Hora Osudu – Kapitola 3

Čtyři vyvolení

Kapitola třetí

Triamós, velký vládce Atlantidy, stál právě u okna a sledoval bouři, která zahalila celé jeho překrásné město do stínů. Trvá to už příliš dlouho…, pomyslel si. Měl pravdu. Už rok přemýšleli koho vyšlou do Hory osudu aby se podrobil zkoušce práva na život. Věděli, že potřebují někoho dost starého, zkušeného a moudrého aby vůbec měl naději na úspěch, ale zároveň musel být dotyčný i natolik mladý aby ho netížily žádné neduhy těla. Měl by to být někdo, kdo si dokáže poradit v přírodě i ve městě, komu nejsou cizí jeskyně a pasti. Ale také někdo, jehož případná ztráta nenaruší běh věcí zde v Atlantidě, ale ani jiných částech říše. Tedy někdo, kdo může být postrádán… A co bylo nejhorší? Musel do toho jít dobrovolně. Vládce sám pochyboval, že v celé Atlantidě a četných hvozdech obývaných jeho národem, elfy, by se našel jediný, který by vyhovoval a po vybrání s tím opravdu souhlasil. S radou už vytipovali osm možných elfů, kteří by vyhovovali těmto kritériím a na nichž se dokázali shodnout, ale doposud se jim  to neodvažovali přednést jako návrh.

A co bylo horší? Vyslankyně lesních víl, která měla být vybrána pro tento vznešený úkol, ještě nedorazila. Babyloňané (lidé) již nevěřili, že něco jako tato zkouška v Hoře osudu je skutečné a odmítli vůbec uvažovat o tom, že by někoho vybírali. To hobiti uvěřili, jenže měli stejný problém jako elfové. Nedokázali najít nikoho kdo by na takovou svatou výpravu šel. Hobitům by bylo jedno kdo by to byl, jen kdyby se našel kdokoliv, kdo by to opravdu udělal.

Jenže čas se krátil a krátil se všem stejně. Triamós měl dojem, že pokud se brzy něco nestane, nakonec k Hoře osudu nedoputuje jediný…

Ozvalo se trojí zaklepání, které on coby vládce velmi dobře znal.

„Vstupte, Arcalime,“ vyzval sluhu a ten poslušně otevřel dveře a uklonil se svému vládci, čelem téměř až na zem. Když se postavil učinil neodmyslitelné gesto levou rukou, kterou si nejprve položil na prsa, poté vyklonil v lokti směrem ke svému pánu a obě dlaně pak přiložil na spánky, kterých se dotkl jen ukazováčkem a prostředníčkem. Obě ruce následně překřížil, položil na ramena a nechal pravou ruku svěsit podél těla a levou se dotkl špičkami ukazováčku a prostředníčku svých rtů. Bylo to gesto užívaný mezi elfy, dávající najevo věrnost, sílu rozumu, a váhu slov.

Sám vládce učinil gesto mnohem jednodušší. Špičkami všech prstů levé ruky se dotkl špičky palce a ukázal vzniklý obraz koule svému sluhovi. Posléze se dotkl týž dlaní pravého ramene, pravou ruku v lokti ohnul ze svými zády a lehce se sluhovi uklonil v pozdravu. Prázdná koule v dlani byla symbolem celého světa, kterým vládce říkal, že jsou jen součástí něčeho mnohem většího. A Úklona byla symbolem úcty ke sluhovi, vládce mu tak dával najevo, že by bez něj a jeho místa ve světě a řádu, který spravoval, nebyl ničím.

Teprve nyní skončily zdvořilosti a sluha se sklopeným zrakem vyčkal než bude vládcem vyzván, aby promluvil, což se vzápětí stalo.

„Shromáždili se všichni?“ zeptal se jen.

„Ano, můj pane, všichni…“

„Dobrá…, a věštec?“ Pokračoval v otázkách.

„Čeká v předsálí, ó nejvyšší.“

„Výborně, inu Arcalime, je čas…“, v duchu si povzdychl, ale navenek se jen ještě chvilku díval hrdě na deštěm zalité město, než se otočil a vykročil kolem sluhy do prostor paláce, aby se sám dostavil na zasedání Velké rady, která měla rozhodnout o věcech budoucích, které si žádaly bezodkladné řešení.

***

Dyrqen zůstal koukat na otevřenou láhev vína a svou sklenku třímal nepřítomně v rukou. Co mám teď dělat?, ptal se sám sebe.

„Kdo to asi byl Fremi, co…?“ položil otázku svému věrnému společníkovi. „A co tím přesně myslel? Proč bych měl rozhodovat o osudu nějakých lidí? Copak nestačí, co všechno už jim náš vládce dovolil? Jsou mi ukradení, abych tak řekl. Nerozhoduji o žádném člověku a ani nechci. Nemám proč ani komu dokazovat své kvality. Své povinnosti si plním dobře.“ Konstatoval tiše a odložil sklenku na stůl.

„Jakoby nestačilo, že mě ten cizinec uvedl svým náhlým zmizením do potíží, ještě snad očekává, že budu luštit nějaké jeho hádanky, Fremi, ne…?“, povzdechl si. „Musíme vymyslet, jak se z toho vyvlíknout. Nemám tolik peněz abych zaplatil takové víno…“ Jako by snad existovala cesta z takovéto situace. Tedy taková cesta, aby si zachoval život i čest.

A jako na potvrzenou jeho myšlenek se k němu dokolébala hostinská.

„Co tím myslíte, že nemáte na zaplacení?!“ ptal se ho hostinský v zadní místnosti o chvíli později. V obličeji byl celý rudý a světlé vlasy se mu na hlavě leskly potem.

„Já si to víno neobjednal.“, připomněl mu lovec. Jemu i Grétě na níž se otočil, která se tvářila jako by zde měla hlavní slovo a on jí hluboce urazil.

„Ale pil ho! Ještě jsem se na něj dívala, jestli s tím souhlasí a opravdu to chce, když si to objednal ten druhý a on kývl!“ ukázala na hraničáře baculatá dáma varovným tlustým prstíkem. Tukem obalené tělo se otřásalo vztekem, který se zrcadlil i v jejích očích. Ani u hostinského se Dyrqen pohledem pochopení nedočkal. Zdálo se, že muž si není úplně jistý v kramflecích, ale zloba jeho ženy je dostačujícím argumentem pro všechnu nejistotu.

„Co řeknete na svou obhajobu, lovče?“, ptal se ho chraplavým hlasem a očima ho prosil aby nedělal problémy, zaplatil a zmizel z jejich života tak rychle jak se objevil.

Dyrqen si povzdychl.

„Neznám toho člověka,“ začal. „Přišel nečekán a nezván. Byl jsem zvědavý co ode mě může chtít a tak jsem mlčel a kývnutím ujistil madam Grétu, že je vše v pořádku a její strach o mne coby čestného hosta je zbytečný. Cizinec se nedopustil ničeho špatného. Objednal víno a já přijal jeho pozvání. To vše bylo v rámci zdvořilosti. A pak se náhle vytratil a nechal mě tam samotného jen s mým psem, vlastními myšlenkami a nedopitým vínem.

Vy víte že nemám na to abych vám je zaplatil a já vím, že těžko se můžete domáhat peněz od toho kdo tu není a nejspíše už nikdy nepřijde. Ostatně i kdyby přišel je nadán takovou magií, že by se vám jen vysmál.

Na jedné straně jste mi za skoleného jelena přislíbili jídlo pití a nocleh pro mě a mého koně pro dnešní den a noc. Na druhé straně se to jistě nevztahovalo na nejdražší víno z vašeho vzácného sklípku.

To vše je pravda a při troše dobré vůle v níž doufám i z vaší strany, vám nabízím řešení,“ odmlčel se, sňal z krku drobný zlatý přívěšek a od pasu uvolnil váček s posledními penězi, které při sobě měl. „Dám vám zbylé peníze, které ještě mám,“ podal hostinskému váček a jeho žena si ho zabavila a začala sama prohlížet hned vzápětí, „a také tohle.“ Na prázdnou dlaň krčmáře položil svůj přívěšek. „Toto je elfský klenot,“ dal se do vysvětlování. „Je tím nejcennějším co máme, je se mnou spjatý. S mým životem, duchem i srdcem. Spolu s ním vám do rukou vkládám i svůj život, dokud nesplatím svůj dluh, bude patřit vám.“ Oba manželé si vyměnily tázavé pohledy. Ty pohledy , které měly mladého elfa varovat stejně jako Fremiolovo nesouhlasné zavření. Jenže Dyrqen už se rozhodl. Připadalo mu to, jako to nejsprávnější co může učinit, pro tyto lidi. Nechtěl to udělat. Z hloubi své duše se mu to příčilo, jenže čest mu nedovolovala jinak. Kdyby bylo jen na jeho srdci zabil by je. Zabil by je už v okamžiku jejich prvního setkání. V jedné věci měl ten cizinec pravdu. Nenáviděl lidi. Nikdy mu nepřinesli nic dobrého. A jak se ukázalo nyní ani manželé Hobernovi nebyli vyjímkou…

Gréta sáhla po amuletu s hvězdnou růží  a usmívala se pohledem šelmy, která právě zahnala do kouta obzvlášť masitou kořist. „Ujednáno, lovče,“ pronesl pak hostinský trochu dutě a Dyrqenovo srdce se znovu otřáslo. Litoval, že se neotočil když měl ještě tu možnost…

***

Ve velkém kruhovém sále o několika patrech s balkóny, připomínajícími operu či divadlo, čekali zástupci vládnoucích rodin elfů, mágů, knězů a nyní do své lóže vstoupil i sám vládce ve svém zlatém oděvu a vyšívaném plášti až ke kolenům s korunou, která připomínala břečťanové lístky spletené do sebe.

Trojí zaklepání uváděcí hole Arcalima a pak už se v sále rozhostilo hrobové ticho. Triamós si shromážděné přeměřil nic neříkajícím pohledem ryze elfí netečnosti a pak rozpřáhl ruce.

„Přátelé!“ rozlehl se po síni jeho sytý hlas. „Jistě se ptáte proč jsem vás svolal v tuto hodinu. Odpověď je jednoduchá. Čas se chýlí…“ Vládce svěsil ruce podél těla a mezi rádci se šířil hovor jako se šíří vlna na moři. Triamós je chvíli nechal. Měli právo rozhodnout se jaká stanoviska zaujmou v této věci. Již po několikáté… Teprve když hlasy počaly slábnout, znovu ruce zdvihl a upoutal na sebe pozornost.

„Ještě jedna věc si však žádá naši pozornost, šlechtici, mistři a kněží. Ještě jedna…“ ohlédl se a kývl Arcalimovi aby věštce vpustil.

***

Silvara nějaký čas jen stála, dokud šero noci nesplynulo z temnotou mraků na nebesích. I když už byla ona bytost dlouho pryč z její duše nevymizel jeho stín. Cítila z něj temnotu a krutost a přece ji nechal žít. Nedal jí záminku a o nic se nepokusil.

Jen odešel…

Odešel a zanechal za sebou stopy v trávě a otázky na něž neznala odpověď. „Zítra hned za úsvitu pro tebe přijdou stráže a předvedou tě před Velkou radu a vládce Atlantidy. Tebe, vyslankyni z Rebasterského hvozdu, a tři další zástupce svých ras. Vyrazíte společně. Ty víš, kam musíte jít, dokážeš je vést, Silvaras?“, ptal se jí. Ale proč? Nač stráže a proč bych je právě já měla vést? Nechápala.

Pojednou se dívala na Atlantidu jaksi osudově. Do teď to bylo jen kamenné město. Mrtvé město, jak takovým místům říkávaly víly. Měla jen svůj úkol. Dojít sem, před Radu a vládce, připomenout, že se Zkouška blíží a je potřeba vybrat zástupce všech ras, a slovy bojovat za více úcty k přírodě, která byla součástí domovů jich všech. Měla jít s ostatními vybranými až k Hoře osudu, otevřít ji a podrobit se zkoušce bohů. Toť vše. To měla učinit. To byl její úkol.  Ale co potom znamenalo toto setkání? Kdo byl ten muž a proč chtěl říct tolik a přitom vlastně nic? Věděla, že musí jít. Nemohla zůstat mimo město. Znovu vykročila a prošla branou těsně před zavřením. Pranic jí nezáleželo na pohledech strážných a jejich chlípných myšlenkách. Její krása v bouřné noci nebyla ani zlomkem půvabu, který jí zdobil za měsíčního svitu. Jenže měsíc byl toho večera zakrytý černou duchnou mračen, která přinášela do světa předzvěst změny. A i kdyby nebyl… Ve fázi novu beztak nebyl k zahlédnutí.

Kráčela městem svým tanečním krokem. Nehledala hostinec jako každý jiný pocestný či poutník. Ne… Víla netoužila spát v kamenných domech. Mohla by teď klidně jít do paláce vládce Atlantidy a požádat o slyšení ještě dnes večer, ale ne… Před kopcem s palácem tvaru pyramidy se rozprostíral překrásný park a právě ten ji učaroval a zastavil silněji než by to zmohly paže dávných obrů. Stromy a keře. Vonné květy zavřené a čekající na další den. Nikdy by ji nenapadlo že i mezi kameny, Mrtvého města, může existovat něco tak krásného…

Nešla dál. Nevystoupala po cestě k paláci. Ulehla do trávy a oddala se poklidnému spánku. Nezáleželo na dešti či větru. To všechno pro ni bylo jen přirozené a příjemné mnohem více než oheň kamenném krbu pod doškovou střechou. Měla dva důvody zůstat venku. Prvním byla sama volnost, kterou jí to přinášelo. Byla na to zvyklá, proč by měla měnit co jí bylo přirozené? A pak tu byla druhá věc. Nevěřila tomu muži. Nechtěla věřit jeho slovům. Nezaútočil a nevyprovokoval ji, ale to nemohlo změnit co z něj sálalo na sto honů. Věděla, že je v něm něco zlého a ona tím, že nepůjde k vládci už nyní chtěla dokázat, že se mýlil. Že pro ni žádní strážní nepřijdou a vše bude tak, jak očekávala jejich představená. Královna Wentuline, vládkyně víl se přeci mýlit nemohla.

Kapky deště bubnovaly o trávu, kde Silvara ležela a brzy už hlas deště ani nevnímala. Za normálních okolností byla Silvara noční vílou.  V noci tančila se svými sestrami a ve dne spala na oblačných duchnách. Jenže dnešek byl jiný. Přes den byla vzhůru, již od rána očekávala, kdy se přiblíží velkému ostrovu a slavnému městu. A pro to také potřebovala v noci spát…

***

Pokud byl poprvé hovor hlasitý, připomínající vlnu, nyní dul jako bouře sama. Do zasedacího sálu vstoupil Romaderk, uznávaný i podivínský věštec, který byl povětšinou považován za předzvěst nějaké pohromy a proto si jen v krajním případě někdo žádal jeho služeb. Triamós by dokonce ani v takovéto situaci pro věštce neposlal, ale tento muž přišel sám a odmítnout  jeho rady by mohlo mít trojnásobně horší následky než jejich přijetí. A když už se objevil co by změnilo, kdyby jej nevyslechl? Jenže Romaderk hodlal promluvit jen k Radě jako celku. To proto je dal vládce dnes všechny svolat.

Triamós stál hrdě a čelil všem tichým výtkám i chladným pohledům svých rádců. Nic jiného ani dělat nemohl.

Věštec předstoupil před vládce a zdvihl do vzduchu svůj malý křišťál, který odrážel světlo přenádherných nástěnných luceren. Všem v místnosti se zatajil dech. Jen mágové hleděli bez hnutí a klidně, když starý elf promluvil.

„Dnes dorazila do velké Atlantidy Silvara, vyslankyně lesních víl pro zkoušku bohů v Hoře osudu.“ Jak mluvil uprostřed síně na pódiu se objevil její obraz, téměř jako skutečný, jen ožít a mít vlastní vůli…  Víla ležela na podloží z travin a hlavu měla složenou na rukou v pokojném spánku „Měla dorazit na vaše shromáždění a připomenout čas, který už pouhý zbývá do jediného dne, kdy je možné Horu otevřít.“ Hlas věštce se rozléhal se značnou osudovostí, která se zarývala do duší a srdcí všech přítomných. Věštec řekl vládci, že to co viděl je důležité ale nezmínil o skutečné vážnosti celé věci.

„Právě v této chvílí usíná v parku pod palácem připravena dorazit zítřejšího rána.“ Odpověděl elf dříve, než mohl některý z rádců konstatovat že víla nedostála svému poslání a nepřišla.

„Nedorazila, protože s ní mluvil ON!“, dořekl silným hlasem a obraz na pódiu se změnil. Ukázal všem místo půvabné víly, Muže v černém.

***

Minsc se vrátil z deště domů a vypadal jako zmoklá slepice. Hodně špinavá zmoklá slepice, konstatoval v duchu, když se podíval do zrcadla. Bratři byli pryč, laboratoř dočista zničená, jak si uvědomil, i kdyby z ní odstranil to černé cosi, už by v ní stejně nemohl pracovat většina nádob už umýt nešla nemluvě o dalším zničeném vybavení… Kostku štěstí pro zákazníka také nevyrobil, bratři na něj byli ještě víc rozzlobení než obvykle a zničil si svou dýmku, když kouřil hned po tom incidentu, jak se mu zanesla… Už to samo by bylo dost zlé a teď ještě přišel o večeři a mluvil s nějakým záhadným cizincem který se mu ani nepředstavil.

Každý tady v Atlantidě ví, že nechat si od vás něco vyrobit, znamená čekat dvakrát déle než u jiných alchymistů, vzpomněl si na jeho slova hned se zakabonil na svůj odraz ještě dvakrát tolik. „To zrovna. To přece není pravda! Co je to za způsoby přijít po setmění a hned urážet mezi dveřma, co?! To můžou jenom lidi! Nevychovaní neumětelové! Vsadím se, že on tu kostku vyrobit neumí a jenom mi závidí… Jo určitě je to tak.“ Odmlčel se a otřel si tvář od špíny a vody. Kus plátna kterým tak učinil mohl rovnou zahodit.

„Prej nezodpovědnej. Já? To sotva! Sám je nezodpovědnej, když mě štve. Jen počkej já ti ukážu ty panáku jeden!“ vykročil hlouběji do domu, převlékl se, narychlo spláchl co nejvíce špíny, vzal si svou truhlu s nejnutnějšími věcmi a sešel dolu do laboratoře, kde si vypůjčil několik nejméně poničených nástrojů a pak se odebral zpět do svého pokoje, kde se dal do výroby, kterou měl podniknout už před více jak jedním týdnem.

***

Chvíli bylo ticho a zraky všech se upíraly na obraz muže, kterému nebylo vidět do tváře. Ticho, které přerušil až sám vládce.

„Kdo je, On, Romaderiaku?“ oslovil jej nezkráceně.

Z lóže mágů se zdvihl arcimág Walnefin. „To nevíme, vznešený Triame, nedá se o něm nic zjistit.“

„Je to zlo!“ zvedl se i jeden z knězů, ctihodný bratr Efagrin.“ Zlo, které je předzvěstí naší zkázy, ó nejvyšší…“

„Jisté je jen to!“ přerušil hrozící překřikování a hádky věštec. „Že přišel… Nevíme kdo je to ani proč přišel, ale víme, že tu byl a dnešního večera mluvil se čtyřmi lidmi. Přesněji vílou, hobitem, elfem a člověkem.“

V sále to zašumělo a sám Triamós teď nevěděl co by měl říct.To by ale znamenalo… Nechal věštce aby nastalou situaci osvětlil sám.

„Jeho moc je větší než Vaše, ctihodný arcimágu. Vlastně než nás všech dohromady, ale nic zlého zatím neudělal. A jelikož ani já sám nevidím do tajů jeho záměrů nemohu si být jist co přesně jeho příchod znamená.“

„To nikdo z nás.“ Konstatoval arcimág.

„S kým tedy mluvil?“ Zeptal se kdosi ze shromaždiště vládnoucích rodů. Romaderkovi oči zaplály a věštec se znovu zadíval do svého krystalu. Na pódiu se znovu objevila spící víla. „Jako první kontaktoval Silvaru, lesní vílu.“  Očekávání jen sílilo.

„Jako druhého navštívil mladého elfího lovce Dyrqena z rodu Sivel.“ Obraz se změnil a na pódiu mohli přítomní obdivovat podobiznu elfího hraničáře, který zlomeně seděl na jakési posteli v malém hospodském pokoji. Kdesi se ozval slabý šum elfích hlasů. „Do třetice pak hobitího alchymistu Minsca  Kladiva z Drhné ulice zde V Atlantidě.“ Když věštec zmínil jeho jméno, adresu a následně ta slova korunovala podobizna mladého alchymisty, v sále se zdvihlo hotové pozdvižení. Vládcův pohled se setkal s věštcovým. Oba už teď tušili jak bude rada reagovat a to ještě Romaderk neodhalil posledního z čtveřice. Tedy spíše, poslední…

„A úplně nakonec!“ jal se věštec překřičet dav pod sebou na balkónech, „Navštívil lidskou dívku.“ Všichni zmlkli v očekávání. Obraz dole se změnil a odhalil tak krásu nahé lidské mágyně, Lisy Majerové, kdesi ve tmě a jejím magickém kruhu.

A přesně v ten okamžik se arcimág zvedl ze židle podruhé…

***

Lisa se dívala na zavřené dveře a cítila jak se stále ještě celá třese vzrušením. To nemohla být pravda, něco takového se nemohlo stát… Jenže její ctižádostivé já v tom mělo jasno. Je vyjímečná a ten někdo si jí vybral a svěřil jí tajemství jak získat větší moc. Vybral si ji ze všech adeptů elfích a lidských mágů a teď musí jít a splnit zkoušku aby získala to čím ji chce obdařit…

Jenže tu byl zádrhel. Potřebuješ je všechny, Liso Majerová. Jen společně můžete do Hory osudu vstoupit. Ano, to bylo ono. Musela podniknout dalekou cestu a to ještě k tomu ve společnosti elfa, hobita a lesní víly. Přemýšlela co myslel tím, že je všechny vykáží z města jen proto, že s nimi mluvil, ale nemohla na nic přijít. Nezbylo jí než to vzít jako fakt a pokud měli být už zítra vykázáni z města, musela vykonat přípravy na cestu ještě dnes večer.

***

„Protestuji!“ Arcimágův hlas zpřetrhal všechen ostatní hovor hned v počátcích. „Romaderiakas se nám tu snaží naznačit, že ti s nimiž mluvil ON jsou ti, které máme vyslat do Hory osudu. To je nemyslitelné a nehorázné. Jen Rada smí vybrat toho který půjde. Ne věštec a nějaká astrální bytost!“odmlčel se a jeho oči se zabodly do vládcových.

„Vždyť…, kdo jsou ti čtyři? Vyslankyně lesních víl, budiž. Ta byla vybrána svými pro tento úkol. Elfí hraničář, který ještě ani neprošel zasvěcením a nezná skutečné taje staré moudrosti. Hobití nešika a nespolehlivý alchymista, který je znám svou nezodpovědností… A nakonec, aby toho nebylo málo, i lidská renegátka, vyloučená z magické akademie! A těmto čtyřem máme svěřit do rukou osudy nás všech?“ Ptal se závěrem. Souhlasné kývání a pohledy. Triamós jim čelil ale v srdci s nimi souhlasil. Říkal sice, že pokud se brzy něco nestane nebude nakonec vybrán a vyslán nikdo, leč takto si to nepředstavoval ani v nejbujnějších snech.

***

Znala perfektní místo pro své účely. Měsíc byl v novu, co víc si mohla přát? Vzala si všechny potřebné věci pro vykonání rituálu a vyrazila do domu v chudinské čtvrti, kde byla ve střeše díra přesně taková kterou potřebovala. Mraky stále plakaly, ale jí to nevadilo. I přes ně mohl její krystal zachytit temnotu měsíce, i přes ně mohla cítit jeho sílu…

Svlékla se a namalovala zaklínací kruh do prachu. Musela temnou magií a krví poskvrnit své oblečení, které si chtěla vzít s sebou a měla také hůl a dýky, kterým chtěla vtisknout moc. Vyděšená toulavá kočka teď ležela svázaná rituálními šňůrkami uprostřed kruhu a v Lisiných očích se zaleskl chlad stejně jako ostří černé dýky…

***

Byl vládce Atlantidy. Zajisté musel naslouchat vůli Rady, ale hlavně musel naslouchat svému srdci a zdravému rozumu. Na tomto rozhodnutí bude závist osud celého elfího a nejen elfího lidu.

Zdvihl ruku a utišil dav.

„Přátelé…,“ začal. „Nejsme zastánci takového řešení, utište se. Musíme však uznat, že je potřeba začít konat. Příliš dlouho jsme čekali a váhali. Lesní víly již svou vyvolenou mají. Lidé odmítli uvěřit a někoho vybrat, hobiti se bojí a nenašli jediného kdo by se tam dobrovolně vydal…“, naznačil, že ani jedna z ostatních ras nebude mít nejspíše nic proti tomu, že by je měli jít hájit právě ti, na něž upozornil On, jak mu říkali. A přesně tak to pochopili i zástupci vládnoucí Rady. V nastalém tichu se pak zdálo, že se zastavil čas.

„Veliký Triame, náš pane a vládče, musím protestovat.“ Ozval se znovu arcimág. „Ten někdo je nebezpečný. Nic o něm nevíme, neznáme jeho záměry. Možná vybral ty, kteří mají tu nejmenší šanci na úspěch aby nás zničil a spoléhá na to, že se právě takto rozhodneme.“ Odmlčel se a jeho pohled se setkal s věštcovým, který se jen ušklíbl.

„Ve městě zůstat nemohou!“ přisadil svoji i jeden ze zástupců vládnoucích rodů. „Setkali se s ním, nevíme co jim řekl. Mohou být nebezpeční. Navrhuji je vykázat z města i říše.“

„Když je vykážeme, pošleme pryč i vyslankyni víl, co potom?“ oponoval mu jiný.

„To by mohl být diplomatický incident té nejvyšší vážnosti…“, poznamenal další a vládce jejich argumenty musel vzít na vědomí. Dokonce si i sám přisadil.

„Kdybychom je vykázali, vznešený Qualtime, jak bychom s čistým svědomím po nich mohli žádat aby za nás a své rasy, bojovali v Hoře osudu?“

„Můj pane, ctihodný Walnefin jasně naznačil, že by bylo nebezpečené vyslat právě je. Rada již téměř vybrala našeho zástupce před bohy. Zbývá již učinit poslední krok…“ Jako by Qualtimos sám nevěděl, že přesně tento poslední krok se Rada, včetně něho, zdráhala učinit již více jak měsíc… „Silvara byla vyslána svým národem. Vykázání z Atlantidy její poslání nezmění. A když mi vyšleme svého zástupce, proč bychom se měli starat o to, jak dopadnou lidé či hobiti? Dostali stejnou šanci jako my!“ Souhlasné přikyvování několika dalších rádců vládce znepokojilo.

„Do Hory osudu vstoupí buď všichni, nebo nikdo!“ přerušil debatu věštec. Tím to však vládci nijak neulehčil.

„Co tedy navrhuješ, Romaderiaku?“ Zeptal se tedy Triamós dříve, než mohl promluvit někdo jiný a vliv věštcova hlasu umlčet.

A věštec odpověděl…

Doporučené z našeho blogu:

  • Hora Osudu – Kapitola 5Hora Osudu – Kapitola 5 Seděl v za stolem mezi čtyřmi zdmi z pavučin a hleděl na zrcadlo, kde je měl všechny jako na dlani. „Tak už jsi si vybral…?“ Zeptala se náhle do ticha žena se složenýma očima. On se však […] Posted in Novinky, Hora Osudu
  • Hora Osudu – Kapitola 4Hora Osudu – Kapitola 4 Když Minsc to ráno otevřel oči, cítil se, jako by včera snad zůstal v laboratoři při kypění černé jedovaté látky. Byl rozespalý, celé tělo ho bolelo a hlava ho třeštila jakoby prokouřil a […] Posted in Hora Osudu
  • Hora Osudu – Kapitola 2Hora Osudu – Kapitola 2 Když se objevil poprvé, bylo to u bran města. Čas se chýlil a jeho síla rostla každým okamžikem, který jej blížil k dalšímu klání o právo na život. A pro to přišel. Věděl, jak mocní […] Posted in Hora Osudu
  • Hora Osudu – Kapitola 1Hora Osudu – Kapitola 1 Buch… Brána magické univerzity se zavřela. Na vrchním schodě se mladá učednice ocitla zcela sama. Poslední nevlídný pohled věnovaný dubovým, kovaným dveřím, které byly ověnčeny magickými […] Posted in Hora Osudu
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.