Hora Osudu – Kapitola 5

Co je psáno…?

Kapitola pátá

Seděl v za stolem mezi čtyřmi zdmi z pavučin a hleděl na zrcadlo, kde je měl všechny jako na dlani.

„Tak už jsi si vybral…?“ Zeptala se náhle do ticha žena se složenýma očima. On se však po ní ani neohlédl.

„Pověz mi, co u nich máme psáno…?“ Odpověděl proti otázkou zcela klidným hlasem a stále je pozoroval. Chvíli nebylo nic slyšet. Jen slova vyvolených se linula ze zrcadla na pozadí šourání tkaného sukna, ale pak žena opět promluvila.

„To se zeptej našich dcer…“ Odvětila mu. A tak zazvonil na zvoneček, který svým cinky-linky rozezvučel celou Horu.

***

Vyrazili k přístavu.

Nejeli nijak rychle, cesta která jej spojovala s Atlantidou byla sice široká, ale stále plná lidí, elfů a hobitů putujících oběma směry. Zařadili se do dlouhé karavany a čekali až je proud zvířat, vozů a těl dovede ke kýženému cíli.

Silvara jela na svém koni úplně v předu a vzpřímeně, i když se v dámském sedle necítila zrovna jako doma. Kdyby bylo po jejím, odsedlala by ho a jela na něm po vzoru divoženek. Divoženky nebyly samostatnou rasou, jednalo se o lidské ženy, které odešly z lidské společnosti a rozhodly se žít samy bez mužů uprostřed lesů, kde našli spřízněné duše ve zvířatech i některých vílách.

Za vílou následoval hobit, který na svém obtěžkaném poníkovi působil přesně takovým dojmem jako každý jiný alchymista na cestách. Jen se trochu víc kabonil a ani velké množství obchodníků kolem s možnými přísadami či vybavením ho nedokázalo rozptýlit. Bez tabáku a možnosti si zakouřit si připadal jako odsouzenec na smrt. Býval by měl sto chutí stát před tou bránou tak dlouho než by mu některý strážný ono listí zakoupil, ale ostatní mu to jednohlasně zamítli. Ne že by to pro něj něco znamenalo, oni ho potřebovali víc než on je, ale elf mu nakonec slíbil, že kdyby se náhodou nepodařilo tabák sehnat v přístavu ke koupi, jako že by to bylo hodně divné, tak mu ho obstará hned jak vysednou z lodi v dalším přístavu. Minsc se mu tiše přiznal, že své peníze už utratil, ale hraničář přislíbil že mu na listí půjčí. Netušil proč se k němu zrovna elf chová tak vstřícně, ale byl rád že ho alespoň z téhle podivné skupinky trochu chápe.

Po hobitovi následovala žena. Nevlídný pohled a zamračená tvář hyzdily krásu mladé mágyně. Měla své temné charisma, ale to jen málokterý muž dokázal ocenit. Jela mlčky a v duchu přemítala nad tím, jestli a jak pro ní mohou být nebezpeční a jestli jí opravdu čeká zkouška, která rozhodne o osudu lidstva. Představa, že má v rukou osudy všech lidí se jí velice zamlouvala. Připadala si důležitě a podle toho také dávala na odiv svou aroganci a pohrdání všemi ostatními.

Celou skupinku uzavíral elf. Z těch všech asi nejzmatenější jedinec. Souhlasil že pojede, protože si ho vybrala jakási vyšší moc, ale obavy, které generál Hilving vyjádřil mu stále zněly v mysli jako nějakou zvrhlou ozvěnou svědomí, které mu nedávalo pokoje. Do toho všeho byl zostuzen protože prodal svůj klenot a nedostal možnost jej vykoupit. Měl cestovat vstoupit do Hory a plnit zkoušku s půvabnou vílou, která jej nikdy nenechávala chladným, ztřeštěným ale srdečným hobitem a lidskou ženou, která byla vlastně ještě dívka ale už měla v očích to co na lidech ze všeho nejvíce nenáviděl. Pýchu, aroganci a lačnost po krvi a smrti. Věděl, že taková jsou pravidla, zkoušky, jenže si musel přiznat vlastní strach. Strach z neúspěchu. Mohl se přeci rozhodnout, mohl dovolit Radě aby za něj poslala někoho jiného. Jenže kdyby to udělal, co kdyby totéž pak učinil i hobit a Silvara, která se pasovala na vůdkyni, nenašla žádného, který by Minsca nahradil? Copak by si mohl vzít na svědomí něco takového? Ať už byla ona bytost kdokoliv, vybrala si je. Bylo by pohrdáním, kdyby odmítl tuto výsadu. Ačkoliv si dovolil uvažovat jaké by to asi bylo.

Do přístavu dorazili o hodinu později. Slunce se blížilo na své pouti k polední výši a jim se naskytl pohled na nádhernou zátoku lemovanou jednotlivými moly u kterých kotvily malé i velké lodě, a mnoho lidí, kteří nasedali a vysedali, nakládali a vykládali, prodávali a kupovali a také chodili do města a zpátky či se stavovali v jednotlivých krčmách. Byl to velkolepý pohled pro Minsca a Lisu, kteří přístav viděli vlastně poprvé, obyčejný pro Dyrqena, který připlul včera a tedy přístav nedávno viděl a nebyl první, který spatřil a nic neříkající pro Silvaru, které všechno co někdo vybudoval, bylo bytostně cizí a považovala to za nepřirozené a tedy špatné.

„Tak jsme zde, vítejte v elfském přístavu.“ Komentoval jejich příjezd Dyrqen. Nedočkal se však žádné patřičné odezvy a vlastně ani žádnou nečekal. Prakticky se neznali, nebyli přátelé ani nic podobného. Jediné co je pojilo bylo rozhodnutí elfí vládnoucí Rady a prozatím nedosažitelná Hora osudu, kdesi v dálce před nimi. Pronesl to jen aby dostál zdvořilosti. Ta byla ostatně to jediné co jej mohlo přimět aby s nimi hovořil. Tedy kromě hobita, který občas překvapil a dokázal ho rozesmát. Jako s tou magickou kostičkou, nebo potom před bránou když zjistil že nemá tabák… Mimoděk sklouzl pohledem právě k malému pulčíkovi.

Minsc právě natahoval krk aby měl větší rozhled. Jenže to co vidět chtěl to nenašel a to co vidět nechtěl se přehlédnout nedalo.

„To jako fakt poplujeme na něčem takovým?“ otočil se na elfa a dost nedůvěřivě ukázal rukou na lodě v zátoce pod kopcem. Už-už se chtěl Dyrqen zeptat, jak si asi představoval že se dostanou z ostrova, ale než to stačil, promluvila renegátka.

„Už to tak vypadá.“ Konstatovala a pobídla svého koně do kroku.

„Kam si myslíš, že jedeš?“ zeptala se nic neříkajícím hlasem Silvara, které se nelíbilo dívčino samostatné jednání.

„Hledat vhodnou loď,“ odpověděla jí okamžitě mágyně. „Nebo tu chcete stát celý den?!“ dodala kousavě.

Víla se ocitla v roli vůdkyně a vlastně ani nevěděla jestli o to stojí. Chtěla tomu neznámému dokázat že to zvládne, ale teď o tom začínala pochybovat. Z té ženy sálalo zlo a být jejich setkání někde jinde a za jiných okolností, okamžitě by ji zabila, nebo se o to alespoň pokusila. Jenže teď nemohla. Opravdu by se mohla pokusit najít za ní náhradu, ale jak by pak vysvětlila těm druhým dvěma, že totéž nehodlá udělat i s nimi? Ať chtěla nebo ne, důvěra byla v tomto případě velmi důležitá a o to křehčí, než kdy jindy.

„Dobrá.“ Otočila se na elfa s hobitem. „Dyrqen vezme Minsca, dokoupí tabák a pokud ještě něco potřebují, tak to.“ Elf přikývl a hobit konečně zpozorněl.

„Já s Lisou se poohlédneme po nějaké lodi, která nás i naše koně odveze do Babylonské říše.“ Dořekla a připravila se vyjet s renegátkou.

„Zajeďte za správcem přístavu, bude ve svém úřadu, ten má přehled o všech lodích a místě na palubách či v posádkách, ví všechno co budete potřebovat,“ poradil jim Dyrqen. Měl jisté pochybnosti, že to obě ženy zvládnou samy. Přeci jen jejich vzájemné antipatie by nepoznal jen úplně slepý člověk a mimo jiné námořníci měli k ženám jistý despekt. Představa, že jsou odkázané na to co jim řeknou obyčejní muži v přístavu obzvlášť třeba lidští muži, mu zrovna na klidu nepřidala. Lisa vypadala, že si svými kouzly poradí, pokud bude třeba a vlastně by muž musel být už velmi zoufalý aby si dovolil otřít se nenechavýma rukama o dívku, která jen pohledem varuje stejně dobře jako nejsilnější válečník svým mečem. Ovšem Silvara byla jiná. Její průsvitné šaty odhalující téměř všechny půvaby vílího těla ani jemu samotnému nedopřávaly chladnou mysl natož pak lidským mužům, kteří neumějí kontrolovat své nízké pudy, jak mnohokráte u hranic sám poznal. Víly měly také silnou magii, jak slyšel, ale jistý si nebyl, ona byla první z jejich rodu s níž se setkal a tak si nemohl být jistý, nakolik by si dokázala poradit. A spolehnout se na to, že jí Lisa v případě nouze ochrání rozhodně nemohl. Jela s nimi, ale jak Silvara správně podotkla, nevěděli proč to dělá. Už z principu jí nemohl věřit.

„Kde se sejdeme?“ utnula jeho myšlenky renegátka, která jako prokázala už předtím, uvažovala ryze prakticky, nebo alespoň se tak snažila působit.

„U tržiště na straně k molům.“ Odpověděl s poněkud prázdnou hlavou. A obě ženy je vzápětí mlčky opustily.

„Myslíš že je to dobrej nápad?“

„Cože?“ Dyrqen se konečně úplně probudil ze svého zamyšlení a nechápavě se na hobita ohlédl. Minsc, který celou rozpravu víceméně jen sledoval, kývl nedůvěřivě za mizejícími ženami. „No jestli myslíš že je dobrej nápad nechat je jít samotný… Nevím jak to vidíš ty, ale co jsem tak sledoval, tak dřív než seženou loď se navzájem pozabíjejí…!“ snažil se o naléhavý tón, ale vyznělo to spíš jako zamyšlení než naléhání.

„To nevím, ale pokud chceš ten tabák, asi je budeme muset nechat jít…“ připomněl mu elf, kterému se to sice také nelíbilo, ale tak nějak doufal že si skutečně poradí a je zájmem všech dospět ke společnému cíly což se ovšem stále jevilo jako nejasné. Jak mohl nepochybovat o ostatních, když pochyboval sám o sobě?

„No jo… Tak kde se to dá koupit?“ zeptal se Minsc a nechal ženy ženami. Elf udeřil hřebíček na hlavičku. Pokud si měl vybrat mezi tabákem a ochranou cizích ženských, vybral si tabák.

„Támhle,“ ukázal Dyrqen a trochu se pousmál. Začínal mít pomalu toho hobita rád. Jeho lehkovážnost byla místy až zarážející, ale také byla tím jediným co mu dokázalo navodit úsměv v těchto zlých časech.

***

Nemusel čekat dlouho. Jeho a její tři dcery brzy přilezly po pavučině až k jejímu středu kde sídlil. Napůl ženy a napůl pavoučí samice. Mucosy… Vlasy, tváře i celou horní polovinu těla jim kryla kutna a vidět bylo tedy jen jejich osm nohou a velký hmyzí zadek, kterým pomáhaly své pavoučí matce tkát a soukat pavučinu.

„Volal jsi nás, otče?“ zeptala se první z nich.

„Ano, volal,“ odvětil, „ti čtyři…“ ukázal na zrcadlo. „Chci vědět co je u nich psáno.“

„Rozumím,“ řekla ta třetí a druhá – prostřední – vyrazila po pavučině kamsi v dál, aby mohla splnit otcovo přání.

***

Sesedli z koní. Pokud se chtěli pohybovat po zdejších ulicích, bylo to nezbytné.

„Hele, Dyrku, proč jsi souhlasil?“ Elf se na hobita ohlédl. Takto mu ještě nikdo neříkal. Minsc se tvářil naprosto nevinně a tak si jen povzdechl a odpověděl: „Myslím že jsme byly vybráni a ten kdo si nás zvolil věděl co dělá.“ Nebyl si tím úplně jistý, ale nechtěl se právě nerozvážnému hobitovi svěřovat se svými niterními obavami. Znali se teprve krátkou chvíli na důvěrnictví.

„Aha, tak to jo…“ podotkl Minsc rozhlížeje se po okolí, co kdyby náhodou uviděl něco zajímavého co by mohl potřebovat.

„A proč ty?“

„Vypadá to na zajímavé dobrodružství, ne?“ usmál se malý mužík a Dyrqen ho musel chytit za límec a strhnout zpátky, aby nevrazil do starého muže, který za sebou táhl žebřiňák.

„Dík.“

„Vypadá to, že zachraňovat tě, bude něco jako má povinnost,“ sdělil mu elf svůj postřeh.

„Tak to prrr…! Mě nikdo zachraňovat nemusí, víš?“ Dal si obě ruce v bok a zapomněl, že má jednu provlečenou v uzdě a když jeho poník trhnul hlavou škublo to s ním a on upadl zadkem do velké louže na zdejším dláždění, která tu zbyla po včerejší bouři.

Dyrqen se rozesmál. Tak nešikovného hobita s tak velikou smůlou si nikdy neuměl ani představit.

„Ano, na to, to vypadá…“ nabídl mu ruku a pomohl vstát. „Nechceš místo tabáku spíš nové kalhoty?“

„Hahaha…! To vod tebe není hezký víš, smát se neštěstí cizích…“

„Už možná vím jak jsi to myslel. Že nemusím chránit tebe, ale ostatní před tebou, ne?“ škádlil ho Dyrqen. Nebýt hobita asi by si myslel, že už dávno zapomněl jak se to dělá.

„Ty jeden…!“ zatnul Minsc pěst, ale jak se postavil do stabilnějšího postoje, šlápl do té louže ze kterého ho Dyrqen vytáhl a zadní noha mu podjela až se ve snaze zůstat ve stoje musel zachytit elfova pláště, aby znovu neupadl.

„Možná bys měl přeci jen zkusit jet na tom poníkovi.“

Oči obou dvou se stkaly a po drobné odmlce se oba srdečně zasmáli. Možná nebyli kamarádi ani přátelé, ale alespoň jeden k druhému necítili žádnou zášť. Jak o tom tak Dyrqen přemítal, hobit měl zjevně asi tolik šancí ve zkoušce uspět, jako on sám. Možná dokonce ještě méně. Minsc byl rád, že potkal někoho kdo si na nic nehraje a kdo ho hned neodsuzuje. Trocha toho žertování mu nevadila, doma se s bratry urážel a pošťuchoval pořád, že někdy už sám nevěděl, kdy je to myšleno ve srandě a kdy vážně. Ani teď si nebyl jistý, ale elfův smích, jej přesvědčil o dobrých úmyslech z jeho strany. Ostatně nepatřil mezi ty, kteří se rádi hádají.

Netrvalo dlouho a společnými silami došli až na tržiště, kde se zastavili u stánku s nejrůznějšími tabáky, které si mohl Minsc přát. A že si taky přál. Koupil si od třech druhů a od každého něco…

„Tak můžeme jít?“ zeptal se Dyrqen když s trhovcem usmlouval alespoň trochu přijatelnou cenu.

„Kam spěcháš? Jsme blízko ne? Stejně je sraz u tržiště, se tu můžeme alespoň trochu porozhlédnout, ne?“ Minsc byl jako u vytržení, tolik zajímavých věcí tu bylo, že nechápal jak je možné, že na trzích v samotné Atlantidě měly sotva poloviční výběr než tady, snad ode všeho.

„Neříkal jsi, že nemáš peníze?“

„Já ne, ale ty jo,“ usmál se hobit a elf jen překvapeně povytáhl obočí. Kdyby jen trochu chtěl mohl by tohle hobitovo chování považovat za krajně neslušné, což bylo, a nechat ho potrestat. Jenže pravdou bylo i to, že to by k ničemu nevedlo, jen by se tu zdrželi a musel myslet nejen na neznámého cizince, Radu, generálova slova a vznešené poslání, ale také na obě ženy, kterým zde hrozilo nebezpečí. Raději proto nic nenamítal a kráčel za Minscem, který nadšeně nahlížel do každého stánku.

***

Druhá mucosa se vrátila, položila na otcův stůl vedle masivních přesýpacích hodin lehce lepící čtyři svitky a zařadila se mezi své sestry v neklidném očekávání dalších pokynů, či slov.

On si všechny prohlédl nejprve jen z venku, teprve až když se jich dotekem nabažil, otevřel první z nich a četl: „Dyrqenar Mara-kino Sivel. Syn Zaniverel La Questy Sivel a Mara-kino Gorthranda Sivela. Vlákno života…“ Očima přeskočil na pasáž, která ho zajímala nejvíc. „Zápor: „Dlouhé jest vlákno života tvého, leč pravím já, že živý i neživý budeš jej žít. Smysl že tvůj život ztratí…“ Klad: „Dávám ti do vínku velkou lásku. Možná, že sic krátkou, ale o to větší a mocnější měla by být…“ Podmínka: „Veliká bude láska tvá, a já dávám ti ještě jinou, abys právo volby měl, rozhodnout, kterou milovat budeš ze dvou žen.“ “

Pousmál se. Z celého tohoto kratičkého sdělení, včetně pasáže, kterou nyní přeskočil, mohl vyčíst prakticky všechno co potřeboval. Včetně toho, že zvolený subjekt je elf. Samozřejmě, že to věděl už jen protože se s ním již setkal, ale kdyby tomu tak nebylo, teď by to z toho vyčetl. Zdálo se, že volba, kterou učinil byla opravdu dobrá. To co bylo psáno slibovalo vskutku zajímavý průběh zkoušky, kterou pro ně přichystali bohové.

Odložil první list, který se sám opět stočil a slepil, a uchopil druhý.

„Minsc Troubil. Syn Rebarbory Troubilové a Flaksi Troubila…“ Opět přeskočil údaje psané v bodech a začetl se až tam, kde byly zapsány sudby. „Klad: „Veliký dar tvé krve přicházím ti dát. Umění a cit alchymie do tvých rukou vkládám.“ Zápor:  „A já pravím, že trpělivost krátkou budeš mít na to abys dovedl svůj dar plně využít.“ Podmínka:  „Horká a svéhlavá je krev hobití. Avšak jasná je mysl těch, kteří bádají. Touha je klíčem k úspěchu a tedy pokud touha povede tvé kroky, šťastná bude volba tvé sudby.“

Zapřemýšlel a napadlo ho několik zajímavých věcí. Tou nejdůležitější však bylo, že i hobitova volba byla správná…

***

I Lisa se Silvarou brzy poznaly, že budou muset sesednout z koní. Ačkoliv u nich nebyla ani tak důvodem samotná tlačenice, jako fakt, že se k nim stočily pohledy všech v ulici a hlavně mužů, kteří pak nebyli sto se pohnout aby jim uvolnili místo k průjezdu přístavem. Bylo to logické. Nikdo z nich ještě nikdy neviděl vílu a Silvařin půvab, který by dokonale zakryl i krásu leckteré elfí panny, zastínil Lisino přirozené charisma a hloubku jejích temných očí, které vše sledovaly z vílina stínu. Tak jak si teď, poradíš, vílo Silvaro? Ptala se v duchu.

Silvara sama  věděla jak pohled na ni působí na muže. Neměla z toho však žádný pocit, protože emoce jí byly cizí. Brala to jako holou skutečnost, kterou nezmění. Jenže právě tato skutečnost je nyní zdržovala a vlastně mohla všechno zhatit. „Vyrazíte společně. Ty víš, kam musíte jít, dokážeš je vést, Silvaras?“ Ano, na to se ptal ten cizinec. Zda je dokáže vést. Sama měla pochybnosti. Zdálo se nemožné pro ně být opravdovou autoritou. Obzvlášť, když sama nevěděla, jak si poradit byť s těmi, kdo jim nyní bránili v průchodu.

A pak zasáhla Lisa. Trpělivost nebyla její silnou stránkou. Někdy ano, pokud šlo o učení, četbu knih nebo luštění hádanek či hlavolamů. Jenže tohle nebyla ani jedna z těch situací. Zdálo se, že víla před ní je bezradná a tak musela jednat dříve, než tu kopyta jejich koní zarostou do kamenného dláždění.

Sesedla z koně, uchopila uzdu a postavila se před vílu. „Uvolněte cestu!“ zvolala. „Uvolněte cestu Silvaře, vyslankyni z Rebasteru! Uvolněte cestu!“ Pokračovala a vydala se nemilosrdně vpřed. Ještě že mám tak dobrou paměť. Pomyslela si vzhledem k tomu že dokázala využít co slyšela před Radou. Držela se hole s níž při každém kroku udeřila silně o zem. Držela se koně, který jí poslušně následoval. Svýma temnýma očima a nesmlouvavým pohledem tak jako silným hlasem jim klestila cestu mocněji než by zmohly paže válečníka. Nikdo si nedovolila neustoupit…

Víla sledovala lidskou renegátku nejprve s odporem a nepochopením. Dokonce ji chtěla zadržet, protože myslela, že použije nějakých temných praktik, ale žena ji překvapila. Jako ostatně už po několikáté… Jediné co udělala bylo, že řekla pravdu a převzala naoko roli její ochránkyně. Nikdy by si neuměla představit bizardnější situaci.

Jenže teď nemohla dělat nic jiného než podvolit se hře, kterou Lisa rozehrála, a následovat ji, sama stále v sedle, hlouběji do přístavu. Nesledovala přesně cestu, nevnímala čas. Myšlenkami se stála snažila rozluštit záhadu lidské mágyně, která se chovala podivně na někoho, kdo byl označen za renegáta a byl protkán temnou magií, tak jako ona. Něco jí na jejím chování nesedlo a snažila se přijít na to, proč Lisa jedná tak jak jedná.

A tak se stalo, že se z myšlenek probudila až v jedné boční uličce, kde zastavila, protože Lisa stála vedle ní. Rozhlédla se, protože zadoufala, že by už mohly být na místě, ale ulička kde zastavily, byla téměř opuštěná a slepá. Silvara se sice vůbec nevyznala v uspořádání měst smrtelníků, ale pokud měla srovnávat s palácem Atlantidy, tak žádný z okolích domů, spíše skladišť, nepřipomínal sídlo správce přístavu.

„Kde to jsme?“ zeptala se, ale to už ji mágyně uchopila za paži, neboť její tenké šaty by to nemusely vydržet, stáhla jí ze sedla, načež než se stačila vzpamatovat, ji přimáčkla k jedné ze zdí.

„Než budeme pokračovat, musíme si vyjasnit několik věcí!“ zavrčela na ni. „Nemám tě ráda a myslím že si nemusíme lhát v tom, že ty mě ano. Dala jsi mi dost najevo, že ne! Nejde mi o tuhle hloupou výpravu ani záchranu mé rasy. Je mi jedno jestli ty, nebo kdokoliv z vás uspějete. Potřebuji vás jen na to abych se dostala dovnitř Hory a případně přežila tam uvnitř,“ odmlčela se. Silvařino podezření ohledně Lisy se tím pádem potvrdilo.

„Ať chceš nebo ne, máme společný cíl. Dostat se k Hoře osudu a splnit zkoušku. Klidně si dál mysli, že můžeš kohokoliv z nás nahradit, ale než to uděláš budeš muset podstoupit několik opatření!“

Silvara nevěděla co na to říct.

„Za prvé, budeš se muset převlíct do něčeho jiného, a nebo si alespoň sehnat kutnu, do které se zahalíš. Nemůžeme si dovolit takové pozdvižení všude kam přijdeme, jasné?!“ Víla mlčela.

„Za druhé, seš možná víla nadaná magií přírody a hvězd, ale ve městech, nebo jednání s lidmi se nevyznáš ani tolik co by se za nehet vešlo! Nechtěj teda být za každých okolností ta, co má poslední slovo. Teda pokud nás nechceš všechny, včetně sebe, odsoudit k zániku.“ Stále mluvila důrazně a neústupně.

„A konečně… Za třetí, abys mohla tuhle výpravu vést, musela bys o nás všech nejdřív něco vědět. Nikdo si nechce nechat rozkazovat od bezcitné, přízračné, byť sebe krásnější, bytosti, která nikomu a ničemu nerozumí. Jestli ti to dovolí ti dva slabodušší červi, tak prosím, ale pamatuj si, že nade mnou nemáš žádnou moc!“ zakončila svůj dlouhý monolog a pustila vílu zpět na svobodu.

Silvara se konečně odlepila od chladné kamenné zdi. Lisa měla svým způsobem pravdu, to musela uznat. Skutečně měla větší moc nad muži než ženami.  Skutečně se museli naučit jít za společným cílem a nepřidělávat zbytečné potíže. Jenže v případě mágyně bylo jasné, že to bude ještě velice obtížné.

„A co čekáš, že tam najdeš?“ zeptala se jí. Lisa na ni jen letmo pohlédla, zatímco rozepnula jednu ze sedlových brašen svého koně.

„Do toho tobě nic není,“ odsekla jí jen a začal se soustředit na obsah vlastních zavazadel.

„Ty to zřejmě nechápeš… Tam nic není…!“ Ani Silvara sama neuměla říct proč jí to říká, nebo o co se těmi slovy snaží. Podstatou víl bylo čiré dobro. Snad doufala, že kdyby Lisu přesvědčila, že jí v Hoře nic nečeká, mágyně by se od nich oddělila dobrovolně a pak už by jí zbývalo jen najít, někoho kdo by nastoupil na její místo v této výpravě. Samozřejmě věděla, že by to nebyl lehký úkol, ale věřila, že by našla člověka s dobrý srdcem, který by to podstoupil.

Jenže jedinou dívčinou reakcí na její slova bylo, že se k ní obrátila a hodila jí svůj rezervní plášť, který si koupila.

„Na! Zatím ti to bude muset stačit, později koupíme něco lepšího.“ Řekla jen. Jistě návrh se zahalením se byl moudrý v jejich případě, to musela uznat i když se jí příčilo skrývat samu sebe. Vyrazila na cestu přeci jako vyslankyně víl, nebo ne? Proč by někdo takový měl skrývat svou pravou tvář a podstatu? Nebyla přeci její chyba, jak se k ní ostatní chovali…

Jenže na něco takového teď opravdu nebyl čas. Na zdržení lidmi a efly, ani na hádky s Lisou, přesto že v jedné se právě ocitla. Značně neochotně si vzala dívčin plášť. Tenhle nebyl nasáklý temnou magií ani krví, nebyl ještě poskvrněn žádnou magií ani zlem, ale byl pro vílu příliš těžký a tvrdý. Kůže z níž byl vyroben byla pevná, ale pro vílu moc hrubá. Sotva si jej nasadila, pochopila že nosit lidské šaty by pro ní bylo utrpení větší než si Lisa uměla představit.

„Ty mě neposloucháš…“, začala, ale Lisa jako na potvrzenou jejích slov jen otočila koně zpět k cestě kudy přijely a vyhoupla se do sedla.

„Musíme jet dál, „ připomněla jí jen a tak Silvaře nezbylo než se sama vydrápat na svého oře. Jakože poprvé nasedla nejladněji ze všech jezdkyň, které kdy kdo z jejích nynějších společníků viděl, tentokrát se jí nasednout nedařilo. Plášť byl těžký a překážel. Jednou dokonce upadla zadnicí na dláždění. A Lisa? Ta jen seděla ve svém dámském sedle a po očku její snažení sledovala. Byl to takový ten nadřazený arogantní pohled, jaký uměli vykouzlit jen některé lidské ženy a lidští muži. Pravda ještě o jednu kategorií výš si stály pohledy některých elfů, ale to už zase byla stránka věci.

Nakonec se Silvara ocitla znovu v sedle a obě ženy mohly vyrazit dál na cestu přístavem.

***

Když uchopil třetí svitek na krátko zaváhal. Teď už mu zbývaly jen ty dvě ženy. Nepochyboval o své volbě, ne pro to, to nedělal. Byla to jen pouhá zvědavost. Když si je vybíral nenahlížel do jejich osudů. Vybíral si je podle jejich aktuálních životů a situací. Ale teď chtěl vědět co se nich skrývá za potenciál.

A přeci cosi zadrželo jeho ruku. Byla to vzpomínka na setkání s Lisou, která tak učinila. Byla jediná ze smrtelníků, která ho pozvala dál a prokázala mu úctu. Tak trochu se bál co by mohl najít v sudbách svých dcer. Pojednou jej napadlo co by se stalo, kdyby tam nalezl sám sebe…

***

Silvara se zahalila jak jí jen plášť dovolil a tvář si zakryla kapucí, jak jí Lisa napověděla. Nyní zbývalo jen nalézt správce přístavu. Víla sledovala lidskou ženu při práci, když se ptala na úřad správce přístavu. Nikdo si nedovolil Lise neodpovědět. Elfové se na ni dívali s bázní a odporem, lidé s bázní, zalíbením, chtíčem a opovržením a hobiti? Ti jediní byli bezstarostně vlídní. A tak se mágyni podařilo brzy nalézt co potřebovaly.

Správce přístavu je přijal a Silvara se mohla jen dohadovat zda ze strachu či vstřícnosti a elfí pohostinnosti. Lisa mu ještě mezi dveřmi oznámila co potřebují a středně starý elf si nechal přinést záznamy o plánovaných plavbách a lodích kotvících v přístavu.¨

Neptala se, nežádala a neprosila. Dokonce ani nepozdravila. Přišla a požadovala. Přesně to byla pozice která jí vyhovovala.

Muž zalistoval a po chvíli vybral čtyři lodi, které by je mohly na palubu vzít. Mágyně si nechala zopakovat jména plavidel, a čísla mol, kde kotvila, aby mohly vyrazit. Správce učinil jak si přála a ona mu zaplatila za poskytnuté informace. S penězi od vládce šetřila, věděla jak umějí zapůsobit a protože jich nikdy příliš neměla, uměla docenit jejich důležitost.

Rozloučení bylo rychlé a rázné jako příchod, ve znamení šustění Lisina oděvu. Obě teď musely najít zbývající členy své výpravy.

***

Slabost pominula a on otevřel pergamen.

„Lisa Majerová. Dcera Sybily Majerové a Ambera Majera…“ nic co by nevěděl. „Klad: „Nejmocnější ze všech tvé rasy dávám ti magie dar.“ Podmínka: „Však že moc veliká dlít bude ve tvém nitru, před pokušením budeš stát.“ Zápor: Těžký a krutý bude život tvůj, beznaděj bude tvůj denní chléb, než svou moc objevíš, jako k temné pomstě klíč.“ odříkal si a zahleděl se na zrcadlo. Oba muži čekali u tržiště a ženy si k nim pomalu klestily cestu.

Otevřel druhý pergamen.

„Silvaras du Antheras…“ přeskočil nedůležité zápisy. „Podmínka: „Utkaná z měsíčních paprsků, tvá krása bude dar i prokletí, neznalá emocí staneš na pomezí. Láska je dobro, ale cit značí smrt. Na tobě bude, kterou cestou jít.“ Klad: mimo krásy přisouzené ti bohy samotnými, já dávám ti moudrost a stříbrem tkané srdce. I když bít bude, jen tolik jak mu ty sama dovolíš.“ Zápor: „Tak jako lásku představují ti, já vkládám do darovaného srdce tvého ctižádost, tolik neznámou pro tvůj rod.“

Odložil svitek a přelétl pohledem od zrcadla, kde se právě skupinka opět setkala, zpět ke svým dcerám.

„Zdá se, že vybral jsem dobře.“ Pronesl zpočátku jen pro sebe, než znovu ukázal na prostřední z mucos. „Ty, odnes svitky zpět na jejich místo.“ Dcera okamžitě uposlechla. „Ty,“ podívala se nyní na nejstarší z dcer. „Přines mi klec se strážci.“ rozkázal a mucosa se, se stejným šustěním pavučiny a nohou o ni, odebrala pryč, kam ji poslal. Nyní již kromě něj dlely v pracovně jen dvě ženy. Třetí dcera a matka Pavoučnatka.

„Zkontroluj pavučinu, zda všude pevně drží.“ A tak odešla i třetí dcera. Jeho žena to celé pozorovala svýma složenýma očima.

„Jsi spokojený, zdá se,“ podotkla jen a dál soukala nejzadnějšíma nohama vlákno.

„Ano, to jsem,“ odpověděl…

***

Když se čtyři vyvolení znovu setkali, bylo to na kraji tržiště. Dyrqen se rozhlížel jako u vytržení, aby měl vůbec naději, zahlédnout své společnice v takovém davu lidí. To Minsc zůstával v klidu a pěchoval si svou dýmku, aby si mohl konečně pořádně pokouřit.

„Jak můžeš myslet na kouření, zatímco těm dvěma hrozí nebezpečí?!“, káral jej elf, ale hobit si jeho slova nijak zvlášť k srdci nebral. Nesdílel se svým novým přítelem, takové obavy.

„To chce, klid, Dyrku. Silvara je víla a Lisa renegátka, ne? Pokud se nezabijou mezi sebou, budou v pořádku. A nemusíš natahovat krk jako rzivý žirafák. Jsou tak nápadný, že bys je viděl i z dračího hřbetu, kdyby ještě nějací draci byli, víš?“ znovu potáhl a s úlevou se uvelebil na sudu, kam se nechal Dyrqenem vysadit, aby si odpočal a měl hlavu jen o málo níž než elf.

„Rzivý žirafák?“ O takovém zvířeti hraničář nikdy neslyšel.

Minsocvi lehce znachověly tváře. Zřejmě si na něco vzpomněl. „No to je… To je taková věc… Tělo má jako obří želva s železným prorezlým krunýřem, krk dlouhý jako žirafa a na hlavě má chapadla a těma když se dotkne čehokoliv z kovu tak to zrezivý. Docela pěkná potvůrka, živý se kovem a právě aby ho mohl pozřít, tak ho musí nechat zrezivět…“ Minsc by býval pokračoval, ale Dyrqen ho nenechal.

„Takové zvíře není,“ oponoval mu. „Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel.“ Stál si na svém. Hobit ale věděl, že nemá tak docela pravdu. Teď už minimálně jedno takové je…, pomyslel si. Bylo to sice už docela dlouho zpátky, kdy takového tvora stvořil, ale pamatoval si ho velmi dobře. Aby taky ne, po tom co mi utek a já musel splatit zrezivělé zbroje vojáků, kteří se ho pokoušeli zastavit při útěku z Atlantidy…, vzpomínka na utíkajícího rzivého žirafáka Minsca pobavila. Jak se mu při každém kroku motal neúměrně dlouhý krk k malému pomalému tělu, které se zoufale stačilo stačit hlavě.

„Čemu se hihňáš?“ ptal se Dyrqen nechápavě.

„Ale nic,“ mávl Minsc rukou vytržen ze vzpomínání. „Hele támhle jde naše magička,“ ukázal na ženu, kterou si nemohl splést ani kdyby chtěl. To Silvaru poznaly až podle hlasu, když k nim ženy dorazily.

„Máte vše potřebné?“

Přikývli. Oba byli překvapeni, když zvěděli, že je víla zahalená do černého teplého pláště, který by ona jistě k životu nepotřebovala a musela se v něm cítit velmi stísněná.

Doporučené z našeho blogu:

  • Hora Osudu – Kapitola 4Hora Osudu – Kapitola 4 Když Minsc to ráno otevřel oči, cítil se, jako by včera snad zůstal v laboratoři při kypění černé jedovaté látky. Byl rozespalý, celé tělo ho bolelo a hlava ho třeštila jakoby prokouřil a […] Posted in Hora Osudu
  • Hora Osudu – Kapitola 3Hora Osudu – Kapitola 3 Triamós, velký vládce Atlantidy, stál právě u okna a sledoval bouři, která zahalila celé jeho překrásné město do stínů. Trvá to už příliš dlouho…, pomyslel si. Měl pravdu. Posted in Hora Osudu
  • Hora Osudu – Kapitola 2Hora Osudu – Kapitola 2 Když se objevil poprvé, bylo to u bran města. Čas se chýlil a jeho síla rostla každým okamžikem, který jej blížil k dalšímu klání o právo na život. A pro to přišel. Věděl, jak mocní […] Posted in Hora Osudu
  • Hora Osudu – Kapitola 1Hora Osudu – Kapitola 1 Buch… Brána magické univerzity se zavřela. Na vrchním schodě se mladá učednice ocitla zcela sama. Poslední nevlídný pohled věnovaný dubovým, kovaným dveřím, které byly ověnčeny magickými […] Posted in Hora Osudu
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.