Hora Osudu – Kapitola 2

Vyšší moc

Kapitola druhá

Když se objevil poprvé, bylo to u bran města. Čas se chýlil a jeho síla rostla každým okamžikem, který jej blížil k dalšímu klání o právo na život. A pro to přišel. Věděl, jak mocní pozemského světa zareagují na jeho přítomnost až se o ni dozvědí… Ale do toho okamžiku mu zbývalo ještě dost času. Nepochyboval, že stačí učinit, pro co přišel. Ostatně první z jeho vyvolených právě dosedala na svém oblačném koberci na nedalekém kopci, aby posléze mohla do města přijít svým ladným tanečním krokem. Neměl nijaké zvláštní pořadí v jakém je chtěl navštívit. Důležité bylo jen, mluvit se všemi.

Přes to, že pršelo, jeho se nedotkla ani jediná z dešťových kapek. Tvář ukrýval pod těžkou černou kápí a celý byl zahalen do podobně těžkého pláště stejné barvy. To víla, která právě sesedla z mraku byla jakoby jeho přesným opakem. Krásná a půvabná. Její nahé tělo bylo zahaleno jen v šatech utkaných z pavučin, které však nekryly téměř vůbec nic. Vlasy měla dlouhé, stříbřité a ty poutala spona ve tvaru hvězdy, která i stejně jako hvězda zářila. Její dokonalost nemohlo nic zastínit.

Mráček se vrátil na oblohu a připojil se k bouřkovým mrakům nad Atlantidou. Silvara se zastavila jen na okamžik aby si prohlédla město zahalené do deště, který ani s nejvyšším úsilím nemohl smýt provinění národů, kteří v něm žili. Jí samotné déšť nevadil. Kapky se jí vplétaly do vlasů a jako perly se třpytily na jejích šatech.

A pak ho uviděla. Cizince zahaleného v černém, který stál na cestě mezi ní a těmi, s nimiž si musela promluvit. Měla podivné tušení sotva se její oči střetly s místem, kde zřejmě ukrýval ty své. Nakonec však vykročila. Ať byl ten muž kdokoliv, nemohla jeho úmysly poznat jinak, než tak, že se přiblíží. Nebála se smrti, ten strach byl jejímu druhu cizí.

Její krok byl lehký a přes to, že se pohybovala stále v před, byla její chůze kroky zkušené tanečnice, která svým tancem oslavovala bohy i samu zemi.

A on ji pozoroval. Bosá chodidla víly hladila trávu a její vlasy žehnaly větru. Ale on viděl mnohem víc. Jeho oči viděly, co jiným zůstávalo skryto. To co skrývala její duše…

Už byla téměř u něj. Sledoval ji, dokud ji od něj nedělilo jen několik sáhů a pak prudce zvedl ruku v jasném nesmlouvavém gestu.

„Stůj! Silvaras du Antheras…“, pronesl jen. Jeho hlas zněl jako úder zvonu, otřásl celou její bytostí. Víla zastavila a pohlédla mu přímo do míst skrytých pod kápí. Dvě rudé oči ji sledovaly a žhnuly vlastním temným životem.

Nelíbil se jí. Už v první chvíli bylo znát, že není přirozený, dítě země, ne… To on opravdu nebyl.

Ušklíbl se. Bavil se tím jak se k němu víla staví v obraném postoji, kdy ji jen zvědavost bránila aby zaútočila svou ubohou mocí, která oproti té jeho nebyla ničím.

„Nechci ti ublížit,“ zasyčel již tišeji.

„Kdo jsi?!“, tvrdý tón slov hyzdil zpěvavý hlas sličné panny.

„Mluvit s tebou…“

„A proč chce Zrozený z temnot mluvit se Strážkyní dobra?“ Zeptala se jen, stále připravena položit život v boji s touto bytostí. Věděla, že nemá naději na úspěch a jeho moc by ji dokázala zabít, ale strach jí byl cizí a ona věděla, že kdyby s ním bojovala a on ji zabil, upozornila by tak všechny na to co je zač a snad by se našel někdo schopný jej zastavit…

„Jsi tak naivní, vílo z Rebasteru. Opravdu si myslíš, že jsem ten s kým máš bojovat?“ uchechtl se a jeho hlas i ji zamrazil.

„A s kým bych podle tebe měla bojovat?“, ptala se dále. Neútočil a ona sama se ještě nerozhodla. Přesto, že věděla, že je tato bytost soukmenovcem temných sil, bylo proti smýšlení jejího národa, aby zaútočila první.

„Sama se sebou…“, vydechl cizinec a stále se usmíval. Cítil její zvědavost, a boj, který se v ní odehrával. Celou svou duší si přála na něj zaútočit, alespoň z části jej oslabit, když už by jej nedokázala porazit a přece to nemohla udělat vázána pravidly svého lidu. A on? Neměl sebemenší zájem dát jí záminku pro útok. Ne, tohle byla první lekce, pro vílu. „Čas zkoušky se blíží, Silvaras. Ty to víš. Váš lid to ví a připravuje se. To tebe vybrali a sem přicházíš pro to, abys připomněla i ostatním skutečnost, že jako každých tisíc let, musejí i teď prokázat, že mají právo na život.“

Vysmívá se mi, snad? Ptala se víla sama sebe. Věděl to, co směla znát jen hrstka vybraných a zcela bez ostychu jí zde předkládal na odiv její vlastí poslání.

„Tak jest,“ odvětila jen. Stále čekala nějaký úskok, či podlost. Ničeho takového se však nedočkala.

„Budiž tedy, tvá cesta je volná…“, ustoupil a začal ji obcházet. „Zítra hned za úsvitu pro tebe přijdou stráže a předvedou tě před Velkou radu a vládce Atlantidy. Tebe, vyslankyni z Rebasterského hvozdu, a tři další zástupce svých ras. Vyrazíte společně. Ty víš, kam musíte jít,“ zastavil se, „dokážeš je vést, Silvaras?“ položil svou závěrečnou otázku.

Víla stála bez hnutí a vnímala jen jeho přítomnost, když jí stál po boku i za zády.  Teprve když dořekl, prudce se na něho otočila. A proč bych je měla vést?, chtěla mu odseknout, ale zmizel dříve, než k tomu dostala příležitost. Místo kde stál muž v černém, bylo prázdné…

***

Když se objevil podruhé stál v jedné z neosvětlených bočních uliček města a z okem nejbližšího domu, hostince, k němu doléhaly zvuky pijáckého veselí.

V hospodě U Poustevníka bylo ten podvečer rušno. Štamgasti hrály vrchcáby u stolu u zadní stěny, nejblíže výčepnímu pultu, Gréta roznášela nápoje a už chvíli se ani nezastavila, hostinský čepoval a odpovídal štamgastům i jiným hostům, kteří zavítali do jeho šenku, dva hobiti zpívali a tancovali na stole, kde jeden muž slavil narození syna a zaplatil jim za toto představení, pro hosty kteří se tam sešli a že jich nebylo málo. Museli dokonce srazit několik stolů aby mohli všichni sedět pohromadě. Jen elfího hraničáře v koutě si nikdo nevšímal…

Ostatně Dyrqen také nikoho příliš nebral na vědomí. Jen pro tuto chvíli zpozorněl, když na sobě ucítil čísi pohled. Fremi zbystřil stejně jako jeho pán a právě, když se elfí lovec ohlédl k oknu, odkud byl původně pozorován, kdosi otevřel dveře.

Nebe ozářil další blesk a odhalil tak cizince v černém plášti s kápí, který právě v ten okamžik vstoupil do šenku jako by mu patřil. Hudba utichla a všichni hosté se po něm ohlédli. Pro něho to však nic neznamenalo. Pod kápí se jen drobně ušklíbl, než mu pohled padl na mladého elfího hraničáře, který jej pozoroval.

Vykročil.

Každý jeho krok byl slyšet v nastalém tichu a nikdo v sále jakoby se neodvažoval pohnout.

Usedl ke stolu naproti elfovímu lovci.

„Pšššt…“, pohladil hraničář svého psa a Fremiol se utišil, i když stále ještě nepřestával cenit zuby. Dyrqenovi  se ten muž nelíbil, měl z něj špatný pocit a suverenita v jeho chování ho vybízela k opatrnosti a vzbuzovala respekt i snítko strachu. Už-už chtěl promluvit a zeptat se co po něm cizinec chce, ale nestačil to dříve než promluvil on sám.

„To je mi ale pověstná elfí pohostinnost Dyrqenar Mara-Kino Sivel. To mi ani nenabídneš kapku vína, bych svlažil hrdlo po tak dlouhé cestě, kterou jsem vykonal abych s tebou mohl mluvit?“ Mluvil tiše a v hostinci se postupně hosté začali vzpamatovávat a věnovat se dál sami sobě. Cizincova slova Dyrqena zahanbovala. Netušil, kdo je ten muž, ale jelikož přišel z venku, kde stále ještě pršelo, a nebyl vůbec mokrý, dospěl k názoru, že bude mít co dočinění s magií.

A v tom se dokolébala Gréta s otázkou na rtech, co že si bude cizinec přát.

„Láhev vašeho nejlepšího vína.“ Promluvil opět zahalený muž. Gréta se na Dyrqena podívala jen úkosem, když odcházela. Nechtěla se u jejich stolu zdržet déle, než bylo nezbytně nutné.

„Kdo jste? A proč jste mne vyhledal? Odkud znáte mé celé jméno?“ ptal se lovec zaujatě svého, nyní již, hostitele v obecné řeči. Pouzdro s dopisem měl stále na místě a nyní se o tom přesvědčil tak jako už několikrát před tím.

Hostinský si se svou ženou vyměnil několik tichých slov a posléze zmizel ve sklepení kam zašel pro zmíněnou láhev vína.

Z temnot zrozený, jak se o něm zmínila Silvara, to celé sledoval a bavil se elfovou nervozitou, strachem a nejistotou, přes kterou se jej rozhodl vyslechnout a vyzpovídat. Dyrqen však nebyl tím kdo z tohoto setkání měl odejít bohatší. Byť jen o informace…

„Není důležité kdo jsem.“, odmlčel se. „Vyhledal jsem tě, abych si tebou promluvil. Tak jako i s jinými zde v Atlantidě.“

Akorát se vrátil hostinský a o několik kroků později se k jejich stolu dostavila i Gréta s lahví vína a dvěma ozdobnými křišťálovými číšemi. Postavila nápoj i poháry na stůl a bázlivě si změřila cizince, načež se s otázkou v očích zadívala na elfa, který si jen sňal z hlavy kápi a kývl jí, že je vše v pořádku.

Dyrqen odhalil svou tvář z několika důvodů. Předně, mu začalo být pod kápí horko a potil se. Za druhé chtěl aby hostinská věděla, že je vše v pořádku a takové souhlasné kývnutí má mnohem větší váhu, je-li provedeno tváří v tvář. A za třetí to bylo vstřícné gesto k zahalenému cizinci a beze slovné vyzvání k tomu, aby toto vstřícné gesto opětoval.

Ten však ale dál nevzrušeně seděl na svém místě, i když už se kyprá žena od jejich stolu opět vzdálila, a pomalu se jal nalévat rudou tekutinu vzácného ročníku.

„Jakými jinými?“ zeptal se nakonec hraničář. Cítil, jak mu nervozita a zvědavost stahují vyprahlé hrdlo, i když navenek na něm nebylo nic znát.

„Jsi velmi zvědavý, mladý elfe, ale… Pověz mi… Jsi i tak dobrý?“, zeptal se cizinec a postavil před svého společníka číši plnou přesně tak, jak má být.

„Co tím myslíte?“, Dyrqen si uvědomil, že stále ještě mimoděk hladí svého psa.

„Jen se tě ptám,“ oznámil mu v odpověď a přičichl ke svému poháru. „Hm… Vskutku královské víno, které se mohlo urodit jen zde, na plantážích kolem Atlantidy v jižních mořích.“ Podotkl znalecky a doušek poválel v ústech sledujíce svého společníka, který se svého nápoje ještě ani nedotkl.

I Dyrqen nakonec nápoj okusil a musel uznat, že záhadný muž naproti němu, mluví pravdu.

„Pořád jste mi nevysvětlil, proč jste za mnou přišel,“ podotkl jen a postavil číši zpět na stůl. Muž pod kápí se jen pousmál.

„Chtěl jsem se tě jen na něco zeptat, mladý elfe,“ začal a až nyní ukázal svému společníkovi své rudě žhnoucí oči, které mu zářily z pod kápě, „věříš, že máš ty i tvůj rod, právo na život? Jsi dost silný a znalý, abys to prokázal…? Nemáš rád lidi, nikdy ti nedopřáli ničeho dobrého, viděl jsi krutosti, kterých jsou schopni… Co kdybys měl možnost rozhodnout o jejich osudu, jak bys učinil? Život nebo smrt? Kolik ze staré moudrosti, ještě koluje v tvé krvi?“ dokud mluvil jeho tichý syčivý hlas se stupňoval, až zcela utichl a zanechal po sobě ve vzduchu napjaté prázdno.

Dyrqen polkl. Hleděl na cizince rozšířenýma očima, jakoby hleděl přímo do tváře strachu, který se jej původně snažil přimět aby se otočil a nikdy více se branám Atlantidy nepřiblížil.

„Přemýšlej…“, pronesl ještě ten muž a pak, během jediného mrknutí oka, zmizel a zanechal po sobě jen prázdnou židli, nedopitou sklenku vína a láhev uprostřed stolu.

Až když už k jeho uším konečně znovu pronikly zvuky z šenku v němž seděl, si Dyrqen uvědomil, že nemá víno čím zaplatit…

***

Potřetí se objevil nedaleko jednoho z domů v chudší čtvrti Atlantidy. Dveře toho obydlí zely dokořán a dva hobiti jimi právě vycházeli do nastalé noci.

Prásk! Zavřeli je.

„Co si o sobě vůbec myslí?“

„Říkal jsem ti, že to neudělá… Vykašlal se na nás jako vždycky!“

„Já už ho ale krýt nebudu! Vždycky je to stejný…“

„To je pravda. Nechápu, že někdo může být tak nezodpovědný jako on! To snad není ani náš bratr…“, povídali si ti dva po sobě a prošli kolem muže v černém za dalšího a dalšího přihazování špíny na mladšího bratra, kterého se rozhodli pro tento večer zanechat doma. Ostatně musel přeci uklidit celou laboratoř…

A přesně to Minsc dělal. Dřel se při seškrabování zčernalé jedovaté krusty, která byla v té sklepní místnosti snad úplně všude. Byl unavený ještě dřív než vůbec začal a když už se do toho konečně dal, šlo mu to pomalu. Skoro až litoval, že se radši nevěnoval výrobě té kostky štěstí, kterou měli jeho bratři dodat zákazníkovi už před týdnem.

Nebavilo ho to, už po krátké chvíli měl ten sajrajt za nehty, na šatech i ve vlasech. Ostatně nemohl se v laboratoři příliš zdržovat. I když už hmota vychladla a zaschla, pořád z ní stoupaly jedovaté výpary. Skoro bych mohl počkat až vysublimuje, krusta jedna!, pomyslel si malý hobit v kuchyni a už-už začal nad tímto nápadem víc přemýšlet, když v tom kdosi zabušil na domovní dveře.

„Ještě to nemám, jděte pryč!“ zavolal zřetelně, ale nijak zvlášť nerudně. Spíš jakoby oznamoval rutinní záležitost.

Klepání se ozvalo znovu.

„Koho to sem čerti nesou…“, řekl sám sobě a vykročil se podívat. Jak se tak ale blížil ke dveřím, hrnec kde si právě ohříval polévku se sesunul z kamen a všechen jeho obsah se se zasyčením vylil na podlahu.

Minscovi zatrnulo při té ráně, kdy se hliněný hrnec roztříštil po celé zemi spolu s vylitou polévkou. Bylo více než zřejmé, že dnes zůstane bez večeře…

Hobit si dlaní přejel přes tvář a s povzdechem dokončil zamýšlené kroky směrem ke dveřím, které jedním pohybem otevřel aby tak stanul tváří v “tvář“ zahalenému cizinci.

Ten se na malého hnědovlasého mužíka podíval a celého si ho přeměřil svým zkoumavým pohledem.

„Dobrý večer,“ pronesl jen ku pozdravu. Ne, že by to snad mohl mínit vážně. Tento večer neměl a ani nemohl přinést Minscovi nic dobrého…

„D-dobrý…“, zaváhal hobit. Prachsakra že mi došel tabák! Potřebuju si zapálit…

„Nepozvete mě dál, pane Minscu?“ zeptal se cizinec. Cože dál? Že mi ho ti dva lumpové poslali na krk, co? To si řikaj bráchové?!

„N-no pane, totiž… Já to ještě nemá víte…? A-ale dělám na tom, přísahám, že na tom dělám…“, zalhal a tvrdošíjně dál zůstával ve dveřích svého domu a odmítal cizince dál vpustit. Jako by nestačilo, že se na něj ten dotyčný díval tak svrchu. (Jako ne-hobit však musel)

Dotyčný se lehce uchechtl a Minsca při tom skřípavém zvuku zamrazilo v zádech. Dotyčný se mu ani za mák nelíbil. Kdybych býval věděl, co za individuum po mě tu kostku chce řek bych rovnou, že nic vyrábět nebudu!

„Nejsem Váš zákazník, pane Minscu…“, promluvil znovu ten muž. „Nepřišel jsem si pro zboží, ačkoliv by možná bylo lepší, kdybych byl ten, kdo si onu věc u vás objednal, neboť je již nyní jasné, že své zboží již nikdy neobdrží…“

Hobit se zarazil v dalších pokusech o omluvu – výmluvu – a zahleděl se na neznámého se zvědavostí a nedůvěrou ještě větší než do teď. Nechápal to. Vždyť pokud to není ten zákazník tak kdo tedy? A proč by přišel právě v tuto hodinu?

„To není pravda, řekl jsem že to vyrobím a taky to vyrobím!“ hájil se zbytečně.

Muž se jen hlasitě zasmál. „Opravdu? Ale jděte… Každý tedy v Atlantidě ví, že nechat si od vás něco vyrobit, znamená čekat dvakrát déle než u jiných alchymistů…“

Minscovi při těch slovech zrudly uši a žilami mu začala kolovat zloba místo krve.

„To není pravda!“

„No… Když myslíte…“, poznamenal onen muž a až nyní si Minsc uvědomil, že cizinec stojí na dešti a přitom je stále suchý. V první chvíli si toho vůbec nevšiml.

„Jste velice nezodpovědný malý hobit. Měl byste víc přemýšlet dřív než začnete konat. Mohl by na tom záviset nejen váš život…“ Pronesl cizinec tajemně a na to už Minsc nedokázal nic říct. Jen tam stál mezi dveřmi a sledoval jak se neznámý vytrácí ve tmě okolní noci.

„P-počkejte!“ vyběhl sám na déšť. „Jak jste to myslel?!“ volal do noci, ale nikdo už mu neodpověděl. Zůstal opět sám…

***

Naposledy se objevil před starým opuštěným domem, který si pro sebe zabrala bývalá studentka magie, Lisa Majerová. Nechal si toto setkání na konec, protože tušil, že bude nejzajímavější.

Mladá žena právě seděla v sednici a nos měla zabořený do své knihy magických rituálů, když ucítila přítomnost někoho zvláštního.

Zvedla hlavu a rozhlédla se po místnosti znaleckým okem v pátravém pohledu, když v tom kdosi zabušil na dveře. Cítila údery jeho ruky až ve svém srdci, které se otřásalo mocí, jíž pocítila z bytosti ztam venku.

Vstala, zavřela knihu, a vykročila aby mu otevřela.

Dveře domu před ním ustoupily, vedeny dívčinou dlaní, nedlouho po té co zaklepal. Mladá žena v sednici, se nemohla rovnat Silvaře svou krásou, ale na měřítko lidských očí měla svůj jistý šarm. Černé vlasy jí splývaly volně na ramena a v očích měla dychtivý pohled plný úcty.

„Dobrý večer,“ pozdravila s lehkou úklonou a vzbudila tak zájem oné bytosti.

„Dobrý večer,“ odvětil jí tichým, syčivým hlasem.

Lisa cítila vzrušení. Musí být ještě mocnější než sám arcimág…, prolétlo jí hlavou. Přišel za mnou, proč asi? Vybral si mě… Nevěděla pro co, ale nezáleželo na tom.

„Pojďte dál…“, vyzvala ho a on vešel. „Čemu vděčím za takovou čest, že jste mne poctil svou návštěvou?“ zeptala se trochu přiškrceně a hrubě, protože jí v hrdle váznul hlas, jak se snažila aby to znělo co nejchladněji. Muž mezi tím přešel celou místnost a usadil se na židli, kde ještě před chvíli seděla jeho hostitelka. Ta si nyní zabrala pro sebe lavici přesně naproti přes stůl. Musela si sednout, měla strach, že by jí roztřesená kolena mohla vypovědět službu.

„Čest…“, převaloval to slovo v ústech. „Jsi velmi zvláštní, Liso Majerová,“ vyslovil a poprvé za celou tu dobu si sňal z hlavy kápy a odhalil tak jejím dychtivým očím svou tvář.

Lise zatrnulo. Měl bílé vlasy a obočí, hladkou tvář s ostrými rysy a rudě planoucí oči, které v ní budily strach a úctu, ale i cosi čemu nerozuměla. Jeho moc z něj přímo sálala jako plameny a ona si přála v tom žáru utonout. Celé odpoledne přemýšlela kde sežene nového mistra, někoho, kdo jí naučí vše co bude potřebovat, aby se mohla pomstít a nyní k ní přišel někdo, kdo jí mohl splnit i ty nejodvážnější sny, mladé ctižádostivé mágyně.

„Pomohu ti,“ vyslovil přesně to v co se ani neodvažovala doufat. „Povím ti to, co jsem jiným neřekl,“ pokračoval. „Zítra ráno si pro tebe přijdou stráže a předvedou tě i se třemi dalšími před Velkou radu samotného vládce Atlantidy, Triamóse. Staneš tváří v tvář kněžím, největším mistrům magie, zástupcům vládnoucích rodin i vládci samotnému a budeš spolu se svými společníky vykázána z města pod trestem smrti. Budeš mít po svém boku, vílu, elfa a hobita. Chceš-li získat moc po které toužíš, musíš se i s nimi vydat z ostrova pryč, přes moře daleko na sever až za Babylon, tvé rodiště, do hor a dojít až k Hoře osudu. Do té hory musíš vstoupit, Liso Majerová. Vstoupit a splnit zkoušku bohů. Když uspěješ, získáš to, po čem toužíš…“

Naslouchala jeho slovům jako by byla jen otevřenou, prázdnou knihou, na jejíž lisy právě písař zapisuje něco velmi, velmi důležitého. Když jeho hlas utichl, teprve se odvážila znovu řádně nadechnout a pocítila jak se chvěje.

„Dobrá, Mocný…“, vydechla. On ji však v dalších slovech zarazil gestem ruky a vstal.

„Potřebuješ je všechny, Liso Majerová. Jen společně můžete do Hory osudu vstoupit.“ Otočil se k odchodu a nasadil si znovu kápi. Dívka jen seděla a nebyla schopná se ani pohnout dokut neotevřel dveře a nebylo jasné že, hodlá z jejího života zmizet stejně tak náhle jako se v něm objevil.

„Počkejte…!“ zvolala, „Mocný…“, dodala ještě. „P-proč? Proč pro mě zítra přijdou stráže? Proč nás vykážou z města?“ Jistěže se stala renegátkou mezi čaroději a mágy, ale to samo o sobě nebyl důvod pro něco takového. Nemluvě o ostatních…

Muž se ve dveřích naposledy zastavil, ale už se na lidskou ženu ani nepodíval. „Protože, jsem s vámi mluvil…“, vydechl ještě a pak už se za ním zavřely dveře a  Lisa zůstala opět sama. Netušila že stejně sami zůstali po jeho odchodu i ostatní s nimiž toho dne hovořil.

Doporučené z našeho blogu:

  • Hora Osudu – Kapitola 5Hora Osudu – Kapitola 5 Seděl v za stolem mezi čtyřmi zdmi z pavučin a hleděl na zrcadlo, kde je měl všechny jako na dlani. „Tak už jsi si vybral…?“ Zeptala se náhle do ticha žena se složenýma očima. On se však […] Posted in Novinky, Hora Osudu
  • Hora Osudu – Kapitola 4Hora Osudu – Kapitola 4 Když Minsc to ráno otevřel oči, cítil se, jako by včera snad zůstal v laboratoři při kypění černé jedovaté látky. Byl rozespalý, celé tělo ho bolelo a hlava ho třeštila jakoby prokouřil a […] Posted in Hora Osudu
  • Hora Osudu – Kapitola 3Hora Osudu – Kapitola 3 Triamós, velký vládce Atlantidy, stál právě u okna a sledoval bouři, která zahalila celé jeho překrásné město do stínů. Trvá to už příliš dlouho…, pomyslel si. Měl pravdu. Posted in Hora Osudu
  • Hora Osudu – Kapitola 1Hora Osudu – Kapitola 1 Buch… Brána magické univerzity se zavřela. Na vrchním schodě se mladá učednice ocitla zcela sama. Poslední nevlídný pohled věnovaný dubovým, kovaným dveřím, které byly ověnčeny magickými […] Posted in Hora Osudu
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.