi mi odmítl cokoliv sdělit. Ihned po té konzultaci odešel a domů už se nevrátil. Když mu jeho matka volala, nedovolala se.“

„Dobře, dej mi pár dní, kontaktuji tě, až budu něco vědět. Proč je to pro tebe tak důležité?“

Protože za to možná můžu já…, prolétlo mu hlavou.

„Jednou jsem ho zachránil,“ vydechl. Některé dny uměly mít velmi dlouhé stíny…

„Dobře, udělám, co půjde.“

„Díky Tsukauchi,“ rozloučil se All Might se svým přítelem. Stál už před domem a přemýšlel co dál. Nakonec asi nebude vadit, když navštíví místa, o kterých mu paní Midoriya řekla. Jenže když na žádném z nich Izuka nenašel, nezbylo mu, než se vrátit domů. Po dnešku se domluvil s ředitele Nezuem, že se ubytuje na učitelské koleji přímo v prostorách U. A. Proto zamířil přímo na kopec ke škole.

Doporučené z našeho blogu:

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *