Hrdost a čest – Kapitola 7

Směr cesty

Falwik olejem opečoval svůj meč a odložil jej na stůl právě ve chvíli, kdy rytíř Restalon vešel dveřmi jejich domu.

Vstal aby ho přivítal: „Buď zdráv, tati.“ Ale vzápětí si všiml otcovi zadumané tváře.

„I ty, buď zdráv, Falwiku,“ oplatil mu jeho otec a počal se svlékat ze své zbroje. Syn hned zvědavě přispěchal, aby mu pomohl.

„Tak co se děje, tati? Už něco víš? Povídá se, že prý bude válka,“ ptal se hned. Restalon se na svého syna pousmál, protože moc dobře vycítil jeho horlivost.

„Už to tak vypadá,“ začal rytíř opatrně, ale pak se odmlčel, dokud nebyl již zcela odzbrojen.

„To je vše co mi řekneš?“ Nedal se syn odbít mlčením.

„Nespěchej, chlapče, ano? Jsi příliš netrpělivý…“ Položil Restalon Falwikovi ruku na rameno, podíval se synovi do očí a pak se s týmž chápavým úsměvem posadil ke stolu v sednici, kde si vzápětí našel místo, i Falwik. Ovšem ten ještě předtím musel vzít svůj meč, uklidit jej do pouzdra a pověsit na místo na zdi kam patřil.

„Tak co se děje, tati? Bude válka? Je pravda, že se princezna Rujána vrátila z Kojtenu nazpět?“ možná by se ptal i dál, kdyby se Restalon nenarovnal a neotevřel ústa k odpovědi.

„Ano, synu, bude válka.“ Falwik pocítil vzrušení. „A ano, princezna Rujána se vrátila z Kojtenu, stále jako svobodná mladá žena.“ Syn hltal každé z otcových slov po nichž prudce vstal a chtěl odejít do pokoje, když ho ovšem rytíř zastavil.

„Kam jdeš, Falwiku?“

„No na cvičiště, otče, musím trénovat.“ Byla synova jednoznačná odpověď. Restalon jakoby se díval do zrcadla, vracejícího jej v čase o mnoho století nazpět, kdy býval stejný jako nyní jeho syn.

„Počkej ještě. Neřekl jsem ti to nejpodstatnější!“

Falwik se zarazil a vrátil k otci.

„A to je co, otče? Co jsi mi neřekl…?“

„Ty se, můj synu, války nezúčastníš…“ Tak! Řekl to. To o čem věděl, že by sám v synových letech přijímal jen stěží.

„Cože? A proč? Proč bych neměl?! Jsem už dospělý. A-a jsem stejně dobrý, jako ostatní čekatelé na rytířství, otče.“ Tohle mu přeci otec nemůže zakázat.

Restalon věděl, že to nemůže synovi zakázat v pravém slova smyslu a kdyby bylo jen na něm nebránil by mu, ale vyskytli se okolnosti, které musel respektovat a snad za to byl i trochu rád…

„Mám pro tebe jiný úkol.“ Rytíři nezbylo než to synovi podat diplomaticky.

„Úkol?“ Falwik nakrčil nedůvěřivě obočí, ruce založené v obraném gestu mladých elfů.

„Jistě, synu, úkol. Princezna Rujána se vrátila z Kojtenu, kde se měla provdat s velmi znepokojujícími zprávami. Je pravděpodobné, že válka by byla tak jako tak nevyhnutelná, mimo to se vyskytly pochybnosti o vině prince Sinistara ve věci, která se udála před krátkým časem. Vzhledem k těmto, a faktům, a že nyní je Rujána jedinou Runotrevovou dědičkou, bude princezna odjíždět z Gaerdulanu na cestu.“ Falwik vůbec nechápal o čem mu to otec vypráví a proč mu říká.

„Na cestu?“ zeptal se tedy.

„Ano. Nevím kam přesně princezna odjíždí, ale vím, že ty teď půjdeš za ní, poradíš jí, co na cestách bude potřebovat k přežití a poté pojedeš s ní jako její doprovod.“

Falwikovi oči se rozšířily.

„Doprovod?“

„Jistě. Jako budoucí rytíř, dohlédneš na to aby se princezně nic nestalo, budeš strážce její cti i jejího života. Prinzcezna Rujána ještě nikdy neodjela z Gaerdulanu na moc dlouho ani nikam daleko, ty už jsi se mnou přeci jen na několika cestách byl a víš co je potřeba. Nebezpečí může číhat všude, Falwiku a my musíme mít jistotu, že princezna bude v pořádku.“ Kladl otec synovi na srdce.

Jenže Falwik to nechápal. Nebo lépe řečeno, chápala to až moc dobře…

„Tak takhle to je, otče? Nevěříš mi, že bych ve válce obstál a tak mne raději pošleš někam pryč s princeznou? Proč já?! Proč jí nemůže dělat chůvu někdo jinej?!“ neudržel se a začal mluvit poněkud neslušně.

Restalon už chtěl vstát a synovi něco říct, ale v tom do sednice vešla rytířova žena Cuilë.

„Nehádejte se, vy dva,“ pousmála se a vnesla do místnosti trochu toho světla, které s ní vždycky přicházelo, protože měla vlasy zlaté jako slunce. „Falwiku, měl by sis vážit, že král vybral jako doprovod pro svou dceru právě tebe.“ Postavila před svého muže i syna misku s polévkou a doprostřed stolu v ošatce čerstvě napečený světlý chléb. „Je to důležité poslání. Můžeš na sebe být hrdý,“ dodala ještě.

„Hm…“ posadil se Falwik na své místo. To určitě… Povzdechl si a začal míchat voňavý obsah misky. Stávalo se mu, že měl povinnosti, které prováděl jen značně nerad, ale tohle mu připadalo, jako hotový zlý sen.

Restalon se na svou ženu ustaraně podíval. Cuilë se ale jen posadila a položila svou dlaň na to jeho. „Bude to dobré.“ Říkaly její šedé oči. Jinak ovšem zavládlo v jídelně mlčení. Ostatně jako vždy. Při jídle se zkrátka nemluvilo. Teprve když matka sklidila ze stolu a Falwik opět vstal, aby se vydal za princeznou, Restalon to ticho opět porušil.

„A Falwiku?“

„Ano, otče?“ procedil skrze zuby.

„Drž svůj jazyk na uzdě, ano? Rujána je stále ještě princezna. Nesmíš jí nijak urazit.“

„Ano, otče,“ vydechl nelibě. Jak jinak! Pomyslel si a vydal se do hrádku na kopci, aby dostál svému ‘poslání‘…

***

Zbytek dne Rujána strávila přípravami a myšlenkami na cestu. Ačkoliv, ne jen na cestu. Musela myslet i na mladého budoucího rytíře, který ji bude doprovázet, na jeho otce a celý lid, který zde zanechá svému osudu.

Ale mé poslání je přeci neméně důležité…! Přesvědčovala se neustále. Potřebovala tomu věřit. Ačkoliv to bylo těžké, zvlášť, když se druhý den ráno podívala do tváře mladého Falwika, který neustále vypadal, že všechno, ví všechno zná a s ní jede jen z donucení…

Vlastně ho chápala. Také dá se říct jela jen z donucení a o to více ji museli přemlouvat aby ho vzala s sebou, ale na druhé straně uznávala všechny vznesené argumenty a odjet chtěla. Musela tedy doufat, že účel světí prostředky a v tomto směru jedná správně.

„Dobré ráno,“ pozdravila jej.

„Výsosti,“ pozdravil teatrálně zdvořile, uklonil se a cosi si zabrblal.

Rujána se zatvrdila. Jak chcete, pane rytíři! Myslete si co chcete! Když se mnou nechcete jednat na rovinu, nechte si svá tajemství pro sebe! Vlídně se pousmála, ale jen náznakem. Vzala si černého Kojtenského koně, který jí měl nahradit jejího Pelatrea a k sedlu připevnila brašny se vším co si sbalila. Vlastně vypadala velice podobně, jako v den kdy odjížděla právě do země odkud posléze tak prchala. Dlouhé bílé vlasy měla spletené do copu stočeného kolem hlavy a oblečená byla do bílé haleny, kterou jí poutala hnědá vestička s dlouhou sukní téže barvy a přes sebe si přehodila plášť z medvědí kožešiny. Zbroj si na cestu vzala jen koženou a svůj dlouhý meč připevnila k sedlu.

Falwik vypadal obdobně jako předešlého dne. Vlasy měl sestřihané nedbale povlávající ve větru, bílou košili, zbroj vyvedenou do zelené barvy a hnědé volnější kožené kalhoty. Meč si připevnil k sedlu stejně jako princezna a oba dva se pak ve stejnou chvíli ladně vyhoupli do sedla.

„Připraven?“ zeptala se jej s novou dávkou odhodlání a zarputilosti.

„Ano,“ vydechl bez nadšení a oba se společně vydali z Gaerdulanu.

 

Jeli mlčky. Rujána nevěděla jak začít řeč a o čem vůbec mluvit. Koneckonců Falwik byl ten, kdo by měl promluvit jako první. Měl být na cestách jejím průvodcem a učitelem v přežití, alespoň tak to pochopila. S tím, že ovšem samozřejmě za něj má odpovědnost.

Projeli branou a nikdo jim nevěnoval přílišnou pozornost. Jakmile jí projeli, oba se nezávisle na sobě zastavili. Rujána se chtěla Falwika zeptat, kam se vydají, ale mladík ji předběhl.

„Víte už kam pojedete?“ Stále se na jeho chování nic nezměnilo. Nabručená tvář, odtažitý hlas plný ironie…

„Právě jsem se vás chtěla zeptat na totéž,“ oznámila mu krotíc vlastní hlas, aby nedala najevo své pohoršení nad tím jak se chová. Nechtěla rozbroje. Byl přeci jen starší, i když ne o moc. To jeho rady měla poslouchat na této cestě. Respektovala ho. Alespoň se o to tedy snažila. Sama nevěděla o okolním světě příliš mnoho na to aby mohla o něčem moc rozhodovat.

„Zajisté víte, kde se můžeme zlepšit v umění boje, že?“ otázala se. Doufala, že bude-li s ním jednat stejně jak on s ní, pochopí, že to není nejlepší řešení pro tuto výpravu.

„No tak jo…“ utrousil tiše a ještě méně nadšeně vyrazil pomalu severním směrem, kam jej Rujána tedy následovala.

Jenže už po několika prvních mílích se jí mlčení zajídalo. Nejraději by mu řekla, že pokud s ní jet nechce ať se vrátí, ale nevěděla jestli je to dobrý nápad. Koneckonců pro ani jednoho z nich nebylo návratu. Pro ni by to znamenalo vzdát se, což odmítla učinit a on dostal za úkol že ji má doprovázet, těžko by před jejím otcem obhajoval, proč se nechal odeslat zpět. Ale tak nějak věděla, že pokud bude Falwik pokračovat tímto způsobem jednou to stejně udělá.

„Děje se něco?“ zkusila se nejprve normálně zeptat.

„Ne.“ Bylo ale vše co jí odpověděl.

Nic… Další chvíle ticha.

„Cestoval jste již hodně?“ musela se značně přemáhat, aby se stále snažila o zdvořilou konverzaci, o níž její společník zjevně nestál a dával to najevo každým pohybem svého těla i vším co říkal a hlavně jak to říkal.

„Trochu.“

To už měla Rujána sto chutí tasit meč a vyzvat ho na souboj rovnou tady a teď, aby si uvědomil, že se chová jako malý kluk. Měli přece důležité poslání ne? Věřila tomu. Musela věřit. To poslední co potřebovala, kromě vlastní nejistoty, bylo jeho odmítavé chování…

Tak dobrá, nechcete mluvit, nemusíte! Také umím mlčet… Jenže to bylo pojednou velice těžké. Pojednou si uvědomovala jak často doma s někým hovořila. Se služebnými, s otcem, bratrem, učitelem šermu, svými protivníky v aréně, učiteli v jiných hodinách… Nezdálo se to, když v tom byla neustále, ale nyní, kdy neměla na mluvení nikoho jiného než Falwika a ten s ní hovořit odmítal, jí připadal jediný den cesty jako věčnost.

Krajina kolem Gaerdulanu byly širé pláně na nichž tu a tam vyvstávalo políčko obdělávané prostým lidem a menší vesničkou náležící ke klanu jejího otce. Všem takovým usedlostem se ale Falwik při své vedení vyhýbal a vedl princeznu krajinou mezi nimi. Rujána si uvědomovala, že je to tak lepší a jediné co jí vadilo, bylo cestovní tempo, které její průvodce a společník nasadil poměrně nízké.

Přesto si ale nestěžovala. Nechtěla mu dát žádnou záminku pro to aby si myslel, že má navrch. Ačkoliv hlavní problém byl hlavně v tom, že vůbec nevěděla jak s ním má jednat. Zdálo se, že ať řekne cokoliv on to stejně vždycky otočí proti ní. Když se večer zastavili, nebyli ještě ani mimo území gaerdulankého klanu.

„Měli bychom se utábořit,“ prohodil Falwik jen tak mimochodem a sesedl z koně.

„Dobrá,“ učinila stejně jako její společník, který už mezi tím učinil pár kroků a začal sbírat kameny na budoucí ohniště. To Rujána hledala kam nejlépe s koňmi, ale protože nebylo kde je uvázat, jen jim sundala nálož a postroje.

„Nemohu třeba nějak pomoci?“ zeptala se pak Falwika, který právě začínal dýkou hloubit do země díru. Ten jen vzhlédl od své práce a velice popuzeně, že nezná ani takové základy, jí ve snaze co nejvíce jí cestu znepříjemnit poslal nasbírat nějaké dřevo. Princezna váhala jen chvilku.

Dřevo? Pak ale usoudila, že pokud si rytíř Falwik myslí, že se bojí takové práce, pak se mýlí a vydala se do širšího okolí, nasbírat nějaké klacíky.

Nebylo toho mnoho, ale občas se něco našlo. Tu a tam přeci jen rostl nějaký keřík, nebo zakrslý stromek, ke kterému sice Rujána nechtěla uvazovat koně, ale nějaké spadané větve se pod ním najít daly.

Když se vrátila po třetí s náloží dříví, zjistila že Falwik už také nosí a tak ještě nějaký čas na sebe sotva pohlédli, než měli práci hotovou. Pak se dal její doprovod do rozdělávání ohně a princezna a do hřebelcování svého černého hřebce. Když měla hotovo, práci si vyměnili. O oheň se stala Rujána a Falwik o svoji strakatou klisnu.

Západ slunce postoupil a když se tedy oba usadili k večeři nad krajinou už zůstávalo jen několik posledních zlatavých paprsků v nachové duchně a západ byl pokrytý nachem, zatímco východ temnou modří.

Dojedli a slunce bylo pryč. Náhrdelník noci zdobily perly z hvězd a dva mladí elfové seděli ohřívajíc svá pomalu prochládající těla u ohně.

To už to ale Rujána nevydržela a promluvila: „Kam vlastně jedeme?“ Přeci jen směr nechala vybrat jeho, zajímalo jí kam jedou.

Jenže jejího společníka ani toto téma nedokázalo nějak přimět k vlídnějšímu jednání.

„Daleko,“ řekl a lehl si na teplejší deku, aby se přikryl tou slabší. Rujána si ale lehnout nechtěla. Nevěděla o cestování mnoho, ale přeci jen byli v otevřené krajině a měli rozdělaný oheň. Široko daleko museli být vidět. Napadlo jí, že možná by bylo dobré, aby drželi hlídky, ale trochu jí mátlo, že jí Falwik o tom zatím nic neřekl. Myslela tedy, že převezme iniciativu a bude hlídat první, že by to na něj mohlo udělat trochu dojem a potom by mohl uznat, že není až tak úplně neschopná jak si o ní teď zjevně myslí.

Jenže účinek měl její nápad zcela opačný.

„Vy nebudete spát?“ zeptal se po chvíli ticha, kdy jen seděla a zírala do plamenů. Zájem jeho hlasu ovšem chyběl, což princezně zrovna dvakrát nepřidalo.

„To víte, já nevím, co je potřeba pro přežití na cestách.“ Odpověděla naschvál trochu víc okázale.

Falwik si opět hlasitě vydechl.

„Jsme ani ne den jízdy od našeho hradiště, ještě jsme ani neopustili naše území, co myslíte, že se nám tu tak může stát?“ Otočil se na ni. Dívali se na sebe přes ohniště.

„To nevím!“ Pichlavě jeho pohled opětovala.

„Nic!“ odsekl jí. Přesně k tomu jejich rozhovor směřoval. „Tady se nedá čekat žádné dost divoké a hladové zvíře aby na nás zaútočilo. Navíc máme oheň. Měla byste spát. Zítra ráno pojedeme dál.“ Odvrátil se od ní a ona si povzdechla. Copak toho chtěla tak moc? Jak tohle asi tak měla vědět, když nikdy necestovala? Chtěla jen aby se k ní nechoval tak moc jako k princezně a ještě více jako k malé hloupé holce. Přeci nebyla hloupost o co se snažila, ne? Nemohla být… Uvědomila si, že ani neví proč na něj vlastně chtěla dobře zapůsobit. Koneckonců princezna doopravdy byla a on možná doopravdy ví a zná tolik, že ho její nezkušenost pohoršuje. Možná bych to měla zkusit jinak…

Zvažovala, že mu něco řekne, ale nakonec se rozhodla, že má přeci jen nějakou svou hrdost a nepotřebuje aby s ní jednal jako s rozmazlenou malou holkou, která je jen na obtíž, když je to přesně obráceně. To on tu byl navíc. Článek řetězu s nímž nepočítala.

Lehla si stejně jako on a přikryla se.

„Vy jste tu ten, kdo ví jak to chodí na cestách,“ utrousila ještě.

„No, já sem toho hodně nacestoval…“ dovolil si Falwik jistou dávku ironie.

„Pro něco vás se mnou můj otec snad poslal, nebo ne?“ Zajímala se. To už to ale Falwik nevydržel a musel jí něco říct.

„Copak to nechápete? Prostě nás poslali pryč, abychom nemohli bojovat a nic dokázat!“ Znovu se posadil. To Rujánu zaskočilo. Bylo to možné? Aby mluvil pravdu a jejich otcové je skutečně jen poslali pryč?

Ne… Ne, to ne. To já si vymyslela, že odjedu abych mohla splnit svůj slib, daný neznámé zachránkyni. To na můj popud otec souhlasil a dal mi své rady o tom jak mám svou cestu začít. Kvůli tomu ho poslal se mnou, nebyl to jeho nápad… Ale měla by mu to vysvětlovat? A jak? Co když se plete? Co když se rozhodla špatně a on zná argument,y kterými by ji znejistěl?

Nechtěla je slyšet, pokud by Falwik na takové přišel. Nenacházela jiné východisko a byla rozhodnutá. Obhájila se před svým otcem, proč by se měla hájit i před Falwikm?

„Já na tuto cestu jela dobrovolně!“ odsekla mu na jeho poznámku. Nemohla ovšem říct, že by se místy necítila stejně ukřivděně jako on. Musela uznat, že má v něčem pravdu. Jistě, to ona rozhodla že z Gaerdulanu odjede, ale sem, pryč od toho všeho, ji poslal otec. A Falwika taky…

Ale je to důležité! Říkala si. Musela věřit, že to stihnou, že její poslání, to pro které odjela, je stejně důležité jako samotná válka, kterou povede její otec.

„Náš úkol je také důležitý…“ Chtěla mu to vysvětlit, ale on stejně nechtěl nic slyšet.

„No jistě…“ Znovu si lehl a ještě cosi zabrblal.

Povzdechla si a zadívala na hvězdy. Hm…

„Možná bychom si mohli tykat,“ zkusila to jinak, „přeci jen jsme tu jen mi dva a na společné cestě mi vykání připadá zbytečné.“

„Jak chceš,“ procedil mezi zuby neochotně.

„Proč ke mně nejsi upřímný?“ naléhala už.

„Ty možná spát nepotřebuješ, ale co se mě týče, tak ráno vyrážíme a musíme být odpočatí.“ Odvrátil se od ní a Rujána si připadala jako hlupačka. Proč? Co dělám špatně? Copak se nemůžeme bavit jako sobě rovní? Jsme na téže cestě. Spolu, oba poslaní pryč abychom se zlepšili v boji… Ano je to důležité abych mohla splnit svůj slib, ale jak dlouho to s ním ještě vydržím? Věděla však, že na jeho slovech něco je.

„Můžeš se třeba ještě vrátit pokud tě tahle cesta tolik obtěžuje,“ neudržela se tentokrát princezna.

„To jistě,“ utrousil. Oba věděli že to není možné.

„Nepotřebuji chůvu,“ dodala ještě tiše.

„To doufám.“ Zaslechla ještě jeho hlas.

Ráno moudřejší večera… Zavřela oči krotím vlastní hněv. Sama byla už trochu unavená, ačkoliv to byla hlavně psychická únava. Kdo by se divil. Sice měla za sebou teprve první den cesty, ale s Falwikem jí připadalo, že je to už nejméně týden…

Třeba bychom mohli trénovat spolu… Napadlo ji ještě, než se zcela ponořila do temnot bezesného spánku…

 

Když ráno vysvitlo slunce a ozářilo oba poutníky svými teplými paprsky, Falwik se akorát probouzel a Rujána také pomalu přicházela k vědomí.

„Dobré ráno,“ pozdravila jej rozespale a on pozdrav opětoval bez nadšení.

Ticho opět rušili jen ptáčci a šum větru. Začali se tedy balit. Rujána se ani nezdržovala s česáním, jen posnídali. Nechtěla aby si o ní myslel, že jí záleží na vzhledu více než na cestě a poslání. Nebyla to pravda. I tak se Falwik choval, jako by si o ní myslel jen to nejhorší. Copak ona mohla za to, že se její otec rozhodl poslat ho s ní? Ale na druhé straně opravdu by chtěla aby bojoval ve válce a zemřel?

Ještě nikdy takhle neuvažovala a teď si nebyla jistá jestli tak přemýšlet vůbec smí. Netušila co je správné. Jedinou jistotou jí byla cesta kupředu, protože dala svůj slib.

„Kam vlastně jedeme?“ zeptala se znovu, tak jako už to zkoušela prvního dne, když nasedli na své koně.

„Do hor,“ odpověděl stroze.

„Do hor? A jak… Jak je to daleko?“ zajímala se. Podle toho co věděla byly hory poměrně vzdálené.

„Pár dní jízdy na koni.“ Znělo to, jakoby ho otravovalo vůbec jí na něco odpovídat.

„To není tak moc,“ pousmála se naoko spokojeně, leč spokojená opravdu nebyla. S ničím…

„Připadá ti tohle snad jako jízda na koni?“ Jeho ironie ji rozpalovala do ruda.

„Prosím?“ nevěděla jak by se ho jinak mohla zeptat a udržet si tak důstojnost.

„Nevím jak často jezdíš na koni, ale tohle opravdu není jízda. Pěšky bychom šli skoro stejně rychle!“ odpověděl jí a Rujána musela pevněji sevřít otěže, protože jinak by se snad neudržela. Věděla však, že si ho nesmí znepřátelit. Koneckonců ani jeden z nich nebyl v pozici aby mohl tenhle jejich úděl změnit. Tedy jistě ona by mohla, ale to by znamenalo se vzdát své cesty a to odmítala.

„Tak můžeme jet rychleji,“ navrhla a snažila se to brát s nadhledem. Přeci si nenechá otrávit svoji pouť jeho řečmi. Pokud se sám chce stavit do role mučedníka, je to jeho věc.

„Pche,“ odfrkl si.

„Umím jezdit stejně dobře jako ty!“ nedala se zahanbit tak snadno.

„To určitě,“ poznamenal sotva slyšitelně. Rujána však dobře rozuměla.

„Tak schválně.“ Pobídla koně do klusu a přešla ve cval. Bývala by ho hnala snad i do trysku, kdyby se včas neohlédla a nezjistila tak, že on si drží stále své tempo. Co to dělá? Připadalo jí, že mu vůbec v ničem nerozumí.

Zastavila a počkala až jí dojede aby s ním opět srovnala tempo.

„Co je tentokrát?“ zeptala se lehce popuzeně.

„Nemám zájem uštvat koně, kvůli nějaké hloupé sázce.“ Rujána se po těch slovech cítila zahanbeně. Nechápala jak to dělá, že jí uvádí do rozpaků skoro každou svou poznámkou. Mimoděk si vzpomněla na minulý večer, kdy chtěla držet stráž a po jeho vysvětlení, že jsou v bezpečí si připadala jako hlupačka.

„Říkals, že jedeme pomalu,“ tak-tak držela hlas na uzdě.

„Podivej!“ otočil se na ní a při pohledu jeho očí ji zamrazilo. „Pravda je, že jedeme pomalu. Ale zároveň je fakt, že nemůžeme jet o moc rychleji, protože cesta je dlouhá a náročná a koně potřebují mít sílu až dojedeme k horám,“ vysvětlil jí unaveným hlasem až jí brada měla touhu klesnout na prsa. Jen její výchova jí přiměla držet ji nahoře.

„Dobrá,“ řekla jen. Nechtěla se o tom už bavit. Ačkoliv to bylo poprvé co se dal jejich rozhovor nazvat dialogem a jí se nechtělo jej přerušit. Nechtěla se znovu ponořit do ticha. Ticho nutilo k myšlenkám, ticho volalo po návratu domů a vyvolávalo nejistoty, kterým bylo čím dál těžší se bránit. Nechtěla to.

„Proč jedeme zrovna do hor?“ zeptala se tedy na něco úplně jiného.

„Chtěla jsi někam, kde se můžeš zlepšit v boji, ne?“ Zase ta ironie. Kdyby si nepřipadala tak hloupě po jeho boku, měla by chuť jej proklít.

„Jistě,“ přitakala neochotně, „a v horách to jde?“ snažila se o věcný a zvědavý tón.

„Prý jo,“ ještě si Falwik cosi zabrblal, ale tomu už Rujána nerozuměla.

„Prý? Ty jsi tam ještě nebyl?“ připadalo jí to zvláštní. Čím dál méně věděla co si o něm má myslet. Znovu se po ní ohlédl.

„Jednou…“ vydechl neochotně.

„No a? Jaké to tam je?“ vyzvídala. Nebo spíše, snažila se vyzvídat.

„Nebezpečný.“ To je mi tedy odpověď. Kdyby neseděla v sedle, založila by si ruce.

„Proč nebezpečný?“ ptala se dál. „Co tam žije?“

„Někdy by ses mohla spíš ptát, co tam NEžije,“ odfrkl si.

„Jak to?“ podivila se. Sice se jí jeho tón stále moc nelíbil, ale už s ní alespoň mluvil.

Povzdechl si a unaveně začal odpovídat: „V horách žije kdejaká havěť. Třeba skřeti, obři, trpaslíci, lidé, draci…

Ale jsou tam i kostlivci a zombie a další podobný věci.“ Pro Rujánu to ale bylo jakoby mluvil jiným jazykem. Nevěděla nic o skřetech, obra aby si snad i představila, o lidech už slyšela, stejně jako třeba o dracích, ale kostlivci? Zombie?

„Kostlivci?“

„Jo.“

Vydechla si a zadívala jinam. Měla pocit, že tímhle tempem k těm horám nikdy nedojedou…

Slunce plulo oblohou a měřilo jim čas. Čas, který se Rujána snažila nevnímat. Nemohla dost dobře… Vždyť kolik ho doopravdy mají? Jak dlouho může trvat válka dvou klanů, které spolu sousedí? Připadalo jí, že přes své nadšení a výchově k boji, má žalostné znalosti…

Doporučené z našeho blogu:

  • Hrdost a čest – Kapitola 5Hrdost a čest – Kapitola 5 Spěšné kroky zněly nocí možná až příliš hlasitě a to měla boty s měkkou podrážkou. Připadalo jí, že kroužková košile je moc těžká a zní jako klubko hadů. Meč neustále držela pod sukní a […] Posted in Hrdost a čest
  • Hrdost a čest – Kapitola 1Hrdost a čest – Kapitola 1 První úder vykryla Rujána mečem. Dlouhé bílé vlasy jí zavlály kolem obličeje. Před druhým uhnula otočkou a sama sekla rytíři Sedranovi po břiše. Posted in Hrdost a čest
  • Hrdost a čest – Kapitola 3Hrdost a čest – Kapitola 3 Té noci Rujána stěží zamhouřila oka. Nechtěla doopravdy spát. Svět se kolem ní začal stahovat a i když si říkala, že je přeci hrdá princezna a stejně tak tedy ponese rozhodnutí svého otce […] Posted in Hrdost a čest
  • Hrdost a čest – Kapitola 4Hrdost a čest – Kapitola 4 Zavřela oči, sesunula se podél dveří až kroužková košile zarachotila a sedla si na práh. Tak nějak tušila že na otázku, proč, odpověď jen tak nedostane. A přitom byla vlastně […] Posted in Hrdost a čest
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.
Profilový obrázek

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *