Povídkový blog

Vítejte v domově fantazie

Čest otci, pokoj lidu

Té noci Rujána stěží zamhouřila oka. Nechtěla doopravdy spát. Svět se kolem ní začal stahovat a i když si říkala, že je přeci hrdá princezna a stejně tak tedy ponese rozhodnutí svého otce a osud, který jí byl přichystán. Koneckonců stále ještě se mohla mýlit. Nesměla jet do Kojtenu plná předsudků, zvlášť jestli jí skutečně nezbude než se provdat. Nikdy si nemyslela na svatbu z lásky. Nikdy vlastně pořádně netušila co láska je. Teď se jí ale do vdávání nechtělo.

Jaký asi král Irwël je? A proč mi o něm otec nechtěl nic říct? Jak mě může poslat na svatbu a nestát při mně? Ani tam nebýt? Nedívat se? Copak mu na mě ani trochu nezáleží? Nechtěla si připouštět takové otázky. To jí nepříslušelo. I její povinnost byla chránit jejich lid. A pokud to jediné jak je může chránit je sňatek, podstoupí jej. Když to jinak nepůjde…

Neměla z toho však dobrý pocit. Něco jí říkalo, že to nemůže dobře skončit. Že si sousední král nenechá ujít svou příležitost… říkala si, že jistě i on ctí jisté tradice, že jí nemůže dát zavřít nebo zabránit ve svobodném pohybu, že jí nemůže bránit ani v tom aby pátrala po bratrovi, jenže z otcových slov, z jeho tváře a chování, tolik odlišného od dřívějších časů vyčetla že něco není tak jak má.

Kéž bych jen věděla co… To ale netušila. Sinistar byl pryč, brzy měla odejít a sama netušila jestli a kdy se bude smět vrátit. Skutečně otec přijede? Co mi jen budoucnost přinese… Vznešená Lexero, cos pro mě přichystala? Jaké zkoušky to schováváš v pavučině osudu? A dovedou mne k hrdému a čestnému konci? Či je mi souzeno klopýtnout? Odpovědi, však nikde.

Nakonec i ona usnula. Neměla zbytí, čas jí byl vyměřen a ráno čekala ji ne sice dlouhá, ale přesto pouť do Kojtenu na níž potřebovala být odpočatá…

 

Ráno ji probudila služebná již před rozbřeskem, jak jí poručila. Musela se omýt, učesat, obléct do róby a kroužkového brnění přes které si vzala svůj černý plášť, připásat si meč vyzvednout připraveného koně a nasednout. S vlasy sčesanými do copu obmotaného kolem hlavy vyhlížela vážně jako socha z mramoru.

Slunce již vstávalo, když jí sluha předával otěže Pelatrea, jejího hnědáka. Kývla mu na znamení díků a uchopila kůži do prstů v rukavicích. Rozhldéla se. Náměstíčko Gaerdulanu zelo prázdnotou.

Nepřišel… Srdce jí pokleslo. Ať se dívala jak chtěla, její otec jí nepřišel dát ani sbohem. Jak si tedy přeješ, otče! Zadívala se k oknům jeho komnat, kde se jí na okamžik zdálo že zahlédla jeho stín. Posíláš mne pryč a já pojedu. Vděk můj ale nečekej!  Podívala se tvrdě, vyhoupla se do sedla a pobídla svého oře k jízdě. Nejprve jela pomalu, shlížela z hnědákova hřbetu stejně hrdě jako vždy. Nemohla těm několika málo párům očí ukázat jak se cítí. Její tvář byla jednou velkou maskou, zakrývající pocity odsouzence, pocity osamělosti a zrady. Tolik by si přála věřit že tomu tak není, ale když jí otec ani nepřišel dát sbohem? Co si měla myslet? Co si myslet mohla?

Ale ne. Král Runotrev dal svůj slib. Nepříslušelo jí takové slovo porušit. Ne svévolně. Ne sobecky. To už věděla. Snad tedy nebude osud tak zlý…

Kde jsi bratře, když tě potřebuji? Jak jsi se mohl jen tak vytratit? Nechápala.

Pobídla koně do klusu, opouštějíc palisády klanového hradiště. Snad doufala, že vítr a jízda sama zaženou černý mrak chmur, jež jí pronásledoval již více než sedm dní. Jenže to nepomáhalo. Jela tak snad míli, když opět zpomalila. Netěšila se tam. Nechtěla do Kojtenu vůbec jet. Ale mohla snad jinak? Pravda o Sinistarovi je tam a nikde jinde…To byla bohužel bolestná pravda. Pokud tedy nezajímá mého otce, mně ano, bratříčku. Mě ano…

Jela sice pomalu, ale neúnavně směrem v před. Doufala, že její slovo ještě má svou váhu, že její argumenty budou stejně pádné jako meč. Kéž by mohly být… Nesměla se však poddat zoufalství. Bylo jako jáma bezedná, která co jednou pohltí už nikdy nevydá. Musela být silná. Pro otce, pro bratra, pro svůj lid…

A tak jí planina měřila neúprosně čas a dusot kopyt Pelatrových byl zvonem odbíjejícím poslední okamžiky princezniny svobody, dokud neminula první dvě malé vesničky sousední říše a před ní se neukázaly palisády samotného Kojtenu.

Zpomalila do kroku. Vojáci na hradbách jí zahlédli, nechali jet. Nikdo ze zdejšího lidu se jí nepokusil zastavit. Kůň zbroj, róba i plášť, to vše byly symboly, kasty z níž pocházela. A nyní poprvé si zkusila představit jaké by to bylo, kdyby princeznou nebyla. Věděla že není čas na takové úvahy, že jí nepřísluší. Ubránit se jim však nedalo.

Projela po mostě, přes vodní příkop, dřevěnou branou a zamířila do středu opevněného hradiště, na první pohled skoro totožného jako to, kde vyrůstala. Na první pohled…

Snad kdyby se podívala lépe, viděla by kradmé pohledy zdejších žen, ale ona viděla jen tvrz uprostřed Kojtenu, k níž směřovala mezi hliněnými domy se slaměnou střechou, kde se jen místy dal zahlédnout příbytek ze dřeva a ještě méně jich bylo z kamene.

Teď už nebylo cesty zpět…

 

Zastavila. Zdejší sluha se jí uklonil a převzal Pelatrovy otěže. Činil tak mlčky. Nepozdravil, nevítal ji. Ani ten u brány, který na ni již čekal. Nezdržovala se. Pozdravila a nechala se vybídnout aby sluhu následovala k jejich vládci. Chtěla už to mít za sebou. Mluvit s ním, poznat ho, předložit své požadavky před svatbou, které by měl respektovat… Každý muž je by měl respektovat přání své budoucí ženy! Byla o tom přesvědčená po celou cestu do přijímacího sálu. Dokud tam nevešla a krále Irwëla nespatřila.

Sluha se zastavila, zaklepal, vyčkal na vyzvání, otevřel dubová vrata a vešel. Starší elf se uklonil svému vládci a gestem Rujánu vybídl aby vešla. Učinila  tři kroky a kývla na pozdrav svému snoubenci. Teprve pak si jej pořádně prohlédla. Její srdce se prudce rozbušilo a maska hrdosti ve tváři jí nepřirozeně ztuhla.

Muž před ní nebyl vůbec podobný těm, které znala. Byl nižší než ona snad o hlavu. Evidentně byl starší než ona, minimálně jako její otec. Šedé oči se mu leskly chtíčem a pobavením. Tvář měl kulatou, připomínající více vepře než elfa k jejichž rodu původem patřil. I vlasy už neměl tak husté, jak by asi měl mít, uši sice do špičky, ale to bylo vše co z elfských rysů měl. Byl lehce obtloustlé postavy a pokud si Rujána nějak představovala svého budoucího manžela, takto rozhodně ne.

„Buď zdráv, králi Kojtenu,“ pozdravila trochu přiškrceně.

Král vstal a ona polkla. Nedala na sobě své znechucení znát, přesto se jí jen představa svatby v mysli příčila, nemluvě o svatební noci, nebo o tom, že by snad měla být matkou jeho dalších dětí…

„Á! Už jsi zde,“ byla jeho první slova. Vykročil a došel až k ní, kde ji celou obešel a znaleckým okem si ji prohlížel. Kožené kalhoty i delší halena náležící k jezdecké róbě jí obepínaly a zvýrazňovaly ženské půvaby jejího těla. Ani zbroj a meč nedokázaly zakrýt, že přes vše mužské co ji halilo, zde před králem stojí nádherná žena, která by jistě poblouznila nejednoho muže.

„Hm,“ vážně se podrbal na bradě, když se před ní znovu zastavil, „je u vás víc takových žen?“

Ta otázka se Rujáně nelíbila snad ještě více než se jí nelíbil on sám. Jeho slova a jejich tón byly předzvěstí něčeho co nechtěla slyšet.

„Jakých takových?“ rozhodla se odpovědět otázkou.

„Takových, pěkných,“ pousmál se vládce Irwël a stále na ni zálibně zahlížel. Rujána netušila co si o jeho chování má myslet. Nejednal s ní jako s princeznou ani jako se svou snoubenkou.

„Zajisté,“ odvětila tedy po pravdě se značným sebezapřením. Jinak by mu totiž musela vmést do tváře jak moc jí jeho chování uráží. Asi by to i udělala, kdyby tak neriskovala vyhlášení války, které zde byla zabránit. Měla své poslání princezny Gaerdulanu, Runotrevovi dcery, nesměla svého budoucího manžela nějak urazit. Ačkoliv už v té chvíli jí to bylo proti mysli.

„Tak to jsem s tou válkou možná udělal chybu.“ Zamyslel se. „Ale co už,“ řekl a mávl nad tím rukou, „lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše,“ můžeš jít.“ Kývl rukou, sluha ,který doposud mlčky stál vedle nich otevřel dveře, kterými před okamžikem Rujánu přivedl a zjevně se očekávalo, že jimi odejde. To už na ni bylo příliš. Chtěla s ním mluvit, diskutovat, přednést svou žádost, své požadavky, ne se nechat vystavit jako zboží a pak být odeslána pryč.

Zůstala tedy stát v mysli pátrajíc po vhodných slovech.

„Řekl jsem, že můžeš jít!“ připomněl se král Irwël.

„Králi Irwële,“ začala Rujána opatrně s obrovskou křivdou v srdci a duši. Nechápala jak jí tohle mohl otec udělat. Vůbec netušila co má teď dělat…

Věděla jedno. Byla princezna. On ji prostě musí vyslyšet…

„Zajisté mohu jít, ovšem chtěla jsem s vámi ještě…“ To zřejmě jejímu snoubenci stačilo.

„U nás! Jsou ženy zvyklé poslouchat!“ odsekl jí dost důrazně, aby jí tím vyvedl z rovnováhy, kterou v sobě tak pracně hledala.

„U nás! Jsou ženy rovnoceny mužům!“ oplatila mu stejnou mincí.

„Tady nejsi u VÁS!“ zahřměl svým hlasem a to bylo to poslední co Rujána potřebovala slyšet.

„Mohu tedy odejít?“ Nevěřila tomu muži ani nos mezi očima, ani jeho jméno mu nevěřila a už vůbec nevěřila tomu, že i kdyby si ho vzala, opravdu by tak válce zabránila. Opět jí vřela krev hněvem, že se sama divila, tomu, že před ním stále stojí navenek klidná a vyrovnaná. Přesto kdyby jí teď řekl že může jít. Šla by, ale jela by rovnou domů. Co by na to mohl říct někdy později? Sám to po ní chtěl, jak si jeho slova ona vyloží…

„Můžete jít do svého pokoje,“ odkázal jí král Kojtenu jakoby dokázal číst její myšlenky z pouhého pohledu do její hrdé tváře. „Svatba bude zítra.“

„Už zítra?“ Musela polknout. V mysli rychle pátrala po jakékoliv výmluvě, kterou by mohla použít až našla tu, kterou si připravila ještě před odjezdem z Gaerdulanu.

„To ovšem není možné, králi. Všechny mé věci, včetně svatebních šatů, zůstaly v Gaerdulanu, jak jsem spěchala k vám. Zajisté byste si nepřál abych před oltář předstoupila ve zbroji a jezdecké róbě,“ pokusila se ho přesvědčit.

„To už nechte na mě.“ Kývl sluhovi. „Odvede vás do pokoje, kde přečkáte dnešní noc.“ Rujána si povzdechla. Nejraději by ho hned na místě vyzvala na souboj, ale ne. Byl tu slib. Slib jejího otce, a ten jí bránil učinit cokoliv, proti jeho vůli. Nesměla jej zklamat, zvlášť byla-li možnost, že Sinistar jeho syna skutečně zavraždil. Ačkoliv tomu věřila čím dál tím méně.

Vykročila za sluhou a nechala Kojtenského krále v síni samotného. V hlavě jí myšlenky vířily jako větrná bouře. Kdyby to bylo jednoduší, kdyby stále i po tom všem nectila svého otce, mohla by se nyní sebrat a odejít, ale takhle? V sázce bylo příliš mnoho. Vedl ji sluha. Opravdu by ji nechali jen tak odejít z tvrze? Jistě měla svůj meč, ale v umění šermu byla stále ještě v podstatě začátečnice. A Kde je asi její kůň? Ne… Nebylo zbytí. Musela se nechat uvést do svého pokoje. Snad by mohla utéct v noci. Koneckonců Kojtenský král jak sama poznala, neměl v těle kouska cti. Nevěřila, že jejich sňatek zabrání válce. Snad jí oddálí, ale král Irwël by si důvod jistě našel. Vždyť s ní právě teď jednal jako by byla jen nějaké zboží, nějaká služka či otrokyně bez jakýchkoliv práv… A Rujána nechtěla být otrokyní přivázanou k jeho loži, trpně čekající, až mu porodí syna a on sejí zbaví. Kdo ví jak skončila jeho minulá žena…

Jenže to už se sluha zastavil před jedněmi ze zdejších dveří, a otevřel je. Nadechla se tedy a vešla. Měla pocit že vstupuje do vězení a to se po místnosti zprvu vůbec nerozhlédla. Jen se hbitě otočila za odcházejícím sluhou.

„Počkejte!“ hlas se jí lehce třásl. V tak těžké situaci ještě nikdy nebyla. Věděla, že musí jednat ale netušila jak aby si zároveň zachovala čest. Chtěla se dozvědět víc. O králi, o bratrovi, o mrtvém princi… Proto přeci přijela, ne stát se nástrojem k ukojení pudů toho nejhoršího muže, jakého kdy poznala.

Sluha se zastavil. Zprvu stál zády, ale pak se na princeznu otočil. Až teď si jej Rujána řádně prohlédla. Mezi elfy nebylo příliš poznat rozdílů ve věku. Přesto však se jisté rysy měnily. Hloubka pohledu očí. Vrásky na čele a kolem opí. Hustota vlasů a někdy i barva. Vážnost celé tváře a způsob pohybů. Některá gesta náležela jen starším z lidu a tak Rujána zvěděla, že tento sluha je starší ještě než zdejší král.

„Co se tu stalo? Kde je můj bratr?“ nepochybovala že sluha bude vědět na koho se ptá a pokud mohla soudit z jeho tváře, která posmutněla tak i opravdu věděl, jenže… Neodpovídal.

Opatrně a pomalu se dotkl dlaní rtů a pak paži svěsil a zakroutil nesouhlasně hlavou.

„Vy… Vy nemůžete mluvit?“ zhrozila se a sluha přikývl. Pokud to do teď byl zlý sen, stalo se opravdu noční můrou a to Rujána netušila co vše jí ještě čeká.

„Asi, neumíte psát, že?“ byla to vskutku hloupá otázka, položená jen pro to aby se jí rty nechvěly bezdůvodně. Žádní sluhové neuměli číst a psát. Vzdělání se dostávalo jen potomkům vyšších kast.

Srdce jí pokleslo. Připadala si ztracená a na vše byla sama. Co bylo nejhorší, nikdo nesměl poznat jak moc veliká je skutečná míra jejího zoufalství.

„Ostatní… Ostatní sluhové zde, také nemohou mluvit?“ Vždyť toho přeci tolik nechtěla ne? Jen vědět, znát a pochopit…

Sluha opět přikývl a tentokrát i sklopil hlavu, jakoby mu bylo zatěžko více hledět do těch jejích vznešených modrých očí, plných hrůzného poznání.

Rujáně se srdce v hrudi třáslo. Do čeho jsem se to jen dostala…

„Ech,“ odkašlala si, „dobrá tedy,“ začala přiškrceně a opět si na tvář nasadila svou masku hrdé princezny.  „Můžete jít, děkuji.“ Sluha se otočil k odchodu a Rujána zavřela dveře, o něž se vzápětí i opřela. Tohle je zrůdné… Ohavné… A sem se mám provdat, otče? Proč…?

Doporučené z našeho blogu:

  • Hrdost a čest – Kapitola 2Hrdost a čest – Kapitola 2 Týden… Celých sedm dní byla Rujána na všechno sama. Jistě, její úloha vládkyně v období míru nebyla těžká a mír stále oficielně panoval, to jen v jejím nitru byla předzvěst války […] Posted in Hrdost a čest
  • Hrdost a čest – Kapitola 1Hrdost a čest – Kapitola 1 První úder vykryla Rujána mečem. Dlouhé bílé vlasy jí zavlály kolem obličeje. Před druhým uhnula otočkou a sama sekla rytíři Sedranovi po břiše. Posted in Hrdost a čest
  • Hrdost a čest – Kapitola 6Hrdost a čest – Kapitola 6 Když Rujána vešla do svého pokoje, sáhla po ovoci z mísy na stole. Byla za ten šťavnatý plod ráda. Po posledních dnech jí to připadalo jako pohlazení. Něco malého k jídlu jí přinesla […] Posted in Hrdost a čest
  • Hrdost a čest – Kapitola 7Hrdost a čest – Kapitola 7 Falwik olejem opečoval svůj meč a odložil jej na stůl právě ve chvíli, kdy rytíř Restalon vešel dveřmi jejich domu. Vstal aby ho přivítal: „Buď zdráv, tati.“ Ale vzápětí si všiml otcovi […] Posted in Hrdost a čest

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlásit

Subscribe me

* This field is required
error: Content is protected !!