Hora Osudu – Kapitola 1

Ten den…

Kapitola první

 

Buch…

Brána magické univerzity se zavřela.

Na vrchním schodě se mladá učednice ocitla zcela sama. Poslední nevlídný pohled věnovaný dubovým, kovaným dveřím, které byly ověnčeny magickými symboly a pak už se zadívala jen na město před sebou. Těžké černé mraky visely nad Atlantidou jako příkrov blížící se neodvratné smrti. Město samo jakoby ukazovalo všem svým obyvatelům svou nehostinnou tvář, kterou jinak pečlivě skrývalo za pozlátky nádhery a skvostů.

Nikdo ji nepřišel vyzvednout v tento den. Nikdo z okolo procházejících, spěchajících lidí se nezastavil, aby se podíval na vyloučenou studentku.

Lisa se jen ušklíbla. Nezastavíte mě, mistři magie… Nic mě nezastaví…!

Vykročila.

Z nebe se spustil déšť. Jako ostatně vždy v takové chvíli, kdy něco končí na prahu bezútěšnosti, která nevěstí žádný nový začátek. Jednou se vrátím a pak vám ukážu! Pomyslela si.

Byla dobrá. Věděla, že je dobrá. Říkali o ní, že má velký talent a tak ho využívala. K čemu by jí jinak byl? Jenže některým mistrům se nelíbilo jaká kouzla se učila a jak a k čemu magii využívala. Jen mistr Palenius pro ni měl pochopení. Věděl jak moc touží po moci a otevíral jí dveře, které by jí jiní mistři ani neukázali. Jednou si půjčila knihu, která jí nebyla určena. Správně by jí studentka jakou byla ani neměla otevřít, ale jí to magií opředená kniha umožnila a tak nahlédla do zakázaných temných kouzel. Velmi jí lákalo vidět na vlastní oči jak působí a tak když jí jeden z otravných spolužáků lezl už příliš na nervy, vyzkoušela jedno z nich. Byla na pokraji sil, když si z í magie vytáhla vše potřebné pro jeho seslání, ale nepolevila své odhodlání ani soustředění. A pak už z jejího spolužáka byla jen slintající troska s inteligencí zvířete. Bylo to úchvatné a ona cítila opojnou chuť triumfu. Všichni, kteří se jí posmívali nyní ustupovali stranou a ona byla původcem jejich strachu. Jako lidská dívka předčila i nadané elfy svou silou a mocí…

Jenže mistři nebyli daleko. Nedomyslela svůj plán a i sám Palenius tentokrát jen mlčel, když jí ředitel zval k sobě do pracovny a následně se sešlo kolegium mistrů, které rozhodlo o jejím vyloučení s cejchem hanby. Cejchem, který dokázal vycítit každý mág či čaroděj, co jich jen na zemi žilo. Bylo jí zakázáno dále studovat magii a stala se renegátkou.

Ale já se pomstím… Zaplál v ní oheň. Déšť, jenž jí smáčel vlasy tvář i šat vůbec nevnímala. Kráčela do domu, kde žila, aby si utříbila své myšlenky a popřemýšlela jak dál. Toužit po pomstě a být dost silná a mít plán na její provedení, byly dvě rozdílné věci a Lisa to moc dobře věděla.

***

Nad hlavním městem celé známé říše visela temná mračna a v srdci mladého elfího poutníka se cosi pohnulo. Cítil změnu. Jako tento mrak se vznášela nad celičkou zemí… Četl ve znameních přírody, že se blíží něco velikého, ale netušil co by to mělo být. Země s ním nemluvila, stromy si šeptaly jen tajemně a jejich zprávy hovořily nejasně. Vítr dul od severu od moře a přinášel chlad a neomylný pach smrti, který on jako stopař, hraničář a lovec dobře znal.

Upravil si úlovek na ramennou a přišel k bráně do města. V tomto zřídle učení, kultury, magie a středu říše, kde sídlil i sám elfí vládce, žili elfové po boku lidí a hobitů. Jen lesní víly zůstávaly striktně v lůně přírody, kde bylo jejich místo. Ostatně mnoho z Dyrqenova rodu také zůstávalo ve svých hvozdech a dávných obydlích a jen jedna část jeho národa odešla žít společně s jinými pokoleními, kterým otevřela brány svého posvátného města. On sám vlastně k tomuto městu také nepatřil. Mnohem raději měl širé pláně a lesy, než nádherné parky a architektonické skvosty z kamene. Přišel jen doručit zprávu z hranic za mořem generálu Hilvingovi a po cestě z přístavu lovil aby si přivydělal trochu peněz. Měl zde několik známých, kterých si vážil, ale neexistovalo nic, co by jej přimělo aby se zde na trvalo usadil.

Prošel branou, kývl strážím na pozdrav, představil se, nechal se prohlédnout a oznámil proč přichází. Svého koně a psa vedl s sebou a nikdo nic nenamítal proti vpuštění elfího lovce.

Jen Dyrqeonovo srdce se otřásalo. Nechtěl tam jít. Cosi v něm mu našeptávalo, že by se měl dát na úprk, ale rozum ho varoval před iracionálním strachem. Mimoto, tohle bylo něco, čemu by beztak neunikl. Tíseň v srdci by jej pronásledovala ať by šel kamkoliv, tak jako to dělala již jeden lidský rok.

Nezbylo mu, než se ubytovat v nějakém místním hostinci, než spustí déšť a přečkat do zítřejšího rána, aby předal vzkaz, který vezl. Bylo již pozdě na to aby ke generálovi hnal v tomto nečase a něco jako by si nepřálo aby tak učinil. Dyrqen byl zvyklý naslouchat svému vnitřnímu hlasu. Nejedou se mu to vyplatilo. A tak tedy uposlechl i nyní…

Hostinec U Poustevníka našel akorát v čas. Ne, že by se nedokázal chránit před deštěm, ale nechtěl plýtvat silami a zbytečně na sebe upoutávat pozornost. I tak se po něm mnoho lidí otáčelo.

Dveře do hostince se otevřely akorát když se z nebe spustil déšť. Elf zvedl hlavu jinak skloněnou k zemi pod tíhou obav a jelena, kterého skolil. Jeho veliký, štíhlý, lovecký pes, celý bílý jen s černým skvrnami po celém těle, se nadšeně oklepal a držel si své místo u pánových nohou. Nového hosta si zprvu nikdo příliš nevšímal, ale posléze se na něj upřelo několikero zvědavých očí.

Kyprá číšnice se zastavila v půli pohybu, kdy se chystala vracet k výčepu a jeden z hostů ji nevybíravě plácl po zadku a vysloužil si tak tvrdý pohlavek od oné dámy.

„Dobrý den cizinče,“ oslovil jej hostinský přes celý sál a to už Dyrqen věděl, že přílišným pohledům neunikne. Obzvlášť po tom co se Fremiol, jeho věrný pes, oklepal blízko jiných hostů a nějakému štamgastovi pocákal kalhoty. A to měl ten muž ještě štěstí, že Fremi nestačil pořádně namoknout. Pomyslel si jen.

„Dobré odpoledne, krčmáři, přinesl jsem ti zvěřinu.“, oznámil v obecné řeči a přistoupil rázně k pultu, kde na zem vedle něj shodil svůj úlovek.

„Gréto, vem to za mě na chvilku, jo?“ požádal obtloustlý muž svou ženu a servírka prošla kolem mladého elfa a dala se do čepování, zatímco hostinský sám se jal zkontrolovat jeho úlovek.

„Vidíte,“ ukázal mu lovec díru po šípu, „Jedna rána, čistá práce. Bude trofej, kůže, maso i vnitřnosti. Je to dobré zvíře.“ Poukázal na šesterákovo paroží. Hostinský kýval uznale hlavou.

„Dobře cizinče, dám ti za něj jídlo a pití a přidám ještě dva zlaťáky, co říkáš?“ ptal se ten muž. Elf věděl, že od člověka je tato nabídka více než velkorysá. Znal lidi, viděl co dovedou. Nikdy ostatně do jeho života nepřinesli nic dobrého… Ale nakonec, možná právě pro to, se rozhodl přeci jen usmlouvat něco trošku jiného. Mohl by se pokusit najít ryze elfí hostinec, ale znovu se mu ven nechtělo, i tak mu připadalo že má srdce až někde v kalhotách. Ne, že by se bál, ale cítil se nad míru mizerně.

„Potřebuji jen jídlo, pití, stáj pro svého koně a pokoj pro dnešní noc.“ Hostinský si elfa měřil znaleckým okem celoživotního obchodníka, ale v Dyrqenově tváři nebyla žádná stopa po lsti a tak nakonec přikývl a podal lovci ruku. „Platí, cizinče, posaď se u nás,“ vybídl jej a Dyrqen poděkoval, lehce pohladil svého psa a našel si stůl v rohu místnosti, poblíž krbu, kam dopadalo co nejméně světla. Teprve až si byl jistý, že divadlo jehož byl hlavním hercem skončilo se odvážil zkontrolovat, zda pouzdro s dopisem je stále ještě na svém místě…

***

„Tak… Jak to tu máme… Jo tady, tááákže…“, začal malý hobit a uchopil do ruky láhev vína. Pod kotlíkem zapálil oheň a obsah láhve, zcela bez úcty k tomuto nápoji, vlil dovnitř. Po laboratoři se po chvilce začal linout typický hořkokyselý zápach. Trocha skořice a řebříčku a byl by z toho výtečný svařák, ale navzdory všem předpokladům, svařené víno nebyl výsledek jehož chtěl hobití alchymista dosáhnout.

„Víno, to by sme měli… Tak a teď…,“ promnul si ruce nadšením a posléze přitiskl nos na pergamen s recepturou, kterou nedávno vyzískal od jednoho potulného Babylonského podvodníka, který zavítal do Atlantidy spolu s cikány putujícími celou zemí i brázdícími širá moře. „krouhaný kořen mandragory, dvakrát mezi prsty…“, učinil jak bylo napsáno. „Šestkrát doleva, jednou doprava…“, vyskočil, přesně podle pokynů zamíchal bublající nápoj a přečetl si další instrukci: „tři kapky…“

Buch, buch, buch… Vyrušilo jej trojí zaklepání až s úlekem nadskočil.

„Minscu?! Minscu seš tam?“ Promluvil kdosi.

„Jasně že tam je, stačí čuchat ten smrad!“ utrousil druhý hlas za bytelnými železnými dveřmi.

„Minscu, už to máš?!“ ptal se ten první naléhavě.

Malému hobitovy se zvrásnilo čelo a sám pronesl tlumeně několik nadávek na své dva starší bratry s nimž sdílel společný dům. Pořád ho do něčeho honili a neměli pochopení pro jeho pokusy a bádání.

„No jo, dělám na tom!“, vědomě zalhal a vrátil se zpět k pergamenu. „Tři kapky… Tři kapky… Tři kapky… Á tady to je. Tři kapky hadí…“

„Tak ale dělej, jo?!“ zabušil znovu jeden z bratrů na dveře. Nevědomky sjel Minscovi prst po pergamenu o položku níž…

„…krve.“ Bratrovi už neodpověděl a sáhl po ampulce s hadím jedem. Už-už ho tam chtěl nalít a pak si uvědomil, že to není krev ale jed. Že bych si to špatně přečetl? Zaváhal. Původně si to četl už včera a nakoupil či vyzískal vše potřebné. Alespoň si myslel, že vše potřebné, ale jak se rozhlížel jak chtěl, hadí krev tu nebyla. U všech bohů! Zaklel v duchu a rozhodl se nahradit hadí krev svou vlastní. Krev jako krev, ne? Přece to teď nezvdám… Inu samozřejmě, že věděl, že není krev jako krev, ale chtěl to zkusit dokončit. Nevěděl kdy zase bude mít podobnou příležitost k experimentům.

Do kotlíku tedy skáply tři kapky hobitovi krve z malé ranky nad zápěstím, kde se sám řízl a lektvar se zbarvil lehce dohněda.

Následovaly další ingredience. Včelí med, smola z Gargaleského stromu, Orlí oči… Až už Minscovi zbývala jen ona ampulka s hadím jedem. Odvar se vůbec nepodobal tomu co bylo napsáno na pergamenu. Táhl se jako smrad a vlastně ne jen jako. Výpary byly husté a omamné. Že bych se spletl? Kde byla chyba? Přece záměna krve nemohla… Snažil se luštit instrukce na pergamenu, ale nedařilo se mu to. Ve vlhkém vzduchu nevětrané sklepní laboratoře, plném dusivých výparů neviděl téměř nic.

No co… Nemělo by mi nic zbejt… Nalil hobití muž obsah ampulky do vařícího páchnoucího odvaru a ten zasyčel, téměř okamžitě nečekaně vzpěnil a přetekl.

Minscovi se rozšířily oči. Bylo jasné, že teď už to nezachrání ani kdyby hrom na hromu stál a čert na koze jel. Popadl pergamen, vodou zhasil oheň a utíkal před směsí čehosi co právě namíchal. Rozhodnut, že následky svého počínání zkontroluje později, vyběhl z laboratoře a železné dveře pevně uzavřel.

Opřel se o ně. Chladný kov byl příjemný na zpocených zádech, stejně jako jeho ústa a plíce hltaly každičký doušek svěžího vzduchu. Potřebuju větší okno v laboratoři. A nejlíp ji mít někde dál od obydlenýho města. Rozkašlal se, až se musel překlonit a vyplivnout zčernalé hleny, které vykašlal. Na okamžik mu připadalo, že se jeho plíce rozhodly vydat na výlet mimo vězení jeho těla, ale nakonec je přeci jen přiměl aby zůstaly, i když ho to stálo velkou míru bolesti a odhodlání.

Když záchvat polevil, Minsc se celý třásl. Ani ve snu ho nenapadlo, že by to mohl takhle pokazit. Nejprve v duchu vynadal sobě, že udělal chybu, pak bratrům, že ho vyrušili, protože kdyby to neudělali, on, vynálezce a alchymista, by nikdy chybu neudělal, no a nakonec vyslal nadávky i k potulnému podvodníkovi, od kterého lstí vyzískal ten recept na proměnu v kámen. Určitě to byl padělek!, pomyslel si hořce.

Pomalu se uvolnil, zavřel oči a vnímal jen palčivou bolest na hrudi, svěží vzduch, potem a vlhkostí z vaření, nasáklé oblečení a roztřesené nohy, které mu hrozily vypovědět službu.

Potřebuju si zakouřit! Svádějíc svou slabost na nedostatek tabákového dýmu se přinutil vykročit a pokořit i svého největšího nepřítele, schody ze sklepení. Úklidu laboratoře se stejně nevyhne, ale usoudil, že bude lepší počkat, až se rozbouřený kotlík a jeho obsah opět usadí.

***

Oblačný koberec unášel lesní vílu vstříc neznámému, co ji mělo čekat v Atlantidě, městě veliké říše smrtelníků. Lesní víly nebyly jako hobiti, lidé nebo elfové, i když k těm měly nejblíže. Lesní víly byly pouze ženy a nerodily se ani neumíraly. Ne, přirozenou smrtí. Pokud už byla nějaká víla zabita, pak se za ni zrodila víla nová. Víl tedy bylo na světě stále stejně a nebylo možné je zabít obyčejnými zbraněmi. Ne, jejich přízračná půvabná těla byla utkána z měsíčních paprsků a neznaly žádný lidský cit. Emoce jim zůstávaly cizí. Jejich matkou byla sama příroda a měsíc byl jejich otec. Víly měly vždy velmi silný smysl pro to co je správné a co ne, avšak neznaly soucit ni slitování. Žily v lůně přírody a hvozdů a přátelily se pouze s elfy a to ještě jen těmi, kteří ctily přírodu a nechtěli ji přetvářet k obrazu svému.

Ani Silvara nebyla v tomto ohledu vyjímkou. Nikdy by neopustila svůj hvozd, kdyby nemusela. Lidé říše, hobiti, elfové i lidé jako takoví, ubližovali jejich lesům a tak byla vyslána aby zastavila toto hrozné ničení. Jako vyslankyně své rasy měla předstoupit před nejvyšší radu a elfího vládce Atlantidy aby hájila práva svého lidu a přírody samé. Ovšem Silvara měla ještě jiné poslání na zasedání Rady. Tajný úkol, o kterém se nemluvilo.

A nyní po dlouhých dnech cesty vzduchem se město konečně ocitlo na dohled. Ovšem pohled, který se jí naskytl nebyl ani zdaleka takový, jaký jej popisovali lidé. Město v jejích očích nebylo krásné. Ani nemohlo být. Bylo postaveno z kamenů vyrvaných z lůna země a zpevněno stromy, jejichž duše byla osamocená zanechána v místech odkud jejich těla odvezli sem aby posloužili jejich podlým záměrům. Neznala lítost, smutek ani nenávist, ale jediný pohled jí stačil k tomu, aby věděla, že přesvědčit je aby zanechali svého řádění, bude více než obtížné…

Doporučené z našeho blogu:

  • Hora Osudu – Kapitola 5Hora Osudu – Kapitola 5 Seděl v za stolem mezi čtyřmi zdmi z pavučin a hleděl na zrcadlo, kde je měl všechny jako na dlani. „Tak už jsi si vybral…?“ Zeptala se náhle do ticha žena se složenýma očima. On se však […] Posted in Novinky, Hora Osudu
  • Hora Osudu – Kapitola 4Hora Osudu – Kapitola 4 Když Minsc to ráno otevřel oči, cítil se, jako by včera snad zůstal v laboratoři při kypění černé jedovaté látky. Byl rozespalý, celé tělo ho bolelo a hlava ho třeštila jakoby prokouřil a […] Posted in Hora Osudu
  • Hora Osudu – Kapitola 3Hora Osudu – Kapitola 3 Triamós, velký vládce Atlantidy, stál právě u okna a sledoval bouři, která zahalila celé jeho překrásné město do stínů. Trvá to už příliš dlouho…, pomyslel si. Měl pravdu. Posted in Hora Osudu
  • Hora Osudu – Kapitola 2Hora Osudu – Kapitola 2 Když se objevil poprvé, bylo to u bran města. Čas se chýlil a jeho síla rostla každým okamžikem, který jej blížil k dalšímu klání o právo na život. A pro to přišel. Věděl, jak mocní […] Posted in Hora Osudu
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.