Povídkový blog

Vítejte v domově fantazie

Přípravy

Když Rujána vešla do svého pokoje, sáhla po ovoci z mísy na stole. Byla za ten šťavnatý plod ráda. Po posledních dnech jí to připadalo jako pohlazení. Něco malého k jídlu jí přinesla služebná téměř vzápětí a teď nezbývalo než čekat.

Jenže to nebylo klidné a pokojné čekání, jak by se dalo čekat. Vůbec ne. Rujánu tížily myšlenky a vzpomínky. Pořád musela myslet na svého bratra a tu neznámou ženu, která jí umožnila útěk. Kdo asi byla? A jak to, že mluvila? Něco jí na tom nesedělo a nebylo divu. Jestli byla služebná, tak jak je možné že mluvila? Nebo Král Irwël dával řezat jazyky jen mužským sloužícím? A proč by to dělal? Ne, muselo v tom být něco jiného. Musela nějak otrávit stráže jídlem. Pokud je ale otrávila, musela mít přístup k jedům a takovým věcem. To se nenajde v obyčejné kuchyni… Ne, nemohla to být obyčejná služka. Ale co potom ty její šaty? A proč nechtěla utéct se mnou? Její rodinu by můj otec jistě ochránil… Připadala si kvůli tomu hrozně. Jistě, dala jí slib, hodlala jej splnit, ale copak jí to zachrání život?

Utekla jsem nějak moc snadno… říkala si. Byla to pravda. Nikdo se jí nepokoušel bránit a ta brána… Proč byla otevřená? Jak často stráže v Kojtenu vídají uprostřed noci někoho odjíždět z hradiště pryč? Připadalo jí to celé jako léčka. Dokonce jí napadlo i to, že její útěk zosnoval kojtenský král, aby získal další záminku k válce…

Pokud tomu tak ale je, je to jen další důvod proč musím očistit svého bratra i sebe… Kdyby Irwël vyhrál válku, kdo uvěří tomu, že by byla stejně? Věděla, že pak už by její slovo neznamenalo vůbec nic.

A to mě otec posílá pryč… Musela odjet jak jí otec radil, koneckonců už to slíbila, ale na druhé straně věděla stejně jistě, že si musí pospíšit a co nejdřív se zlepšit a vrátit. Ne, že by měla nějakou přesnou představu jak toho docílit, ale neměla navybranou. Opět…

Rujána potřásla hlavou a vzala do ruky svůj kostěný hřebínek, aby si pročesala své stříbřité vlasy. V noci vstala rychle a neměla na úpravy čas. Zbytek noci v sedle jí dvakrát nepřidal a teď, když měla chvilku, uznala že je čas s tím trochu něco udělat.

To nejde… Nemůžu pochybovat… Říkala si. Musela věřit stejně jako v noci, že činí to nejlepší co může. Nesměla si myslet že to celé byl Irwëlův plán. To b totiž znamenalo že se nechala napálit, že podlehla svému strachu a nezachovala se správně…

Musela splnit svůj slib, musela Irwëla svrhnout a jestli k tomu potřebuje posílit někde za hranicemi Gaerdulanu, tak pojede a dokáže to.

Kdosi zaklepal na dveře.

„Vstupte,“ vyzvala jej, celá nedočkavá.

Muž, který vstoupil, ale v žádném případě nepřipomínal někoho koho čekala. Byl to mladý elfský muž, ne starší než její bratr, syn otcova nejlepšího přítele, rytíře Restalona, Falwik. Rujána si až teď uvědomila, že ho vlastně vůbec nezná. Id časů dětských her vyrostl a ona jej až do dnešního dne brala jako samozřejmost. Občas trávil čas se Sinistarem, ale povětšinou ani s ním ne, protože Sinistar často jezdíval pryč. Na druhé straně musela Rujána uznat, že se doposud o Falwika nikterak nezajímala. Ani nezpozorovala, že by snad on o její přítomnost zájem projevil.

„Zdravím vás,“ pozdravila slušně, ale nedokázala zakrýt prvotní překvapení.

„Hm…Dobrý den,“ procedil skrz zuby a povzdechl si. Na první pohled se choval… Zvláštně. Už jen jak se tvářil. Ten jeho přezíravý pohled. Že se na Rujánu ani nepodíval…

„Otec vás poslal, abyste mi poradil, co si vzít na cesty?“ zeptala se tedy přímo. Nevěděla co si o něm a jeho chování myslet. Nutno říct, že ano. Byl pohledný. Atletická postava, hladká tvář, pichlavý pohled zelených očí, tenké rovné rty a malý nos doplňující dokonale jeho oválný obličej s trochu ostřejší bradou. Sestřihané bílé vlasy mu dokonale slušely. Oproti králi Iwëlovi to byla rozhodně změna. Ačkoliv pravda byla, že na svatbu s Falwikem se rozhodně nechystala. Ani nevěděla proč jí napadají takové myšlenky, jako porovnávat právě tyhle dva. Falwik byl vyšší než Rujána, mužný, jak se na budoucího rytíře slušelo. A přeci si zachovával jistý mladický šarm.

„I tak se to dá, říct, madam,“ odpověděl s jistou nelibostí, nebo nucenou smířeností.

Rujána to nechápala. Udělala snad něco špatně? Proč by syn nejlepšího přítele jejího otce nemohl být i jejím přítelem? Tak proč se chová tak… Jinak?

„Dobrá, tak prosím,“ řekla a připravila si na stolku list Kelestu, vyndala ze šuplíku tuž a kalamář. „Řeknete mi co všechno bude při cestování potřebovat?“ Tvářila se schválně stejně odtažitě jako jednal on s ní.

Protočil oči v sloup, opřel se o zeď a začal znuděně odpovídat: „Alespoň dvě přikrývky, křesadlo, pochodně, zásoby…“ A Rujána pečlivě zaznamenávala jeho odpověď.

Když skončil s vyjmenováním i podrobnějších věcí, princezna ještě jednou přelétla napsané položky a poté se na svého hosta znovu zadívala. Přišlo jí trochu líto, že s ní jedná právě takovým to způsobem. Zvlášť když to nechápala.

„Dobrá tedy,“ zaujala k němu neutrální postoj, „můžete jít.“ Vstala ale on stále stál na stejném místě. Tedy ano, odlepil se ode zdi, ale jinak zůstával v jejím pokoji.

„Obávám se,“ začal skepticky, „že to nebude tak jednoduché, výsosti.“ Jeho hlas se stále pohyboval v dolních rovinách. Rozhodně nevypadal vůbec nadšeně.

„Prosím?“ Nechápala co se děje.

„Nemohu prostě odejít, řekli mi, že mám jet na tu “výpravu“ s vámi,“ utrousil bez nadšení.

„Se mnou? Vy?“ Nechápala. „Ale proč?“ Do této chvíle byla přesvědčená, že je to její cesta.

„Můj otec tak rozhodl. A zřejmě i ten váš otec.“

Cože?  Nemohla tomu uvěřit.

„Nezdá se, že byste tím byl zrovna nadšen,“ utrousila.

„A vy snad ano?“ kontroval jí zpět stejnou ironií. Začínalo jí jeho chování rozčilovat.

„Pokud se mnou jet nechcete, proč jste to svému otci neřekl?“ zeptala se se zájmem.

Povzdechl si. „Protože mi nepřísluší odporovat královu přání.“ Tak a dost! Nadechla se a zatvrdila.

„Pokud nepůjdete vy, vysvětlím to svému otci sama!“ rozhodla se, ale Falwik si jen odfrkl.

„Prosím?“ zarazila se ještě u dveří.

„Ale nic,“ protočil oči a zadíval se do útrob princeznina pokoje.

„Proč se mnou nemluvíte narovinu?“ zeptala se přímo, protože měla dojem, že jí zde něco uniká.

Znovu si povzdechl, chvíli mlčel a pak teprve odpověděl: „Můj otec mi velmi kladl na srdce abych držel svůj jazyk na uzdě a mluvil s vámi jen tak jak se sluší na princeznu.“ Tentokrát se jí dokonce podíval zpříma do očí. Měla zvláštní pocit, jakoby jeho očím nedokázala čelit bez zachvění. I proto se rozhodla jeho pohledu odolat.

„Jak si přejete. Vyčkejte zde, za pár chvil jsem zpět. Vysvětlím svému otci jak se věci mají.“ Docela si věřila, když za sebou zavírala dveře vlastní komnaty a vykročila za otcem, který ji přijal jak jinak než s otevřenou náručí.

„Děje se něco?“ zeptal se jakmile vstoupila, dnes již podruhé do jeho pracovny.

„Tak bych to neřekla otče… Falwik mi přišel říct co budu potřebovat na své cestě a já si jeho slova zapsala. Posléze mi ovšem oznámil, že jej jeho otec posílá jako můj doprovod, údajně na tvé přání.“ Naznačila jádro svého problému. Nejprve si chtěla být jistá, že je tato domněnka správná.

„Ano to je pravda.“ Potvrdil jí bez mrknutí oka.

Ale to přece… Proč?

„Proč?“ zeptala se tedy přímo. Před pár hodinami se přišla hájit ona a nyní bylo na králi, aby obhájil své rozhodnutí.

A Runotrev byl na tuto situace připraven.

„Rujáno,“ začal pomalu, protože chtěl aby jeho slova skutečně pochopila, „posílám Falwika s tebou, protože s Restalonem už trochu cestoval. Abys pochopila. Můj přítel mi nabízel, že se jeho syn zúčastní války po jeho boku, ale já to odmítl. Jak už jsem ti vysvětloval, válka není nic pěkného a ve válce se především umírá. Jak jistě víš, mladému Falwikovi je jen málo přes čtyřista let. Je pouze o několik desetiletí starší než jsi ty sama. V boji jste na tom oba zhruba stejně. Tady jej nic jiného než smrt nečeká. Zatímco s tebou na cestě ti může být užitečný. Ty jsi ještě nikdy na cestách nebyla. Nejde jen o cestování samotné, ale hlavně o přežití na cestách. Mimo toho je to Restalonův jediný syn.“ Oznámil své dceři všechny podstatné argumenty.

Takové argumenty že Rujáně nezbylo než je přijmout a rezignovat rozhodnutí svého otce a krále.

„Jak si tedy přeješ, otče. Pojede se mnou.“ Uklonila se a vrátila do pokoje, kde Falwik pořád stál přesně tak jak ho zanechala.

„Tak co, princezno, uspěla jste?“ Stála ta ironie v jeho hlase. Vzhledem k tomu co jí právě otec řekl jí jeho chování rozčilovalo ještě více. A o to méně jej chápala.

„Nikoliv,“ přiznala. „Vypadá to, že pojedeme spolu. Pokud tedy nemáte nic proti, vyjedeme zítra ráno. Dnes už bychom daleko nedojeli, i kdyby se nám podařilo vše tak rychle připravit.“

Falwik si cosi zabrblal.

„Prosím?“

„Jistě, paní,“ řekl nakonec, „Mohu už jít?“ zeptal se trochu důrazněji a odměřeněji než doposud. A to už si Rujána myslela, že to ani není možné.

„Zajisté, pane,“ dala mu své svolení a tak odešel. Nechápala to. Jak se k ní choval. Proč ho asi jeho otec nabádal aby s ní jednal právě takhle, mají-li spolu cestovat? Mohla by se na to svého kmotra zeptat, ale nepovažovala to za dobrý nápad. Koneckonců, pravda byla, že je princezna. Nemohla očekávat že se k ní někdo bude chovat jinak než právě takhle, ale proč tolik ironie? Proč ta nevlídná tvář a odtažitý pohled? Nedávalo jí to smysl.

Nezbývalo jí než doufat, že to zítra bude lepší, až skutečně z Gaerdulanu odjedou. Koneckonců byli oba na jedné lodi a ze slov jejího otce vyplývalo, že s ní Falwika posílá protože on má nějaké zkušenosti s cestováním a také pro to aby oba dva přežili. Což ovšem znamenalo, že za něho měla jako princezna odpovědnost.

To mi ještě chybělo… co když se mu někde něco stane? Jak se pak budu moci vrátit domů? Nechtěla myslet na nejhorší, ale nebyla hloupá. Uvědomovala si, že její cesta nebude bezpečná. Což o to, než se naučí bojovat lépe, to snad tak nebezpečné nebude, ale později? Až se vrátí do Kojtenu shánět důkazy o Sinistarově nevinně? Co kdyby se ocitli v nebezpečí? Zemřel by pro ni? A jak by s něčím takovým mohla žít? Být zodpovědná za smrt syna otcova přítele? Posílal ho s ní aby zajistil, že Restalonův syn přežije, ale kdyby nedokázala dostát otcově důvěře?

Zase v pasti… Přemýšlela proč si tak připadá stále častěji. Jenže neměla na výběr neznala žádný argument, který by jejího otce přesvědčil o něčem jiném. Sama zjistila že si nepřeje aby zemřel. Pokud mohla zachránit byť jediný život stálo to za to. I když nevěděla za co přesně.

Vzala si Kelestský list se seznamem věcí a odešla shánět vše potřebné…

Doporučené z našeho blogu:

  • Hrdost a čest – Kapitola 5Hrdost a čest – Kapitola 5 Spěšné kroky zněly nocí možná až příliš hlasitě a to měla boty s měkkou podrážkou. Připadalo jí, že kroužková košile je moc těžká a zní jako klubko hadů. Meč neustále držela pod sukní a […] Posted in Hrdost a čest
  • Hrdost a čest – Kapitola 2Hrdost a čest – Kapitola 2 Týden… Celých sedm dní byla Rujána na všechno sama. Jistě, její úloha vládkyně v období míru nebyla těžká a mír stále oficielně panoval, to jen v jejím nitru byla předzvěst války […] Posted in Hrdost a čest
  • Hrdost a čest – Kapitola 4Hrdost a čest – Kapitola 4 Zavřela oči, sesunula se podél dveří až kroužková košile zarachotila a sedla si na práh. Tak nějak tušila že na otázku, proč, odpověď jen tak nedostane. A přitom byla vlastně […] Posted in Hrdost a čest
  • Hrdost a čest – Kapitola 3Hrdost a čest – Kapitola 3 Té noci Rujána stěží zamhouřila oka. Nechtěla doopravdy spát. Svět se kolem ní začal stahovat a i když si říkala, že je přeci hrdá princezna a stejně tak tedy ponese rozhodnutí svého otce […] Posted in Hrdost a čest

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přihlásit

Subscribe me

* This field is required
error: Content is protected !!