Hora Osudu – Kapitola 4

To ráno…

Kapitola čtvrtá

Když Minsc to ráno otevřel oči, cítil se, jako by včera snad zůstal v laboratoři při kypění černé jedovaté látky. Byl rozespalý, celé tělo ho bolelo a hlava ho třeštila jakoby prokouřil a propil celou noc. Snažil se rozvzpomenout se, co že to včera dělal, ale jen obtížně pronikal hlouběji do vzpomínek.

Přetočil se na bok a cosi spadlo na podlahu s dřevěným dutým zvukem. Co to…? Zdvihl se na lokty a žaludek mu zaprotestoval lehkou otravou a jak si hobit namlouval, hlavně hlady.

Zamžikal očima a pak to uviděl. Malou dřevěnou kostku, na které právě padla dvojka a začal z ní stoupat oblak léčivé páry, která ulevila jeho tělu od všech neduhů, kromě hladu, které měl. Sáhl po ní a akorát uslyšel dusot na schodech.

„Ale já to říkal hned, že to tak dopadne. Ty víš, že sem to říkal, Felixi…“, zaslechl mladšího ze svých starších bratrů.

„Sklapni Pysku!“ odsekl mu nejstarší z bratří a v tu chvíli Minsc schoval vyrobenou kostku štěstí do kapsy a prudce vstal. Neslyšel jen své bratry. Těch nohou bylo víc. Byly to těžké nohy a blížily se. Vrhnul se k oknu a hned se opřel zády o zeď. Všude kolem jejich domu byly stráže. U všech bohů!, zaprotestoval v duchu. Co mám teď dělat?

Dveře jeho pokoje se otevřely.

***

Dyrqen ještě dlouho jen seděl ve svém pokoji. Bez svého šperku si připadal prázdný a spoutaný. Neměl rád takové pocity, jako hraničář a elf k tomu byl zvyklý na volnost a miloval svobodu. Jenže teď jako by mu někdo vyrval duši z těla. Vložil svůj osud do rukou malicherných lidských bytostí, kterými tolik pohrdal…

Nakonec si přeci jen lehl na postel, ale dlouho ještě jen hleděl do stropu, nevěda co dál. Fremiol si mu lehl k nohám a tiše oddychoval. Svět se zdál stále temnější, jako by už nikdy nemělo slunce vysvitnout a přitom měl za sebou jen další obyčejný den. Pro jednoho elfa slunce nikdy nesvítilo.

Když se probudil byl vzduch po dešti naplněn vlhkostí a ptačí zpěv vítající nový den pronikal k jeho uším skrz pryskyřicové tabulky v oknech. Otevřel oči, ale necítil se o nic lépe než minulého večera.

Kdosi zabušil na dveře. Fremi zdvihl hlavu a varovně zavrčel. Dyrqen však na varování nereagoval. Ležel dál jako tělo bez duše. Na nic nemyslel, nedařilo se mu nalézt vlastní vědomí.

Bušení se ozvalo znovu.

„Pane Dyrqene, pane vstávejte…!“ volal kdosi zpoza dřevěné barikády dveří.

„Dále,“ vyzval hostinského jehož hlas rozpoznal. Snad reagoval právě pro to, že jej poznal. Sám sebe totiž nepoznával…

Dveře se rozlétly dokořán a hostinský stačil tak-tak uhnout stranou než dovnitř vpochodovali zbrojnoši. To poslední na co by se lovec v té chvíli zmohl by byl odpor…

***

Silvaru objevili stráže přesně tam kde měla být. V křoví v parku pod Gargalským stromem. V prvním okamžiku byla ráda za přítmí, které jí skýtaly větvě keřů kolem a koruna samotného stromu. Slunce jí nebylo zvlášť příjemné, i když jí nevadilo se na něm pohybovat.

Jenže pak uviděla zdejší elfí muže, kteří na ni zíraly s netečnými tvářemi, ale v jejich očích se zrcadlily zálibné myšlenky. Víla nechápala jak se mohou zabývat něčím tak přízemním, jako tělesná krása.

„Rada pro mne posílá?“ zeptala se jen. Nelíbilo se jí to, přítomnost mužů ve zbrani jen potvrzovala slova neznámého cizince s nímž se minulého dne setkala. Nevěděla zda je to dobré či nikoliv, ale tušila za tím vliv zlé moci a byla pro to ostražitá.

„Ano, madam Silvaro, Rada pro vás posílá,“ vypravil ze sebe po chvíli jeden z eskorty. Víla věděla že nemá cenu protestovat. Pokud měl někdy přijít čas na stížnosti, bylo to až před samotnou vládnoucí radou Atlantidy.

***

Lisa šla spát dlouho ale i tak vstávala brzy ráno. Dokázala sama sebe jen vlastní vůlí přimět aby se probudila kdy uznala za vhodné. Leckdy, jako právě dnes, se to velmi hodilo. Nalila si studený bylinný odvar ze včerejška, věděla že nemá cenu po ránu topit, a začala si balit věci do tlumoku. Mnoho si s sebou nevzala. Dýky nesla u pasu, hůl opřela o stůl, takže ve výsledku si sbalila jen své knihy a náhradní oblečení. Jídlo si hodlala dokoupit až těsně po vyhoštění z města. Nemohli je přece vyvést za brány a nedovolit jim ani nakoupit zásoby, ne? Pořád ještě to byli elfové se svou přílišnou zdvořilostí. Slabí a bez pevné ruky, kterou by dokázali udržet pořádek.

Sotva měla vše připravené a vypila si svůj nápoj, ozvalo se klepání na dveře. Lisa se ušklíbla. Věděla, že teď je ve výhodě a hodlala patřičně zapůsobit.

Hodila si tlumok přes rameno, do ruky uchopila hůl a vyrazila ke dveřím, které otevřela a stanula tak tváří v tvář vojákům, kteří pro ni přišli.

„Dobré jitro pánové,“ pozdravila nezvykle vlídně, „přicházíte právě v čas, jsem již připravena, můžeme jít,“ usmála se a vykročila. Elfí vojáci se po sobě nechápavě podívali. Nikdo z nich nečekal, že bude lidská renegátka vědět o jejich příchodu, natož, že se ponese tak hrdě a bude chovat vyzývavě. Lisa cítila jejich nejistotu, i když ji projevili jen krátce. Jí to stačilo. Svůj cíl měla na dosah ruky a nehodlala se o něj nechat připravit. Tento triumf byl jen počátkem.

„Jste zatčena, Liso Majerová.“, oznámil jí jeden ze strážců pořádku ve snaze získat nad ní převahu, ale ona mu opětovala klidným pohledem. „Já vím, pane.“ A pokračovala dál v chůzi s elfy před, vedle i za sebou. Brzy jí čekalo setkání s těmi, které hodlala zničit jako první, až získá svou moc.

***

Když se poprvé setkali, byli všichni čtyři v jednom ze salónků paláce Vládce Atlantidy a čekali až budou vyzvání předstoupit před Radu. Víla si zcela bez emocí měřila pohledem ostatní vyvolené a nechápala jak mohl někdo vybrat právě je pro takový úkol. Hobit si odmítal sednout, přecházel po místnosti sem a tam, pořád si pro sebe něco mumlal a nervózně si hrál v dlani s něčím co neviděla. Elf seděl na pohovce jako by byla posetá jehlami a očima hleděl do prázdna, které se zřejmě stkvělo i v jeho duši. A lidská žena? Seděla v nejpohodlnějším křesle, hůl opřenou o nohy a tvářila se naprosto vyrovnaně, sebevědomě a arogantně. V jejích očích bylo něco co vílu znepokojovalo a připomínalo jí Zrozeného z temnoty. Už to samo se jí nelíbilo.

Silvara ale nebyla jediná, kdo je sledoval. I oko toho, kdo je vybral, se k nim upíralo a jeho vědomí způsobovalo, že se Dyrqenovi dlaně potily, Lisa cítila veliké vzrušení, které jen silou vůle zakrývala vlastní arogancí, Minsc byl tolik nervózní a bezradný a víla měla čím dál neodbytnější potřebu jednat.

Čekali mlčky. Elf a hobit neměli tušení proč jsou zde a ženy neměly potřebu s nikým z nich mluvit. Vše co se v tu chvíli mezi nimi odehrávalo se dělo jen v jejich myšlenkách. A ty mohl číst jen ON.

Minsc: Co tu dělám, hm? Proč mě vzali sem? Copak tu před Radu předstupujou už i docela bezvýznamní neviní zločinci? Nic jsem neudělal. Jo, trochou jsem zmáčknul toho podvodníka, ale po včerejšku vím, že to bylo stejně míň než by si zasloužil. Malinko mi nevyšel pokus a jedna místnost ze sklepa u nás v domě bude ještě nějakej ten čásek neobyvatelná, ale to se vsákne a tu kostku jsem pro toho chlapa nakonec taky vyrobil takže ať si ten včerejší pitomec říká co chce, já to umím, jsem spolehlivej když chci, víme?! A to byl právě ten problém. Minsc většinou dost nechtěl… Teď tu trčim v nějakým fajnovým pokoji s elfem kterej se tváří jakoby mu ulítly včely, lidskou holkou, co si asi myslí, že je vládkyně světa a lesní vílou, která se na nás pořád dívá jako by nás všechny snad hodlala proměnit v kámen. Jo kámen… To jsem nedávno našel recept na prášek na přeměnu v kámen, ale…, na okamžik se myšlenkami vzdálil situaci. Co to…? Prostě nechápu proč mě sem přivedli a na co tu jsou oni… Vždyť to nedává vůbec smysl… Leda by mě udal ten chlápek ze včerejška. Nebo bráchové… Ne, ty by to neudělali. Tak to musel bejt ten cizinec. Jo to je ono a poslal ho ten zákazník. No co ukážu jim kostku a budou mě muset pustit…

Dyrqen: Jak jsem to mohl udělat? Já vím že to bylo nejčestnější řešení, ale teď… Taková hanba… Mezi svými už nejsem nic, obzvlášť, když jsem svůj klenot vlastně prodal a ještě k tomu lidem… Ta žena nevypadala, že by mi ho hodlala dát zpět i kdybych nakonec svůj dluh splatil… A to mám dnes předstoupit před Radu. Sám Vládce pro mě poslal, i když nevím proč. Co po mě může chtít? Možná je zpráva kterou nesu z hranic důležitější než mi řekli… Ale stejně… Copak můžu žádat vládce aby mi půjčil a já mohl vykoupit svůj klenot? To přece nejde… Generál mi jistě žádné peníze také nedá jen za doručení zprávy a i kdyby, bylo by to málo…  Co horšího se ještě může stát?

Musím se sebrat… Nemůžu předstoupit před Radu v takovém stavu! Je to jen má hanba a jich se netýká. Jsem posel a v prvé řadě musím dostát svému úkolu! Zatvrdil se, když sám v sobě potlačil sebelítost a nalezl ztracenou účelnost sám v sobě. Teprve teď se začal zajímat o své okolí. Nejprve mu pohled padl na hobita, který se neustále snažil vychodit do podlahy důlek.  Hobit? Tady? Co může chtít? Je nějaký nervózní, Fremi, co říkáš?, pomyslel si a lehce se pousmál na svého psa. Poté sklouzl zrakem k lidské dívce, jejíž oči ho pozorovaly už jistou chvíli. Co se tak díváš?! Vzdoroval jí pohledem, který se stal náhle nepřístupným a chladným. Její oči byly očima vraha, který si vybírá svou příští oběť a už to samo bylo dostatečným důvodem aby si na ni dával pozor. Přesně takové lidi neměl rád. Ty v jejichž očích je nenávist a tolik zášti. Takové by zabíjel bez slitování, kdyby mohl. A pak se obrátil k víle, protože se nechtěl dál dívat na tu lidskou dívku. Víla byla krásná a nedotknutelná jako sám měsíc, který jí propůjčoval život. Mramorová pleť, duhové oči a stříbrné vlasy. To vše způsobilo že se jeho srdce rozbušilo rychleji a Framiol se k pánovi otočil a teskně zakňučel. Ještě nikdy jsem neviděl někoho tak krásného. Je půvabnější, než kterákoliv elfí žena. To musí být víla… Ještě nikdy jsem se s vílou nesetkal. Nikdy neopouštějí své tajné stezky v lesích, kde se tu jen vzala…?

Lisa: Co? To přeci nemůže myslet vážně… Ó mocný, to mám jít s nimi? To tyhle budiž k ničemy potřebuji abych Vstoupila do Hory osudu?Ne… Ne… Vždyť jsou tak… jen pomyšlení že by je měla vláčet s sebou se jí bytostně příčilo. Víla která námi všemi pohrdá už od pohledu. Vůbec jí na ničem a nikom nezáleží. Je to prostě víla, která neví nic o obyčejném, světě. Hobit co snad každou chvíli samou nervozitou vyletí z kůže a elf… Dlouze jej pozorovala, než se jeho oči setkaly s jejími. Ano, dokázal se jí podívat do očí, ale o to větší měla odhodlání dívat se do těch jeho a přimět ho aby se odvrátil což nakonec opravdu udělal. Pchá… Elf, který má slabou vůli. K čemu mi mohou být Ó mocný…? Proč jsi vybral právě je? Mluvil jsi s nimi… S námi se všemi. To proto jsme tady. Sám jsi to říkal. Řekl jsi jim to samé co mě? Také jsi je poslal získat moc? Je to snad nějaká tvá hra, ctihodný? Budiž. Obstojím ve zkoušce. Říkáš, že je potřebuji abych vstoupila, dobrá. Ale postarám se aby z Hory osudu z nich nevyšel jediný…, ušklíbla se.

Silvara: Vypadá to, že se jedná opravdu o výkvět každé rasy. Sjela pohledem hobita. Malý, bezvýznamný, prosté mysli, netrpělivý a roztěkaný, i když s dobrým srdcem. Zkoumavě si prohlédla lidskou ženu. Arogantní, všeho schopná, lstivá, ctižádostivá s temnou duší a nevyzrálou myslí. Prostě… člověk. A pak se obrátila k elfovi, který se konečně trochu vzpamatoval ze své apatie a nyní ji sám vyhledal pohledem. Mladý… Příliš mladý a nezkušený. Chytrý, čestný, ale neznalý… Copak všechny rasy kromě té naší podlehly šílenství, že vysílají takové zástupce?

Mohl být se svým výběrem spokojen. Tato čtveřice tvořila vskutku výbušnou kombinaci a byla příslibem zajímavé podívané, pokud se jim podaří dostat tak daleko, jak je nutné. Ostatně prvnímu rozhodnutí budou muset čelit již za malou chvíli a sám byl zvědav jak dopadne jejich přímá konfrontace…

Zrovna když se chtěl elf zvednout, pozdravit a představit víle, se dveře salónku otevřely, vysoký štíhlý elfí uvaděč si odkašlal a vyzval je aby jej následovali.

Nic jiného jim tedy nezbývalo, i když ne všichni tomu rozuměli.

***

Když vstoupili do síně Rady, užasli. Všichni kromě víly, pro kterou toto nebylo víc než další mrtvé místo v kamenném domě. Stáli na pódiu úplně dole a z balkónů a lóží na ně shlížel nespočet elfích očí.

Elfích zklamaných očí, alespoň v případě vládce Triama určitě. Viděl je už včera, ale přeci jen se přistihl při pomyšlení, že si původně čtyři vyvolené představoval úplně jinak. Víla byla nádherná. Perla mezi zrnky písku. Ryzí zástupkyně své rasy. Hrdá a mocná, ale beze zbraně a snítka citu. Hobit se tvářil užasle a mísili se v jeho tváři nadšení a tíseň. Nervózně si s čímsi pohrával. Předstoupil před Radu ve starším ošoupaném oblečení, rozcuchaný a v botách z nichž mu koukal palec u levé nohy. Elf měl ve tváři netečný výraz. Od pohledu bylo znát, že patří k hraničářům. Dlouhý luk, dlouhý meč, věrný spolehlivě cvičený pes, pevné kožené boty ušpiněné prachem z cest, dlouhý plášť, pohodlné cestovní oblečení v praktickém střihu a přírodních barvách a kožená torna, kterou si nyní složil k nohám. Nevypadal špatně, ale nemohlo mu být víc jak dvě stovky let a to bylo ještě příliš málo. Neprošel zasvěcením, nepodstoupil vyšší učení, neznal starou moudrost jejich lidu… A člověk. Mladá žena. Příliš mladá i na její rasu. Havraní vlasy, tmavé a pichlavé oči, černá kouzelnická róba i pevný plášť s vysokým límcem, dýky a tlumok s věcmi. V rukou třímala svoji hůl ozdobenou několika rytinami, ale jinak prostou a obyčejnou a dívala se kolem sebe sice s lehkým úžasem, ale jinak také pohrdáním. Temná aura z ní přímo sálala. Vůbec se nebála, nebyla nervózní, spíše jen lehce znuděná tím vším. Začal pochybovat, že rozhodli správně.

Mezi rádci se počal šířit tlumený šum hovoru a vládce si uvědomil, že musí jednat. Zvedl se ze svého místa, přešel k okraji lóže a zdvihl paže k uvítání.

„Vítejte, Silvaro z Rebasteru, Dyrqene od hranic, Minscu z Drhné a renegátko Liso. Víte proč jste zde?“

Víla od počátku tušila, že s tou ženou není něco v pořádku a tak ji oslovení renegátko nijak nepřekvapilo. To elf se na ni pohoršeně zadíval a hobit si chvíli v hlavě pohrával s oslovením Minscu z Drhné a pak učinil obdobně jako elf. Ta holka se mu nelíbila, ale renegátka znělo jako něco docela vážného. Možná dokonce vážnějšího než to proč přivedli mě…, zadoufal.

Víla předstoupila, že promluví, ale hobit jí předběhl. Chtěl se co nejdřív obhájit aby se mohl vrátit domů. Tady mu všechno připadalo tak nějak moc veliké na malého půlčíka, kterým byl.

„N-no já…“ začal, vykročil v před, ohnul si podrážku bot a natáhl se na podlahu jak široký tak dlouhý. Elfové na balkónech se pohoršeně zakabonili. „Totiž,“ začal se sbírat ze země. Dyrqen mu přiskočil na pomoc, chytil ho za límec a zvedl ho tak na nohy. „Díky,“ kývl mu Minsc a obrátil se zpátky k vládci. „Víte… nic jsem neudělal, pane. Totiž… Rado, nebo jak… to je fuk, prostě jsem nevinný!“ doplnil slova gestem a z ruky mu vypadla dřevěná kostička, která dopadla na podlahu, chvíli se kutálela až se zastavila a ukázala na své horní straně číslici 5. Minscovi se rozšířily oči a vrhnul se znovu na podlahu, že ji sebere, ale když se vzápětí postavil, sám byl překvapen co za pozdvižení v sále to způsobil.

Nebylo divu. Hobitův výstup připadal Triamovi jako nějaké kejklířské číslo a když se po dopadu kostky zvedl, aby pokračoval v načaté nesmyslné řeči vypadal rázem úplně jinak. Měl tvrdý pohled v očích, rozcuchaný nedbalý vzhled se změnil na vzhled nebezpečného všeho schopného šíleného pobudy.

„Děje se něco? Řekl jsem něco špatně?“ obrátil se Minsc k Dyrqenovi, který v tu chvíli překvapením zapomněl, kde má jazyk.

Jeden z lóže mágů se postavil a jediným kouzlem z hobita sňal změnu, kterou s ním jeho kostka štěstí vykonala. Atmosféra v sále se opět trochu uvolnila. Praštěnej hobit… Všechno zkazí!, pomyslela si Lisa a zapsala si ho do svého pomyslného seznamu budoucích obětí na první místo před elfa a vílu. Víla komické číslo nijak nekomentovala. Nechápala proč jí jen pro tohle hobit přerušil v tom co chtěla říct.

„Děkuji, mistře Palenie,“ poděkoval vládce mágovi a obrátil svou pozornost zpět k postavám na pódiu. „Vidím, že všichni nejste ani zdaleka obeznámeni s důvodem, proč jsme si vás dali zavolat. Ctěný Arcimág Walnefin vás zajisté obeznámí se situací.“ Pokynul rukou k arcimágovi a ten povstal aby se ujal této ne zrovna vděčné úlohy.

„Jste zde, nýbrž jste se všichni do jednoho včera setkali s cizincem zahaleném v černém plášti a kápi.“ Všichni se po sobě podívali, jen Lisa dál probodávala pohledem zmíněného elfa a nadřízeného v kruhu mágů. „Nebyl to obyčejný člověk, ale byl to někdo mocný. Tak mocný, že ani mágové, kněží a dokonce asi sám věštec Romaderiakas o něm nejsou schopni zjistit více než toto. Přišel a mluvil s vámi. To, že to víme značí, že dotyčný chtěl abychom to zjistili. Z toho ovšem plyne další nebezpečí. Nebezpečí v podobě vás. Nevíme kdo to je ani jaké má úmysly. Jisté je jen to, že může být velmi nebezpečný a pro to, jste nebezpeční i vy.“

Cože? Nebezpeční? My? Dyrqen se chtěl ohradit, ale nedostal příležitost. Měl jsem přece jen přivést vzkaz…

„Děkuji, ctihodný Walnefine.“, promluvil vládce a mág se posadil. „Je to tak. Jste hrozbou pro naše město i říši. Rada rozhodla dáti vás vykázat z Atlantidy navždy.“ Silvara se zatvářila pohoršeně v souhlasném přikyvování ostatních vládcových rádců. Nemohli ji přeci jen tak vykázat. Byla vyslankyně svého lidu. Elfí vládce byl povinen ji vyslechnout! Dyrqen to nechápal. Měl pocit, že jeho mysl zastřela mlha a on stále ne a ne skrz ni projít aby se směl opět rozhlédnout s čistýma očima a úsudkem. Minsc měl oči navrch hlavy. Zíral střídavě na kostku, ostatní na pódiu a vládnoucí Radu Atlantidy jakoby doufal, že mu někdo, alespoň jediný z nich, řekne, že tohle celé je jen sen způsobený plynovou otravou z jeho nevydařeného pokusu. Jen Lisa byla klidná a přijímala všechna řečená slova v dobré víře, že celý tento nicotný cirkus brzy skončí a ona se bude moct začít věnovat důležitějším věcem.

„Tobě se omlouváme, vílo Silvaro, že nám okolnosti brání vyslechnout vůli tvého lidu. Věz, že tak nečiníme s radostí ani potěšením.“ Promluvil k víle, která mu pokynutím dala najevo, že rozumí, i to že nesouhlasí, a pak se vrátil očima zpět k ostatním. „My víme, že nejste ničím vinni. Nikdo z vás nemůže za to, že jej On navštívil. Proto Rada stanovila podmínku, jak může své rozhodnutí zrušit.“ Odmlčel se a nechal svá slova doznít, aby mohla řádně zapůsobit a proniknout do všech myslí.

„Daleko na severu za mořem a Babylonskou říší, leží pohoří Karpatské a v něm i Hora osudu. Pokud jí projdete a uspějete ve zkouškách bohů, budete zde opět vítání. Nebo, pokud uspějí jiní, za vás…“, ponechal svou řeč záměrně nedokončenou a odmlčel se.

To už překvapilo i Lisu. Věděla, že budou vykázáni z města, ale netušila že je sám elfí vládce vyšle do Hory osudu. Myslela si že jen ona a On vědí o tom místě a moci, kterou tam může získat. Napadlo ji, že o tom možná řekl i těm ostatním které má vzít s sebou, ale ne… Ne že o tom vědí úplně všichni…!

„Každý z vás, kdo to potřebuje, obdrží od nás jednoho z našich koní, trochu peněz a zásoby na cestu. Naši vojáci vás ihned jak si zajistíte vše potřebné, odvedou za brány města, odkud už půjdete sami. Na opuštění říše máte pak už jen měsíc. Kéž je k vám osud milostivý,“ popřál jim ještě vládce nakonec a pak už jen sledoval jak se jeden po druhém uklánějí, nebo kynou a odcházejí. Pokyn k rozchodu dostala vzápětí i královská Rada. Triamós potřeboval klid, aby mohl řádně zvážit důsledky rozhodnutí, které dnes vykonal.

***

Velké, zdobené, kované dveře síně Rady se za nimi zavřely s těžkým buchnutím a dva strážní stáli po stranách dál nevzrušeně jak bylo jejich úkolem.

Hobit se náhle zastavil.

„Koně, peníze a zásoby na cestu…? Nezdá se vám to trochu na hlavu padlý? Vládce asi postihla horkost, ne? Kdyby chtěl, mohl bych mu namíchat léčivej lektvar, kterej…“

Dyrqen se na půlčíka prudce otočil.

„Sklapni! Copak to nechápeš? Právě nás vykázali z města… Jsme vyhnanci!“ Hraničář stále nemohl uvěřit, že je to skutečné. Slova vládce jakoby si až teď, když to vyslovil, klestila cestu k jeho mysli.

Minsc se zarazil. Takovou reakci od lovce nečekal.

I ženy se po nich ohlédly, ale než by stačila, kterákoliv z nich, cokoliv říct, vešel do předsálí někdo další.

Byl to vysoký elf s bílými vlasy staženými do culíku šátek mu je zakrýval na hlavě a jeho tvář hyzdilo několik nepěkných jizev. Nos měl nejspíš už několikrát zlomený, přes jedno oko pásku a úzké rty stažené v tenkou linku. Od pohledu to byl jiný elf, než jakého mohl běžný návštěvník potkat na každém rohu Atlantidy. Byl vysoký, mohutnější než většina jeho lidu, v kožené zbroji s výsostným, znakem vzrostlého zeleného stromu v hnědém poli.

Generál Hilving… Dyrqen se okamžitě postavil do předepsaného postoje a přiložil si pravou dlaň na levé rameno.

„Kéž hvězdy vašich duší, ještě dlouho září,“ pozdravil ten muž se zástupem stráží v závěsu a otočil se k Dyrqenovi.

Ten se lehce uklonil a odpověděl: „A měsíc stráží vaše kroky.“

„Jsi Dyrqenar Mara-kino Sivel?“

Hraničář přikývl.

„Pojď se mnou,“ vyzval jej. Lovec se ještě naposledy ohlédl po svých třech společnících. Ani netušil proč to přesně dělá. Snad to bylo tím, že je všechny teď potkal stejný osud, i když si sám ještě neuměl představit jaký přesně, nebo proč.

„Sejdeme se za branou.“ Oznámila mu lidská renegátka. Jelikož nikdo jiný nepřišel s ničím co by připomínalo alespoň náznakem plán společného postupu, udělala to sama než by došlo k jejich nenávratnému rozdělení. Potřebuješ je všechny, Liso Majerová. Jen společně můžete do Hory osudu vstoupit…

Dyrqen odešel s generálem a v předsálí zůstala jen eskorta stráží a zbývající tři vyhnanci. Víla byla lehce překvapena reakcí lidské ženy, ale nedala ve tváři znát žádný náznak takového pohnutí. Kdyby to neudělala Lisa, řekla by sama něco podobného.

„Půjdete s námi!“ rozkázal jeden z elfů, evidentně vůdce této skupiny. „Moji muži vás doprovodí po městě než si seženete potřebné věci a vyprovodí vás za bránu. Kdokoliv se pak rozhodne vrátit bude bez milosti zastřelen. Kdokoliv se pokusí o útěk ve městě, bude na hrdle ztrestán rovněž. Rozumíte?“ zeptal se jen a všichni přikývli. Rozuměli. O slovech velitele eskorty nemohl být žádný pochyb.

„Nemáte někdo dýmku?“, vyhrkl náhle hobit a všechny pohledy se stočily k němu až mu zatrnulo. „No co je? Jen sem se zeptal…“ Žádná reakce. „Asi nemáte co…?“ To nemohli rovnou říct, že ne…?

A tak vyrazili, prozatím všichni spolu. Kráčely palácovou chodbou mířící zpět k bludišti, které tvořilo několik prvních pater paláce. To kvůli případným zlodějům či nezvaným návštěvníkům. Bludiště bylo tak komplikované, že jedinou cestu skrze něj znala jen hrstka vybraných lidí. Vládce, nejvyšší kněz, arcimág a průvodce. Zatímco vládce, kněze i arcimága lidé znali, identita průvodce byla pečlivě střežena. Nikdo, kromě vládce, nevěděl kdo to je a nikdy nikomu neukázal svou tvář… Takové to bylo tajemství.

Jenže to teď tři vyhnance trápilo ze všeho nejméně. Když sešli k bludišti a objevil se průvodce připraven je provést labyrintem a jejich společný postup přerušil hlas, který Lisa důvěrně znala.

„Renegátko, Liso?“, oslovil lidskou dívku hlasem bez emocí a ta se ohlédla.

„Mistře, Palenie?“

„Pojď se mnou…“, vyzval ji.

A tak do samotného bludiště vstoupili už jen víla a hobit.

„Jestli to takhle půjde dál, tak budeme rádi, když z města vyvedou alespoň jednoho z nás, co?“ v zápalu nervozity si neuvědomil, že víly jsou v tomto směru zcela bez pochopení pro humor ostatních ras, natož ten hobití.

Silvara mlčela a následovala průvodce i místní vojáky do útrob chodeb, které se různě protínaly a křižovaly všechny napohled naprosto stejné. Samotný palác byl nepříjemné místo pro vílu, natož bludiště pod ním. Uzavřené, kamenné, neprodyšné, zatuchlé… Po prvních dvou křižovatkách ztratila přehled o tom kudy jdou, i když se snažila onu povědomost si udržet. Zkoušela to už když jí vedli nahoru, ale ani před tím ani teď se jí to nepodařilo. Neměla šanci. Po několika minutách už si pak přála jediné, aby to skončilo. Smět opět volně dýchat, roztočit se do kole cítit na nahých chodidlech jak hladí tráva, ve vlasech dotek větru. Soustředila se na tu představu a jen díky tomu dokázala neztratit vědomí.

Minsc byl zklamaný a uchvácený současně. Bludiště jej fascinovalo i když sám po několika odbočkách, křižovatkách a zatáčkách ztratil jakékoliv povědomí o cestě kterou prošli. Na tom nezáleželo, vlastně se dá říct, že ho fascinovalo už pro to že ho zmátlo. Byl však zklamaný z celého dnešního rána. Bylo úžasné předstoupit před vládnoucí Radu, ale dost ošklivě se tam zesměšnil. Elf, který mu pomohl na nohy a kterého si celkem oblíbil se vytratil hned jak vyšli, žena která se mu sice moc nelíbila ale pořád to alespoň byla lidská bytost z masa a kostí, se od nich oddělila teď a jemu připadalo, že je velice nepochopený. Pravda, to mu připadalo i doma, ale tam to bylo přeci jen o něčem jiném. Bratři ho sice nechápali, ale dalo se s nimi mluvit, na rozdíl od víly, která kráčela před ním, nesla se jako mlhavý měsíční třpyt a nepromluvila za celou cestu tísnivým labyrintem.

Teprve když vyšli ven a Průvodce se od nich oddělil  si mohli oba vyhnanci vydechnout. Víla ucítila svěží vzduch a rázem měla mnoho nových sil a hobit ucítil známou vůni jídla, piva a tabáku, kterou má na dosah… Než zmizíme musím si koupit novou dýmku…, upamatoval se, nadechl, lehce zatahal vílu něžnou, hebkou ručku a řekl jí: „Tak za bránou, jo? Zatím…“, pozdravil a spolu s vojáky určenými na jeho doprovod se vydal přes nádherný park do nitra Atlantidy, kde potřeboval nakoupit. Peníze a poníka převzal od elfa, který na ně už čekal. Všechno se zdá běželo podle plánu. Minsca mrzelo jen, že to nebyl jeho plán, který tak skvěle vycházel.

Silvara hobitovi jen přikývla když odcházel. Neuměla si představit co by mu měla říct. Ti, které měla údajně vést až k Hoře osudu se rozprchli a jí nezbývalo, než doufat, že se za branou opět sejdou…

Když kráčela nádherným městem plným chrámů, obchodů, řemeslnických dílen a škol, potkávala mnoho jedinců ostatních ras. Těch, kteří zde bydleli a žili, i těch, kteří sem jen přicestovali z velkých dálek. Ohlíželi se po ní a jí to nevadilo. –zažila pozdvižení i minulého večera, ačkoliv mnohem menší. Dnes svítilo slunce a před polednem byla venku spousta lidí, kteří byli přítomností víly vyvedeni na nejvyšší míru.

A pak vyšla ven. Brána byla otevřená, když jí vyvedli, předali koně a peníze, které jim ovšem víla vrátila s tím že je nebude potřebovat. Byla to pravda. Vše co potřebovala si dokázala obstarat z přírody. Vlastně by nepotřebovala bývala ani toho koně, ale jelikož ostatní budou na koních cestovat, potřebovala ho, aby s nimi mohla držet krok.

Zůstala stát na místě a sledovala davy proudící do města i z města do přístavu. Stráže dole měly co dělat aby je zvládli všechny zkontrolovat a vpustit, zatímco stráže nahoře na hradbách, měli na starosti jen ji a byli neustále připraveni, kdyby se snad něco mělo zvrtnout.

Jenže to se stát nemělo. Silvara nepotřebovala dělat potíže. Jediné co chtěla bylo počkat na ostatní s nimiž měla domluveno, že se zde sejde. A to se nakonec také podařilo.

Jako první se objevil elf. Dyrqen kráčel zamyšleně a stín, který jej tížil na duši se mu zračil i ve tváři. Koně měl svého, batožina se mu prohýbala pod tíhou zásob, meč měl připevněný u sedla, luk s šípy přehozený přes záda a jeho věrný skvrnitý pes mu kráčel u nohou. Silvara musela uznat, že ať už jej tíží cokoliv je připravený tak dobře, jak jen může být.

Když přišel učinil elfí gesto srdečného pozdravu. „Buďte zdráva, panno z lesní říše, lůna přírody. Mé jméno je Dyrqenar Mara-kino Sivel, ale Vy mi říkejte Dyrqene, jako ostatní.“ Přes to, že z ní mohl jen stěží spustit oči uchvácen její krásou, zdálo se, že se dívá spíš někam skrze ni.

„Moudřejší by bylo, kdyby se mladý lovec, představil, až když zde budeme všichni. Leč cením si Vaší zdvořilosti. Jste jedním z mála těch, kterým na ní záleží.“ Odpověděla mu. Ať chtěl či ne, uvědomil si že má asi pravdu. „Jsem Sivlaras du Antheras, ale mezi jinými mi říkala Silavara.“ Představila se aby dostála zdvořilosti i ona.

„Máte jméno hvězdy, má paní,“ začal, ale víla jej nenechala poklonu dokončit.

„Ne, pane z hranic, nehledejte slova opěvující mou krásu či cokoliv jiného. Žádný elf nikdy nedobude mé srdce, které nemůže cítit lásku k jednomu muži, neboť všechnu svou lásku již dávno propůjčilo listům stromů, stébel trav, vánku z moře i hor, kamení či písku, vodě… Všemu co přírodě je drahé.“ A Dyrqen sklopil tvář k zemi.

„Odpusťte, mi paní,“ požádal a kajícně se uklonil, načež se jen odebral tiše do stínu hradeb, kde se rozhodl vyčkat. Měl dost starostí sám se sebou a i když ve víle našel zalíbení, nechtěl aby jeho zdvořilost, které chtěl dostát, vyzněla jako pokus o získání jejího nedobytného srdce. Z legend věděl jak dopadá láska elfa k víle. Chtěl jí jen vyjádřit obdiv, který k ní pocítil, když ji poprvé spatřil. Nechtěl myslet na nejasnou budoucnost, podivnosti včerejšího večera a dnešního rána ani na vlastní ztrátu a hanbu. Jediné proč sem přišel bylo, že neměl žádný jiný cíl a směr.

Jako druhá dorazila žena. Havraní vlasy měla vyčesané vysoko na temno hlavy a sepjaté v obyčejném drdolu. Pichlavé oči přejížděly pohledem vše kolem a ničeho si zvlášť nevšímaly. Nesla si jen tlumok, dýku a hůl, zásoby měla zjevně v sedlových brašnách a nejspíše ne jenom jídlo. To její černá kočka, byla o poznání pozornější k dění kolem a doplňovala respekt z temné magie, kterou z renegátky musel cítit každý a i ti, kteří nerozpoznaly magii měli prostě strach. Strach, který byl však Silvaře cizí.

Lisa nebyla jako elf. Necítila potřebu se představovat, nebo jakkoliv projevit slušnost. Tvářila se jakoby věděla víc než všichni ostatní a ti jí nesahaly ani po kotníky. Víla musela nad takovou nadutostí jen nechápavě zakroutit hlavou, když se dívka posadila na jeden z kamenů podél cesty.

Mlčeli. Nikomu se nechtělo začínat rozhovor. Lisa ani Silvara nechtěly začínat protože zde ještě nebyli všichni a Dyrqen se pohroužil hluboko sám do sebe z téhož důvodu.

A pak se konečně objevil. Malý hobit, kterému se všichni klidili z cesty když mířil se svou eskortou k bráně. Obtěžkaný poník se za ním vlekl a sám Minsc se tvářil o poznání spokojeněji, než na setkání Rady. Když se mu podařilo projít branou podíval se na ostatní s bezelstným úsměvem.

„No tak jsem tady, čekali jste dlouho? Ví někdo z vás, co teď?“ položil před všechny zásadní otázku a sám začal se přehrabovat v jedné ze sedlových brašen.

„To je přece jasné,“ začala Lisa, „půjdeme do Hory osudu a podrobíme se zkoušce.“ Oznámila to jako by očekávala, že to přece musí být všem jasné. Jí to ostatně jasné a logické připadalo.

Silvaru žena překvapila. Už podruhé se ujala samovolně dá se říct vůdčí role. Role, kterou se Neznámý, snažil přisoudit jí. Jejich pohledy se setkaly a v tu chvíli bylo jasné, že pokud je Lisa zástupkyní lidské rasy, budou rivalky.

Dyrqen se odlepil ode zdi a přišel ke skupince. „To myslíte vážně?!“ probodl kouzelnici pohledem. „Vy se tam chcete vydat?!“ nechápal to. Připadalo mu to jako bláznovství a to i přes to co mu generál naznačil.

„Ano,“ bylo mu jedinou odpovědí.

„Zní to zajímavě, ale… Ví někdo z vás o jakou zkoušku jde a proč máme jít právě tam?“ zeptal se hobit a vytáhl nově koupenou dýmku, kterou počal ve svých hbitých prstech rozebírat na jednotlivé díly. „Nezdá se vám trochu postavený na hlavu, že jen pro to že nějakej cizince přišel právě za námi, musíme opustit svoje domovy a plavit se přes moře k nějaký hoře? Ještě s takovým hloupým jménem… Chci tím říct, kdo kdy slyšel o Hoře osudu?“

„Já.“ Odvětili elf i víla současně. Dyrqenovi se rozbušilo srdce rychleji, když se jejich překvapené pohledy opět setkaly. Silvara však nedbala jeho očí a otočila se zpět k Minscovi.

„Hora osudu, nebo také Osudová hora, je místo, které bohové určili za místo konání zkoušky. Vždy jednou za tisíc let, jsou vybráni a vysláni vyvolení, vždy jeden z každé rasy, aby do hory vstoupili a podrobili se zkoušce bohů a prokázali tak své Právo na život.“ Hobit zvedl zrak a přestal čistit dýmku. „A právě tam se rozhodovalo o tom, která z ras zůstane zachována, či která upadne v zapomnění.“

„A to jsme jako my?“ Minsc se rozhlédl kolem sebe snažíc se to pochopit. Copak ho právě teď nevyhnali z Atlantidy? Nebyl snad psanec? Jak do toho spadali nějací vyvolení?

„Ano,“ Dyrqenovi se podařilo procitnout. „Generál Hilving mi to pověděl.“ Teď se všechny pohledy upřely k němu. Dokonce i Lisa naslouchala. Tohle bylo něco co nevěděla. Samozřejmě slyšela pověsti o Hoře osudu, četla v knihách magické univerzity příběhy jednotlivých rodů, záznamy které zapsaly kronikáři těch dob, ale až teď si uvědomila podivné souvislosti.

„Říkal, že Vás,“ pohlédl na Silvaru, „vyslaly víly jako svou adeptku na zkoušku. Hobiti,“ ohlédl se po Minscovi, „nedokázali nikoho vybrat a nikdo z jejich kandidátů jít nechtěl. „Lidé,“ sjel pohledem k dívce, „ani neuvěřili, že by to byla pravda. A elfové…“, odmlčel se, „ještě svůj výběr nedokončili, ale protože se čas krátí a já byl jeden z těch, které navštívila ona bytost, mám se rozhodnout zda přijmu tuto úlohu a půjdu s vámi, či zda odmítnu a oni svůj výběr dokončí.“ Vydechl a pohladil svého koně.

„A my?“ vyhrkl hobit. „My na výběr nemáme?“ Přeci jen vílu vybral její lid a ona šla nejspíš dobrovolně, elf se může rozhodnout a on by se rozhodnout nesměl?

„NE!“ postavila s Lisa a upravila si tlumok přes rameno.

„Jak ne?“ tohle jednání se Minscovi ani za mák nelíbilo.

„Žádný z volených nedokáže Horu otevřít sám…“ podotkla Silvara prosta všech emocí.

„Budete dva, ne?“ koukl po ní a elfovi.

Lisa se však jen uchechtla. „Jenže tam musejí jít všichni čtyři.“ Ona to musela vědět, přeci jí to tak říkal ten muž, že je potřebuje všechny. Tohle by to vysvětlovalo. Teď jen litovala, že si nemohla vzpomenout, nebo se nikde nepsalo o tom, že by ti, kteří ve zkoušce uspějí, získali nějakou větší moc.

„Správně.“Sivalra nechtěla dát renegátce za pravdu, ale bohužel pravdu měla a tak jí nic jiného nezbývalo. Nešlo o žádnou zášť, ale nelíbilo se jí jednání té ženy. Cítila z ní temnou magii, cítila z ní zlo a vůbec jí k tomu nepasovalo, že by se někdo takový rozhodl nezištně riskovat svůj život pro záchranu celé své rasy, která si na něj ani nevzpomněla.

Minscovi z toho lehce přecházel zrak až upustil jednu z částí dýmky, kterou se okamžitě jal sebrat a raději se následně věnoval jejímu opětovnému složení do původního stavu.

„Takže?“ položila víla konečnou otázku. „Kdo tedy půjde?“

„Jak, kdo půjde? Musíme jít všichni!“ ohradila se Lisa, které se vílina otázka ani trochu nelíbila.

„Pořád ještě se může Dyqren rozhodnout, že nepůjde a raději počká koho vybere Rada. A i vy dva si můžete zvolit, že nepůjdete, ale v takovém případě já po cestě sama najdu a vyberu vhodnější kandidáty.“ Silvara musela uznat, že najít někoho vhodnějšího by zase nemohlo být až tak těžké.

„Půjdu,“ hlesl elf. „Ten někdo si mě vybral a podle toho co říkal a co říkala Rada a generál Hilving, soudím, že to tak má být.“

„Taky půjdu.“ Ozvala se vzápětí Lisa. Ano, ona jít musela, jinak by se s tím zvláštním mužem už nikdy neviděla, nemohla by získat moc, kterou jí přislíbil ani se pomstít.

„A proč ty chceš jít?“ Silvara se prostě zeptat musela.

„Do toho tobě nic není. Nemusím se obhajovat před nikým z vás!“ Z očí lidské dívky sršely jiskry jako předzvěst magické bouře, kterou by další taková debata mohla vyvolat.

„Teda já nevím jak vy, ale já si napřed zakouřím, než někam půjdem, jasný?“ Evidentně to vypadalo, že to s tím výběrem nebude tak žhavé a koneckonců přeci to mohlo být úžasné dobrodružství, měl možnost prokázat, že není tak neschopný jak se oněm v Atlantidě zjevně říkalo. Zkouška bohů… Představa, co tomu řeknou jeho bratři až se úspěšně vrátí ho hřála u srdce.

Hobitovo ležérní gesto, s dýmkou, kterou si strčil do úst a pak začal prohledávat kapsy aby nalezl tabák Dyrqena přimělo aby se lehce pousmál. Hobiti měli své osobité kouzlo. Něco, co jej vždycky donutilo aby odhodil své starosti a absolutní vážnost elfí krve.

„To ne…!“ zhrozil se Minsc. „Já si nekoupil tabák…“, toužebně se ohlédl zpět k bráně a strážím na hradbách, kteří měli jasný rozkaz zastřelit každého z nich, kdo se pokusí vrátit do města. Silvaře se jen rozšířily oči a Lisa se raději odvrátila. Přes všechnu rozdílnost, obě ženy spojovala stejná myšlenka. S těmihle tu Horu ani neotevřu…

Doporučené z našeho blogu:

  • Hora Osudu – Kapitola 5Hora Osudu – Kapitola 5 Seděl v za stolem mezi čtyřmi zdmi z pavučin a hleděl na zrcadlo, kde je měl všechny jako na dlani. „Tak už jsi si vybral…?“ Zeptala se náhle do ticha žena se složenýma očima. On se však […] Posted in Novinky, Hora Osudu
  • Hora Osudu – Kapitola 3Hora Osudu – Kapitola 3 Triamós, velký vládce Atlantidy, stál právě u okna a sledoval bouři, která zahalila celé jeho překrásné město do stínů. Trvá to už příliš dlouho…, pomyslel si. Měl pravdu. Posted in Hora Osudu
  • Hora Osudu – Kapitola 2Hora Osudu – Kapitola 2 Když se objevil poprvé, bylo to u bran města. Čas se chýlil a jeho síla rostla každým okamžikem, který jej blížil k dalšímu klání o právo na život. A pro to přišel. Věděl, jak mocní […] Posted in Hora Osudu
  • Hora Osudu – Kapitola 1Hora Osudu – Kapitola 1 Buch… Brána magické univerzity se zavřela. Na vrchním schodě se mladá učednice ocitla zcela sama. Poslední nevlídný pohled věnovaný dubovým, kovaným dveřím, které byly ověnčeny magickými […] Posted in Hora Osudu
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.