Já – ČLOVĚK – Kapitola 9

9

Jedno plus to ale mělo. Pokud něco dokázalo schladit mé rozbouřené pocity, byl to věcný, odměřený pohled admirála Keena. Proto, když průlet skončil, byl jsem opět schopen racionálně uvažovat a soustředit se na to důležité – zvláštní okolnosti kolem prvního hvězdného letu rekonstruované lodi FATE.

Světlo na všech palubách se vrátilo do normálu. Tlak na tělo odezněl. Pásy se automaticky zasunuly do sedaček. Hyperskok skončil.

Otec sepjal ruce a prokřupal si klouby. To bylo gesto, kterým dával najevo, že vyčkává. A na mě bylo začít dialog. Ne, že bych věděl jak na to. Dokonce mi prolétla hlavou myšlenka, že bych se radši dál „hádal“ s Christianem.

Jenže už jsem tam seděl. Možnost zbaběle utéct nebyla na pořadu dne. Navíc to bylo naše první setkání po mém vystudování. Na můstku jsem se pravda moc nepředvedl, ale i tak jsem doufal, že by mi mohl konečně poblahopřát osobně.

„Jsem překvapen, že tě zde vidím,“ začal jsem opatrně a silou vší vůle jsem se donutil neuhnout pohledem.

Otec povytáhl obočí, ale nic mi na to neřekl.

„Jsi z vrchní admiratury a tohle je obyčejný transportní let…“ naznačil jsem.

„Vadí ti má přítomnost?“ Z jeho hlasu a tváře se nedalo nic vyčíst, ale já věděl, že na mé odpovědi bude záležet, jak se mnou bude otec dál jednat.

„Jistě, že ne.“

„Tedy?“

„Jsem překvapen, nic víc. Při naší poslední komunikaci jsi se jaksi nezmínil…“

„Nebylo to podstatné,“ utnul mě. Říkal jsem si: „Jak pro koho,“ ale raději jsem se odmlčel, než abych to pronesl nahlas. Tohle nebyl směr, kterým jsem chtěl náš rozhovor směrovat. Navíc, teď už to opravdu nebylo podstatné, když byl zde.

„Tvá přítomnost, ale není jedinou divnou věcí na téhle lodi.“ Rozhodl jsem se jít přímo k věci. Kapitán Victora za jeho všímavost pochválil, napadlo mě, že se dočkám podobné reakce. „Transportní lodě mívají 8 doprovodných fregat, ale FATE dostala pouze 4. Není to trochu málo? I vzhledem k tak důležitému cestujícímu, jakým bezpochyby jsi? V základní výbavě má také nyní nově loď i necertifikovaná děla EW-101, která nebyla uvedena ve specifikacích. Nemluvě o nadměrném počtu členů ostrahy, kterého si nelze nevšimnout,“ rozpovídal jsem se. „Nemůžeš se mému zájmu divit.“

Otec mne chvíli beze slova pozoroval. Připadal jsem si pod pohledem jeho modrých očí, jako pod rentgenem. V duchu jsem si opakoval svá slova a přemítal, jestli jsem neřekl něco špatně.

Admirál se nakonec zvedl, popošel k obrazovce, na níž nechával promítat obrazy z okolního vesmíru tak, že připomínala okno. Stál ke mně zády.

„Jaká je tvá hodnost?“ otázal se náhle.

„Kadet.“ Po zádech mi přejel mráz.

„Povězte, domníváte se, že čerstvě vystudovaný kadet by měl být obeznámen s vojenskými tajemstvími?“

„Ne…, pane.“ Postavil jsem se. Náš rodinný rozhovor se změnil na služební, nepříslušelo mi sedět v přítomnosti nadřízeného, který stojí.

„Dejte si odchod,“ propustil mne. Zíral jsem doprostřed jeho zad, přesně mezi lopatky a snažil se pochopit, co se mezi námi právě odehrálo. Otec býval vždycky chladný a odměřený, ale nikdy se mnou nejednal jako s pouhým vojáčkem na nějaké své šachovnici.

„Rozkaz, pane,“ hlesl jsem ještě. Něco ve mně chtělo, aby mě zastavil. Proto jsem ještě vteřinu otálel s odchodem. Když však otec mlčel, nezbývalo mi než skutečně vykročit ke dveřím.

Vyšel jsem z admirálovy kajuty a připadal si jako prach na vyleštěných důstojnických botách. Sám sebe jsem se ptal, co jsem vlastně očekával? „Jsem takový hlupák! Jistě, že mi otec nic neřekne. Nemůže! Je to admirál, musí strážit vojenská tajemství. Povinnost je přednější než rodina! Vím to…,“ říkal jsem si. Přesto mě to frustrovalo.

Má první služba vůbec nesplnila moje očekávání. Otec se svým chováním už byl jen třešničkou na pomyslném dortu.

 

Vrátil jsem se do kajuty jako tělo bez duše. Na spolubydlícího, ležícího na posteli, jsem se ani nepodíval a plácl s sebou na znak do té své. V duchu jsem Christiana vyzíval, aby alespoň chvíli mlčel. Zbytečně.

„Dozvěděl ses něco?“ Po předešlém výsměchu nebylo v jeho hlase ani stopy. Přesto jsem nedokázal jeho náhlému zájmu uvěřit.

„Vojenské tajemství,“ protáhl jsem ironicky.

Dresdner se uchechtl.

„Tak to ses dozvěděl hodně.“

Povzdechl jsem si. Čekal jsem, co z něj zase vypadne, ale nic. Dresdner mlčel.

Bylo to divné. Leželi jsme, zírali do stropu, a po všech předešlých emocích, které ve mně vzbuzoval, jakoby se slehla zem. Pro tu chvíli jsme nebyli žádní rivalové. Necítil jsem zlost a ani mě nepřitahoval. Byli dva kadeti, uvězněni ve služebním procesu na stejné lodi, nic víc…

A zrovna, když jsem se po něm ohlédl a začal přemýšlet, co se mu asi honí hlavou, Chris pronesl svou myšlenku nahlas: „Třeba jde o nějakou tajnou misi namířenou proti pirátům,“ nadnesl zamyšleně.

Jakoby snad mohla být…

„To sotva. Piráti jsou jen hrstka břídilů,“ oponoval jsem. „Nevím, co se říká na New Heaven ale ve skutečnosti pro Alianci neznamenají žádnou hrozbu.“

„Takže vlastně říkáš, že vítězství tvého otce nad piráty u mlhoviny HER bylo vlastně vítězstvím nad bandou břídilů,“ poznamenal. „Takže by to vlastně svedl úplně kdokoliv a tvůj otec není víc než taky takový břídil. To musí být Aliance dost zoufalá, když něco takového dává do učebnic.“ Uchechtl se.

Zhluboka jsem se nadechl.

„Jak víš, kdo je můj otec?“

„Nejsem úplný idiot. Kolik Keenů si myslíš, že slouží v Alianci?“

„A Dresdnerů?!“

„Jen jeden!“ plácl se hrdě do prsou a uchechtl se.

Nechal jsem to být. Nemělo se cenu rozčilovat kvůli otci. Jemu bych za to nejspíš taky nestál.

„Mého otce do toho netahej.“ Nelíbil se směr, kterým se náš rozhovor vydával. Chris byl neobvykle vážný. Znělo to, jakoby mého otce snad z něčeho obviňoval.

Věděl jsem dobře, o které bitvě mluví. Právě tam utrpěli piráti tu největší porážku ve své historii. Od té doby se stáhli do ústraní, a pokud mi bylo známo, jejich chabé pokusy o útoky na Alianční lodě se staly nepočetnými a z větší části byly vždy i odraženy.

Překvapivě se už Christian k mému otci nevracel.

„Stejně jsou to zajímaví lidé, nemyslíš?“

„Jako kdo?“

„Piráti.“

„Ani ne.“ Neshledával jsem na nich nic zajímavého. Byli to zrádci! Postavili se proti Galaktické úmluvě a doplatili na to. Nic jiného si ani nezasloužili.

Chris vleže pokrčil rameny.

„Když myslíš…“

„Vždyť to ani nebyli „lidé“ v pravém slova smyslu.“ Nešlo mi do hlavy, jak by je vůbec někdo mohl obdivovat.

„Právě že byli.“ Christian se otočil na bok čelem ke mně. „Piráti vznikli jako lidská tajná organizace, operující ve vesmíru, bojující za svobodu.“

Nedůvěřivě jsem nakrčil obočí.

„Za svobodu koho?“

„No lidí! Pochopili, že uzavření Galaktické úmluvy podřídí lidstvo všem těm emzákům, kteří pak budou o našem osudu rozhodovat místo nás.“

Odvrátil jsem se od něj a zadíval se do stropu.

„Mluvíš, jako bys těm nesmyslům snad vážně věřil.“

„Tak to bylo! To byl důvod, proč Galaktickou alianci odmítli a postavili se do opozice.“

„A to ti přijde úžasné,“ utrousil jsem, „že se banda lidí postavila proti galaktickému míru a rozhodla se ohrozit to lidstvo, které chtěli rádoby osvobodit?“ Aniž bych chtěl, vybavila se mi vzpomínka na holohlavého muže na půdě A. A. s cedulkou: Já – ČLOVĚK, kolem krku. „Nikdo nás neutlačoval, my se tak rozhodli. Navíc máme v Galaktické radě své zástupce stejně jako každá jiná rasa. Řeči o podřízenosti jiným formám života jsou zcestné. Pokud něco piráti byli, tak hlupáci!“ Nechal jsem se slyšet a ve svém rozhořčení jsem i trochu zvýšil hlas.

Chris se převalil zpět na lopatky. Čekal jsem, že mi bude oponovat, nebo udělá zase něco divného, jako když si mě na té chodbě přitáhl blíž k sobě, ale nic. Mlčel a já mu za to byl vděčný. Potřeboval jsem si vše urovnat v hlavě.

Autor: Jackie Decker

Psaní je smysl mého života a nikomu nedovolím mi jej vzít.
Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

2 reakce na Já – ČLOVĚK – Kapitola 9

  1. Dana Procházková říká:

    Hustý… takže „člověk“ je bandita. A možná, že není! Navnadila jsi mě a to dost. Další, další!!
    P.S. Děsně obdivuju, jak dokážeš udržet přesvědčivost charakterů. To jak se zachoval ihned jako voják po boku nadřízeného: bravurní!

    • Jackie Decker říká:

      Ohledně ČLOVĚKA, jsou tu dva úhly pohledu. Ten pirátský, který tvrdí že „galaktický mír“ není nic jiného než vzdávání se lidství a svobod. A ten alianční, že lidstvo dosáhlo míru, který nám všem přinesl nový pokojnější život v mulitikultruní a druhové společnosti galaxie. Když se tyto dva pohledy střetnou, který je vlastně správný? Na tuto otázku je třeba si umět odpovědět 😀 Ale to Wesleyho teprve čeká.
      PS: Tak výcvik dělá svoje. Prostě to máš hluboko zakořeněné, to jistě znáš 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *