Já – ČLOVĚK – Kapitola 10

10

Následující dva hyperskoky jsem přečkal v posteli. Do konce druhé směny po nich zbývala ještě hodina. Usoudil jsem, že asi půjdu spát dřív, abych byl na „druhý den“ řádně připraven. Zvedl jsem se a došel ke skříni, že se převléknu. Chtěl jsem začít s rozepínáním košile, ale v zrcadle jsem uviděl, že mě Christian pozoruje. Zamrzl jsem v půlce pohybu. Měl bych dát najevo, že jsem si všiml? Nebo raději mlčet?

V tomhle mají heterosexuální muži výhodu. Nesdílejí kajuty se ženami, takže se nemohou dostávat do podobně trapných situací.

Říkal jsem si, „nic to neznamená, třeba jen čeká, že něco řeknu,“ ale on na mě pořád tak uhrančivě zíral…! Nevěděl jsem, co mám dělat. Na jedné straně jsem mu chtěl říct, aby dal pokoj, ale uvědomoval jsem si, že by má slova byla jen další vodou na jeho mlýn. Cokoliv bych řekl, by nějak umně otočil proti mně. A já z nějakého důvodu nechtěl, aby zjistil pravdu o mé orientaci. Na Victorovo dobírání jsem byl zvyklý, ale od Christiana bych takový posměch určitě nesnesl, o tom jsem byl víc než přesvědčený. Navíc jak by si pak přede mnou připadal on? Už takhle bylo v naší kajutě místy nedýchatelno…

„Děje se něco?“

„Ne…,“ vypravil jsem ze sebe přiškrceným hlasem.

Dresdner se zvedl a než jsem upokojil své panikařící nitro, stál přímo za mnou a dýchal mi na krk jako šelma své kořisti.

„Myslím, že lžeš,“ zašeptal mi do ucha a celého mě tak rozechvěl od ušních lalůčků až po palce u nohou. Byl tak blízko, že jsem cítil i jeho pot… Bylo to tak matoucí!

Popadl jsem noční kombinézu, zavřel skříň a spěchal do koupelny.

„Snad se přede mnou nestydíš, Wesley?!“ zavolal za mnou.

Ignoroval jsem ho, a co nejrychleji jsem zamířil pod sprchu. Musel jsem na sebe okamžitě pustit studenou vodu. Moje tělo reagovalo jako bych strávil předchozích deset let na samotce ve vězení. Potřeboval jsem se uklidnit!

* Povzdech *

Nevím, jak dlouho jsem doopravdy strávil pod proudem tekoucí vody. Žádný další hyperskok se nechystal, podle letového plánu nás teď čekal průlet solárním systémem až ke kolonii č. 8, neměl jsem kam spěchat. Dal jsem si záležet a důkladně se omyl. Pomohlo mi to získat ztracený klid, a když jsem koupelnu opouštěl, cítil jsem se uvolněnější. Dokonce se mi podařilo zachovat si chladnou hlavu i tváří v tvář svému spolubydlícímu, který na mě za dveřmi čekal.

Stál vedle dveří lopatkami opřený o chladný kov.

„Co ti tak trvalo?“ zajímal se.

„Sprcha?“ Dal jsem si záležet, aby to znělo pokud možno co nejvíc nenuceně. „Popravdě bys jí taky potřeboval,“ utrousil jsem ještě a prošel hlouběji do kajuty.

Christian si hvízdl. Jen on ví, co tím vlastně chtěl naznačit.

„Nedoprovodíš mě?“

„Ani omylem.“

„A co když se mi tam něco stane?“ utahoval si ze mě dál.

„Tak budu mít konečně post pilota jistý,“ odsekl jsem mu. Udělal jsem chybu, že jsem se po něm ohlédl. Jeho zelenohnědé oči se už zase leskly tím divokým způsobem! Silou vůle jsem odolával potřebě polknout a pokoušel se ignorovat mravence, kteří se mi utábořili v břiše.

Naštěstí se Christian odporoučel do soukromí umývárny. Zůstal jsem sám…

Měl jsem pocit, že to nevydržím. Znali jsme se 19 hodin a já z něj byl málem nepříčetný. Vrátil jsem uniformu do skříně a zalezl do postele odhodlaný předstírat spánek, až se můj spolubydlící vrátí. A ten, ať už něco tušil nebo ne, mě nechal spát. Protentokrát…

 

„Ráno“, pokud se to tak dá ve vesmíru říct, mně probudil budík hodinu a půl před nástupem do služby. Měl jsem akorát tak čas, abych se dal trochu dohromady, upravil se a vypil si kávu. To by ovšem Christian nesměl přijít s tím svým hloupým nápadem!

Abych to vysvětlil… Probíhalo to zhruba takto:

Já jsem se probudil a vypnul budík. Christian zamručel cosi jako: „Ještě chvíli…,“ a přetočil se. Shledal jsem jeho zaspání za víceméně žádoucím a v klidu jsem se oblékl. Když jsem si ale pak s kávou z lodního automatu, co byl zabudovaný v naší kajutě, sedl ke stolu, přepadl mne záchvat poctivosti.

Díval jsem se, jak spí a tak nějak mě napadlo, že bych ho měl přeci jen vzbudit. Nebylo by ode mě fér zvítězit v boji o pozice takovou lstí… I kdybych nakonec prohrál a stal se pouhým navigátorem, bylo by to míň zlé, než kdybych si měl jako pilot celý život vyčítat, že jsem někoho podrazil. Koneckonců kdykoliv později bych přeci mohl požádat o přeřazení…

Zvedl jsem se, došel k jeho posteli a zaváhal jsem. Mám si sednout na jeho postel a zatřást s ním? Nebo se nad něj jen sklonit? Z nějakého důvodu jsem se nedokázal přimět k fyzickému kontaktu. Ta představa, že bych na něj třeba náhodou spadl, nebo on udělal zase něco nepředvídatelného, mě děsila. Už proto, jak mě to den před tím vyvedlo z míry. Nechtěl jsem být zase rozhozen něčím takovým. Raději jsem nastavil budík, zvýšil hlasitost a o minutu později jsem si zacpal uši.

Myslím, že tak rychle na nohou Chris ještě nebyl! Vyskočil málem do stropu, vypnul budík a namířil na mě zbraní, kterou měl pod polštářem. Úsměv mi zamrzl na tváři.

Stáli jsme tam a hleděli si do očí. Už jsem nepotřeboval zacpané uši, ohlušil mně tlukot vlastního srdce. V Zelenohnědých očích měl můj spolubydlící pohled všehoschopného zabijáka. Kdyby mě v té chvíli odpravil, nezmohl bych se na žádný odpor…

Dresdner zamrkal, zahodil zbraň na postel a promnul si obličej.

„Ty vole, tys mi dal… Tohle mi nedělej, jasný?! Málem jsem tě zabil.“ Rozesmál se. Mě však do smíchu rozhodně nebylo. Vypravil jsem ze sebe dvojí uchechtnutí, abych netrhal partu, a radši mu podal svoji kávu, ze které jsem beztak ještě ani neupil.

„Dík, to potřebuju jako sůl.“

Neřekl jsem na to nic. Jen jsem kývnul hlavou a šel si pro nové. Probudit už jsem sice nepotřeboval, ale trocha uklidnění mi přišla vhod. Sedl jsem si ke stolu, zíral na hladinu černé syntetické tekutiny a pokoušel jsem se vzpamatovat z právě absolvovaného šoku. Nevnímal jsem dokonce ani to, jak se můj spolubydlící obléká. Na rozdíl ode mě spal totiž Christian pouze ve slipech. A já si ho ani pořádně neprohlédl! Ne, že bych na to v tu chvíli vůbec pomyslel. Chtěl jsem si prostě vypít své kafe a jít se ohlásit kapitánovi.  Christian měl ovšem docela jiný plán…

„Myslíš, že dostanem na HURRICANU opušťák?“ přisedl si. Až v té chvíli jsem si uvědomil, že už jsme nejspíš přirazili.

„Zeptej se kapitána,“ odkázal jsem ho na patřičná místa. Nevzhlédl jsem k němu. Vnímal jsem pouze jeho přítomnost.

„Tak co to trochu očíhnout?“ vybízel mě.

„Ne, díky.“

„Slyšel jsem, že v Kéfeu mají ty nejlepší Turbo skate tracky v celý galaxii, to si přece nenecháš ujít.“

„Turbo skate tracky jsou zakázané,“ povzdechl jsem si.

„Ale tady je maj…“

„To budou jen povídačky.“

„Ale co když ne…?“

„I kdyby nás pustili na orbitální stanici, na povrch se nedostaneš.“ Byl to hloupý nápad. A ještě hloupější bylo, že jsem neprozřetelně použil slovo „nás“.

„Máš nějaký civilní hadry?“

„Ne.“ Taky na co by mi byli, že?

„Něco seženem, můžeš si pučit moje.“

To už jsem k němu nevěřícně vzhlédl. „Vážně mi člověk, který den před tím ohrozil moji kariéru, dělal mi málem nemravný návrhy a před pár minutami na mě dokonce mířil laserovou pistolí, teď nabízí svoje oblečení, abychom proklouzli na planetu na zakázaný závody?“ ptal jsem se sám sebe. Bylo to absolutně šílený!

„Na to ani nemysli,“ varoval jsem ho.

Christianovi vystřelily koutky úst o poznání výš.

„Ne…,“ vyslovil jsem a zakroutil nesouhlasně hlavou.

„Ale jo…,“ rozzářil se.

„Je to pitomý!“ oponoval jsem.

„Potřebuješ rozptýlit.“

„Z toho kouká záznam do služebního hodnocení!“

„A spousta legrace.“ Mrknul na mě. „Tak jdem na můstek, ne?“

Přistihl jsem se, že na něho zírám s ústy otevřenými dokořán. Otočil se k odchodu. Usoudil jsem, že to nakonec není tak špatný nápad. „Až mu kapitán volno na stanici zatrhne, uvidí i on, že je to nemožné a třeba s těmi hloupostmi přestane,“ říkal jsem si a následoval ho.

Jenže jsem neměl žádný záložní plán pro případ, že by kapitán opuštění lodi odsouhlasil…

 

Najednou řekl: „Povolení uděleno,“ a mě málem spadla čelist. Dostali jsme 48 hodin! „Copak se ten náklad bude vykládat tak dlouho?!“ ptal jsem se sám sebe. Když si vezmu, kolik ostrahy jsme na FATE asi měli, tak mi to vskutku nesedělo. Mít námitky by však působilo jako nevděk.

„Vidíš? Pohoda jazz.“ Christian se usmíval. Kráčel chodbou, jakoby mu snad patřila. Sebevědomí z něj jen čišelo. Já mohl pouze kroutit hlavou a v duchu mu spílat, jaký je to idiot. Na to, abych mu to vmetl do tváře, jsem ho ale neznal dost dobře.

Vlastně vůbec…

* Další povzdech *

Jistě, že jsem se na to mohl vykašlat. Mohl jsem zůstat na palubě a nechat ho ať si dělá, co chce! Dostali jsme povolení opustit loď, ne rozkaz… Ale já se nemohl zbavit pocitu, že pokud Chris půjde sám, dostane se tak akorát do maléru. Bylo to jako s tím vstáváním. Co mi doopravdy bránilo nechat ho, aby zaspal? Vlastně nic. A zrovna tak tohle. Pokud chtěl riskovat kariéru kvůli zakázaným závodům, byla to přece jeho volba! A já se přesto rozhodl, že je mojí povinností, jako toho zodpovědnějšího z nás dvou, zabránit mu udělat nějakou hloupost. Jako by mě snad poslouchal…

 

Převlékli jsme se v kajutě. Tedy on v kajutě, já v koupelně. Ne, že by mi Chrisovo oblečení úplně padlo, ale nebyli jsme až tak rozdílné postavy, aby to vypadalo vyloženě hloupě.

Potom jsme prošli lodí a po vysutém mostě zamířili rovnou do prostor orbitální stanice HURRICANE. Bylo to tam úplně jiné, než na ORBITu-1. Chodby nás sice vítaly matným šedým leskem, ale zdaleka se tu nepohybovalo tolik lidí, u stropu neviselo takové množství obrazovek i barevných čar na podlaze bylo méně a už vůbec nám kolem hlav nekroužili asistenční drony. A zatímco já se „kochal pohledem“ na poklidnou tvář orbitální stanice, Christian si to namířil rovnou k nejbližší konzoli, aby z ní vytáhl mapu stanice.

„Stejně to neprojde,“ konstatoval jsem skepticky.

„Nesejčkuj,“ odbil mě.

„I kdybychom se dostali na povrch, nemůžeme to stihnout.“

„Čtyřicet osm hodin, Wesley! To se dá stihnout věcí…“ Šťouchl mě pěstí do ramene, jako bychom snad byli nějací spiklenci. Vypadal bezstarostně. Nevycházel jsem z úžasu.

„Tudy!“ ukázal směr, „Jde se.“

Přestože jsem ho chtěl krotit, jsem se nezmohl na odpor a následoval ho. Nevím, co jsem si v té chvíli myslel, že dělám. Asi jsem pořád tak úplně nevěřil v existenci Turbo skate tracků na Kéfeu. Možná jsem prostě předpokládal, že dostat se na planetu bude pro dva kadety s osmačtyřicetihodinovým opušťákem jednoduše nemožné… Ale to by Christianu Dresdnerovi nesmělo vyjít, na co sáhl!

Dostali jsme se k výtahu na planetu. Bez problému jsme do něj nastoupili spolu s dalšími cestujícími. A než jsem se nadál, klesali jsme do atmosféry. Bylo to jako sen.

 

Uvědomoval jsem si, že i když možná neporušujeme žádné nařízení, rozhodně neděláme „správnou věc“. Jenže Christianovo uvolněné nadšení bylo neskutečně nakažlivé. Ruka, za kterou mě chytil, byla plná mravenců a stejně tak mé břicho. I když jsme, ještě v Akademii, s Victorem občas blbnuli, takhle jsem se přitom nikdy necítil. Mátlo mě to.

 

Sestup trval přes šest hodin. To kvůli přetížení. I při „pouhých“ 70m/s dosahovalo 2 g a musely jsme překonat vzdálenost kolem 1500 kilometrů. Ještě, že byl transportní výtah vybaven sedačkami s bezpečnostními pásy. I tak jsem měl žaludek jako na vodě.

Zastavili jsme, vystoupili, a stali se jedněmi z davu. Christian se na mě usmál a já mu úsměv opětoval. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Vůbec se to nepodobalo letišti Pandora la Mae. Spíš to vypadalo, jako náměstí před výškovou budovou. Což na druhou stranu výtah do exosféry byl.

Žádné odbavování. Vystupující skupinu prostě nahradila ta nastupující. Kamery jim sejmuly otisk sítnice a to bylo vše. Dveře se za nimi zavřely a výtah se vypravil vzhůru ke hvězdám. „Doslova.“

Nadechl jsem se a nastavil tvář paprskům hvězdy ROSS. Zdejší atmosféra se od té na Zemi lišila jen minimálně. Bylo to, jako být doma a přece mít ten dobrodružný pocit člověka, který poznává neprobádaná místa. A to i přesto, že na tomto místě žili lidé už řadu let… Nechal jsem se strhnout.

S Christianem jsme přešli tu obrovskou plochu mezi všemi podpěrami nejvyšší konstrukce, jakou jsem kdy viděl, směrem na parkoviště, kde jsme nasedli do nájemného vznášedla spolu s dalšími přivandrovalci z vesmíru.

Seděli jsme na sedadlech až úplně vzadu a okna nám poskytovala výhled na město. Domy různých velikostí obklopovaly ulice, po nichž si vykračovali místní usedlíci.  Všechno samí Lidé. Kéfeus byla zcela xenofobní kolonie. Pro mě osobně další důkaz zcestnosti pirátské ideologie, o které Christian mluvil. Ne, že by to v tu chvíli bylo důležité…

Vystoupili jsme v centru. Vypadalo to, že Christian přesně ví, co dělá. Navštívili jsme digitální knihovnu. Dal na místní síť nějaký inzerát či co, a jakmile obdržel odpověď, vyrazili jsme na příslušnou adresu. Stála tam restaurace. Ohlásil se vedoucímu domluveným heslem a ten nás vpustil do podzemí. Přiznávám, šel jsem za ním jako nějaký poslušný pes a vůbec si neuvědomoval, že mu ta šílenost skutečně vychází.

Tedy, dokud nám nebyl otevřen podzemní komplex tvořený seskupením jednotlivých až vražedně složitých drah pod průhlednou podlahou, aby měli sázející co nejlepší výhled. Tehdy mi nejen došla slova, ale i zamrzl úsměv na rtech.

Lidí tam postávalo tolik, že se skoro nedalo hnout. Z reproduktorů hrála techmuzika a já nemohl věřit vlastním očím. Ze rtů mi splynulo obdivné: „Fíha…“ a Christian se na mě spokojeně zakřenil.

„No není to skvělý?“ Nechal se slyšet. Málem jsem ho přes všechen hluk kolem nás neslyšel.

Dovedl mě až k místnímu baru. Objednal pití pro nás oba. Vůbec na nic se mě nezeptal a už nás přihlašoval jako jezdce!

„Jedeš taky, ne?“

„Zbláznil ses?“ To ne, že by mě to nelákalo, ale bylo to přece ZAKÁZANÉ!

„Takže jede.“

„Neblbni!“ nabádal jsem ho. „Už takhle lítáme v maléru, jestli nás tu někdo pozná…“

„V klidu, Wesley. Kdo by nás poznal?“ prohrábl mi vlasy.

Ošil jsem se a povzdechl si.

„Bejt tady je jedna věc. Můžeme tohle doupě i nenahlásit, ale jezdit? Jako vážně?“ Apeloval jsem na jeho zdravý rozum. Jenže to by Dresdner musel nějaký mít!

„Nebuď srab,“ uchechtl se. „Trochu se vodvaž…“

„Mam toho dost!“ Chtěl jsem mu přihlašovací fólii vytrhnout z  ruky, ale muž za pultem byl rychlejší.

„Ne! Vraťte nám to, ruším přihlášku!“ zkusil jsem téměř zoufale. Několik hostů se naším směrem dokonce ohlédlo… Můj následný vyčítavý pohled ale patřil jen a pouze Chrisovi. Ten pokrčil rameny. Na rtech mu hrál samolibý úšklebek.

„Same, vem je dozadu, ať se připraví!“

Chris mrkl a mávnul na mě, abych šel za ním. Nemělo cenu se vzpírat. Pochopil jsem, že z tohohle se bez alespoň jednoho odjetého kola nedostanu. Byl jsem odhodlán smazat Dresdnerovi ten jeho úsměv ze rtů tak drtivou porážkou, jakou ještě nezažil!

Vyfasovali jsme skaty, magnetické boty a tři připojovací „zásobníky“. O několik minut později už jsme stáli bok po boku na startu závodní dráhy. Kam se hrabe klasická U rampa nebo kolo na dětských hřištích. Tohle byla horskou dráhu kopírující místy velmi úzká a hlavně dlouhá trať.

„Tohle je fakt blbej nápad,“ prolétlo mi hlavou. Na té věci jsem stál naposledy jako kluk a navíc bez turba! Mé racionální já vědělo, že nemám žádnou šanci…

Přesto jsem neustoupil.

Ohlédl jsem na Chrise. Ušklíbnul se na mě. Už z nás zase byli rivalové…

Odkudsi shora se ozval odpočet.

Pravou nohu jsem zapřel v podpěře na skatu a klekl si na levé koleno. V ruce jsem držel jednu z pohonných jednotek, připravený, jak jen jsem mohl být.

„Tři…“

Úplně jsem slyšel Victora, jak mě nabádá, abych to nedělal.

„Dva…“

A otce, jak oznamuje kadetu Keenovi, že porušil předpis č. 258 o provozování zakázaných hazardních činností.

„Jedna…“

Nádech – výdech.

„START!“

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

2 reakce na Já – ČLOVĚK – Kapitola 10

  1. Dana říká:

    Zajímalo by mě, jak se cítí člověk po deseti letech na samotce… to bys měla trochu rozvést. Protože já bych měla panický strach z lidí a studenou sprchu bych si v tom případě vůbec nedávala 😀 ale bylo to děsně nabité sexuálním napětím. Škoda, že Chris odolal a nešel ho do sprchy zkontrolovat. A taky by mě zajímalo, jestli stačila upřímná očička Chrise, aby dostali 48 hodin na to, aby udělali pořádnej průser!!! Go, Johny, Go!!!

    • Jackie Decker říká:

      No dobře to s tou samotnou vychází z Wesleyho malé představivosti a nezkušenosti v dané oblasti 😀 Chris je momentálně ve fázi oťukávání takže rozhodně nebude nic uspěchávat 😉 ale jsem ráda že to sexuální napětí je z toho cítit. Kapitán neměl žádný důvod držet kadety na lodi. Opravdu se v přístavu chvíli zdrží, takže proč by jim bránil? To jen Wesleyho by nikdy nenapadlo ó něco takového žádat 😀 ale jo z tohohle by mohli mít extra porci průseru, to rozhodně jo 🙂 Díky za přečtení a komentář. Jsem ráda že se ti díl líbil…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *