Já – ČLOVĚK – Kapitola 11

11

Odrazil jsem se a svištěl po šikmé ploše dolů. Rachot karbonových koleček o kovovou dráhu přehlušil hudbu i hučící dav přihlížejících.

Christian se řítil vedle mě. Všechno mimo nás dvou a dráhy před námi pro mě přestalo existovat. Jednou rukou jsem se držel za přední část skatu a druhou v nejnižším bodě připojil dozadu palivový článek.

Okamžitě se zažehl.

Vystřelil jsem vzhůru jako raketa. Dresdner byl jen o setinku rychlejší.

Přišla ostrá zatáčka. Oba jsme se ocitli na šikmé ploše. Naše skaty se vzájemně otřely. Odlétlo pár jisker…

Jen zázrakem jsem neztratil rovnováhu. Christian se ušklíbnul.

„Teď nebo nikdy,“ řekl jsem si a připojil jsem druhý „motor“. Musel jsem si na „prkno“ lehnout, abych nespadl. Proletěl jsem loopingem a vjel do tobogánu, aniž bych věděl, co mě v té tmě čeká. Zázrak, že jsem se nezabil. Neměl jsem ani ponětí, jak se správně naklonit a kdybychom se v tom úzkém prostoru třeba potkali s Chrisem, byla by to hotová katastrofa.

Nedošlo na to. Vyjel jsem na světlo a od kol se rozstříkla voda. Na chviličku mě kapky skoro oslepily. Od turbopohonu za mnou díky vodě zůstávala žíznivá čára páry. A to se, světě div se, krokodýlům v nádrži, kam jsem právě zahučel, vůbec nelíbilo…

Jeden mi cvakl čelistmi pár čísel od „prkna“. Postavil jsem se a nabral díky tomu kromě vody i odpor vzduchu.

Zpomaloval jsem. Chris se řítil za mnou, o tom nebylo pochyb. Bylo to tu samý ještěr. Musel jsem mezi nimi prokličkovat! Tolik adrenalinu mi v krvi ještě nekolovalo. Místy jsem zapomínal i dýchat.

Přeskočil jsem překážku a vyrazil z nízké nádrže. První pohonná jednotka vyhořela na U rampě hned za ní. Za s sebou jsem uslyšel Christianovo zavýsknutí. Aktuálně jsme měli stejnou rychlost, ale já byl víc rozjetý a měl jsem náskok.

Vyjel jsem vysoko. Až do vertikální polohy. Výš byl už jen strop. A to byla chvíle, kdy jsem se musel odrazit, přetočit a sjet po vedlejší rampě, jinak bych se rozmáznul.

Odrazil jsem se v té rychlosti, ale přetočení se mi nepovedlo. Ještě, že mi vynechal i druhý motor, protože jinak by mi ujel skateboard pod nohama, já bych se vysekal a závod by pro mě skončil. Dolů jsem jej pozpátku. To kvůli tomu jsem měl z první ruky, Chrisův zcela perfektní skok.

První motor už mu vypověděl službu jako mě. Dal to v pouhé setrvačnosti. Zapojil si další až dole a v mžiku mě předjel na rovném úseku. Ten já musel využít, abych se otočil znovu čelem vpřed. Christian získal náskok.

Odmítl jsem dát svou kůži lacino a připojil poslední pohonnou jednotku, která mi zbyla. Neměl jsem ani tušení, kolik cesty je ještě před námi, ale nic jiného mi nezbývalo.

Vleže, pro co nejmenší odpor, jsem se hnal za Chrisem, který se mi v každém zákrutu dráhy ztrácel z očí. V té chvíli jsem pochopil, že už jsem vlastně prohrál.

V těch závodech jde primárně o rozvržení sil a já svou situaci špatně odhadl. Když se k tomu připočte několikeré zaváhání a zakolísání, není divu, že jsem nemohl dostát svému předsevzetí Dresdnera porazit.

Maximálně jsem se soustředil. Volil tu nejlepší vhodnou trajektorii. Podařilo se mi Chrisovi přiblížit, ale ne dost na to, abych mohl jeho vůdčí pozici přímo ohrozit. Chtělo by se říct, že jsem mu dýchal na záda, ale… Christian vytáhl poslední turbo a v očích mu vítězně zasvítilo.

„Na to zapomeň!“ Do té myšlenky se v jediném okamžiku scvrkl celý můj svět.

Zdvihl jsem se do podřepu. Dresdner připojil pohonnou jednotku. Natáhl jsem se k němu…

Zážeh!

Na skatu jsem ležel už jen od pasu dolů. Horní polovina trupu se mi nechráněná vznášela nad závodní tratí a prsty na rukou jsem se vší silou držel za bok Chrisova „prkna“, které se mi podařilo v poslední vteřině zachytit. Nikdy nezapomenu na jeho pohled, když viděl, že má „na palubě“ černého pasažéra!

Mohl se mě pokusit setřást. Mohl mi dupnout na ruku, nebo jít do smyku. Ale neudělal to. Soustředil se na jízdu.

Kdybych chtěl, snadno bych mu rozhodil rovnováhu. Vybourali bychom se a závod by tím skončil pro oba. Namísto toho jsem se ale křenil od ucha k uchu a snažil se nenechat si sežehnout obličej plamenem od jeho dvou aktivních turbopohonů.

Projeli jsme cílovou čarou. Nevím, jak se nám to podařilo… Chris odpojil palivové články. Zastavil. Zaujal polohu vítězů, zdvihl ruce nad hlavu a shora k nám dolehl potlesk.

Svalil jsem se na zem. Takhle mě záda ještě nebolela. A nebyla to jen záda, bolely mne ruce, nohy, celý člověk…

„Já – ČLOVĚK,“ uchechtl jsem se při té vzpomínce. Takhle to totiž ten starý muž dozajista „myslel“. Rozesmál jsem se. Přišlo mi to vtipné.

Přetočil jsem se na záda a zíral ze spodu na dav nad našimi hlavami. Někteří tleskali, jiní se usmívali, další uznale kývali hlavami. Chris byl možná vítěz závodu, ale já rozhodně překonal sám sebe…

 

Christian usedl na skateboard vedle mé hlavy a sklonil se nade mne.

„Zdá se, že nakonec nebudeš úplnej posera,“ ušklíbnul se. Naskytl se mi tak zblízka pohled na jeho bílý chrup.

„Větší než ty, teda ne,“ vydechl jsem a rozkašlal se. Každý pohyb mne bolel a vzduch na plicích nesnesitelně pálil.

„Vole,“ utrousil Chris, zvedl se a podal mi ruku. „Měli bysme vypadnout, než pojedou další magoři…“

Namáhavě jsem přikývl a přijal jeho pomocnou ruku. Srdce mi pořád zběsile tlouklo a tělo poslouchalo jen neochotně.

Pak mám všechno v mlze.

Pamatuju si, že mě Christian podepřel a vlekl do výtahu. Vrátili jsme zapůjčené vybavení a Sam z obsluhy nás propustil se slovy, která mi i přes můj stav ulpěla v paměti:

„Tvůj kámoš si ved dobře, Rigu. Až budete chtít příště upustit páru, ste vítaný. Náš šampion se nemůže dočkat, až tě vyzve.“

A mě to došlo… Christian nezávodil na Kéfeu poprvé!

Doporučené z našeho blogu:

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.

2 reakce na Já – ČLOVĚK – Kapitola 11

  1. Dana říká:

    Vysoká dávka adrenalinu v krvi. Tak vysoká, že člověk slyší jen hukot svýho srdce v uších. Nic víc. Jeho tělo je ovládáno už jen instinkty. Vidina cíle, vidina vítězství, vidina nepodlehnout té domýšlivé ženštině s kosou – pudem sebezáchovy. Kdyby byl zvířetem, hnal by ho kupředu instinkt lovit a možná i zabíjet. Ale on je ČLOVĚK.

    Žíly tak nadopované krví, že mozek nestačí ovládat tělo. Nohy neposlouchají a ruce dávno vypověděly několik mílí před koncem svou službu. Mozek operoval jen na jednom stupni – přežít. V něčích očích může vypadat jako pouhý zbabbělec, který si chtěl zachránit svou kůži, v některých měl ten týpek opravdové „koule“. Už jen proto, že se dostal tak daleko, tak rychle. A i přes všechnu tu Chrisovu bravurnost a lehkost „proplutí“ celé dráhy si musel Chris určitě párkrát „cvrknout“ do prádla, když viděl, co jeho protivník dokáže…

    Díky za skvělou „stíhačku“!

    • Jackie Decker říká:

      Není za co 🙂 popsala jsi to náramně. Děkuji moc za takový krásný komentář. Jsem ráda že se ti kapitola líbila, i když je to jen takový střípek… Však příště už se zase posuneme dál… 😉 Ještě to budou mít kluci zajímavé…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *