Já – ČLOVĚK – Kapitola 8

8

Victor mě tam nechal stát s dozvukem svých slov, jakoby se nechumelilo. Měl jsem napůl otevřenou pusu a zíral na zavřené dveře jeho kajuty s bouří pocitů, které jsem nedokázal identifikovat. „Já přišel na FATE dělat kariéru, ne prohánět svobodné mladé muže!“ Ta slova jsem ale nedostal šanci říct. „Je vůbec Christian svobodný?“ ptal jsem se sám sebe. Raději Jsem to ale hodil za hlavu. Victor uměl být někdy velice vlezlý s těmi svými narážkami. Znal jsem jeho provokace, nemělo by mě to vyvádět z míry. Jenže to se vždycky líp řekne, než udělá.

Zbývaly mi hodiny volného času a já nevěděl co s nimi. Zapadl jsem do své kajuty a pokoušel se vyhnat Chrise z hlavy. Jenže ať už jsem si četl, nebo jsem hrál simulace, nedařilo se mi to. Veškeré mé pokusy se soustředit vždycky zradily mé myšlenky, které se zatoulaly k naší první směně. Přemítal jsem, jestli jsem něco nepokazil, ale já si byl jist, že jsem na můstek sice dorazil jako poslední, ale pořád ještě v čas. A mé chování bylo také naprosto v pořádku! Tak jak mohl v pilotním křesle skončit ON?

Další hyperskok.

Navíc to s těmi fregatami, zbraňovými systémy, které by FATE vůbec neměla mít… A ty Victorovi řeči! Usoudil jsem, že takhle to dál nejde a rozhodl se jít za otcem. My možná neměli dost informací, k rozlousknutí toho gigantického ořechu, ale nepochyboval jsem o tom, že admirál je mít bude. A cokoliv bylo lepší než být sám v kajutě s nechtěnými myšlenkami.

Zvedl jsem se, vyšel na chodbu a málem vrazil do hloučku tvořeného snad deseti lidmi z ostrahy. Přestože se nacházeli uprostřed hovoru, náhle umlkli a jejich přezíravé pohledy se stočily mým směrem.

„Pardon,“ omluvil jsem se a šel si po svých. Mrazilo mě v zádech. Ještě několikrát jsem se za nimi otočil, ale už nikoho nepřistihl, že by mě pozoroval. Cosi mi na nich nesedělo.

Jak jsem procházel chodbami, připadalo mi, že potkávám trochu moc členů ostrahy. Jedna desetičlenná skupinka, prosím. Ale jestliže FATE měla mít 30 členů ostrahy, tak 10 jich tvořilo obsazení jedné směny.  Plus ti čtyři kadeti v zácviku samozřejmě. Deset, do kterých jsem málem vrazil, mohlo tedy patřit k další směně. Ale co ti další? Jsem si jistý, že jsem jich potkal na různých chodbách rozhodně víc než deset! Kde se tam vzali? Ani trochu se mi to nelíbilo.

Uvědomil jsem si že „křídlo“ lodi věnované kajutám je celkově trochu větší. A také jsem si uvědomil, že vůbec netuším, která je admirálova… Kolikrát v životě se vám povede takový fail?

V jedné chvíli jsem se prostě zastavil a nevěděl jak dál. Nedokázal jsem pochopit, jak se mi to mohlo stát. A čas do dalšího hyperskoku pomalu ubýval.

„Hledáš mě?“

Ten výsměšný hlas jsem si nemohl splést!

„Ani náhodou,“ utrousil jsem a na Dresdnera za svými zády se otočil.

Stál tam nakřivo, ramenem opřený o jednu ze stěn a měřil si mě pronikavým pohledem svých divokých očí. Z jeho úšklebku mě mrazilo v zádech. V hlavě mi rezonovala Vicova slova stejně jasně, jako když je vyřkl.

„Ani náhodou!“ zopakoval jsem a rozhodl se vrátit do kajuty.

Už-už jsem kolem něj málem prošel, když rádoby mimochodem pronesl: „Čekal bych, že někdo s tvým hodnocením, bude nosit plánek lodi v hlavě. Neměl bys tu bloudit.“ Už dlouho jsem neměl takovou chuť někoho udeřit!

Udržel jsem se, dokončil svůj ignorující manévr a vyrazil chodbou zpátky. Předpokládal jsem, že se prostě na nejbližší konzoly podívám do databáze, najdu admirálovu kajutu a dokončím, co jsem začal. Ani ve snu mě ale nenapadlo, že by mě můj spolubydlící mohl k tomu panelu následovat.

„Hledáš cestu na WC?“ provokoval dál.

Za své velké plus považuji, že jsem se i tentokrát udržel nereagovat.

„Á, už to mám! Že ty ses posral už na můstku a zapomněls cestu do kajuty, co?“ Zasmál se a já drtil zuby o sebe.

„Kdybych byl na tvém místě zvládnul bych to stokrát líp,“ procedil jsem skrz zuby.

„Kdybys byl na mým místě, udělal bys něco tak neskutečně „odvážnýho“, jako oblet.“ Rukou naznačil trajektorii, kterou jsem pro něho původně naplánoval. Dopálilo mě to!

„Na rozdíl od někoho netrpím chorobnou potřebou se předvádět.“ Boj s konzolí jsem vzdal a očima se zabodl do těch jeho.

Christian se uchechtl. Podruhé, potřetí… až se nakonec rozesmál na celé kolo.

Přistihl jsem se, že na něho konsternovaně zírám.

„Promiň, kámo, seš tak roztomile naivní, že jsem si nemohl odpustit si nerejpnout.“

„Nejsem naivní,“ ohradil jsem se hned, jak se mi podařilo překonat šok.

„Ale seš.“ Poplácal mě po rameni. Chtěl jsem jeho ruku odstrčit, ale on mě chytil za paži a přitáhl blíž k sobě. Na rtech mu hrál vítězný úšklebek. Zatajil se mi dech. V jeho zelenohnědých očích bych se mohl klidně utopit. Z jeho blízkosti mě polévalo horko a já věděl jen to, že tohle je špatně.

Nadechl jsem se. Druhou rukou jsem Dresdnera odstrčil. Nechal se. Odstoupil a pustil mě. Hleděli jsme na sebe a mlčeli. Bylo to poprvé, kdy se ani jemu nedostávalo slov. Nebo to snad byl záměr?

Bílé světlo na chodbách se změnilo na žluté. Do hyperskoku zbývalo 10 minut. Nastal čas se připoutat a my byli v takové divné situaci!

„Co se tady děje?“ Admirálův přísný hlas mnou projel jako nůž. V ten moment jsem stál v pozoru tváří v tvář svému otci.

„Pane, nic pane.“

Otec pohlédl na Chrise.

„Pouze debatujeme, pane,“ odpověděl můj spolubydlící.

Otec nás oba ještě jednou přelétl pohledem.

„Pohov, kadeti. Pokračujte,“ vyzval nás.

Já se ale nechtěl vracet k „rozhovoru“ s Chrisem.

„Admirále, mohu s vámi mluvit?“ Rozhodl jsem se svému divoce bušícímu srdci dát pádnější důvod k panice, než provokaci od spolubydlícího.

Otec nic neřekl, jen souhlasně přikývl a odvedl mě do své kajuty. Nebyla o nic lépe zařízena než ta naše. Poznával jsem jen některé rysy osobitosti jejího majitele. Kupříkladu zbraň na speciálním podstavci, vedle projektoru holoobrazovky.

Interkomem k nám dozněl odpočet do zahájení hyperskoku. Usadili jsme se a byli připoutáni.

Čtvrtý z šesti hyperskoků proběhl a já kvůli tomu celou půl hodinu zatlačený hluboko křesla hleděl do tváře svého otce. Do tváře, ve které se nepohnul jediný sval…

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

2 reakce na Já – ČLOVĚK – Kapitola 8

  1. Dana Procházková říká:

    Hele, já teda nevím, ten musí mít teda z Chrise bobky, aby mu náhodou rukou nesáhl někam, kde by to neměl jak schovat nebo se mu až dlouho díval do očí, že by z toho dostal infarkt… když tohle všechno vyměnil za společné chvilky se s vým otcem 😀 😀

    • Jackie Decker říká:

      Tak jasně, že mám bobky 😀 Kdo by na jeho místě neměl. Wesley je vlastně hrozný romantik a něco takového jako fyzickou přitažlivost, zvlášť k někomu, ke komu ani neumí zaujmout stanovisko, je pro něj nepřípustná 😀 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *