Hrdost a čest – Kapitola 5

Hrdost princezny

Spěšné kroky zněly nocí možná až příliš hlasitě a to měla boty s měkkou podrážkou. Připadalo jí, že kroužková košile je moc těžká a zní jako klubko hadů. Meč neustále držela pod sukní a překážel jí při běhu.

Chvíli běžela, pak šla rychle. Viděla několik stráží, ale nikdo jí nezastavoval. Zřejmě je dostatečně zmátlo její oblečení. Žádný z nich jí pravda neviděl příliš z blízka.

Zahnula chodbou do vstupní haly a pak k bráně, kterou ze vnitř nikdo nehlídal. Usoudila, že si sebou byl král Irwël natolik jistý, že nepočítal s tím že by mu mohla utéct.

Vzala za masivní kliku a otevřela. Bylo v tom ale něco víc. Něco, co jí nedopřávalo klidu. Jen kdyby měla na myšlenky čas…

Vyběhla ze vrat na vrchol schodiště a uviděla dole stát osedlaného koně a u něj nějakého jiného sluhu. Viděla ho celkem dobře. Elvien byla té noci v dobrém rozmaru. Nepamatovala si jeho tvář, musela jej vidět prvně, ale to nebylo nic zvláštního. Sama zde byla dohromady několik hodin. Jen kůň nebyl její hnědý Pelatreus a to ji zarazilo.

Seběhla dolů. Nesměla se moc zdržovat a věděla. Sluha pustil otěže.

„Děkuji,“ vydechla a sama vzala uzdu do rukou.

„A můj kůň? Kde je?“ Prostě se musela zeptat.

Neodpověděl a otočil se k odchodu. Došlo jí, že vlastně sluhové zde nemohou mluvit.

„Děkuji,“ hlesla ještě tiše, než se vyhoupla do sedla. Nemohla čekat, nemohla Pelatrea hledat ve zdejších stájích, když ani nevěděla kde jsou. Nemohla nic. Jen ujíždět s větrem o závod a doufat, že na rozdíl od Elvien bude Pán větru Irvel milostiv jejím krokům a skryje stopy jejího útěku…

„Hyjé!“ pobídla svého nového koně a vyrazila vstříc svému osudu. Nic. Žádné poplašné troubení se zatím neozývalo. Ulice byly prázdné, na hradbách žádné strážné ohně, brána dokořán…

Projela a žádný šíp se jí nepokusil trefit do zad. Bylo to celé nějaké podivné. Jako sen, který je krásný ale přece po něm zůstane špatný pocit.

Zastavila. Ujela sotva míli, ale musela zastavit, aby si utříbila myšlenky a rozhodla se kam vůbec pojede dál…

Jistě. Kojten nechala za sebou, ale skutečně činila správně? Nechtěla si krále Irwëla vzít za manžela. Nevěřila, že její bratr zabil kojtenského prince, nevěřila že by skutečně vykoupila svému lidu mír… Ale na druhé straně neutekla přeci jen až příliš snadno? Sluhové v hradu nemluvili, ale ta služebná přeci ano. Jak to, že jí nikdo nezastavil? Jak to, že si nikdo nevšiml ležících stráží před jejím pokojem? Proč už netroubí kojtenské rohy? Nevěděla. Byla tu také ještě ta brána, stráže kteří před ní nebyly, sluha s koněm, který ani nebyl její… Proč jí nedali Pelatrea zpátky? Kde je její kůň a kde je Sinistar?

Utíkala z Kojtenu jako zbabělec. Kam se poděla její hrdost a čest? Neměla by snad hrdě nést svůj úděl princezen? Jenže co hrdého by bylo životě, který by ji tam čekal? Měla pohřbít hrdost gaerdulanské princezny při sňatku s Irwëlem a zachovat sobě i otci ztracenou čest? Jenže kojtenský král nebyl čestný. Nějaká žena byla ochotná se obětovat, aby ona mohla žít. Ta žena jí věřila a té Rujána slíbila, že Irwël zaplatí za své zločiny. Nemohla se již vrátit. Cesta zpátky jí byla uzavřena, leč brána Kojtenu stále zela dokořán. Existovala tedy jediná cesta a to vpřed.

Ale kam? V kapse sukně, kterou jí služebná půjčila jí hřál dopis pro otce. Připomínka minulého odpoledne. Měla by se tedy vrátit do Gaerdulanu a nechat mu jej tam? Jenže co by tím dokázala? Jen by otce zklamala. Ne, po Sinistarově zmizení nemohla sama jen tak zmizet. Nemohla odjet, i kdyby snad věděla kam. Bylo její povinností před otce předstoupit a hájit sebe a své rozhodnutí z Kojtenu uprchnout. Pokud se nedokáže obhájit před ním, jak by se měla hájit před s sebou samou? Tohle otec musí pochopit… Doufala, že ano. Že skutečně, má takové argumenty, které i vládce Gaerdulanu bude muset přijmout, pokud by je již nepřijal otec, jako takový.

Srdce se jí třáslo a pochybnosti hlodaly, ale i přesto všechno se rozjela směrem k domovu. Prostě musela věřit, že činila tak dobře jak bylo možné. Musela se dokázat obhájit, jinak by uvalila na svůj rod hanbu i válku a to bylo něco s čím by nedokázala žít. Raději by si sáhla na život než žít v hanbě.

V ten moment zapomněla na dopis. Nemohla už o něm dál přemýšlet jako o možnosti, byť si to jedna skrytá část jí samé snad přála. Rujána nesměla být zbabělá a nesměla se zbaběle chovat, i kdyby chtěla. Něco se od ní očekávalo a tím něčím byla zodpovědnost. Tohle jakoby jí Lexera postavila do cesty coby zkoušku a v té zkoušce hodlala obstát. Musela. To byla její povinnost.

Ale kde v tom případě je její srdce? Její rozum? A proč by obojí nemohlo jít ruku v ruce? Pobídla raději koně odhodlána jet celou noc až do rána. Takové otázky jí nepříslušely.

Jela rychle, pospíchala. Noc ubíhala a míle s ní. Když se před ní objevily palisády Gaerdulanu nezazněly ani rohy. Stráže ji nechali projet, ale bylo zjevné, že nepoznali kdo přijíždí. Jiný kůň, hřebec černý jako uhel. Vlasy skryté pod kápí, prosté šaty. Kdo by pod tím vším hledal princeznu, která má mít právě dnes svatbu mnoho mil odtud?

Jenže to Rujáně nevadilo. Vlastně jí vůbec nezáleželo na tom, jestli jí poznají nebo ne. Měla jediný cíl a tím byl její otec.

Prosvištěla hradištěm jako vítr, u paty schodiště seskočila z koně, dopadla do pokleku a rozeběhla se nahoru. Stráže se zarazili. Připravili svá kopí…

Rujána sňala kápi a zavlnila své bílé vlasy ve větru. Oba strážci se jí uklonili. Ještě nikdy ji neviděli odhodlanější s tak tvrdým pohledem…

Brána otevřela jediným mohutným zapřením paží a halou vykročila beze slova do útrob sídla, které dobře znala.

Nechtěla s nikým mluvit. Raději si otce najde sama, než by se ptala na cestu v takovou důležitou chvíli. Jako první zamířila do jeho pracovny.

Zaklepala.

„Dále,“ vyzval ji otcův hlas, netuše, kdo za dveřmi stojí.

Teď nebo nikdy… Vzala za kliku a otevřela.

Král Runotrev vzhlédl od práce a upřel svoji unavenou tvář na dceru, která stála ve dveřích.

Jediný pohled mu stačil aby ještě zpřísněl.

„Co ty, dcero, zde?“ zeptal se držíc svůj hlas na uzdě. Byl král, to jistě, ale byl i otec a spravedlnost velela dát jí možnost aby vše vysvětlila, ať už jeho myšlenky vířily jak chtěly.

„Jsem zde, otče, aby se hájila,“ odvětila co nejpevněji. Lehkému záchvěvu hlasu se ovšem ubránit nedokázala. Na této chvíli záviselo všechno.

Runotrev sepjal ruce. „Mám tomu rozumět tak, že jsi z Kojtenu, odjela a odmítáš si krále Irwëla vzít?“

„Ano.“ Na přímou otázku, přímá odpověď. Nevěděl co na to říct. Stála před ním hrdá a vzpřímená. Měl by ji vyslechnout, ale pokud opravdu udělala co mu teď říkala, znamená to válku. Válku a hanbu…

„Pak tedy můžeš jít oznámit našemu lidu, proč bude válka.“ Pokynul jí rukou ke dveřím za jejími zády. To ale Rujána nemohla.

Přišla o dva kroky blíž. Uvnitř se celá třásla a uvědomovala si, že je to strach. Přesto ovšem musela vynést ty nejsilnější karty, jaké měla v ruce. Nesměla dovolit otci a králi Gaerdulanu, aby jí odbil!

„Válka, otče, by byla stejně!“ Pokud něco mohlo Runotreva přimět aby skutečně naslouchal, byla to tato slova. „Víš co byla první slova krále Irwëla, po mém příjezdu?! Řekl: „Je u vás více, takových žen?“ Pochopitelně jsem odpověděla, že ano. Nepovažuji se za krásnější, než jiné elfské ženy našeho klanu. A on odvětil: „Tak to jsem možná udělala chybu s tou válkou, ale lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.“!“ Narovnala se ještě více a založila ruce na prsa. „Já nejsem vrabec, otče!“ Jak mluvila její hlas se víc a víc stupňoval. Potřebovala to ze sebe setřást všechny ty urážku, to ponížení a hanbu…

„Také mi řekl, že u nich jsou ženy zvyklé poslouchat. Snažila jsem se mu vysvětlit, že u nás jsou ženy rovnoceny mužům, ale on se s pokojil s tím že mi oznámil, že tam nejsem u nich.“ Rozvyprávěla se dál, už o něco méně úderně. „Pokoj, kam mne ubytovaly, byl srovnatelný s vězeňskou celou. V okně jsem měla mříže, otče!“ Přišla ještě blíž a opřela se rukama o jeho stůl.

„Před vchodem stáli stráže a odmítli mne pustit i na toaletu, kterou mi nahrazovalo cosi v malé místnůstce hned vedle pokoje. Copak takto zachází král, se svojí budoucí ženou?“ Jen hrdost jí bránila mít v očích slzy.

Celá se chvěla. Ruce měla napjaté, skoro až v křečích a tak se pustila stolu a opět se narovnala. Uvědomila si, že pořád ještě mluví s králem a i s ním musí jednat s jistou úctou a respektem.

„Ne otče,“ řekl na závěr a zakroutila hlavou, „nevěřím že bych sňatkem s ním zabránila válce. Ten muž nemá v těle kouska cti. Život po jeho boku by byl životem otrokyně. Sluhové v jeho paláci nemluví a není to pro to že by se narodili němí. Možná, ale jen možná, bych oddálila válku o jeden život Elvien, snad o dva, ale jistě ne o víc, otče můj a králi. A myslím že ani ty tomu nevěříš… Ne doopravdy.“ Musela se vydýchat, protože se jí z množství slov téměř zatočila hlava.

Runotrev vstal. Po celou dobu co Rujána mluvila, si hleděli do očí. Ani na okamžik jí nepřerušil a vnímal každé chvění jejího hlasu. Poznal i její strach. Byl však vděčný za to, že jej dokázala překonat, že přišla a hájila se před ním ač nemusela. Ukázala mu, že je skutečně hrdou dcerou svého otce a čestnou ženou, pro níž stojí i vést válku.

„Poslal jsem tě do Kojtenu, dcero, abych zabránil válce. Pokud říkáš, že válka by byla stejně, a já ti věřím, nemá smysl, abys se za krále Irwëla provdala.“ Usmál se na ni. „Vítej doma,“ dodal vlídně, přešel k ní a otcovsky ji objal. Za tuto chvíli byl velmi rád.

I Rujána byla ráda, že ji pochopil. Už v to téměř ani nedoufala, i přesto, že věděla, že nesmí vzdávat naděje.

„Ještě dnes vyšlu posli do ostatních vesnic. Musíme se připravit na válku,“ začal král, když jejich objetí povolilo a opět se usadil za svůj stůl, „jsem rád, že jsi se vrátila,“ dodal ještě, ale Rujána, mu do toho vstoupila.

„Nezdržím se zde dlouho,“ řekl pevně, plna nového odhodlání. Jistě, byla ráda že je doma, nesmírně vděčná, že se za ni otec postaví, ale cítila, že její místo je jinde. Ano, jistě. Princezna Gaerdulanu by měla stejně jako její otec stát v čele vojska, jenže dala svůj slib. Slib neznámé Kojtenské ženě. A poutalo ji bratrské pouto se Sinistarem, kterému měla pocit, že stále ještě nedostála. Přesto, že ke svému otci byla upřímná, neřekla mu zdaleka všechno co se v Kojtenu odehrálo. Neměla čas vypravovat vše do detailů…

„Opouštíš svůj lid v čase války, Rujáno?“ Otcův zkoumavý pohled ji propaloval. Tolik by si přála říci: „Ne otče, budu stát po tvém boku.“; ale nemohla.

„Ano, otče, musím se tam vrátit.“ Už to neznělo odhodlaně, ani hrdě. Přesto z jejích modrých očí bylo znát, že jsou ta slova upřímná.

„Vrátit, dcero? Ale proč?“ Zdálo se že král chápe svoji dceru čím dál méně.

„Musím najít svého bratra,“ vydechla tedy v odpověď.

„Uvědomuješ si, že mají-li se věci tak, jak vyplývá z tvých slov, je již pravděpodobně mrtvý?“ Runotrevovi se ta slova neříkala lehce. Miloval svého syna stejně jako svou dceru.

„Ano otče, já vím. Ale možná také není…“ Pokusila se naznačit.

„Pokud ale není, tak proč nepřišel aby se obhájil?! Kde je?“ Nechtěl o tom mluvit. Ne, takhle. Ty otázky jej pálily stejně jako jeho dceru. Jenže on byl v tomto případě bezmocný…

„Třeba nemůže…“ naléhala. „Mohou ho někde držet.“

„Ano, možná ano. Ale co zmůžeš ty? Uvědomuješ si, že když tě chytí, ohrozíš tak celý svůj lid? Král Irwël už jistě ví, že jsi zmizela. Dá tvůj podrobný popis svým mužům a ti tě budou všude hledat.“

„Nenajdou mě.“ Otcovy argumenty byly pravdivé a vážné. Těžko se hledaly protiklady.

„A pokud ano? Mohou nás vydírat…“

„Nedopustím aby mne použili proti tobě a našemu lidu,“ skočila mu do řeči s pomyšlení na smrt. Raději zemřít, než být nástrojem k vydírání.

„Nedopustíš? A jak bys to asi tak udělala?“ Už-už se nadechovala k odpovědi, když v tom jí otec zadržel pohybem ruky. „Jediný způsob, jak zajistíš, aby tě nemohli použít proti nám, je že zůstaneš zde. Musíš také myslet na to, že pokud je Sinistar opravdu mrtev, jsi jedinou dědičkou Gaerdulanského trůnu.“

Povzdechla si. Ale já to musím udělat. Musím tam jít… Slíbila jsem to! Připadala si znovu jako v pasti. Měla by o svém slibu říci otci? A co by jí na to asi pověděl? Na to že za sebe nechala popravit jinou ženu a utekla jako zbabělec? Jediné co tohle mohlo odčinit, bylo aby svůj slib skutečně splnila. Jenže aby ho mohla splnit, potřebovala nejprve očistit svého bratra i sebe a celý otcův rod.

„Ale jak to bude vypadat otče? Chci bratra najít pokud žije, chci ho očistit je-li mrtev. Musíš mi to dovolit… Vždyť takto to vypadá, jako by Kojtenský král, byl skutečně v právu…“ Myslela i na motivaci svých svých lidí. Jistě by se raději bili, kdyby si byli jistí, že jsou v právu, že se bijí za pravdu a čest.

„Ostatní klany se o naší válku nezajímají a já ti věřím. Nebo si snad za svým slovem nestojíš?“ zeptal se a díval tvrdě, ale ona si za tím přeci stála. Opravdu věřila všemu co mu řekla…

„Samozřejmě, že si stojím za vším co jsem ti řekla, otče. Věřím že válka by byla stejně.“ Nemohla říct víc, cokoliv dalšího, byť jen slůvko navíc, by její řeč poničilo.

„Pak je vše v pořádku.“ Odvětil a král a pokusil se na Rujánu pousmát, ale ta se na něj stále dívala upřeným pohledem odhodlaných očí.

Tentokrát si povzdechl král.

„Žijeme, ve svobodné zemi, Rujáno. Alespoň nyní ještě ano. Chceš-li skutečně odejít, nemohu ti bránit. Nezbývá mi než věřit, tvému úsudku. Věřit, že víš co činíš.“ Usmála se na něj vděčně, ale král ještě neskončil: „Nejezdi ale na území nepřítele. Pokud ti smím jako tvůj otec poradit, měla by jsi jet někam jinam, kde tě nikdo nebude hledat.“

Rujána vytřeštila oči. Nechápala otcova slova. To mě jako posílá pryč? To ne! Ne, ona přeci nechtěla utéct. Nechtěla se schovávat, chtěla bojovat, jen trochu jinak než ostatní…

„Ale otče, já se nebojím boje ani války.“ Myslela si, že přesně to si král myslí, ale mýlila se.

„Já vím dcero, to já vím moc dobře. Ale přiznejme si pravdu. Nejsi v boji ještě příliš zkušená,“

„Ale kde jinde než ve válce se naučím víc? Ve válce se přeci bojuje, otče!“ cokoliv jí připadalo lepší než být odeslána někam pryč, daleko od toho všeho, kde nebude k ničemu.

„Ve válce, dcero! Se hlavně umírá… Ti kteří přežijí, se jistě něco naučí, ale mnohem více jich zemře. To je třeba mít na paměti.“

Ale, otče… Její zklamané oči mluvily za vše, mnohem jasněji než slova.

„Chceš-li jet n svou cestu, jeď si. Ale doporučuji ti jet někam, kde se můžeš zlepšit ve svých šermířských dovednostech. Opravdu zlepšit, ne padnout mrtva k zemi, než stačíš jedinkrát pozvednout meč.“ On mi nevěří… Proč mi nevěří…? Ptala se sama sebe, ale musela uznat že má pravdu. Přeci jen co o válce slyšela a četla, byly vždy veliké ztráty a sama věděla jak na tom s bojem je. Učila se, snažila se, ale aréna ji nikdy nemohla nabídnout tolik, kolik možná bude potřebovat umět a znát. Pokud má její poslání někdy dokončit, musí otce poslechnout.

„Jak si přeješ, otče,“ přitakala neochotně. Jenže po tom všem, mohla se mu ještě příliš vzpírat.

„Dáš mi, na mou cestu ještě nějaké rady?“ zeptala se a snažila se vlastním dechem zahnat chmurné myšlenky.

Runotrev se pousmál. „Jednej čestně a s hrdostí. Pamatuj, že neúspěch není hanba. Čiň vždy tak, abys nemusela ničeho litovat. Aby až se jednou ohlédneš zpět nebylo nic zač by jsi se musela stydět.“

„Nejsem… Nejsem si jistá že úplně rozumím.“ Řekla popravdě. Taky kdo by mohl rozumět, také radě?

„Pochopíš časem,“ pověděl jí otec a stále se usmíval. I když v jeho očích byl znát smutek.

„Pak tedy doufám, že pochopím dříve, než bude pozdě.“ Úsměv opětovala se stejně smutným pohledem.

„Teď si jdi odpočinout, pošlu ti někoho, kdo ti pomůže připravit se na cestu.“ Řekl jí král a tím měl jejich rozhovor za skončený. Rujána tedy přikývla a odešla. Nemohla jinak, než jít něco sníst a pak se vydat do svého pokoje, kde vyčká toho, kdo jí pomůže připravit se na cestu.

Doporučené z našeho blogu:

  • Hrdost a čest – Kapitola 2Hrdost a čest – Kapitola 2 Týden… Celých sedm dní byla Rujána na všechno sama. Jistě, její úloha vládkyně v období míru nebyla těžká a mír stále oficielně panoval, to jen v jejím nitru byla předzvěst války […] Posted in Hrdost a čest
  • Hrdost a čest – Kapitola 7Hrdost a čest – Kapitola 7 Falwik olejem opečoval svůj meč a odložil jej na stůl právě ve chvíli, kdy rytíř Restalon vešel dveřmi jejich domu. Vstal aby ho přivítal: „Buď zdráv, tati.“ Ale vzápětí si všiml otcovi […] Posted in Hrdost a čest
  • Hrdost a čest – Kapitola 6Hrdost a čest – Kapitola 6 Když Rujána vešla do svého pokoje, sáhla po ovoci z mísy na stole. Byla za ten šťavnatý plod ráda. Po posledních dnech jí to připadalo jako pohlazení. Něco malého k jídlu jí přinesla […] Posted in Hrdost a čest
  • Hrdost a čest – Kapitola 1Hrdost a čest – Kapitola 1 První úder vykryla Rujána mečem. Dlouhé bílé vlasy jí zavlály kolem obličeje. Před druhým uhnula otočkou a sama sekla rytíři Sedranovi po břiše. Posted in Hrdost a čest
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *