Hrobka

Hrobka

1

Lebka se zubila na všechny příchozí, jakoby dlela na bráně věčnosti a nebyla pouze zavěšená nad vchodem do ponuré zatuchlé jeskyně.

„Tohle má asi vodradit lovce pokladů,“ zamručel hlubokým hlasem Horst Keston. Zjizvený svalnatý válečník nabral kostěného pozorovatele na hrot obouručního meče a přiblížil ho tak zraku svého společníka.

Druhý muž přistoupil blíž.

„Tak v tom případě to moc nefunguje,“ mrknul na bratra ve zbrani a zasmál se svým slovům. Na rozdíl od siláka měl Eon Movrick spíše postavu atleta, což se projevovalo mimo jiné i v boji. Každý Horstův úder mohl být smrtící snad i pro trolla, ale co do mrštnosti mu příroda příliš nenadělila. Zvlášť, když jako nyní, odíval plátovou zbroj. Naproti tomu Eon, který nikdy nenosil nic těžšího než kroužkovou košili, se vyžíval v boji se dvěma krátkými meči. Byl neustále v pohybu a své soupeře většinou skolil v rychlém sledu několika útoků, aniž by utržil nějaké vážnější zranění. Kuši, která jako obvykle i nyní odpočívala na jeho zádech, používal asi stejně často, jako jeho společník štít – téměř vůbec.

Téměř dvoumetrový Horst nepohnul jediným svalem v obličeji. Jen na šermíře shlížel a čekal, co z něho vypadne.

Stále ještě veselý Eon se otočil na posledního člena výpravy a zvolal: „Hej ty! Poď sem a řekni, co si myslíš!“

Pod kopcem stojící mladík s sebou poplašeně trhl. Zatímco oba válečníci vystupovali sebejistě jako ostřílení dobrodruzi, třetí a nejmladší ze skupiny působil dojmem hadrové loutky. Zaostával za nimi, mluvil překotně a cokoliv měl vykonat, dělal roztržitě. Nevlastnil ani žádnou zbraň.

Nyní, když na něj zavolali, začal se za nimi drápat, přičemž dole zanechal jejich koně uvázané u kraje lesa. Oba jeho společníci se na sebe znovu vážně podívali.

„Blbej nápad!“

„Sám si to říkal, potřebujem čaroděje.“

„Čaroděje! Ne nedomrlý kuře!“

„Klid,“ domlouval Eon horkokrevnému příteli, „buď se osvědčí, nebo ne. Dělit se s nim stejně nebudeme!“

Na to se velikánovy rty zvlnily do náznaku úsměvu.

„J-jsem tu,“ prohlásil jinoch zahalený v bleděmodrém kouzelnickém rouchu, „C-co si mám m-myslet?“ Dobelhal se rozbahněnou travou až k nim a prohlédl si kostěný obličej na špičce barbarova meče.

„T-to j-je – Lebka?“ Marcus Ehran pokrčil rameny a vrhl na oba bojovníky tázavý pohled. Pravda byla, že si jen matně uvědomoval, že s těmi dvěma uzavřel před časem jakousi dohodu. Momentálně neměl zdání, kde jsou, ani jak se sem dostali.

„Ne tohle!“ zahromoval Horst rozzlobený navíc ještě jeho ustavičným koktáním. „Tam!“ Rukou velkou jako medvědí tlapa uchopil čaroděje zezadu za krk a postrčil ho k  otvoru ve skalní stěně.

„Au!“ vypískl Marcus dotčeně a promnul si bolavý zátylek. Horst zavrčel jako vzteklý pes a Eon ho klidnil poplácáním po pleci. Mladý čaroděj si raději začal zaujatě prohlížet tmu ve vchodu, než aby riskoval, že je ještě více popudí.

„J-jeskyně, ř-řekl bych,“ vypravil ze sebe po chvíli.

„To víme. Ale je to TA jeskyně?“ Menší z válečníků sundal lebku z přítelova meče a odhodil jí do trávy.

Marcus se znovu otočil k otvoru a přišel k němu blíže. Co ho znali, nikdy z něj nevyzařovala autorita a respekt, tolik typický pro čaroděje. Když ale nyní věnoval veškeré své soustředění jedné věci, působil téměř klidným a vyrovnaným dojmem. Jako kočka, číhající u myší díry. Dlaní přejel ve výšce očí ve vzduchu před vstupem, zaposlouchal se do tichého monotónního hučení vycházejícího zevnitř a začal bedlivě studovat runový nápis v místech, kde původně visela kostěná ozdoba.

„Ví vůbec, co dělá?“ zapochyboval Horst a podrbal se v několikadenním strništi na bradě.

„To poznáme.“ Eon nesdílel přehnaný pesimismus svého dlouholetého přítele. Věděl, že čarodějové dokáží hotové divy. Marcus sice nebyl zrovna typickým zástupcem těchto učenců, ale předpokládal, že jeho schopnosti budou dostatečné. Konec konců, Thremond Ehran, byl jedním z největších dvanácti čarodějů tohoto věku. Dalo se očekávat, že jeho praprapotomek, také dokáže veliké věci.

„Tak?!“

Čerstvě osmnáctiletý učeň magické konzervatoře byl nenadálým zvoláním vyrušen z koncentrace. Musel několikrát zamrkat, než si jeho šedé oči, doteď zastřené magií, opět přivykly slábnoucímu dennímu svitu. Netušil přesně jak to ví, ale byl vnitřně přesvědčen, že jsou přesně tam, kde být chtějí.

„A-ano. M-myslím, že ano. Dáte mi tu hlavu prosím?“ Tenký skoro dívčí hlásek a slušné jednání. To mohlo sotva zapůsobit na dva urostlé a ostřílené dobrodruhy.

„Hlavu?“ Eon si jediným ledabylým pohybem převázal delší havraní vlasy čelenkou, načež si nasadil koženou kuklu a přehodil přes ni kroužkovou. Měl svou hlavu dost rád na to, aby ji nechával odkrytou. Všiml si, jak se Marcusovi chvěje natažená ruka. Čaroděj totiž po celou tu dobu ukazoval na lebku v trávě.

„Proč?“ Šermíř sledoval mladíka, jak nakrčil obočí, a několik vteřin se zdálo, že úpěnlivě přemýšlí. Nakonec svěsil ramena, odevzdaně vydechl a došel si pro kostěného strážce hrobky sám.

Horstovi se to celé nezdálo. Pro jistotu ani nezandával meč. Na rozdíl od Eona neměl otce kouzelníka. Stačilo mu slyšet, co dokáží, aby si o takových, jako Marcus, udělal svůj vlastní obrázek. Nikdy by ho ani nenapadlo tahat s sebou čaroděje, kdyby se nedozvěděli, že Lexarianovu hrobku, střeží mimo pastí a draka, také magická kouzla a zaříkadla. Což bylo logické vzhledem k tomu, že Lexarian sám býval temný mág. Údajně nepředstavitelně bohatý temný mág…

Pátrali po jeho hrobce už přes deset let. Nejprve museli získat svitek, který dokázal proniknout zastíracími kouzly kolem jeskyně. To ale nestačilo. Potřebovali ještě tři klíče, aby odemkli dveře do samotné kobky. Také zbraně a zbroje, které vydrží žár dračího ohně. Nesměli nic podcenit. Dlouhou dobu získávali pouze informace. Nakonec se jim podařilo vytipovat 8 různých míst, kde by se mohla nacházet. Tohle bylo čtvrté, které zkoušeli a první, kde „odkrývací svitek“ něco objevil. To ale pořád nemuselo znamenat, že jsou na kýženém místě. Horstovi se dvakrát nechtělo svěřit po takové době usilovné práce život do rukou vychrtlého klučiny, který se ještě donedávna držel matčiny sukně. Čaroděj, nebo ne, barbar svou důvěru nerozdával na potkání.

„Co s tim chceš dělat?“ zeptal se ho přímo.

„S-s tímhle?“ Marcus se na lebku v ruce nehezky zašklebil.

„Hm…?!“

„N-no t-totiž,“ čaroděj se rozhlédl, jako by něco hledal. Pak ho zjevně něco napadlo. Přicupital zpět ke vchodu, ukázal na runový nápis. Když četl, protahoval každé slovo. Vše vyslovoval s přehnanou pečlivostí, jako nějaká zaklínadla: „Zde stojí psáno: Toto je místo posledního odpočinku. Bezedná jáma, propast času, zasvěcená smrti. Jen mrtví mohou vstoupit a kdož je živý, nikdy nevyjde.“

Jeho společníci se podívali jeden na druhého a posléze znovu na něj. Ani jednomu se slova nad vstupem nezamlouvala, ale podobných varovných nápisů už četli spoustu. Jediný rozdíl mezi tímto a jimi byl v tom, jakým písmem byl psán.

Eon se křivě pousmál a na odlehčení pronesl: „Když čteš, skoro nekoktáš.“

Na to Marcus jen nechápavě zamrkal. Horst si hodil obouručák se zubatým ostřím přes rameno a zeptal se: „Hodíš tam tu lebku, nebo budem losovat, koho zabijem?“

Čaroděj reagoval vehementním nesouhlasným zakroucením hlavy.

„T-to ne. M-musí j-ji někdo n-nést.“ Jeho hlas zněl nečekaně naléhavě, i když si sám nebyl jistý tím, proč to vlastně říká.

„Určitě?“ Eonovi to nedalo a musel se zeptat. O něčem takovém ještě neslyšel a to už viděl a rozbil hodně lebek.

Kouzelnický učeň si prohrábl rozcuchané vlasy, ale než si stačil utříbit myšlenky, barbar vykročil. Sebral kouzelníkovi lebku a vnořil se do hladového chřtánu ústí jeskyně, kde se zastavil, aby počkal na své společníky.

„Ale -“ Marcus chtěl ještě něco namítnout. Otočil se na šlachovitého Eona v naději, že ho vyslechne. Ten ale jen pokrčil rameny, podal mu tlumok s lektvary a svěcenou vodou a rozkázal: „Teď ty!“

Kouzelník se zdráhal. Šermíř měl dost času rozžehnout lucernu vybavenou okenicemi a světlo mu vrazit do ruky se slovy: „Budeš svítit.“

„A-a…“ Marcus nakonec veškeré protesty vzdal. Hodil si tlumok přes rameno, lucernu zdvihl výš a připojil se k válečníkům.

***

Když Eon Movrick a Horst Keston poprvé projeli branami Drumondu, jejich pověst je již předcházela. Byli ti, kteří s hrstkou vesničanů ubránili horský průsmyk před nájezdy skřetů, než dorazila Dračí legie. Přemohli nechvalně známého obra Ghotopa, vyčistili Údolí Ozvěn od harpyjí a v Močálech Strachu zabili strašlivého baziliška.

Každý důležitější člověk ve městě o nich věděl ještě dříve, než vůbec spatřili městské hradby. Lid je měl za hrdiny. Bohatí se jich báli a šlechta si je i kvůli tomu předcházela. Nebylo známo co je jejich cílem, kam směřují a proč. Ale někteří si rádi drželi přehled alespoň o jejich pobytu a pohybu.

Drumond pro ně tvořil pouze krátkodobou zastávku. Na jejich cestě šlo o zajížďku. Protože se ovšem shodli na faktu, že potřebují čaroděje a tomu místu se přezdívalo Město Magie, podstoupili to malé zdržení zcela účelně.

Ubytovali se v malé zapadlé hospůdce nevalného jména, které se ani nenamáhali zapamatovat. Náležitě hlasitým hovorem při konzumaci zlatavého moku, nadhodili vějičku pro všechny zvídavé uši, že dva dobrodruzi hledají pro svou další pouť nadaného, zisku chtivého čaroděje. Vějička zabrala a dle očekávání se do několika dnů v pomenším sále krčmy objevil mladý Ehran.

Pravda, nemuseli přijmout služby prvního mága, který projeví zájem, ale Marcus Eona zaujal už svým jménem a Horst zase vycítil šanci, když jim ten jinoch sdělil, že o žádný podíl z Lexarianova pokladu nestojí.

***

Sám Marcus ovšem nevěděl, o co přesně tehdy stál. Ne, že by na tom záleželo právě teď.

Vstup do nitra skály se zdál na první pohled veliký. Vysoký možná dva a půl metru a široký nejméně dva. Jenže už po třech krocích se chodba začala zužovat, ale jakmile všichni prošli do její užší části, obestřela je absolutní tma, která zhasila i jejich lucernu.

„Elvien se nám mstí,“ zaklel Eon k bohyni noci.

„Hm…“ Horst ve vysokých kožených botách s měkkou podrážkou našlapoval pomalu a obezřetně. Už od první chvíle se mu tam nelíbilo. Navíc byla chodba ve výsledku tak úzká, že musel jít lehce shrbený a ramena se mu tak-tak neodírala o zdi. Kdyby mělo dojít na boj, ani by se nerozmáchl. Nehledě na fakt, že teď by ani své nepřátele neviděl.

Za obrem lehce zdrženlivě našlapoval čaroděj. Lem Marcusova roucha, už tak dost špinavý od bláta, do sebe chytal vlhkost, jak se dotýkal místy mokrého a kluzkého kamene, který dobrodruhům ještě více ztěžoval situaci.

„Neměli bychom se vrátit?“

„Vrátit? A kam zpropadeně?!“ odsekl Eon, který uzavíral skupinu, aby je nepřekvapilo, kdyby jim v labyrintu chodeb chtělo něco vlézt do zad. S tím už ostatně měli oba válečníci své zkušenosti. Ohlédl se vzad, kde však neviděl ani náznak slábnoucího denního svitu, který by značil únikovou cestu.

„Asi se to zavřelo,“ okomentoval jejich debatu nerudně Horst.

„Může to být jen iluze,“ navrhl kouzelnický učeň.

„Nebo nás to přemístilo někam jinam!“ odsekl mu šermíř. Bez ohledu na to, co přesně se stalo, vykročil barbar dál do nitra hory a jeho druhové ho následovali. Nic jiného jim nezbývalo.

Podle kradmých kroků a osahávání chladných stěn poznali, že se chodba mírně svažuje a nemá žádné odbočky. Během pomalého postupu je nepřekvapil žádný nepřítel, ani se nespustila jediná past. Přece se ale mohutný barbar, kráčející vpředu, zničehonic zastavil. Oční jamky lebky v jeho rukou se znenadání rozzářily matným rudým světlem.

„Ten krám svítí,“ konstatoval hlubokým hlasem a otočil se na kouzelníka. Ten se pod bojovníkovým, v rudém světle démonickým, pohledem jeho černých očí roztřásl jako osika. Než však stačil otevřít ústa, na žhnoucí oči lebky odpovědělo dalších pět párů rudých světel z temnoty před nimi.

„A do prdele!“ ulevil si Eon. Horst se ohlédl směrem, kam jeho přítel směřoval své neslušné „pozdravy“. Narazili na první ochranu hrobky.

„Tak vemeš si to?!“ zahromoval bojovník a udeřil kostěnou hlavou čaroděje do prsou. Marcus si ji převzal, a aby toho nebylo málo, lebka v jeho ruce se pohnula.

„Ten krám má jméno, abyste věděli!“ pronesla nepřirozeným nakřáplým hlasem, z kterého i otrlým povahám vstávaly chlupy na zátylku a naskakovala husí kůže.

Mladý čaroděj vykřikl leknutím.

„Umlč tu věc, nebo jí nakopnu!“ Horst věděl, že mu úzký prostor chodby neumožní doopravdy bojovat, což mu na klidu zrovna dvakrát nepřidalo. Slabé hučení linoucí se z nitra jeskyně přehlušil blížící se chřestot kostí z místnosti před nimi.

„Jmenuji se Abigail, abyste věděli!“

„Uhni!“ Eon kouzelníka odstrčil takovou silou, až si mladík narazil rameno. Šermíř nedbal na jeho bolestný sten, sáhl do tlumoku, který mu před tím dal a vytáhl tři flakónky se svěcenou vodou.

První dal Horstovi. Ten jím mrštil do tmy před sebe, aby se rozbila a její obsah se rozstříkl po zemi a možná zasáhl i blížící se nemrtvé. Eon otevřel druhou lahvičku a oběma poléval ostří mečů. Marcus se mezi tím pro jistotu přitiskl zády ke zdi, aby nepřekážel a lebce ve svých dlaních se představil.

„Konečně někdo, kdo má vychování.“ Abigail zaklapala obnaženým chrupem.

„Sviť s ní pořádně!“ Horst se připravoval na rozběh.

„No dovolte, já nejsem lampa!“ ohradila se. Kouzelník ale jejích stížností nedbal a roztřesenýma rukama lebku otočil tak, aby její oči osvětlily chodbu před nimi. Od ústí místnosti, kde se začaly v matném světle rýsovat první kostěné karikatury, je dělilo necelých deset metrů. A rudých očí v zástupu přibývalo.

„A-a-a kdo jsi?“

„Hádej.“

„H-hádej?“

„Tak hádej, přeci!“

Válečníci nesdíleli rozvernou náladu nemrtvé „lucerny“ ani čarodějův zjevný zájem o ni. Horst čekal, až se přední kostliví přisluhovači zastaví před louží svěcené vody. Eon stál v bojovém postoji vedle Marcuse, naraženého na zdi, svaly zaťaté a připravené k boji.

„C-co mám dělat?“ vypískl Marcus nerozhodně. Eon se po něm úkosem ohlédl.

„To nevim, ale udělej to rychle!“

Čaroděj tedy přikývl.

Kostlivci se přibližovali. Ozvěna nesla charakteristický chřestot jejich kostí. Mohutný barbar je sledoval krhavým zrakem v rudém světle očí lebky i svých nepřátel. V úzké chodbě mohli stát pouze v zástupu, stejně jako dobrodruzi, kteří přišli rušit jejich spánek.

Karkaroth, v obecné řeči Kostilam, jak se jeho meč jmenoval, svíral pevně oběma rukama a držel ho před sebou, jako kopí. Svaly na pažích napínaly kožené řemínky, jež na nich držely ocelové pláty.

První z řady kostlivého zástupu se zastavil. V barbarově mozku zavelel hlas zkušeného bojovníka: „Teď!“

„Gruhat!!!“ zaburácel Horst svůj bojový pokřik i s modlitbou k bohu bolesti a krve v jednom. Rozběhl se. Záhy nabral na smrtící setrvačnosti. Hluboký hrdelní křik deroucí se z jeho nitra naznačoval bojové šílenství, kterému zcela propadl. První tři kostlivce nabodl. Ostří polité svěcenou vodou v jejich žebrech zasyčelo. Další nemrtvé svou vahou zatlačil do místnosti, kde se rozmáchl a nabodnuté nemrtvé karikatury tak shodil z čepele, až se roztříštili o zeď. Několik dalších tím přeťal vpůli.

Eon běžel za svým spolubojovníkem. Jakmile se Horst v místnosti rozmáchl, musel se šermíř přikrčit, aby nepřišel o hlavu. V další chvíli už ale stáli uprostřed kruhového dlážděného sálu na vyvýšeném kamenném podiu zády k sobě a další a další kostlivce sráželi s chřestotem k zemi.

Marcus zůstal v chodbě. Ryk i odlesky rudého světla od zbraní vycházející z místnosti působily na čaroděje jako velkolepá show, od které jen stěží odvracel oči. Věděl, že by měl něco udělat, ale v magické tmě, která v tunelech zavládla, cítil, že nedokáže sám magií vládnout. Nemohl seslat ani to nejjednodušší kouzlo. Soustředil se proto opět na lebku ve svých rukou.

„J-já n-nevím, jsi s-strážce h-hrobky?“

„NE! He he.“

„Možná bys… Cože? Ne?“

„Ne,“ prohlásila Abigail s naprostou samozřejmostí, jakoby snad nebyly vsázce životy jeho dvou druhů, kteří si ho na tento úkol najali.

„A-ale…“

„Ne.“

Nemrtvých v místnosti jako by neubývalo. Kromě těch několika prvních, kteří byli zasaženi svěcenou vodou, se již poražení nemrtví začali opět formovat do ucelené podoby a zvedat z kamenné podlahy své zbraně a štíty.

Horst byl bojem příliš zaujat, než aby to postřehl, ale Eon dobře věděl, že jediné co je může zachránit, zůstalo v chodbě.

„Pospěš si, Marcusi Ehrane, čas utíká,“ vybízela ho ta neživá část lidského těla.

„Č-čas?“

„Ano, čas to je taková ta věc – “

„J-já v-vím co je čas!“ okřikl ji. Na čele mu vyvstal studený pot, oči měl rozšířené. V duchu si znovu a znovu probíral nápis nad vchodem do jeskyně… A náhle Abigail pohlédl přímo do rudě žhnoucích očních jamek. Bylo to, jakoby byl jen hostem ve svém těle.

„Řekni jim, že jsme mrtví. Řekni, že smíme projít.“

„A proč? Takhle je to alespoň zábavné,“ zaskřípala.

„Protože jinak tu zemřeme.“

„Pak už lhát nebudu.“ Pokud se vůbec dal posuzovat tón Abigailina nelidského hlasu, zdálo se, že se velice dobře baví.

„Když to řekneš a necháš nás jít dál, já uložím tvou hlavu zpátky k tělu a ty už nebudeš muset nikdy viset nad vstupem do jeskyně.“ Marcus ukázal prstem zpět do tmy, sám překvapen tím, že najednou nekoktá.

Lebka neodpověděla.

Poblíž neobvyklé dvojice zachrastily kosti. Čaroděj otočil Abigailin pohled do chodby a spatřil původce toho vzruchu. Plazící se nemrtvé torzo bez nohou, které zanechalo osamocené kdesi v místnosti. Páteř se za ním vlnila po kamenech, jako psí ocas. Spodními žebry dřelo o podlahu, až to skřípalo. A blížilo se. Mezi nimi stále zůstávalo místo polité svěcenou vodou, ale i ta jednou zeslábne tím, jak se smíchá s vodou v chodbě a pak už Marcuse nebude chránit vůbec nic. A on to věděl!

„Takže?“

„Dobrá,“ vypravila ze sebe lebka ne zcela ochotně.

Marcus se odlepil ode zdi a na natažených dlaních před sebou ji pomalu nesl chodbou, spíše než jako lucernu, tak jako bizarní sochu na piedestalu.

Nemrtvé stvoření před ním začalo couvat.

Chodba nebyla dlouhá. Ale čaroději připadalo, jakoby každý krok trval celou věčnost. Když překročil práh kruhového sálu, kde do teď zuřil nelítostný boj, vše utichlo a zastavilo se. Tedy vše, až na mohutného, již částečně zraněného, Horsta, který v záchvatu bojového šílenství nezpozoroval náhlou strnulost svých nepřátel a jednoho po druhém poslal k zemi. Když se i on zastavil, sklopil hlavu a vydýchával vyčerpávající maraton, lebka konečně promluvila:

„Jděte spát, vy nepokojné duše. Jděte spát. Jen živým patří váš hněv a tihle, jsou již mrtví! – mrtví…! – mrtví…! – mrtví…!“ neslo se ozvěnou. Hromádky kostí se jako na povel rozpadaly v prach a místnost až na skupinku kolem Abigail, posléze zůstala zcela prázdná.

Eon se na čaroděje zaměřil pohledem a rázně k němu vykročil.

„Kde ses kurva flákal?!“

Čaroděj na něj namířil lebkou, jako nabitou kuší.

„J-j-j-já -“ Rád by odpověděl, ale netušil, co se vlastně stalo. Tak jako už tolikrát…

„Ser na něj!“ okřiknul tentokrát Horst svého jindy vyrovnanějšího kolegu. Byli v bezpečí. Alespoň pro tuto chvíli. A co víc, opravdu je zachránila ta bezmasá neživá věc v čarodějových rukou. Jakýkoliv hněv vůči Marcusovi považoval bojovník za zbytečné mrhání sil, které ještě mohou potřebovat.

Eon se uklidnil. Usoudil, že ani jemu to za to nestojí a posadil se, aby si na chvíli odpočinul a ošetřil svá zranění. Oba válečníci to potřebovali a neváhali obětovat potřebný čas na dezinfekci mastí z kraví moči a zašití sečných ran.

Do nastalého ticha, pak po několika dlouhých minutách opět promluvila jejich nová společnice:

„Dá si někdo čaj?“

Kruhová místnost se náhle rozzářila namodralým světlem, které vycházelo z přízračně vypadajících loučí rozvěšených kolem stěn. Po bojové a ohnivě rudé, přišla chladná modř, ve které čarodějovo roucho vypadalo, jakoby bylo vytvořeno z ledu a barbarův obličej se jevil ještě hranatějším a nebezpečnějším.

Na čtvercovém asi deseticoulovém podstavci uprostřed kruhu se z ničeho nic objevila doslova hostina. Pečená masa s oblohou, doplněná o konev s horkým čajem, soudek piva a láhev vína.

„Naliješ mi, viď, chlapče?“

Bratři ve zbrani se po sobě nechápavě ohlédli.

„A-a p-proč?“ vykoktal kouzelník. „J-jste j-jen lebka. N-nepotřebujete pít.“

„No c-c-c… Slyšeli jste ho?“

Nikdo jí neodpověděl.

„Takt ti nic neříká, co?“ promluvila tedy znovu na Marcuse. Nakřáplý hlas doplňoval ponurost síně, kterou rušila jen hostina na podstavci, jíž se zatím nikdo ani nedotkl.

„A co teď?“ zeptal se Eon raději věcně. Horst začal přecházet po místnosti, odkud nevedla žádná další chodba ani dveře.

„N-najíme s-se?“ navrhl čaroděj a podrbal se na bradě.

Abigail mu přitakala: „Dobrý nápad.“

„Až najdeš tu posranou cestu dál!“ Obořil se na nesourodou dvojici bojovník. Jeho hlas burácel v ozvěně, až se mladý učeň magie znovu polekal.

„N-nemusím.“

„Cože?!“

„J-je p-pod t-tím…“ ukázal Marcus jednou rukou k vyvýšenému místu. Bylo to přeci naprosto logické, no ne?

Eon začal zkoumat zmíněný objekt podrobněji.

„Asi má pravdu, jen zjistit jak s ním hnout.“

„Odsunu ho,“ navrhl Horst a vydal se přímo k tomu. A tak zůstala hostina na něm netknutá.

Barbar se zapřel plnou silou a mohutně zařval. Šermíř i čaroděj mu přišli na pomoc. Abigail ležela opodál a povzbuzovala:

„Do toho! Do toho!“

Ani hrozivý pohled bojovníka nestačil, aby přestala. Zabrali znovu. Tentokrát s odsuvným poklopem pohnuli a konečně se jim naskytl pohled na pavučinami pokryté kluzké schodiště, kamsi do temnoty, kam ani magická modrá záře z místnosti nedosvítila. Podívali se nejprve dolů a pak jeden na druhého. Lebka zaklapala čelistí:

„Začíná to být zajímavé.“

Horst shlídnul na čaroděje a Marcusovi zatrnulo.

„Ať sklapne.“

2

Tři hledači pokladů pokračovali do útrob jeskyně.

„Randál blbej,“ okomentoval Horst sílící hučení. Šel vpředu a prorážel pavučiny, které se mu lepily na zbroj. Jak se dostávali hlouběji, Marcus zjišťoval, že se mu magické síly vracejí. Nesl tlumok a Abigail, snaže se nezakopnout o lem roucha. Lucerna zůstala kdesi v chodbě, ale tady ji stejně nepotřebovali. Na zdech ve stojanech visely pochodně, které se rozsvěcovaly, jak postupovali vpřed. Eon se držel v závěsu za svými druhy připraven kdykoliv tasit. Fakt, že lebka konečně držela neexistující jazyk za obnaženými zuby, jej znepokojoval stejně, jako Horsta pravý opak.

Sucho se mužům rozpínalo v ústech a hlas vázl v hrdlech. Obestřela je úzkost obvykle spojovaná s klidem před bitvou. A tu po zkušenostech shora očekávali velice tuhou.

Když konečně mohutný bojovník sestoupil na poslední schod, nahoře se poklop neprodyšně uzavřel.

„A kurva!“ zaklel Eon. Ne, že by to bylo třeba. Všichni si uvědomovali, co to pro ně znamená.

Horst zpozorněl, Karkaroth připravený ke zteči. Ocitli se v místnosti tak velké, že neviděli na žádný konec obvodové zdi, ani napříč sálem. Světlo z lebky ozařovalo sloupořadí v místnosti. A co bylo podivnější, nikde žádný nepřítel. Ohlédl se na své druhy, vykouknout a obhlédnout situaci z nich však mohl jen mladý kouzelnický učeň.

„Š-šel bych p-podél j-jedné zdi.“

Barbar mu to odkýval a vyrazil vlevo. Jako pozitivum viděl hlavně fakt, že něco jako drak, by se sem přes všechny ty sloupy nemohlo vejít. Nebezpečí ale očekával, tak se za každým sloupem ohlížel do strany, zda tam na ně přeci jen někdo (nebo něco) nečeká.

Světlo jim už zase poskytovaly pouze Abigailiny magické oční důlky. I proto museli postupovat pomalu a o to obezřetněji.

Po několika krocích a sloupech, které se nenamáhali počítat, barbar došlápl na podlahu, která se pod jeho vahou pohnula. Nebyla to první past, na kterou Horst v životě stoupl, ale první, v tomhle jeskynním komplexu. Obr měl velké štěstí, že meč stále třímal v rukou připravený k boji. Ocelový bodec na dřevěné násadě, který se vyšvihl zpoza sloupu, zadržel Karkaroth těsně před jeho kyrysem, který by jinak bez větší námahy proklál.

„Posraný pasti,“ ulevil si Eon, „žiješ?!“

„Ne. Chcíp sem!“ zahromoval bojovník vpředu. Zlomil dřevěnou násadu a hrot pasti dopadl na kámen. Ozvěna rezonovala celou místností. Teprve když zeslábla a Horst mínil vyrazit dál, Abigail opět promluvila svým nakřáplým hlasem.

„Tomuhle říkáme Katův zub, moc hezká věcička, takových je zde celkem dvacet osm,“ řekla jakoby nic a odmlčela se.

„Skvělý! Fakt skvělý…!“ ulevil si Eon.

„A taky dvanáct Šlapáků, dvacet jedna Propadel, devatenáct Luceren a šestnáct Bleskovek.“

„L-luceren?“ zajímal se Marcus.

„Lucerny mám moc ráda, mladíku, když se spustí, polijí nic netušící oběť olejem a zapálí.“

„N-no f-fuj…,“ kouzelník zkřivil tvář, jakoby kousl do citrónu.

„Tak už sklapni!“

„Kdybys radši něco vymyslel,“ vybídl Eon učně magie.

Marcus se šermíři, který ho převyšoval o půl hlavy, zadíval přímo do hnědých očí. V modři těch jeho se zračil klid a vyrovnanost, která jakoby k němu vůbec nepatřila.

„Dobře.“

Soustředil se, zrak mu zastřela magie. Zašeptal zaklínadlo: „Di arvius.“

Doprovodná gesta nikdo z jeho druhů nespatřil. Co však přehlédnout nešlo, byli dva Marcusovi dvojníci, kteří se vedle nich objevili. Každý z nich vykročil novým směrem a znovu a znovu šeptali ta slova, takže jich neustále přibývalo. Pasti postupně sklapovaly. Jedna po druhé pohlcovala, probodávala, upalovala a zasahovala blesky všechny čarodějovy dvojníky… Další a další magií stvoření Marcusové mizeli v propadlišti dějin (a nejen dějin), až nakonec v celé místnosti nezbyla jediná nespuštěná past. V průchodu už jim nic nebránilo…

Ve světle Abigailiných očí, si válečníci opětovali pohled. Od čarodějného učně čekali hodně, ale tohle vypadalo jako velmi mocné kouzlo. Eon, který o kouzelnících přeci jen něco věděl, o něčem podobném nikdy ani neslyšel. Ano, čekal od Ehrana velké věci a nyní jim to zachránilo život. Ale nabízela se otázka: „Pokud je Marcus schopen tohohle, na co potřebuje nás? Kdo koho tu vlastně jen využívá…?“

3

Pokračovali.

Z místnosti vedly tři východy, z toho byl jeden blokovaný velkými dvoukřídlými kovanými vraty bez kliky, zámku, nebo jakéhokoliv otevíracího mechanismu. Alespoň ne takového, který by se nacházel někde v jejich nejbližším okolí.

„Musej se votvírat vodjinud,“ podrbal se Horst Keston na bradě.

„Třeba je to vono. Vstup do kobky,“ napadlo Eona. Místa pro tři pečetní klíče, ale nebyla k nalezení.

„Samá voda,“ zívla si znuděně Abigail, což barbara namíchlo.

„Estli ta čůza, ještě jednou votevře držku, vyrazim jí všechny zuby!“

Eon bracha poplácal po paži.

„To chce klid.“

Přemýšleli, rozhlíželi se, prohledávali… A po zralé úvaze usoudili, že jim nezbývá než zkusit jeden ze dvou krajních východů. Vybrali si ten u zdi po jejich levé ruce. Eon od jisté události před sedmi lety vždycky volil cesty vlevo jako první. Tehdy je totiž chodba vpravo zavedla na maličkou římsu nad propastí s nabodanými kůly a hejnem krys dole. Těžké kované dveře se za nimi zavřely a nevedla odtamtud žádná jiná cesta! Nemohli si ani sednout, aby si odpočinuli, nebo se nějak zapřít do dveří pro jejich vyražení. Nikde žádný zámek. Mechanismus pro otevření se nacházel pouze na druhé straně.  Balancovali tam na patách, zády přilepení k chladné zdi tehdy možná dva dny, než je zachránila jedna vykradačka hrobů. Na tu ale byli zase až moc živí a museli se hodně snažit, aby je tam nakonec ještě nenechala a nepřišla si posléze jen pro věci z jejich mrtvol. Ne, že by si to uplácení neužili, to zase ano… Ale ani tak to nebylo něco, co by si Eon toužil zopakovat. Příště už by nemuseli mít takové štěstí. Obzvlášť v Lexarianově hrobce ne!

Chodba nebyla tak úzká, jako ta, kterou do jeskyně vstupovali. Naopak skýtala dostatek prostoru pro případný boj a nikoho nenutila, aby se ohýbal, nebo jinak uskromňoval.

Mohutný barbar dělal dál skupině živý štít, protože Marcus se nechal slyšet, jak je vyčerpaný. Na jednu stranu se přátelům ulevilo, na druhou to ovšem znamenalo, že ať je čeká cokoliv, nějakou dobu jim čaroděj nepomůže.

Chodba stoupala vzhůru a nelibě zapáchala. Dobrodruhům se po kluzkém kameni šlapalo těžce. Brzy už byla tak strmá, že Horst nebyl sto udělat jediný další krok, aby v tom humusu pod nohami nepodklouzl.

„Tudy to nepude.“

„A-asi a-ani n-nebude m-muset,“ vykoktal Marcus.

„A co je zase, kurva, tohle?!“ Horsta už začínaly opravdu vyvádět z míry čarodějovy zdánlivě nevinně vyslovené poznámky. Lebka, co se musí nést, podstavec, pod kterým je cesta dál, kouzlo, které vyřídí všechny pasti, cesta, kudy nemusejí pokračovat…

„T-tam.“ Jinoch v modrém rouchu ukázal prstem vzhůru a stejným směrem namířil světlo jejich nemrtvé společnice. Všichni tři tak viděli viset u stropu podivné blanité vaky. Kolik jich je se nedalo přesně spočítat a každý jeden z nich měl výšku dospělého muže. O tom, že monstra uvnitř jsou živá, svědčily občasné záškuby těch zrůdných „závěsů“.

Učeň magie byl bledý jako sama smrt. Lebka stále upírala krvavě rudý zrak směrem vzhůru. Až duchapřítomný šermíř mu ji v rukou otočil očními jamkami směrem k zemi a na Marcusův tázavý pohled odpověděl prstem před svými rty. Další naznačení z Eonovy strany vedlo směrem zpět, odkud přišli. Začali couvat za doprovodu nepěkných čvachtavých zvuků.

Byli málem zpět v místnosti se sloupy, když se Abigail náhle „z plných plic“ rozkřičela. Její hrdelní skřípavý neživý hlas dokázal téměř zmrazit krev i otrlým dobrodruhům. Trvalo téměř půl vteřiny, než postřehli, že opět utichla. Ale to už netopýři zavěšení u stropu zapištěli v odpověď, roztáhli křídla a spustili se vzduchem k narušitelům jejich území.

„Zpátky!“ zavelel Eon.

Horst si namísto ústupu prokřupal krk a tasil obouručák. Přece nebude utíkat před hejnem okřídlených krys s prasečím rypákem místo nosu. Byť jsou veliké jako on!

„Do prdele,“ zaklel Eon v duchu. Horst si nemohl vybrat horší chvíli pro prokazování své neohroženosti.

Čaroděj stál, jakoby nevěděl, která bije a pohledem těkal z jednoho na druhého.

Netopýři zaútočili. Jejich pištění se neslo ve frekvencích, které lidské ucho nedokázalo zachytit. Přesto se třem dobrodruhům ježily chlupy všude po těle.

Horst jednoho přesekl v půli od hlavy až dolů.

Eon dalšímu, který přistál za bojovníkovými zády, rozsekal křídla na cáry a proklál srdce.

Marcusovi se zvedl žaludek. Tiskl si lebku k břichu a do humusu na zemi přihodil ještě obsah svého žaludku.

Eon vida, že je jim zde teď Marcus k ničemu, nakopl Ehrana do zadnice.

Čaroděj se rozplácl na výkalech posetými kameny a sjel ze svažité chodby až do místnosti, kam původně ustupovali.

Oba válečníci se kolem sebe oháněli svými meči ve vzájemné shodě mnoha společně vybojovaných bitev.  Netopýří krev, vnitřnosti a těla. Toto postupně vytvářelo pitoreskní výzdobu chodby. Ale ustupovat ti dva neměli kam. Cestu jim netopýři zahradili.

Mladý čaroděj se vyhrabal na nohy. Pohled se mu projasnil. Zhodnotil situaci a prohlédl si své oblečení. Byl celý špinavý a smrděl. Čvachtání, šplíchání a duté rány od dopadů mrtvých těl agresivních, krve chtivých tvorů shora z chodby, ho podvědomě nutila k pohrdlivému odfrknutí. Idioti!

Jediným kouzlem se celý, včetně šatů, očistil. Samozřejmě, že nepotřeboval nijak dlouhý odpočinek. Tupost těch dvou byla až zarážející. Zdvihl ze země Abigail a beze slova přešel k dvoukřídlé bráně uprostřed stěny, kterou tápali jak otevřít. Sáhl si pod hábit a vytáhl zlatý kříž velikosti Horstovy dlaně, osázený čtyřmi drahými kameny. Diamantem, rubínem, smaragdem a opálem. A přímo uprostřed jej zdobil rubín, velký jako dětská pěst. Těžký přívěsek na zlatém řetězu sálal magií. Marcus zavřel oči.

„Anema fadilaum.“ Ten hlas, jakoby mu ani nepatřil.

V pantech kované brány to ošklivě zavrzalo. Začala se otevírat. Z druhé strany skrz škvíry prosvítalo jednolité magické světlo. A všichni přeživší netopýři se v té chvíli se zapištěním stáhli vzhůru, co nejvýše od místnosti.

Horst nechal klesnout meč. Jeho zbroj byla na mnoha místech skřívaná, několik plátů z ní i chybělo. Byl poškrábaný a pokousaný. Ze svalů se mu řinuly rudé čůrky.

Stejně tak ani Eon neunikl zraněním. V kroužkové košili mu zely díry. Hluboký škrábanec mu hyzdil levou tvář a do hlavy dostal ránu tak, že mu zpod kukly tekla krev do očí.

Těla měli rozbolavělá. O slovo se hlásil každičký sval. I ty, o kterých normálně ani nevěděli, že je mají. Podívali se jeden na druhého. Netušili, co se změnilo. Pokoušeli se polapit vlastní dech.

„Já tu kostnatou kurvu rozdrtím!“ zasupěl Horst.

„A já rozdupu ksicht tomu čáryfukovi,“ přidal se Eon.

S vypětím všech sil se zvedli na nohy. Horst s řevem rozhrnul hradbu z vnitřností a těl, aby mohli projít. A Eon se sklouznul z kopečka. Jen zázrakem neskončil ve sračkách, kam před tím šoupnul Marcuse. Ustál tu jízdu, i když unaven. Podařilo se mu uhnout i Horstovi, který to vzal s rozběhem a zastavil až o nejbližší sloup.

V místnosti se teď rozlévalo světlo. Ne hřejivé sluneční, nebo plápolavé od ohně pochodní, ale studené magické světlo, jehož chlad nezmírnila ani žlutá barva, poskytující běžné barevné spektrum vidění. Vycházelo z těch dveří velkých jako pro obra, před kterými nestál nikdo jiný, než jejich čarodějnický „druh“. Měl čistou róbu a po humusu, do kterého ho Eon kopl, nezůstalo ani stopy.

Eon se zamračil.

Horst k Marcusovi nasupeně vykročil.

Přítel ho dohonil a chytil za paži, aby se barbar zastavil. Upozornil ho na Marcusův amulet. Horst se zaměřil pohledem na zlatou věc v čarodějových rukou. Rozšířenými nozdrami dýchal jako nasupený býk.

***

„Nestojíš vo podíl? A vo co teda?“ zajímal se Eon nad tuplákem studeného piva.

„O-o t-toh-hle,“ vykoktal mladý učeň, kterého se pokoušeli zverbovat. Vytáhl z tlumoku zažloutlý svitek pergamenu evidentně vytržený z nějaké velmi staré knihy. Rozvinul ho před nimi na stole a jim se tak naskytl pohled na legendární Lexarianův amulet. Šlo o zlatý kříž s drahými kameny. Uprostřed kříže je pojily dva překrývající se runové nápisy, které ovšem z obrázku nebylo možné vyluštit, protože byly pouze naznačené, nikoli doslovně přepsané.

„To je taky šperk,“ procedil jízlivě Horst. Eon do přítele lehce šťouchl.

„Co to je?“

Zdálo se, že Marcus přemýšlí. Obočí se mu spojilo do jedné linky, jakoby se snažil nalézt vhodná slova.

„M-má c-cen-nu j-jen p-pro m-mágy,“ začal nakonec, „j-je k-kouzeln-ný. A-a j-já h-ho ch-chci.“ Podle vrásek na čele ho ta slova stála velikánské úsilí.

Šermíř se na většího bracha ušklíbl a Horst mu pohled opětoval bez jakéhokoliv konkrétního výrazu. Zdálo se, že to nedomrlé vyzáblé pískle na protější židli, je přeci jen jejich člověk.

***

A nyní se ukázalo, že ho ten šmejd měl celou dobu u sebe!

„Nech to na mě,“ pošeptal mu šermíř.

Eonova tvář se stala bezvýraznou maskou. Vykročil. Ze špinavých smradlavých bot odpadávaly při každém kroku zbytky netopýrů. A Horst ho tiše následoval jako vražedný démonický stín.

Marcus ustupoval hlouběji do sloupového sálu.

„Měli byste mi poděkovat,“ oznámil válečníkům klidným sebejistým hlasem, „otevřel jsem vám cestu ke dveřím do Lexarianova místa posledního odpočinku.“

Eon mu nevěřil. Nevěřil mu už ani ten posraný nos mezi očima. Byl odhodlaný vrazit mu ostří meče mezi lopatky a pořádně s ním zakroutit. Ale i tak ho přemohla zvědavost a podíval se za bránu.

Ten pohled ho přikoval na místě. Na hromadě zlata, drahých kamenů a šperků tam odpočíval mohutný dvacet metrů dlouhý a vleže dobrých deset metrů ve hřbetu vysoký drak.

Šermíř stísněně polkl. O dracích slyšeli, ale doposud s žádným nezkřížili zbraň. A teď tam jeden ležel. Nedokázal říct, zda jsou připravení na střet s tak obrovskou magickou a nebezpečnou bytostí. Srdce se mu rozbušilo. Pozvedl stále ještě tasený meč. Netušil jen, jestli s ním mířit na Marcuse, nebo na draka.

Horst se na čaroděje mračil. Ani na okamžik nezměnil směr pohledu. Nějaký drak ho teď nezajímal.

„Má pravdu,“ vydechl Eon lehce překvapeně.

„Cože?“ zavrčel bojovník.

„Tam, ty dveře!“

Barbarův dlouholetý společník na cestách natáhl ruku a ukázal na druhý konec místnosti, kde za hromadou zlata a tělem draka vykukoval roh ocelových dveří s otvorem pro umístění jedné z pečetí.

Horstovi chvíli trvalo, než poznal, kam Eon ukazuje. Ale jakmile dveře zmerčil, šlo všechno ostatní stranou. Deset let snažení a konečně mají cíl nadosah ruky. Tedy za předpokladu, že zabijí draka! A toho čarodějnickýho parchanta, samozřejmě.

Marcus už ale byl deset metrů od nich. Zastavil se a lebka v jeho rukou znovu pohnula spodní čelistí. Tentokrát ale nedošlo na žádný křik nebo něco takového. Otevřela svá nemrtvá „ústa“ a její oči pohasly.

Horst se nehezky ušklíbnul.

Marcus se jim dočista ztratil ve tmě z očí.

Eonovi cosi v hlavě zvonilo na poplach. Teď když se Abigail odmlčela a její přízračné světlo se vytratilo, zůstávala jediným zdrojem světla místnost s drakem. A i tamní zdroj byl velice pochybného charakteru. Fakt, že Marcus „zmizel“ také nevěstil nic dobrého.

A pak se drak, posetý drobnými hnědými šupinkami pevnějšími a odolnějšími než ta nejkvalitnější trpasličí ocel, pohnul a otevřel oči. Nemusel mžourat dlouho. Viděl jasně dvě živé, teplo sálající humanoidní skvrny.

Horst se zhluboka nadechl. Nebyl čas na výčitky, pochyby nebo váhání.

„Gruhat!!!“ zahřměl z hloubky svého bojovného nitra a vrhl se vpřed.

Drak se přizvedl na předních tlapách a natočil čelem k narušitelům. Ukázalo se, že je takto ještě mnohem větší, než mysleli. Kdyby se celý napřímil, nejspíš by dřel hlavou o vysoký klenutý strop, celý pokrytý malbami jasné denní oblohy.

Eon se nadechl, srdce sevřené úzkostí. Pojednou nevěřil ve vítězství, ale nemohl nechat Horsta umřít samotného. Mají přece veškeré myslitelné drakobijecké vybavení. Kdo jiný by ho měl porazit, když ne oni? Ale šanci mají jen ve dvou!

„Uááááá!“ zakřičel a rozběhl se za svým bratrem ve zbrani.

4

Marcus bránu do doupěte draka uzavřel svým kouzlem. Nedlouho poté se rubín v kouzelném amuletu rozzářil jasněji. Na tváři osmnáctiletého učně magie vykvetl úsměv vypočítavé tiché zrůdy.

Když o tři směny později opouštěl Lexarianovu hrobku, venku jej zastihla temnota. Otočil se a na kůl nad vstupem opět vrátil Abigailinu lebku.

„Splním svůj slib. Už mi zbývá sehnat jedinou duši a temný mág Lexarian opět povstane. Spolu pak zlomíme i tvoji kletbu.“

Přiložil si dva prsty ke rtům a zdvihl ruku, aby se jimi dotknul jejího obnaženého chrupu. Vykročil z kopce, kde na něj osaměle čekali tři koně.

„Myslíš, že to dokáže, má lásko?“ ptal se Abigailin duch pohřbeného mága.

„Ale jistě. Má všechno co potřebuje. Kdo jiný by to měl dokázat, než náš syn?“

 

Tři dny od té události se Marcus Ehran probudil ve své posteli vyděšený a promočený potem. Zíral na strop svého pokoje na koleji Drumondské akademie Světla a stínu netuše co se stalo, nebo o čem se mu zdálo. Jeho vzpomínky byly opět zastřeny černým závěsem, jako už tolikrát před tím.

Kéž by se mu jednou podařilo rozluštit záhadu svých ztrát paměti, kterou nevrátí ani to nejsilnější psychické kouzlo…

Doporučené z našeho blogu:

  • PJ-kou poprvéPJ-kou poprvé Tato povídka se v roce 2013 umístila na 29. místě ze 39 soutěžních děl v literární soutěži na serveru libres.cz. Jedná se o lehce komediální dílo ze života. Každý, kdo někdy hrál Dračí […] Posted in Jednorázovky
  • Doba ledováDoba ledová Takže tato povídka byla vymyšlena a napsána za 30 minut čistého času. Ale i tak doufám, že se budete dobře bavit. Veselá báchorka je zde. Posted in Jednorázovky
  • Bumovy cesty – Kapitola 1Bumovy cesty – Kapitola 1 Grud má jeden "malý" problém. Je jím jeho vlastní existence, coby syna vůdce jednoho z trpasličích klanů. Má takový problém vůbec řešení? Posted in Bumovy cesty
  • Bumovy cesty – Kapitola 9Bumovy cesty – Kapitola 9 Bum ještě chvíli hleděl na elfa a pak se zatvrdil a s přísným pohledem odpověděl: „Hledám tu svou čepici.“ Chro…chro…, přitakal Frei. Posted in Bumovy cesty
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *