Hrdost a čest – Kapitola 4

První přísaha

Zavřela oči, sesunula se podél dveří až kroužková košile zarachotila a sedla si na práh. Tak nějak tušila že na otázku, proč, odpověď jen tak nedostane. A přitom byla vlastně jednoduchá. Její otec se jen snažil odčinit hanbu, kterou na jejich rod, Sinistar uvalil. A ona měla být nástrojem.

Jako by to snad mělo smysl… O tom, že by válce nezabránila, už byla prakticky přesvědčená. Ačkoliv pochybnosti jí hlodaly stále.

Otevřela oči aby se porozhlédla po svém novém pokoji. Ať je to jak chce, určitě sem musí poslat nějaké švadleny, aby mi ušily nové svatební šaty, pokud tedy nechce čekat až mi přivezou ty mé. Také jistě přijde někdo s večeří, nebo budu muset jít na večeři s králem, aby se pochlubil jakou novou ženu si vyzískal? Možná to nechá až na zítřek…

Rozvíjela své úvahy, zatímco pohledem přejela z obyčejného dřevěného kavalce se slámou nacpaným polštářem a dekou, k protější zdi, kde stál malý stoleček s židlí a kovovým zrcadlem na zdi. Do místnosti dopadaly paprsky odpoledního slunce a tak Rujánu napadlo, vstát a podívat se z okna, sotva se ale postavila a okno si ode dveří prohlédla, bylo jasné že toto rozhodně není pokoj pro vážené hosty, a že tudy se ven určitě nedostane, i kdyby chtěla. V okně byly mříže.

To ne… Srdce jí pokleslo ještě níže. Tak dost, tady už nezůstanu ani minutu! Rozhodla se že tohle je tedy poslední kapka, přišla se podívat z okna na Kojten a jeho lid, ale jen proto aby se vzápětí s novým odhodláním, rozešla ke dveřím, které otevřela.

Chtěla i vyjít na chodbu, ale to už měla před pokojem dva strážné, kteří jí zkřížili kopí ve výšce očí.

Při všemocném Lotharovi! Zaklela v duchu. Byla zde první den a už to tu nenáviděla. Přesto se však přinutila ke klidu. Tohle byli jen stráže. Nemohli za to jakého měli panovníka, ani jaké dostali rozkazy. Tedy pokud nebyli stejného ražení, jako sám Irwël.

„Dovolíte?“ zeptala se, učinila půlkrok, ale muži stále drželi zkřížená kopí.

„Musím tam, kam chodí každý sám,“ řekla to co jí první napadlo. Možná jí mohou bránit ve svobodném pohybu po tvrzi, ale ne v tom, aby si šla ulevit, ačkoliv i to už byl projev jejího zoufalství.

Nic. Stráže pořád drželi svá kopí a mlčeli.

No tohle…!

„Vy jste snad také němí? Nebo hluší?“ hlas se jí třásl hněvem a kdyby si byla jistá, že je oba přemůže v nerovném boji, neváhala by sáhnout po meči, jenže… To stejně nesměla.

„Tedy dobrá,“ řekla a zavřela dveře.

Jsem tu jako zajatec, a zítra… Nechtěla na to ani pomyslet. Rozhlédla se a uviděla malá dvířka od výklenku za nímž bylo sedátko, dřevěné prkénko s dírou, sloužící jako záchod. Teď už věděla, proč jí stráže nepustili ani s tak důmyslnou výmluvou. Bylo jí do pláče. Cítila se ztracená a ať zvažovala všechno možné, zdálo se že pro ní není úniku. Tak jako tak by útěk znamenal okamžitou válku.

Nu což… Koneckonců pořád ještě mohu zítra při svatbě říct: ne! Hledala jakoukoliv nitku naděje. Doufala, že snad by to tak mohlo jít. Jistě, bude to další hanba na jejich rodě, ale to přeci její otec musí pochopit ne? A mohla bych se pak vůbec vrátit domů? Mohla bych mu třeba napsat dopis… Posadila se za stůl, vyndala z šuplíku list Kelestu a brk s inkoustem, aby napsala otci dopis. Sice nevěděla jak a kdy mu ho má poslat, ale zato věděla co psát.

 

Drahý otče,

Píši ti tento dopis, abych se obhájila před tvýma očima. Nemohla jsem si krále Kojtenu vzít za manžela. Nejen že mne urážel vším co dělal a říkal, ale také je to muž bez kouska cti a charakteru. V jejich zemi, není žena ničím a já si nepřeji být jeho otrokyní, ani matkou jeho případných dětí. Nevěřím že můj bratr je vrahem. Nevěřím ničemu, co ten muž tvrdí. Poslal jsi mne sem, abych svým sňatkem zabránila válce. Teď už vím, že bych válce stejně nezabránila. Vykoupila bych svému lidu mozna měsíc času, ale ne víc. Válka by byla stejně a má čest by přišla nazmar zbytečně.

Odpusť mi prosím, že ti píši jen tyto řádky, ale já musela říci: ,,Ne!“

Rujána

 

Když dopis dopsala, několikrát si jej po sobě přečetla. Mrzelo jí, že to možná skončí jen dopisem, ale co mohla dělat jiného? Sama byla s rozumem v koncích. Nezbývalo jí než čekat, až někdo přijde.

A on nikdo nešel…

Žádná švadlena, žádná služebná s jídlem, žádný sluha, zvoucí ji na královskou večeři. Nic… Byla v pokoji s mřížemi v oknech, jako vězeň.

Nejdříve jen seděla na židli. Pak přecházela po pokoji. Několikrát použila i onu místnost, ale pak už měla hlad a žízeň a nervozita vzhledem k nevyhnutelnému zítřejšímu obřadu stále stoupala. Podívala se z okna na slábnoucí světlo dne a věděla, že pro ní neexistuje východisko. Pokud jí nebude umožněno zítra sňatek odmítnout, stane se ženou Irwëlovou a kdo ví, jak nízký takový život pro ni bude.

A přitom si byla jistá, že takhle to nemá skončit. Že nevyrůstala tolik let pro to aby skončila v posteli takového člověka. Že by se měla alespoň pokusit zachovat si tvář i čest. Jen kdyby ovšem věděla jak na to.

Učila se boji, ale to neznamenalo že by snad byla hloupá. Naopak. Patřila k inteligentním ženám. Stejně tak, jako patřila k těm krásnějším, i když existovaly jistě i půvabnější elfky, mezi válečnicemi byste nenašli jedinou, která by se jí vyrovnala. Jenže právě krása se jí měla stát osudnou a chytrost byla tím, co jí bránilo jednat spontálně.

Tu noc se jí spalo ještě hůř než tu minulou. Dlouho nedokázala usnout a dívala se skrze mříže v okně na stříbrný kotouč Elvien, strážkyně noci. Když jí nakonec přemohla dřímota zdály se jí neklidné sny a když jí následně někdy kolem půlnoci probudilo naléhavé klepání na dveře její komůrky, nepamatovala si ze svých snů nic a připadala si hůř než když šla spát.

Co se to…? Protřela si oči.

Klepání se ozvalo znovu. Takže se mi to nezdálo… Vstala. Rychle a hbitě. Tak jak byla, jen ve spodním prádle, vyňala opatrně meč z pochvy a postavila se vedle dveří na tu stranu, kam se odevíraly, aby ji pozdní návštěvník hned neviděl.

„Dále,“ vyzvala jej tiše, se srdcem tlukoucím až někde v krku.

Klika se pohnula a dveře otevřely. Pevněji sevřela jílec meče. Nečekaný host učinil dva rychlé kroky a Rujána se pohnula. V okamžení se služka zastavila s čepelí na hrdle.

„Musíte pryč,“ hlesla ta žena. Rujána ničemu nerozuměla. Evidentně to byla služebná, podle šatů. Vypadala vyděšeně s mečem na krku a Rujána se mohla jen domnívat, která z nich se bála víc.

Spustila ostří k zemi a dívka zavřela dveře.

„Kdo jsi?“ vydechla Rujána spěšně.

„To není důležité. Musíte se převléct,“ naléhala.

„Převléct?“

„Musíte utéct, princezno.“ Bylo to jako blesk z čistého nebe. Celou dobu doufala v příležitost uniknout a teď tu stála přímo před jejíma očima v podobě nuzné ženy.

„Ale… Co bude s vámi?“ Pokud si měla vzít její šaty což naznačovala, když se před ní začala svlékat, byla tohle dost důležitá otázka.

„Nejspíš mě zabijí.“ Mluvila odhodlaně, ale Rujáně se ta představa příčila. Bylo nemyslitelné, aby utekla jako prašivá krysa a nechala za sebe potrestat někoho jiného.

„Pojďte se mnou.“ Vzala ji za ruku.

„To nejde, výsosti,“ vyškubla se jí. „Nemohu utéct, zabili by mojí rodinu.“ Ano, chápala ji, jen netušila proč to ta dívka dělá.

„Ale proč?“ Věděla, že teď nemluví vůbec jako princezna, jenže to pro ni byl zkrátka příliš veliký šok…

„Tohle musí skončit!“ odpověděla jí. Rujána věděla co má na mysli. Na to se ptát nemusela. Pořád jí to ale nešlo přijmout.

„Vezměte svou rodinu s sebou,“ zkusila to ještě.

„To už by bylo příliš velké riziko,“ naznačila služebná podávajíc jí svou sukni.

Rujána se jen dívala. Vůbec se jí to nelíbilo.

„Nemohu vás tu jen tak nechat.“ Zadívala se služce přímo do očí a natáhla ruku k sukni. „To nejde. Nemohu odjet…“ Zavrtěla hlavou a ruku opět svěsila. Služka se na ní nechápavě dívala a tak Rujána pokračovala: „Musím zjistit kde je můj bratr a co se tu stalo!“

„Musíte si pospíšit, můžete se přeci vrátit později, jako někdo jiný…“ řekla jí ta žena a tak se Rujána nakonec přeci jen začala oblékat do jejích šatů. Šlo jí to rychle. I služka se převlékala. Brzy už byly kompletně vyměněné, jen zbroj a meč si princezna ponechala. Obojí skryla pod šaty.

„Slibuji, že se postarám o to aby byl král Irwël svržen a potrestán,“ zašeptala ještě, té ženě když vzala za kliku. Cítila že je to její povinnost. Ne jen to slíbit, ale učinit tak. Pro tu dívku, pro její lid, který trpí. Ta dívka se chystala položit život pro ni a ona jí dlužila učinit vše aby její oběť nebyla zbytečná.

Fakt, že to možná bude nad její síly, si uvědomila, až když vyšla ze dveří a nalezla své dva strážce ležící v bezvědomí, nebo snad mrtvé, a jejich jídlo vykydnuté na podlaze. Chodba zela prázdnotou a bylo jen na ní, aby spěchala z toho hrůzného místa pryč…

Doporučené z našeho blogu:

  • Hrdost a čest – Kapitola 6Hrdost a čest – Kapitola 6 Když Rujána vešla do svého pokoje, sáhla po ovoci z mísy na stole. Byla za ten šťavnatý plod ráda. Po posledních dnech jí to připadalo jako pohlazení. Něco malého k jídlu jí přinesla […] Posted in Hrdost a čest
  • Hrdost a čest – Kapitola 7Hrdost a čest – Kapitola 7 Falwik olejem opečoval svůj meč a odložil jej na stůl právě ve chvíli, kdy rytíř Restalon vešel dveřmi jejich domu. Vstal aby ho přivítal: „Buď zdráv, tati.“ Ale vzápětí si všiml otcovi […] Posted in Hrdost a čest
  • Hrdost a čest – Kapitola 5Hrdost a čest – Kapitola 5 Spěšné kroky zněly nocí možná až příliš hlasitě a to měla boty s měkkou podrážkou. Připadalo jí, že kroužková košile je moc těžká a zní jako klubko hadů. Meč neustále držela pod sukní a […] Posted in Hrdost a čest
  • Hrdost a čest – PrologHrdost a čest – Prolog Kdysi dávno elfové nežili ve společné říši a obývali jak hluboké hvozdy, tak širá luka a daleké stepy. V těch dobách, žili ve společenství mnoha klanů a každý z nich měl svého […] Posted in Hrdost a čest
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *